Jak to bude dál?

Ve svých 22 letech jsem bez přítele, bez kamarádů, mám práci, kterou nemám ráda, doma je to pro mě peklo a nemám jakékoli šance na šťastný a spokojený život.

Nevím, jak začít a snad nebude můj deníček moc chaotický. Je mi 22 let a za celé své dospívání a teenagerské roky jsem si neužila žádnou lásku, žádné velké kamarádství „na život a na smrt“, jak se tak říká. V podstatě jsem protrpěla střední jako šedá myš, kterou tam nikdo nechce a vysvobozením pro mě byla maturita, protože jsem si myslela, že po ní můj život teprve začne. Byl to však omyl.

Chodila jsem ven, občas na nějakou tu diskotéku, do knihovny, kina, ale pořád jsem byla sama. Nenašla jsem nikoho, kdo by se mnou sdílel moje radosti i starosti. Asi půl roku to takhle pokračovalo a já jsem se cítila naprosto sama. Mám rodiče, kteří už se nemají rádi a říkají si „spolubydlící“ místo manželé. Po roce na úřadě práce jsem našla práci v obchodě jako obyčejná prodavačka, takže vidina nějaké lepší práce se také nekoná, protože nikde mě bez praxe a několika odpracovaných let nevzali. Začala jsem makat za minimální plat, braná jako ta neobyčejnější pomocná síla bez kamarádů. Prostě nic super. Tím pro mě padla i šance na nějaké navázání vztahu.

Celou tu dobu jsem se cítila tak sama. Nebyl nikdo, s kým bych si popovídala, nikdo kdo by mě obejmul, nikdo kdo by mě miloval. Pak jsem se seznámila s pár lidmi a chodili jsme se bavit, ale vše po nějaké době vyšumělo a mě zbyla jen láska k jednomu z nich, pro kterého jsem pouhá kamarádka, ale on pro mě i po bezmála 3 letech úplně vším. Stále si nechci připustit, že nám to nevyjde, ale někde úplně v hloubi vím, že mě nemiluje a že jsem pro něj opravdu jen kamarádka. Zase zůstávám sama, přitom jsem už dlouho připravená na partnerský život a svou rodinu. Ráda bych měla partnera, se kterým bych byla nejšťastnější nad postýlkou našeho děťátka, po kterém tak toužím.

Dospěla jsem moc brzo, už dlouho jsem sama a mám strach že sama i zůstanu. Navíc mám hyperandrogenní syndrom, který mi znemožňuje být tou správnou ženou. Nadbytek mužských hormonů mi znepříjemňuje život. Jsem robustnější postavy se širokými rameny, nadměrnými chloupky v obličeji a bez pravidelného cyklu, což mi znemožňuje mít děti – ale taky nemám s kým, že? Je mi hrozně. Není den, kdybych neuvažovala nad tím, proč jsem vůbec na světě.

Jsem doma, kde se necítím dobře kvůli rodičům, nebo jsem v práci, kde pracuji do úmoru a prakticky bez jakékoli chvilky odpočinku či nějaké svačiny a s kolegyněmi, které by mě, kdyby mohly, radši úplně ignorovaly. Nemyslím si, že jsem špatný člověk, nevím, proč nikoho nezajímám. Dny plynou a plynou a já stojím pořád na místě a ne a ne se pohnout. Chtěla bych přítele, děti, dámské jízdy, starosti s tím, co uvařit příteli k večeři, aby to nebylo pořád jednotvárné. Prostě úplné maličkosti, které každá z vás zažívá každý den. Nevím, jak dál, nevím :(

Doufám, že nebyl deníček otravný nebo úplně pitomý, ale chtěla jsem se vypsat ze starostí. Je jich nějak hodně.

Děkuji za přečtení!

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Lynette
8996
10.12.12 07:27

Hledáš si pořád práci? Hledáš si přítele? Jak? Proč se nespřátelíš s kolegyněma na pracovišti? Když se na ně usměješ a začneš si s nima povídat tak viditelně nemají zájem a straní se ti? Nebo ani tohle nezkusíš? Mně přijde, že pro změnu nic neděláš. :think:

  • načítám...
  • Zmínit
Petra2829
7907
10.12.12 07:57

Dělej něco pro sebe jako pro ženu-Přestaň fňukat veverko :kytka: Princ ti do kaps nespadne a práce lepší taky ne. Nikdo není ošklivý tak, aby jeje nikdo neměl rád. To si pamatuj :hug: Napiš mi třeba zprávu a můžem vše probrat.jsi mladá a máš tolik možností :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Dice
10048
10.12.12 08:08

Tvůj problém je v tom že ty s tím nic neděláš, stagnuješ a čekáš že ti to spadne z nebe. Základem aby ses cítila dobře, je sebevědomí, to že jsi se sebou spokojená, pak to z Tebe vyzařuje a výsledky se dostaví. Pokud působíš tak jak v deníčku tak se z toho nevyhrabeš.
Píšeš o sobě a vzhledu, co takto permanentku do posilovny, začít cvičit, zajít na kosmetiku (v dnešní době lze tolik věcí..) a věř tomu že to sebevědomí přijde!!
Musíš si věřit, jseš mladá, máš život před sebou, užívej si!!!
Taky existuje možnost vycestovat…kamoška takto odjela po střední, navázala mnoho vzathů v Anglii, práce nic moc ale něco to hodí, navíc umíš jazyk a určitě by tě to posunulo dál… :) Nebo aupair…cokoliv :)

  • načítám...
  • Zmínit
pansy
979
10.12.12 08:13

Tak se seber a jed do ciziny-jako au pair. Mas k tomu idealni prilezitost-nic te tu nedrzi a hledas poradnou zmenu…Navic ziskane jazykove znalosti, ti muzou pomoct potom v zisku lepsi prace…

