Jak to napsat?

Žila jsem s přítelem dlouhých sedm let. Myslela jsem, že on je ten pravý na celý život, ale bohužel. Začátek našeho vztahu byl úžasný, milovali jsme se, žili jeden pro druhého. Pak se ale něco pokazilo, ani nevím co. Začal se čím dál víc věnovat svým kamarádům a hlavně alkoholu. Přišlo nejdřív slovní napadání, ale to by se ještě nechalo zvládnout, kdyby nepřišlo to fyzické.

Neměla jsem se kam vrátit, tak jsem trpěla. Dodnes nevím proč. Nic mě u něj nedrželo, neměli jsme děti, byli jsme jen my dva. Dluhů díky jeho životu bylo hodně, ale zatím jsem to zvládla.

Přišel zase jeden super den, kdy se vrátil v podnapilém stavu a oznámil, že jede s kamarády na vodu. Říkám si: OK, kde jako na to chce vzít!? Odpověď zněla jasně: „Půjčil jsem si.“(jako pokaždé).

No super, řekla jsem si, to už vážně nezvládnu. A v tu chvíli přišla ta myšlenka - ODSTĚHOVAT SE! Proč bych s ním měla dál zůstávat? Nic mě přeci u něj nedrží. Jsem mladá, budu si užívat a konečně žít! Přestanu se bát facek a podobných dalších výlevů jeho nálad.

Jenže když jsem to vše zvládla, tak přišel ON. Byl úžasný, nádherný, vtipný, prostě úplně jiný, než koho jsem měla předtím. Bála jsem se zamilovat se. Ale stalo se! Jsem 3 roky krásně zamilovaná, ale zase je tam to ALE!

Máme v podstatě všechno, pomohl mi zvládnout dluhy po mém bývalém, splnil mi přání pořídit si psa a to největší přání, postavit si domeček. Vše šlo dobře, až na to, že si moc přejeme miminko, které se nám už více než dva roky nedaří. Nepomohlo zatím ani „umělé oplodnění“. Nevím jak dál. Přítel je úžasný, vím, že mě miluje, ale může to takhle jít do nekonečna? Máme opravdu všechno, jen to nejcennější nám moc chybí. Nezvládám už ani pohled na těhotnou maminu. Snažíme se přes kliniku rok a pořád nic.

Myslela jsem si, že už jsem všechno špatné zažila (myslím, že by to dalo i na knihu), ale teď mi to připadá, že štěstí se nám vážně hodně vyhýbá, alespoň co se týče toho velkého životního daru.

Vím, že je můj deníček hodně zmatený a možná i s chybami, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Nemám bohužel žádnou kamarádku, které bych se mohla svěřit, bydlím na malém městě a znáte to, závist je strašná věc. I když nevím, co by nám mohl kdo závidět.

Děkuji za přečtení, za pochopení a shovívavost.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Maripossa
272
5.9.13 03:33

Co na to rict…Hlavne neztracejte nadeji a neupinejte se k tomu az prehnane a uvidis sama ze kdyz to budete nejmin cekat miminko se objevi ;) preji mnoho stesti a hlavne nevzdavat se :hug: :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
Smudlinka
3390
5.9.13 04:32

Hlavu vzhuru. Myslet na mimco budes porad, dokud neprijde, ale clovek se musi snazit zit a hlavne neprestat verit. Vim, nejhorsi je ta nejistota, jestli se mimi dockas nebo ne. My si na naseho nyni devitimesicniho chlapecka pockali tri roky. A ve svem okoli mam holcinu, ktera se mimca dockala po sesti letech a nekoli pokusech umeleho oplodneni nakonec prirozene. :) A psa jsme si taky poridili a musim rict, ze me hodne pomohl od nejakeho depkareni. Preji, at se mimco brzy zadari.

  • načítám...
  • Zmínit
martina.se
72725
5.9.13 09:10

Vydrž, 2 roky je nic. Mojí ségře se povedlo po 16cti letech, je tu spousta holek, kterým to pár let trvalo. neztrácej naději… :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Lajka09
5154
5.9.13 09:33

Znám tvé pocity a když mi bylo nejhůř, podívala jsem se kolem sebe…Je spoustu párů, kteří čekali i 10 let. Moje kamarádka dokonce 15 a stále nic a stále bojuje. Tak jsem si to v hlavě srovnala, vím, že miminko přijde a já-my, na něj počkáme klidně těch 10 let a mezitím budeme žít a radovat se z toho, co máme. Občas jsem si poplakala, hlavně po neúspěších při IVF, to jo. Ale pak se vždy dala dohromady a jedeme dál.
Neboj, já, ty a mnoho dalších, si to miminko urveme :* A to čekání nás jen posílí v trpělovosti a pokoře a dodá nám vše, co dobří rodiče potřebují. Drž se holka! :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
dalmatinka 123
48576
5.9.13 09:41

Dva roky je dlouhé čekání na to co opravdu chceš, ale zase krátké na to abys ztratila naději a házela flintu do žita :hug:

moc držim palce.

