Kde mám kufr?
- Ostatní
- FreeLady12
- 24.05.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Cesta byla posetá kameny, takže to s autobusem pěkně kodrcalo a našim žaludkům to nedělalo moc dobře. Naštěstí autobus už brzy zasyčel a otevřely se dveře, jsme v cíli.
Hrnuli jsme se ven jako roj včel, když se píchne do hnízda, a nádech čerstvého vzduchu, který voněl lesem, mechem a řekou, nám vlil do těla čerstvou sílu. Zájezďák se celý naklonil, když z něj těžkotonážní řidič sestupoval po třech schodech, aby nám mohl otevřít podpalubí, kde jsme měli uložené kufry, krosny a někdo igelitky.
Praktikanti začali zavazadla kupit na hromadu před autobusem a vedoucí šli hledat majitele osady, aby si převzali klíče a podepsali vše potřebné k našemu třítýdennímu táborovému pobytu.
Pozorovala jsem Martina, jak se ohýbá pod autobus pro zavazadla a podává je jejich majitelům. Těšila jsem se na něj celý rok, už na loňském táboře jsem se do něj zakoukala a nešlo mi ho dostat z hlavy. Teď jsem tu zase a on taky. Vidím, jak mu hrají svaly, když vytahuje velkou krosnu, zachytí můj pohled a mrkne na mě. Napadá mě, co nás asi letos na tom táboře čeká? Že by konečně zaregistroval mou existenci? Zažijeme spolu něco?
Marně hledám v hromadě svůj kufr, snažím se těžké krosny alespoň poodsouvat, abych zahlédla někde vespod barvu svého kufru. Nikde není! Začínám být nervózní. Kde je? Proboha snad se neztratil, mám v něm všechno! Věci na tři týdny, oblečení, drogerii, plavky, všechno!!!
Co budu dělat když se nenajde? Nemám u sebe dost peněz, abych si ty věci koupila, takže mi někdo bude půjčovat oblečení? Proboha, to ne! Monika nosí samé růžové věci, do Janiných kalhot se nemám šanci vejít a Markéta holduje jen stylu hippie. Propadám zoufalství!
Začínám všechny ty cizí kufry doslova přehazovat, když mě najednou Martin chytí za ruku: „Ten kufr nehledej, nemá to smysl.“
Dívám se na něj se slzami v očích a on je tak klidný, mile se usmívá a drží mě za ruce.
„Pojď se projít po táboře ať si to tu ještě pořádně užiješ, provedu tě.“
„Jak to myslíš…ještě užiješ…? To mě jako pošlete domů když nemám kufr?“ jsem trochu vyděšená.
„Ne tak docela. A pojď už, nemáme moc času,“ a vede mě po zelené trávě.
„Sundej si boty, na boso je to nejlepší.“
Poslechnu ho, ale přemýšlím, kam teď ty boty odložím? Abych neztratila nakonec i ty. Bere mi je z ruky a prostě je odhazuje někam do strany. Koukám na něj, je tak klidný, stále se na mě mile usmívá, vypadá to, že přesně ví, co dělá, a že se nemusím bát, dělá to všechno pro mě, jsem v bezpečí. Najednou mi nic nevadí a naprosto mu věřím.
Procházíme se po trávě, je pod ní vlhká hlína, je to moc příjemné. Martin mě stále drží za ruku, je mi s ním tak krásně. Najednou tu nikdo, kromě nás, není. Procházíme se okolo chatek a Martin mi ukazuje jednu se žlutým pruhem
„Pamatuješ? To je šestka, tady jsi bydlela loni. Já bydlel hned vedle na pětce.“
Pamatuji, moc dobře.
Došli jsme asi tak do půlky tábora, když mi to najednou došlo.
„Martine! Já si nic nepamatuji! Nepamatuji si nic do chvíle, než jsme s autobusem do tábora přijeli! Nevzpomínám si, že bych si balila kufr! Nepamatuji si, jak jsem do autobusu nasedala, ani jak se loučím s rodiči před odjezdem! Nepamatuji si cestu! Vnímám jen od chvíle, kdy autobus kodrcal po kamenech, když už jsme byli tady! Co se to se mnou děje?!“
„To nic, to je v pořádku,“ uklidňuje mě.
„Nemáš si co pamatovat, protože se nic z toho, co říkáš, nestalo,“ oznamuje mi s naprostým klidem a stále se tak mile usmívá, jako by o nic nešlo.
„Jak to myslíš nestalo?“ pořád mi to hlava nebere, tady je něco špatně. Mám nějakou amnézii a jsem z toho fakt vyděšená.
Martin na mě vidí, že se začínám skutečně bát.