  • načítám...
  • Zmínit
Ter91
575
10.12.12 08:33

Pro každeho tu je nějaký partner i pro hezke, méně hezke, ošklivé hodně ošklivé :srdce: :srdce: :srdce:
ze vzhledem se vždycky dá něco dělat…nový účes -sestřih, barva
s obličejem zajít na kosmetiku chloupky se dají odstranit poupravovat oboči do jiného tvaru atd atd a změnit šatník!!! a moc k tomu peněz nepotřebuješ dají se udělat nějake kompromisy po sekáčich sou pěkne hadříky nebo v tescu jsou moderní věci za levno na kosmetiku zajit bněkde, kde jsou učeňky ty to mají levné
Držím palce a nezoufej

  • načítám...
  • Zmínit
PaníKadrnožková
10.12.12 08:46

Ahoj :mavam:
Tak ono to tak strašné nebude, že jo. Občas se politovat (myslím to dobře) nezaškodí, ale byla by velká škoda se v tom zacyklit :hug:
Jsi mladá a věř, že tě čeká ještě spoooooousta super věcí, zážitků, i ten chlap, ještě se navaříš večeří, že ti ruce upadnou :lol:
Jenom bych to viděla na malou změnu přístupu. Když někomu na dotaz řekneš, že jsi jenom blbá prodavačka, tak se asi nějaké nadšené konverzace nedočkáš, že jo ;) Máš si s případným nápadníkem o čem povídat? Máš nějakého koníčka, o kterém jsi se nezmínila? Zkoušela sis hledat lepší práci, myslím v lepších podmínkách?

Jinak podle sdělení mi připadáš jako chytrá holka - schopna dobře formulovat a strukturovat text, když tady někdy čtu bláboly bez ladu a skladu, tak toto je na úrovni. Myslím, že máš na víc :mavam:

Co třeba zkusit se osamostatnit od rodičů, stejně s jejich vztahem nic neuděláš, tak ti aspoň nepolezou na nervy? Je to velký projekt a když se ti to podaří, tak uvidíš to sebevědomí :palec:

  • Upravit
marketa612
880
10.12.12 08:49

S tou aupair je to výborný nápad :palec: Mě být 22 let, a být v tvé situaci, tak jedu, a ani se neotočím ;) Zažiješ něco novýho, naučíš se jazyk, určitě ti to zvedne sebevědomí, a kdo ví, třeba už tam zůstaneš. Člověk se někdy dostane do situace, kdy prostě změnu potřebuje. :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
xsaleen
10145
10.12.12 08:59

pro realistku

No upřímně i já dělám jak ty říkáš, jako „blbá prodavačka“
ta práce pravda nic moc, ale aspoňněco v dnešní době, a holt každej nemůže dělat super úžasnou práci za 40.000 protože to by pak ti lidi neměli co do huby, páč by tu nebyl ten moula, co jim ten rohlík upeče, nebo prodá…
zas je to pro mě lepší, než bejt na pracáku, a v oranžový vestě zametat ulice… :think:

Příspěvek upraven 10.12.12 v 08:59

  • načítám...
  • Zmínit
xsaleen
10145
10.12.12 09:00

Markét omlouvám se, nebyla to reakce na tebe.. :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
PaníKadrnožková
10.12.12 09:10

Souhlas ;)
Navíc skoro žádná práce se nedá nazvat jako blbá, jedna je zajímavější, jiná ne, ale všude se dá najít něco.
Třeba u té prodavačky, to může být bezvadná zajímavá práce - miluju třeba cyklistické, psí nebo jiné „zájmové“ obchody, tam většinou dělaj nadšenci, radost poklábosit, i když je zákazník totální laik. Nebo nechápu, jak může dělat v obchodě se supr oblečením znuděná ženská, kterou zázazníci fakt upřímně otravujou a drážděj :roll:

  • Upravit
Jaji77
15659
10.12.12 09:15

O jé, takhle jsem se plácala osm let ( jenže jsem k tomu byla i nemocná a pomalu jsem se zotavovala ). Po šesti letech to šlo postupně k lepšímu - začala jsem chodit na cvičení, našla si lepší práci, pak jsem se zdravě naštvala a osamostatnila se - no a dneska, ačkoli už jsem nechtěla a nedoufala, jsem půl roku vdaná :-)
Takže se to chce hodně naštvat na sebe a začít něco dělat.

  • načítám...
  • Zmínit
Miš-El
3069
10.12.12 09:20

Litováním sama sebe svoji situaci nevyřešíš. Jseš mladá holka ale stojíš pořád na stejném místě. Vem kufry a odstěhuj se, třeba i do ciziny. Zajdi na kosmetiku, ke kadeřnici, do fitka… Třeba i tam získáš časem kamarády nebo přítele, kdoví co si pro tebe osud nachystá :)

  • načítám...
  • Zmínit
Ali-Ali
11117
10.12.12 10:10

Hlavne se nesoustred na myslenku, ze jsi sama a nebud posedla myslenkou najit si pratele a pritele. Zkus se nad to na chvili povznest, naucit se uzit „byt sama“ - ne se uzirat, ale uzivat - venovat se sama sobe - chodit cvicit, cist, zacit chodit na nejaky kurz, studovat (klidne doma po vecerech - cas na to mas), sama si tak pozvolna zacnes zvedat sebevedomi a menit pohled na svet.
Ne zoufale hledat nekoho, ale naucit si rict - ja jsem sama o sobe uzasna. Lidi to vyciti a paradoxne cim min „potrebujes“ ostatni, tim vic se k tobe ostatni budou mit…
Jo, a zivot samozrejme je neco jineho nez film, ale mrkni se na „Moje tlusta recka svatba“ - a pak jdi do neceho podobneho - zvedni zadek, bez delat neco co by te bavilo a hlavne nahod usmev! Nikdo se nechce kamaradit s depresivnima lidma ;)

  • načítám...
  • Zmínit
Petulka II
967
10.12.12 10:14

Já si našla manžela na netu - na seznamce, jasně že tam píšou většinou ženáči a také sjem se bála úchylů - ale při dvouměsíčním dopisování se vyselektoval jeden a pak schůzka v cukrárně - aby tam bylo h odně lidí -bála jsem se, a jsme spolu 4 roky a čekáme miminko!!!držím palečky nevzdávej to!!!

  • načítám...
  • Zmínit
Lynette
8996
10.12.12 10:42

@Petulka II Já jsem taky našla přítele na netu. Jsme spolu přes 3 roky a v únoru budeme rodina. :D

  • načítám...
  • Zmínit
Spellinka
132
10.12.12 11:23

Milá realistko :).I přes to, že mám dítě a přítele, tak bylo dlouhé období, kdy jsem se cítila hodně osaměle. A bylo mi opravdu hrozně, tak že bych to nikomu nepřála. Tak nějak jsem čekala na nějaký zázrak, ale ten nepřicházel. Přišla nemoc a dost mi pomohla. Hodně moc jsem se probrala…Chci ti tím říct, že musíš začít sama od sebe. Stoupni si před zrcadlo a řekni si jak moc se máš ráda, jak jsi dokonalá a jsi se sebou spokojená. Vím, že ti to bude připadat asi hloupé, ale divila bys se jak moc to pomáhá. Usmívej se a nestraň se ostatních..na zevnějšku se dá udělat mnohé ;).Když se budeš ty cítil líp, tak pak to jde všechno snadněji..jen to někdy musíš vzít do vlastních rukou. A je lepší někdy nic neočekávat..ono to pak přijde samo :) :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
jediný andílek
1034
10.12.12 11:50

Možná ti to přijde hnusné, ale přestaň se litovat a sama něco podnikej. Byla jsem na tom podobně, na střední mě nesnášely, protože jsem byla pro ně barbínou, když jsem začla dělat modeling bylo to ještě horší, byla jsem jen trubka s podpatky s vypatlaným mozkem, ale já?? Stála jsem si za svým, přesedla jsem si ke katedře a byla jsem mazánek učitelů, a ty závistivý nány ať mě políbí pr… čas plynul až k matuře, tu jsem obstála s vyznamenáním. Ale nemysli si, dobrou práci jsem nenašla, od matury jsem střídala zaměstnání a skončila v tiskárně, ano modelka v teplákách zaleptaná od barev, nevadí. Plat dostačující. Teprve tady v tý tiskárně, kde jsem skončila s modelingem, kde bylo spolupracujícím jedno, kolik mám kilo, jak mám dlouhý vlasy, Jsem poznala pravá přátelství ataky lásku se kterou čekám miminko. Takže rada:: vyprdni se na okolí, dělej co tě baví ten pravý čas přijde :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
lilia81
15290
10.12.12 11:57

Ahoj,

nečetla jsem ostatní reakce, ale dokud nezačneš mít ráda samae sebe, nebude mít nikdo rád tebe! nikdo nechce kamarádit s člověkem, který si pořád stěžuje, je v depresi a myslí si, že za nic nestojí! to, co si o sobě myslíš vyzařuješ na venek!

taky mi po rozvodu v 28mi letech, kdy jsem přišla o iluze o mužích, o manžela, o sebevědomí (psychicky mě týral) a o práci a byla sama 400 km od rodiny prošla stádiem, že m nikdo nechce! v momentě, kdy jsem se vyrovnala sama se sebou, našla si koníčky, začla tancovat a bavit se, začla sama chodit do kina a byla spokojená sama se sebou, tak to šlo samo!

takže se seber, přestaň se litovat, začni se sebou něco dělat, najdi si koníčka a uvidíš, že najednou se s tebou lidi začnou bavit! negativistku a šedou myšku bez sebevědomí, která se neustále lituje - to lidi s dostatkem svých vlastních problému nechtějí! vzchop se!

  • načítám...
  • Zmínit
Gerberka
3818
10.12.12 12:13

Ahoj,já málokdy reaguju na deníčky, ale tady zkrátka MUSÍM.
Naprosto souhlasím s lila81!!!

Musíš mít začít ráda samu sebe - to je naprostý začátek všeho, bez toho se nic nezmění. Jojo, taky to znám…hodně se poznávám v tom, co jsi napsala, jaká jsem byla i já - holky na střední škole věčně řešily kluky, malování, diskotéky atd. - a mně to absolutně nic neříkalo. Věčně bez kamarádek jsem seděla doma, takové „ošklivé káčátko“ jsem byla, měla jenom nějaké platonické lásky a hotovo. Na vysoké škole jsem se sice konečně dostala mezi jiné lidi, ale pořád to nebylo ono. Nakonec naprosté zklamání z jednoho kluka - z toho, do kterého jsem byla poprvé doopravdy zamilovaná - a on zkrátka - nic, byla jsem pro něho jen pro pobavení, takové ukrácené volné chvíle, a já to brala tak strašně vážně!!! Díkybohu jsem s ním nespala - to by mě úplně dorazilo.