  • načítám...
  • Zmínit
Aalexa
135
5.9.13 10:51

Neztrácej naději, ta tam určitě je. Musela jsem si na mimčo počkat 4 roky a jak tu psaly holky, někdo i mnohem déle. Přeji ať se co nejdříve miminko podaří.

  • načítám...
  • Zmínit
phoma
7965
5.9.13 11:24

Hezky deniček vydrž vim že se to lehce řekne jinak me pocity jsou uplne stejne uz taky cekam 3 roky + 2 potraty.bude lip…MUSÍ

  • načítám...
  • Zmínit
maca36
5.9.13 11:28

Leničko, neztrácet naději!!! já se dočkala po 9!!! letech čekání a trápení /po IVF/. Jednou se dočkáš i ty, neboj se. Vím že to,,chce to čas,, nic nepomůže. Ale jednou to přijít musí. Nevzdávej se :srdce: ta dučička si k vám sedne ve správnou dobu.

  • Upravit
ALENA G
129
5.9.13 11:47

Ahojky, hlavně neztrácejte naději, moc držím palce aby to vše dopadlo dobře a konečně se na vás usmálo štěstí :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
sarinka83
5748
5.9.13 12:16

Nezoufej, někdo potřebuje přes IVF 1, 3 nebo i 10 pokusů… nezoufej a zkoušejte dál. :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
beruska29
3480
5.9.13 14:01

Ahoj, nevzdávej to, vím jak ti je, začali jsme do CAR jezdit v roce 2010 až letos se nám zadařilo u 2.IVF,predtím 4× IUI, IVF,2× KET a ted čekáme naši vytouženou holčičku, taky jsem už přestávala věřit že se nám někdy zadaří. Budu držet palce, aby další deníček byl o tvém miminku :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
pomenkova
26842
5.9.13 14:02

Neboj povede se vam to :kytka: :kytka: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Šary.Šary
61
5.9.13 19:11

Držím pěsti!!

  • načítám...
  • Zmínit
Lka
46
5.9.13 19:39

Držím ti palečky… :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Capelucita
14396
6.9.13 03:53

Chce to čas, nevzdávej to. My čekali 4 roky a vyšel 7. pokus.

  • načítám...
  • Zmínit
brejlík
20
6.9.13 13:55

¨Jsem na tom úplně stejně i k nám si stále štěstí nenašlo cestu.

  • načítám...
  • Zmínit
Ytagom
1280
6.9.13 21:47

Ahoj, stejně jako ty jsem si první miminko moc přála, ale manžel, tehdy ještě přítel ho zatím nechtěl. Mezitím se všude okolo nás vyrojily pupíky (celá ulice těhotná, v manželově rodině kupa těhulek, v práci dvě kolegyně těhulky), to vše během roka a já to nesla stále hůř a hůř. Ale manžel ten čas potřeboval, aby se sám rozhodl, že si miminko pořídíme. Když mi řekl, že to zkusíme, tak mi spadl kámen ze srdce, strašně moc se mi ulevilo a myslím, že i tím se nám dcera překvapivě povedla hned. Teď zkoušíme druhé pátým cyklem a zatím nic. Ale jsem v pohodě, protože se na těhotenství neupínám a mám věci na které se těším např. když v neděli dostanu ms, tak si dám to vínečko, co jsem si v týdnu koupila ;), nebo pojedeme s dcerou na kole na výlet či zaplavat… A určitě bych neházela flintu do žita, našim se ségra povedla po 4 letech, mamky kolegyně v práci otěhotněla přirozeně po 9 letech snažení a jednom podstoupeném IVF a dcera kolegyně z práce otěhotněla také po několika letech snažení přirozeně a po IVF. Naděje umírá poslední ;)

  • načítám...
  • Zmínit
xantipi
11514
6.9.13 23:34

Leni naprosto přesně vím a chápu tvoje pocity… Vím jaké top je nezvládat pohled do kočárků, vím jaké to je stárnout a rezignovat. A víš co? Zázraky se dějí… Snažila jsem se skoro 20 let. A Tobě se to určitě podaří o mnoho mnoho dřív… Jen se obrň, pevné nervy. Ale to přijde. Musí. :hug: :hug: :pankac:

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář