Jeníku?!
O tom, jak nám málem zůstaly jen slzy a prázdná náruč. Odsuzování není třeba, žádná z Vás to nezvládne tolik jako já sama. Náš zážitek je sepsán spíš jako upozornění pro mamky, které to jako já „moc neřešily“.
„Lásko, vezmu Jonyho ven.“ Klasická věta mého muže, reagovala jsem jako obvykle. Oblékla jsem našeho dvouletého do starých džín, svetru, tmavé bundy a zářivě modré čepice. Jeník si vzal do rukou svůj milovaný oranžový traktor od táty. „Maminko, Jendík počká venku.“ Jasně, že počká venku. Vždyť nebude takhle nabalený stát v chodbě. Vypustila jsem ho do šera čtvrté listopadové odpoledne a sama zůstala stát ve dveřích, než se muž dooblékne. „Už můžeš jít, ať ti není zima. Jen si zavážu boty.“ Tuhle větu si budu pamatovat asi do konce života.
Nechala jsem otevřené dveře na zahradu a šla do kuchyně mýt nádobí. Muž si mezitím zavazoval boty, syn čekal na cestičce u domu. „Kde je?“ Nakoukl partner během minuty do kuchyně. „Nevím, asi šel k dědovi.“ – Tchánovce máme přes dvorek, malý k nim sám chodívá vcelku pravidelně, žádný stres.
Za pár minut byl Honza zpátky. „Není tam!“ Volal na mne už trošku vyděšeně. „Není ani nahoře, ani v dílně, není tam.“ „Tak se podívej na zahradě.“ Ta je docela velká, mohl se schovávat v dřevníku, ve skleníku, za stromem… Branka, na kterou jsme z kuchyně viděla, byla zavřená. Jeník přece branku zavírat neumí, takže na ulici být nemůže…
Bydlíme v relativně klidném místě na malém městě. Naší ulicí denně projede pár aut, možná desítka kamionů. Po 100 metrech začíná hlavní, dost frekventovaná silnice, po dalších 40 metrech je přejezd, ze kterého je vidět na nádraží obvykle s pár vagóny, motorákem a tak. To mi v tu chvíli ale na mysl nepřišlo.
Než muž prohledal zahradu, uběhlo dalších pár minut. Teď už značně vyděšeně na mne řval, že náš syn není nikde k nalezení. Zase zmizel na dvoře a z okna jsem jen zahlédla, jak vyděšeně kouká na branku. Nebyla zavřená, jak jsme si do teď mysleli. Byla jen přivřená…
Okamžitě jsem vyběhla ven, na nohou nezavázané boty, přes ramena nedopnutý kabát, který přes mé 33.tt velké břicho sotva stačí. „Jendo, Jeníku!“ Volala jsem na ulici, nakukovala mezi zaparkovaná auta. Muž se vydal směrem k hlavní silnici, já na druhou stranu směrem k rybníku. Táta mu přece sliboval, že půjdou krmit kačenky…
Nemohla jsem běžet, i rychlá chůze už mi dělá potíže. Snažila jsem se dýchat klidně, nepanikařit. Pořád jsem ho volala a vyhlížela modrou čepici. Potkala jsem nějakého muže, ne žádné dítě neviděl. Nejvyšší současnou možnou rychlostí jsem ušla těch 400 metrů k rybníku. Pětiminutová cesta mi přišla jako věčnost. Rybník byl vypuštěný. Jaká úleva. U hrázky něco kutili dva muži, ne taky žádné dítě neviděli, jsou tam už hodinu. Začala mne dusit panika. Když nešel sem, tak kam? Jak daleko může metr vysoké dítě ujít tak rychle? Rozhodla jsem se nejít dál, ale vrátit se zpět a podívat se jiným směrem.
Muž mezitím došel k hlavní silnici. Nikde nikdo, žádná modrá čepička, žádné „tatínku“. Jen za přejezdem stálo čísi auto. V tu chvíli si partner všiml, že žena stojící u auta drží v náručí dítě, které se chystá usadit na zadní sedačku. Dítě mělo modrou čepičku! Rozeběhl se. Hlavou se mu přehrávala scéna, jak se s někým přetahuje o vlastní dítě. Doběhl k autu, nadechl se… žena, která držela našeho syna, byla jeho známá. Zaplavila ho nepředstavitelná úleva. Mladá paní už volala na Policii, Jeníka nepoznala, viděla ho předtím jen jednou. Prý se po cestě staví na služebně a řekne, jak to dopadlo. Muž jí pořád dokola opakoval, jak moc jí je vděčný, jak moc jí děkuje. Náš syn se totiž šel podívat na mašinky, sám šel nejen naší ulicí, ale hlavně podél hlavní silnice. Chtěl tu silnici přejít směrem k nádraží, naštěstí mířil k přechodu, což ho trošku od přecházení zdrželo. Mohl ho kdokoli nabrat do auta a odvézt. Mohlo ho srazit auto. Mohl ho srazit vlak. Mohla se stát sto a jedna věc a náš syn by se na nás už nikdy neusmál.
Kluci teď vyrazili hledat mne. Potkali mne na půl cesty k rybníku. Když jsem je uviděla, začala jsem se neovladatelně třást, slzy se mi hrnuly po tvářích. Sedla jsem si na obrubník a jen vzlykala. Synovo objetí a pusinky byly to nejkrásnější, co jsem kdy zažila.
Od té chvíle není den, kdy bych si na ten večer nevzpomněla. Branku zamykám celý den, tchánovci už to také pochopili, zbytek rodiny si musí zvyknout, že už tu není možnost volně courat. Ale ta hrůza, že se kvůli půl minutě změní celý můj život, ta hrůza už nikdy neodezní.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1629
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 684
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20592
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
děti jsou vynalézavé… moje sestra si ve svých dvou letech, během chviličky co si mamka odskočila, vynesla do schodů odstrkovadlo a pěkně si to na něm „sjela“ dolů 
… naštěstí se jí nic nestalo 
Fuj, takoé šoky po ránu.. Ještě že to dobře dopadlo, tohle je fakt noční můra všech rodičů (mezi všemi těmi dalšími můrami)..
No nakonec usnul na slámě ve stodole, ale opravdu jsem byla hrozne vystrasena..
Když jsem měla pocit že ho dlouho neslyším, šla jsem se podívat co dělá a on nikde! Strašnej šok, pak jsem zjistila že jsou vchodové dveře pootevřené, a hned mi bylo všechno jasné. Hledala jsem ho po venku a nemohla ho najít, pak se najednou objevil, šel až kdesi zezadu ze zahrady, celej jak prase, papučky na odpis, ale živej a zdravej 
Člověk není nikdy dost opatrný.
. Na druhý straně na něj čuměla postarší ženská, co vedla kolo, tak si říkám, jaká je to kua volná výchova 