Pak jsem si řekla DOST!! už mám všeho DOST a chci začít jinak. Domluvila jsem si brigádu v severní Itálii - sbalila jsem se a na celý červenec jsem tam odjela. Tak hrozně se mi to líbilo, že jsem tam jela ještě na dvoje další prázdniny. Nové prostředí, noví lidé, mluvit jenom německy - holka, to je pěkný zápřah a myšlenky na to věčné sebelitování byly naráz PRYČ!!!

Ve chvíli, kdy jsem si řekla, že je všechno v pohodě, že vlastně žádného kluka ani nechci a nepotřebuji, že jsem šťastná a spokojená tak, jak jsem - víš, co se stalo??? Osud, náhoda nebo Bůh - ať tomu říká kdo chce, jak chce - mi „přivál“ manžela!! Žádného vysokého hnědovlasého krasavce, kterého jsem si vždycky bláhově představovala, ale „obyčejného“, sympatického, věčně usměvavého, optimisticky naladěného chlapíka - říkám chlapíka, protože mně bylo tenkrát 21 a jemu 38 - o 17 let starší než já!!! Pane jo, nestačila jsem zírat, to byl nářez!!! S malým domečkem, který svépomocí opravoval a s autem, kterým jsme všude začali jezdit.

Ještě jsem měla před sebou dva roky vysoké - tak jsme zkrátka počkali, užili si krásného chození, výletů apod., po promoci jsem si našla velice slušné zaměstnání, ve kterém jsem doposud, rok nato jsme se brali, naučila jsem se vést domácnost a být naprosto samostatná. V současné době jsme spolu 16 let - šťastně a spokojeně, máme dva kluky a já se ještě nyní nepřestávám divit nad tím, jak mi to život všechno připravil…

Ale chci hlavně říct, že ZAČÍT MUSÍŠ SAMA OD SEBE JAKO JÁ TENKRÁT!!! Když jsem řekla: dost a odjela pryč!!!

Musíš chtít ty, nikdo jiný to neudělá. Musíš TY ze sebe vyzařovat, jak jsi spokojená, šťastná - pak „dostaneš“ všechno. Viz můj případ. Doufám, že jsem to nenapsala jen tak do prázdna, ale jako naprosto konkrétní případ toho, že ten PRVNÍ KROK MUSÍŠ UDĚLAT TY A NIKDO JINÝ!!!

Držím palce…

  • načítám...
  • Zmínit
Alik.htm
1132
10.12.12 12:42

Souhlasím s většinou příspěvků, co jsou tady! :-) zkus třeba jít opravdu na internet, můžeš se tam spřátelit se spousty lidí, taky jsem měla vztah přes internet, byli jsme spolu tři roky, ale nakonec to nedopadlo. Ale je fakt že se tam můžeš více odvzázat. Hlavně holka, nesmíš nad sebou takhle brečet, to je špatně! Asi nás možná většinu v týhle chvíli proklínáš, ale chce to čas a uvidíš, že to tu s tebou myslí všechno dobře :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Misheila
5850
10.12.12 12:52

Vůbec není deníček otravný ale aby došlo k nějaké změně je třeba pro to taky něco dělat. Místo toho sedíš u PC a vypisuješ se lidem, které vůbec neznáš. Neodsuzuji tě, to né. To bych ani nechtěla. Musí existovat někdo, s kým se přátelíš a nemusí jít hned o přátelství na život a na smrt jak ty píšeš. Tohle přátelství jsem konkrétně ani já nezažila. Ale kvůli tomuhle přece nebudu plakat a lámat nad sebou hůl. Zavolej nějakým svým známým, vyraž do ulic, spřátel se s kolegyněmi v práci a trochu se odvázej. Chlap ti do klína sám nespadne, jak už tady bylo zmíněno.

  • načítám...
  • Zmínit
arnaa
1294
10.12.12 13:00

Ahoj,
taky znam, jake to je zamotat se do negativnich pocitu a myslenek…
A taky diky tomu vim, jak to cloveka zbytecne brzdi v rozletu.:-)

Za sebe doporucuju nenimrat se v tom, jak je zivot na prd, ale radsi se ptat:
Co muzu udelat pro to, aby to bylo jinak? Staci drobne kroky, zhorsit uz to prece nemuzes, ne? :-)

Pises, ze jsi se seznamila s fajn partou lidi?
Bezva! Proc uz se s nimi nevidas? Pokud to jenom „vysumelo“, neni to prece ztracene- Mozna je muzes obvolat a pozvat na sklenicku?

Mas v praci kolegyne a neni ti prijemne, ze spolu nekomunikujete?
Mozna nevi, ze bys o to stala.
Usmat se na ne obcas? Na neco se zeptat a pridat nejakou konverzacni vetu navic? Prinest do prace par kousku cukrovi, kdyz je pred temi Vanocemi?

Hyperandrogenni syndrom?
Precti si o tom neco- pokud vim, u hormonalni nerovnovahy byva lecba prvni volby zmena zivotniho stylu- pohyb, omezeni cukru, snaha hubnout… Myslim, ze i v tomto pripade to muze pomoci… Minimalne se budes citit lip.:-)

Za sebe bych Ti poradila- vyber si par lehcich ukolu a pust se do toho… Z malych zmen jsou casem velke zmeny. Slibuju.:-)

A pak dojde i na toho chlapa a praci a… :andel: :)

  • načítám...
  • Zmínit
PusinkaMartinka
9397
10.12.12 13:12

Chce to klid a nohy v teple… každý si jednou projde takovým obdobím… Hlavně to nevzdávej.. pamatuju si na situaci, když já sem odjela pryč od rodiny a to sem jedináček po matuře asi jen 200km do cizího města.. věř první rok byl šílený šíleně sem se chtěla vrátit hlavou mě běhaly hrůznýý myšlenky.. ale zvládla sem to a sem štastná… po netu sem se seznámila s prima klukem a po roce s ním otěhotněla koupili jsme si byt a ted už sme přes 3 roky spolu a příští rok se budeme brát… bud v pohodě mě je 24, ale věř času máš dost.. nedělej žádná zbrklá rozhodnutí :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
Lucienka1984
3223
10.12.12 13:35

