Kde mám kufr?
- Ostatní
- FreeLady12
- 24.05.16 načítám...
Cesta byla posetá kameny, takže to s autobusem pěkně kodrcalo a našim žaludkům to nedělalo moc dobře. Naštěstí autobus už brzy zasyčel a otevřely se dveře, jsme v cíli.
Hrnuli jsme se ven jako roj včel, když se píchne do hnízda, a nádech čerstvého vzduchu, který voněl lesem, mechem a řekou, nám vlil do těla čerstvou sílu. Zájezďák se celý naklonil, když z něj těžkotonážní řidič sestupoval po třech schodech, aby nám mohl otevřít podpalubí, kde jsme měli uložené kufry, krosny a někdo igelitky.
Praktikanti začali zavazadla kupit na hromadu před autobusem a vedoucí šli hledat majitele osady, aby si převzali klíče a podepsali vše potřebné k našemu třítýdennímu táborovému pobytu.
Pozorovala jsem Martina, jak se ohýbá pod autobus pro zavazadla a podává je jejich majitelům. Těšila jsem se na něj celý rok, už na loňském táboře jsem se do něj zakoukala a nešlo mi ho dostat z hlavy. Teď jsem tu zase a on taky. Vidím, jak mu hrají svaly, když vytahuje velkou krosnu, zachytí můj pohled a mrkne na mě. Napadá mě, co nás asi letos na tom táboře čeká? Že by konečně zaregistroval mou existenci? Zažijeme spolu něco?
Marně hledám v hromadě svůj kufr, snažím se těžké krosny alespoň poodsouvat, abych zahlédla někde vespod barvu svého kufru. Nikde není! Začínám být nervózní. Kde je? Proboha snad se neztratil, mám v něm všechno! Věci na tři týdny, oblečení, drogerii, plavky, všechno!!!
Co budu dělat když se nenajde? Nemám u sebe dost peněz, abych si ty věci koupila, takže mi někdo bude půjčovat oblečení? Proboha, to ne! Monika nosí samé růžové věci, do Janiných kalhot se nemám šanci vejít a Markéta holduje jen stylu hippie. Propadám zoufalství!
Začínám všechny ty cizí kufry doslova přehazovat, když mě najednou Martin chytí za ruku: „Ten kufr nehledej, nemá to smysl.“
Dívám se na něj se slzami v očích a on je tak klidný, mile se usmívá a drží mě za ruce.
„Pojď se projít po táboře ať si to tu ještě pořádně užiješ, provedu tě.“
„Jak to myslíš…ještě užiješ…? To mě jako pošlete domů když nemám kufr?“ jsem trochu vyděšená.
„Ne tak docela. A pojď už, nemáme moc času,“ a vede mě po zelené trávě.
„Sundej si boty, na boso je to nejlepší.“
Poslechnu ho, ale přemýšlím, kam teď ty boty odložím? Abych neztratila nakonec i ty. Bere mi je z ruky a prostě je odhazuje někam do strany. Koukám na něj, je tak klidný, stále se na mě mile usmívá, vypadá to, že přesně ví, co dělá, a že se nemusím bát, dělá to všechno pro mě, jsem v bezpečí. Najednou mi nic nevadí a naprosto mu věřím.
Procházíme se po trávě, je pod ní vlhká hlína, je to moc příjemné. Martin mě stále drží za ruku, je mi s ním tak krásně. Najednou tu nikdo, kromě nás, není. Procházíme se okolo chatek a Martin mi ukazuje jednu se žlutým pruhem
„Pamatuješ? To je šestka, tady jsi bydlela loni. Já bydlel hned vedle na pětce.“
Pamatuji, moc dobře.
Došli jsme asi tak do půlky tábora, když mi to najednou došlo.
„Martine! Já si nic nepamatuji! Nepamatuji si nic do chvíle, než jsme s autobusem do tábora přijeli! Nevzpomínám si, že bych si balila kufr! Nepamatuji si, jak jsem do autobusu nasedala, ani jak se loučím s rodiči před odjezdem! Nepamatuji si cestu! Vnímám jen od chvíle, kdy autobus kodrcal po kamenech, když už jsme byli tady! Co se to se mnou děje?!“
„To nic, to je v pořádku,“ uklidňuje mě.
„Nemáš si co pamatovat, protože se nic z toho, co říkáš, nestalo,“ oznamuje mi s naprostým klidem a stále se tak mile usmívá, jako by o nic nešlo.
„Jak to myslíš nestalo?“ pořád mi to hlava nebere, tady je něco špatně. Mám nějakou amnézii a jsem z toho fakt vyděšená.
Martin na mě vidí, že se začínám skutečně bát.
Zastavíme, on mě pevně obejme a hladí mě po vlasech „Klid, o nic nejde, tohle je sen.“
Podívám se mu do jeho modrých očí a hledám v nich logiku… „Sen? Jak jako… sen?“
„Ano, Luci, sen. Celé se ti to jen zdá, jsme ve tvém snu a asi tak za pět vteřin se probudíš.“
„Né, já nechci, je mi tu krásně.“ S tebou v objetí.
Martin se na mě opět mile usměje: „Ještě jednu věc musíme stihnout.“
Přibližuje se ke mě na milimetry, začínám cítit jeho dech, srdce mi buší, zavírám oči… políbí mě.
Najednou oči otevřu, tentokrát už ve skutečnosti. Je mi moc příjemně, i když jsem stále ještě trochu zmatená. Na tenhle sen nikdy nezapomenu.
Přečtěte si také
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 2804
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 2110
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 1011
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 7220
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 3752
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 2916
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1863
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 4062
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 3566
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 8207
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
nedalo mi to a přečetla jsem všechny. Klobouk dolů, ty prostě víš jak na to 
už se těším na další 
skoda, ze to nebylo delší.. 
Přitom tvé starší deníčky se mi líbily.
a Martin je s tebou doopravdy nebo to snem zase skončilo? 