Zastavíme, on mě pevně obejme a hladí mě po vlasech „Klid, o nic nejde, tohle je sen.“
Podívám se mu do jeho modrých očí a hledám v nich logiku… „Sen? Jak jako… sen?“
„Ano, Luci, sen. Celé se ti to jen zdá, jsme ve tvém snu a asi tak za pět vteřin se probudíš.“
„Né, já nechci, je mi tu krásně.“ S tebou v objetí.
Martin se na mě opět mile usměje: „Ještě jednu věc musíme stihnout.“
Přibližuje se ke mě na milimetry, začínám cítit jeho dech, srdce mi buší, zavírám oči… políbí mě.
Najednou oči otevřu, tentokrát už ve skutečnosti. Je mi moc příjemně, i když jsem stále ještě trochu zmatená. Na tenhle sen nikdy nezapomenu.
Přečtěte si také
Syn přišel ze školy s tím, že je chudý. Nesmím ale promluvit s učitelkou
- Anonymní
- 05.09.26
- 29234
Když začal první den školy, byl to pro nás něco jako oslava Nového roku. Všichni jsme byli natěšení, co nás nového čeká, kam se ten rok posuneme a jak nový školní rok bude vypadat. První dny byly...
Můj muž čekal deset let, až změním názor. Když jsem ho nezměnila, odešel
- Anonymní
- 05.09.26
- 17845
Když jsme se s Petrem poznali, bylo mi osmadvacet let. Děti jsem nechtěla a nijak jsem to neskrývala. Ne proto, že bych je neměla ráda. Nemám problém si pochovat kamarádčino miminko nebo vzít...
Tři měsíce jsme to odkládali. Když na „to“ došlo, přišlo „měkké“ zklamání
- Anonymní
- 05.09.26
- 37736
Skoro tři měsíce jsme kolem sebe s Petrem kroužili. Bylo to to krásné, jemně vzrušující období, kdy se navzájem napínáte, držíte za ruce, povídáte si dlouho do noci a přemýšlíte, kdy konečně padne...
Myslela jsem, že jedu na dovolenou bez dětí. Pak jsem dorazila k moři
- Anonymní
- 05.09.26
- 17582
Když jsme letos vybírali dovolenou, měla jsem jedno jediné přání. Nejet do hotelu, který je plný rodin s malými dětmi.
„Tohle nikam nedávej.“ Jedna věta dcery změnila můj pohled na sociální sítě
- Anonymní
- 05.09.26
- 5542
První fotku své dcery jsem dala na internet snad ještě v době, kdy ani nebyla na světě. Fotku ultrazvuku, břicha, pak z porodnice. Před patnácti lety jsem měla pocit, že musím všechno sdílet na...
Nesnáším letošní počasí. Nejdřív vedro k padnutí, teď mají přijít lijáky
- Anonymní
- 04.09.26
- 1598
Jestli je něco, na co jsem letos nadávala snad víc než na cokoli jiného, pak je to počasí. Celé léto jsme čekali, kdy konečně zaprší. Když už pršet začalo, většinou přišla taková bouřka, že jsem...
Školková angličtina za 10 tisíc? Odmítla jsem platit a učitelka zuří
- Anonymní
- 04.09.26
- 16088
Sníst ranní rohlík, obléknout dvě věčně se hemžící holčičky, dorazit do naší malé vesnické školky včas a pak honem do práce. Není to vždycky jednoduché, ale tuhle školku prostě miluju. Rodinná...
Dcera mě pozvala na víkend. Až na místě jsem zjistila, kolik mě to bude stát
- Anonymní
- 04.09.26
- 57622
K šedesátinám jsem od dcery dostala krásný dárek. Alespoň jsem si to tehdy myslela. V obálce byla rezervace na prodloužený víkend v malém penzionu v jižních Čechách. Měla jsem jet já, dcera s...
Až když jsem na týden odjela, zjistila jsem, že manžela nemusím furt kontrolovat
- Anonymní
- 04.09.26
- 12854
Dlouhá léta jsem měla pocit, že kdybych na chvíli přestala fungovat, naše domácnost se rozpadne. Můj muž přitom není neschopný. V práci vede lidi, umí vyřešit spoustu problémů a poradí si i s...
Kolegové se vracejí z homeofficu do kanceláře. Cítím nepříjemnou změnu
- Anonymní
- 04.09.26
- 5489
Ve vzduchu je od minulého školního roku vyhazov zaměstnanců. Nikdo nám před prázdninami sice nic neřekl, ale informace mezi lidmi kolovaly jako horký brambor. Teď jsme všichni zpátky a lidi jsou na...
nedalo mi to a přečetla jsem všechny. Klobouk dolů, ty prostě víš jak na to 
už se těším na další 
skoda, ze to nebylo delší.. 
Přitom tvé starší deníčky se mi líbily.
a Martin je s tebou doopravdy nebo to snem zase skončilo? 