No a co jak vypadas? delej ze sebou neco a nebrec si do klina. pokud si budes rikat jak ses oskliva a ze nikoho nemas nikoho nezajimas a mas blbou praci, tak presne takhle skoncis. a byla by to skoda…

  • načítám...
  • Zmínit
Gerberka
3818
10.12.12 13:58

Jo a já ještě dodám - na začátku 90. let, jak jsem si řekla DOST a „žádnýho kluka už nechci ani vidět“ :D, chci být konečně šťastná jenom tak a bez toho, aniž by ze mě „vyzařovalo“, že honem chci někoho mít - *tak NEEXISTOVAL ještě internet, dokonce ANI MOBILY!!!*****Takže žádná seznamka přes inernet nebo nějaké smsky apodobně - manžel dokonce ještě neměl ani pevnou linku domů zavedenou, když jsme se seznámili :D…A vidíš, jak to se mnou dopadlo.

Začít musíš od sebe - nic jiného nelze poradit.

Jejda, 22 let, naprosto všechno máš před sebou…holka, mně už bude 40 :D…

  • načítám...
  • Zmínit
Bekynka
1758
10.12.12 14:08

Pracuješ? Fajn..kup si permanentku na aerobic, do fitka, do bazénu…dělej pro sebe něco…dělej věci, u kterých máš šanci poznat lidi. Zajdi do drogerie, kup si šminky nebo co já vím, něco co Ti udělá radost..kup si cokoliv, barvu na vlasy…změn image a měj z toho radost. Kup si nějaké oblečení, klidně u vietnamců, vždyt je to fuk :) zajdi si na nehty, na kosmetiku…nikdo není tak ošklivý, aby se neuměl vykrášlit a nelíbil se :)
A pokud Ti dělá seznamování problém, je hodně sociálních sítí :palec:

PS: OStatní nás vidí tak, jak se vidíme my sami, tak s tím rychle pohni :)

Omlouvám se, jestli tu něco opakuji, nečetla jsem vše :)

Příspěvek upraven 10.12.12 v 14:18

  • načítám...
  • Zmínit
Alenaxxxx
907
10.12.12 15:00

Jsi mladá, máš život před sebou, najdi si nějakou zálibu a při té pak najdeš ty správné lidi. Co třeba nějaký sport, klub cykloturistiky, dálkové studium, možností seberealizace je spousta… sedět doma s rodiči fakt není zábava.

  • načítám...
  • Zmínit
Mišanila
10.12.12 16:33

Já jsem svýho nynějšího mažela našla až ve 30-ti letech. Do té doby to bylo jen pár krátkodobých známostí, já jsem teda o nějaké vážné známosti, rodinu a děti dlouho nestála, to přišlo později. Takže času na nějaký happyend máš podle mě ještě dost.

Taky jsme manžela našla přes seznamku na netu, zkoušela jsem i seznamovací pobyt v Krkonoších přes časopis Ty/já, bylo to bezva, ještě pár let poté jsme se scházeli.
Byla jsem na dvou pobytech s prázdninovou školou Lipnice, to moc doporučuju, bylo to bezva a nabité zážitky všeho druhu a jezdí tam prímoví a zajímaví mladí lidi. Vybírají tam jednotlivce, co se neznají, takže to je na seznamování lepší, když se nezná nikdo.

Taky jsem na střední škole neměla kamarádky, vlastě nejlepší kamarádku jsem nikdy neměla a tuším, jak se cítíš. Kamarádek mám málo, ale nějaké jsou.

Já jsem teda vždy byla aktivní, přihlásila jsem se na střední škole do vodáckého oddílu a našla tam bezva kamarády a partu se kterou se stýkáme dodnes. Kamarádek mám málo, ale nějaké jsou.
Zkus si najít nějaký koníček a lidi podobného ražení a třeba se někdo fajn objeví a najdeš i spřízněné duše.

Taky jsem byla coby au-pair v Anglii, i to můžeš zkusit, tam se seznámíš s dalšíma češkama, naučíš se jazyk, zjistíš, že umíš spoustu věcí a nejsi vůbec k zahození :-)
Můžeš zkusit i spychologa, aby tě nasměroval a pomohl zvednou sebevědomí a sebevnímání, není na tom nic špatného, alespoň to třeba zkusíš.

Držím moc pěsti, ať se ti pohled na sebe sama a život zlepší.

  • Upravit
Anonymní
10.12.12 17:56

Ahoj,

koukám, že jsi z těšína, to zrovna není tak malé město, aby se tam nedalo podniknout spousta věcí! já tam teda nežiju už dost let, ale vždycky se tam něco dělo, je tam spousta akcí, i co se týče cvičení tak a kámošky si nestěžujou, 2 bazény přes léto, spousta lidí jezdit pařit na stodolní! neříkej, že se tam nedaj sehnat kamarádi! máte tam teď novou pizzerku, sikorák ej opravený furt tam někdo je, obleč si inliny a jeď se projet kolem řeky, nebo vem psa a jděte na procházku, spoustu lidí tam potkáš! do zajít do čajky???

s prací chápu, zrovna tam je to těžký, to ti nezávidím, ale zas spousta lidí dojíždí do ostravy…

nesmutni a začni od sebe, dokud nebudeš spokojená ty sama se sebou, tak nebudeš mát kamarády a chlapa!

  • Upravit
Anonymní
10.12.12 20:53

A co to vzít z opačné strany? Začni tím, v čem se máš dobře. Tedy např. jsi zdravá, nejsi nezaměstnaná…

Moc se lituješ, máš asi mnoho času, zkus ho efektivně využít, dokud jsi mladá a nemáš rodinu-cvičení (budeš se cítit lépe - fyzicky i psychicky-dobrá nálada po cvičení), jazyk, seznamka na netu, kroužek amatérských divadelníků apod.

jo, jinak by se člověk neměl rouhat jak se má blbě (já se rouhala, kdysi, a vážně onemocněla. Teď se snažím být větší optimista, i když je to někdy těžké)

  • Upravit
Randgrid
2871
10.12.12 21:05

Důležité je mít rád sám sebe, nefňukat v koutě a neházet flintu do žita, rozhodně ne ve 22 letech!

  • načítám...
  • Zmínit
Randgrid
2871
10.12.12 21:08

Také mám práci, co nemám ráda, ale vynahrazuju si to ve volném čase. Důležité je mít práci=peníze. Je jedno jaká je. A časem se najde lepší. Nebude lepší v tom, že za málo činnosti bude moc peněz. Všude jsou nějaké mouchy.

  • načítám...
  • Zmínit
lleennttiillkkaa
27265
10.12.12 21:55

A já jsem si o sobě myslela, že jsem fňukna roku…Na tebe nemám.
Seber se a začni žít. Nelíbí se ti kde bydlíš? Tak se odstěhuj, najdi si jinou práci, najdi si chlapa a hlavně se konečně přestaň litovat

  • načítám...
  • Zmínit
katy17
922
10.12.12 22:05

Hlavu hore…taky jsem prodávala, ale pořád hledala něco jiného. Zacestovala si do ciziny když jsem nevěděla co dál. Taky jsem nemocná (oční vada)a kluci mě moc nebrali, i když se na mě dívat dá… štěstí jsem našla až po 30ce a teď mám krásnou holčičku. Přeju hodně štěstí

  • načítám...
  • Zmínit
Nika079
1240
10.12.12 22:06

Člověk se musí dostat na dno, aby se měl od čeho odrazit! Vím, jak se cítíš a naprosto souhlasím s předchozími komentáři. Co se mi taky zdá, že potřebuješ, je odstěhovat se od rodičů (ať už ve stejném městě nebo někam po světě),budeš si připadat samostatná a naučíš se žít sama se sebou. Než se k tomu odhodláš, začni sportovat, klidně běhání, to nestojí nic, nebo fitko atd… jednak se Ti zlepší nálada, jednak uděláš něco pro sebe a navíc budeš mít téma na povídání s ostatními a v létě dost sil vyrazit na kolo, třeba cyklozájezd nebo víkend na horách pro nezadané??? Nejdůležitější je ale to zdravé sebevědomí, taky mi to trvalo, než jsem ho získala…

  • načítám...
  • Zmínit
Jura007
18305
10.12.12 23:21

No tak abych byl upřímný, mně je 45 let, bez partnerky, sice se stálou prací, která ale spočívá v obsluze pecí - dýchám spálený olej, čpavek a svítiplyn, nemám vlastní majetek, kamarádů minimum a část kolegů v práci se dennodenně snaží (v rámci pracovních povinností) si vytřít se mnou zadek (čas od času se jim to bohužel podaří). A přesto si myslím, že v roce 2013 mně bude dobře. Proč si to myslím?
Především jsem se navzdory snaze jistých lidí vyhnul kariéře bezdomovce. To považuju za úspěch svého snažení, že se tito lidi přepočítali. Potom taky se vracím ke svým starým koníčkům (už zase na ně mám čas a prostor) a hlavně se mně začíná zvedat suma peněz, se kterýma můžu disponovat. I když asi spousta zúčastněných by nad mým řešením situace ohrnula nos. Tak třeba nemám už deset let rádio a televizi. K čemu, když mám internet? Nemám osobní auto, motorku, kolo a podobně. K čemu, když na jeden zátah ujdu za den 40 kilometrů? (Sice je to hraniční výkon, ale dá se to…) No a tímto způsobem se člověk ze dna zvedá nahoru. A něco podobného platí i ohledně kamarádů… Chce to hledat i neobvyklá řešení, pak to jde.
A že nemám dvoupatrový dům a každý rok dovolenou u moře? Žádný člověk nemůže mít v životě všechno…
Tak si prober svou situaci znovu a zkus hledat východisko. Určitě existuje.

  • načítám...
  • Zmínit
Ananta
2486
10.12.12 23:39

Ahoj, ty jsi ještě ve věku kdy fyzická krása hraje velkou roli. Jsi hodně mladá, píšeš, že už jsi dlouho sama a připravená na partnerský život a svou rodinu, ale nepříchází to. Asi bych na tvém místě přestala tlačit na pilu tam kde to zatím není průchodné a vrhla se na nějaké sebezdokonalování, nemyslím ani v tom fyzickém smyslu, i když proč ne, ale třeba ještě něco studovat, najít si nějaký zájem a hlavně nebát se být sama. V samotě a někdy i trápení, když to správně pochopíš a příjmeš můžeš i vnitřně zrát a krásnět, bude to pak vyzařovat z celé tvé osobnosti, že jsi silná, že nemusíš otročit světskému pozlátku, že nejsi barbína s nalajnovaným životem… pak se může objevit někdo už se životní zkušeností kdo tohle všechno ocení a můžeš mít hezčí vztah než kde kdo kolem tebe, kdo ho vystavěl na povrchnostech :kytka:

Jo a jedna zkušenost, čím víc stojíš o pozornost a čím víc jsi na ní závislá tím méně ji budeš dostávat, strašně to oslabuje a lidi to vycitují jako slabost. Dělej si svoje a nic nepřehrávej, stejně se to ti to nepomůže.

PS: taky jsem dělala kdysi dva roky brigádu v marketu a s těmi
lidmi jsem si vůbec nerozumněla, nevím co máš vystudováno, ale je potřeba se postupně dostat pracovně mezi „své lidi“.

A to co píše Jura, to je cesta ven, je to v hlavě, v přístupu k životu. On může být mnohem větší hrdina ten kdo se odrazí od samého dna a plave, než ten kdo má jachtu.

Příspěvek upraven 10.12.12 v 23:44

  • načítám...
  • Zmínit
spinerka
11.12.12 00:07

A odkud jsi?

Jestli chceš, můžem zajít na kafe :)

  • Upravit
Miruše
9859
11.12.12 00:18

Ahojky, ono to o vnější kráse vůbec není. Jde hlavně o tu vnitřní. A pokud vyzařuješ do okolí negativní postoj, zpětná vazba jiná nebude. Trvalo mi dlouho než jsem tenhle systém pochopila. Já nemám ani tu maturitu. Mám jen výučák na něco, v čem dělat ani nechci, ani bych v tom neprorazila, pač kuchaři si vydělaj, ovšem především v naší zemi jen muži. Je mi 30 let a dělala jsem prodavačku, pekařku, servírku, barmanku, na poště a takové tyhle práce. Až při práci s lidmi…postupně, se zákazníky jsem pochopila ten základní systém. Když se na lidi budu ksichtit, nebo jim dávat najevo, jak se cítím špatně, neusměje se na mě nikdo. Od chvíle, kdy jsem si dala za cíl usmívat se a mít nohy v teple za jakékoliv situace, i když přišel nějakej vypruzelej zákazník(mnohdy ho můj úsměv a pohoda roztála a ksichtit se na mě přestal :mrgreen: ), najednou se pozitiva začala nabalovat. Nejen že jsem si na dýškách vydělala víc než kolegyně (a to pak na všech výše zmíněných pozicích), ale seznámila jsem se s hromadou fajn lidiček. Pokud ti dělá problém začít znovu na stejném místě (lidi už tě znaj jako negativního člověka), začni na nové půdě. Odstěhuj se někam do podnájmu třeba do Prahy, tam se mi coby svobodné bezdětné začínalo dobře. Je tam mnohem víc pracovních možností (nikdy jsem se o práci nebála, pač jsem v nejhorším případě měla do týdne práci jinou) a vůbec je Praha plná možností. Anebo jak píšou holky, vycestovat, zdokonalit se v jazyce…ježiš jak já bych ráda vypadla. Až s dítětem jsem si uvědomila kolik jsem toho promeškala.

Nasaď úsměv kočko, a hledej si na každém dni minimálně 5 radostí, i kdyby měly být malé. Třeba jen to, že ti chutnal oběd, nebo že jsi ráno stihla bus, takovéhle maličké radosti-pozitiva ti postupně pomůžou vidět život z jiného úhlu. Mně to pomohlo. Bejvávala jsem taky dost nešťastná. Paradoxně proto, že jsem se chlapům líbila. Všichni mě chtěli jen do postele, ale jen sem tam někdo se zajímal o to, kdo já opravdu jsem. Je to dlouhá cesta a ty máš času habakuk, což je tvá obrovská výhoda. Mám kamarádku, které bude 34 letos a má postoj stejnej jako ty. Jen brečí že bude bezdětná, bere co se namane (myslím chlapy), neváží si sama sebe a točí se v tom furt dokola. Jako ona nedopadneš, protože už tím, že jses s tím svěřila je známka toho, že si uvědomuješ že je něco špatně a nutně s tím musíš něco dělat. Gratuluju, udělala jsi první krok ke šťastnému životu :pankac:

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
11.12.12 00:40

Trochu empatie děvčata. ;) Ono změnit sebe a tím i svoje štěstí, není tak jednoduchý, jak to vypadá. Pro někoho to je celoživotní boj.
Autorka se jen potřebovala ze svého trápení vypsat a né bejt pranýřovaná za to, že si za to může sama, že se jen lituje a nic nedělá.

Já si prošla něčím hodně podobným - včetně syndromu PCO, který má zřejmě autorka deníčku (psala jsem jí o tom SZ), jen jsem měla to štěstí, že jsem vždycky dělala práci (v Praze je v tomto směru situace přecijen jednodušší), která mě baví, i když málo placenou a že jsem cca od svých 18 ti let byla obklopená opravdu dobrými přáteli, které mám dodnes (je mi 35) a bez kterých nevím, jak bych svojí pubertu a mládí zvládla.
Svoje opravdové štěstí (bezvadnýho chlapa )jsem našla až ve 28 a až po třicítce jsem opravdu spokojená (díky spokojenému manželství a tomu, že mám syna), do té doby to byl děs a hrůza a né vždycky si za to člověk může sám. Např. bydlení. S rodiči psycho, na podnájem není, tak člověk bydlí tři roky s dědou, což se ukáže ještě horší než s rodiči atd atd. A to bych mohla vyjmenovávat dál a dál.
Kdo nezažil nepochopí. Nemá cenu se nějak víc rozepisovat.

Ono se snadno mluví z pozice těch, co už jsou spokojený, nemají problémy se vzhledem, s rodiči, s bydlením, mají partnera nebo děti, splněné svoje životní sny.

Já jsem si docela dost vytrpěla, než jsem našla svoje štěstí a kdyby mi někdo v dobách kdy mi bylo nejhůř psal, jak si za to můžu sama, tak by mi to „opravdu pomohlo“. :jazyk:

A např. s tím vycestováním to taky není až tak jednoduchý, jak to je třeba pro vás. Někdo na to prostě nemá. Třeba já, takže to dovedu pochopit. A jsem kvůli tomu horší člověk, že nemám odvahu odjet sama do ciziny, aniž bych uměla jazyk, s tím, že se ho tam naučím?

No prostě to není tak jednoduchý, jak píšete, když se někomu ve všech směrech nedaří…A mít se ráda nejde lusknutím prstů. Jak jsem psala, je to celoživotní proces. Mě se to povedlo až díky přátelům a manželovi.

Realistka je mladá, věřím, že i na ní se štěstí usměje, jen musí prostě vydržet to špatné období, o to víc si potom bude vážit toho, až bude spokojená (jako to mám já)

Moc jí fandím a držím palce!!!

  • Upravit
Mišanila
11.12.12 09:35

Anonymní
Souhlas, ono od té klávesnice to vypadá tak strašně jednoduše a je úplně jasné, co má kdo dělat, ale realita je někdy mnohem složitější.
Ne každý má danou třeba pozitivní a bezstarostnou povahu, bezva rodinu, kde dostal dobrý základ do života, odvahu, talent a podobně.
Kdyby tu někdo přišel na jednoduchý recept, jak získat razdva sebevědomí a mít se rád, tak je to na nobelovku. Je to práce na celý život a ne každému se to povede, sama s tím taky bojuju, tak vím jaké to je.

Na druhou stranu je pravda, že jsou lidi, co jen brečí a přitom odmítají cokoliv ve svém životě změnit, měla jsme takovou kolegyni v práci. Ale zakladatelka je mladá a má ještě hodně času a možností, jak si život změnit k lepšímu, může začít postupně a pomalu.

  • Upravit
bjetuschka
12708
11.12.12 10:09

Já myslím, že rad už tu zaznělo víc než dost, nebudu se opakovat ;) Hrozně moc ti držím palce, abys to zvládla a začla se mít ráda. Jsi mladá, proč hned házet flintu do žita a vidět všechno jen černě?
Zarazil mě ten hyperandrohenní syndrom. To se nedá nějak léčit, resp. lékama potlačit? V dnešní době je v medicíně takových možností, určitě není nějaké řešení?

  • načítám...
  • Zmínit
mařenkaa
581
11.12.12 11:57

Tohle období jsem taky jeden čas měla a skončilo to pár jizvama na ruce, ale s odstupem času musim říct, že to bylo úplně zbytečný, stačí jen změnit přístup, z tvýho deníčku neni vidět ani trocha snahy se začlenit, nesmíš čekat, že ti přátelé a dobrá práce spadnou z nebe, musíš pro to taky něco udělat, stačí se třeba usmát na kolegyni vedle u pokladny a zeptat se jak se měla, nebo jen prohodit něco o počasí, prostě ji nějak dát najevo, že o komunikaci s ní stojíš, když si sedneš potichu a s hlavou skloněnou, tak budou mít ostatní pocit, že se s nimi nechceš bavit a kdo by se cpal tam, kde o něj není zájem…
Vim že je lehký to psát, ale těžký to udělat, ale co třeba zkusit pomoc najít u odborníků? Dneska návštěva psychologa není žádná ostuda a může ti hodně pomoc

  • načítám...
  • Zmínit
mishka231
347
11.12.12 20:08

Ahoj chápu tě jak se cítíš, ale všechno se vylepší a bude zase fajn:) Bydlím kousek od Těšína, kdybys chtěla můžem si dopisovat a třeba se sejít a zkamarádit se, klidně pisni, ahoj

  • načítám...
  • Zmínit
kalinichta
1683
11.12.12 21:55

Ahoj. Uplne te chapu. Byla jsem stejna. Nakonec jsem mela stesti, potkala jsem kluka, zamilovala, odpoustela mu hooodne never a ruznych pruseru. Dokonce jsem si ho vzala, ver mi, zadny takovy za to nestoji. Zacni si vazit sama sebe. Delej vsechno to co ti pomaha se citit lip a ver mi, lide si toho vsimnou sami a i ten jeden si te pak najde. Ja na to prisla az ve 28letech, ale ted jsem stastna, 2 krasne deti, nabidek na kafe min. 2×tydne, vyhlidka na praci snu, vsechno jen proto ze jsem zmenila chovani sama i sobe

  • načítám...
  • Zmínit
Saulute
5
13.12.12 12:10

Ahoj Realistko, když jsem četla tvůj deníček, tak jsem úplně viděla sama sebe tak před rokem a půl… Poslala jsem ti SZ, třeba ti trochu pomůže s tím, kde a jak s tou změnou začít…

  • načítám...
  • Zmínit
karlle
6220
13.12.12 13:23

Hledej a bojuj ;)

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
13.12.12 13:30

Pokud bys ráda vypadla třeba do ciziny, pro všechny do 30 let je tu i tato možnost. Evropská dobrovolná služba

http://www.mladezvakci.cz/…brovolnikem/

  • Upravit
anna2345
18.12.12 18:54

negativni

Ve svých 22 letech jsem bez přítele, bez kamarádů, mám práci, kterou nemám ráda, doma je to pro mě peklo a nemám jakékoli šance na šťastný a spokojený život.

TO JSOU ALE NEGATIVNI SLOVA, ANI JEDNA VETA NENI POZITIVNI. NEDIV SE, ZE TI V ZIVOTE NIC NEDARI, KDYZ VSECHNO VNIMAS JEN NEGATIVNE. NAJSI SI DOBREHO PSYCHIATRA.

  • Upravit
Vložit nový komentář