Karamelka - vyvolávaný porod
- Porod
- FreeLady12
- 10.03.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Vynechávám povídání o tom, jak jsme se o naší princeznu snažili 10 měsíců, jak jsem prvních 5 měsíců prozvracela, jak jsem skončila na neschopence kvůli vysokému tlaku v těhotenství, jak jsem celá otekla, jak jsem si nemohla ani obléknout kalhoty a jak jsem v těhotenství přibrala 20 kilo. Toto je deníček již o samém závěru mého těhotenství a začátku něčeho nádherného.
Bylo to tuším 20.2., doba mého těhotenství se psala již čísly 40+3tt, váhový odhad miminka byl 4100g, brala jsem léky na vysoký tlak, otoky byly větší a větší, miminko mělo poslední týden horší monitory, ale „dole“ se nic nechystalo k porodu. Byla jsem zašpuntovaná jak kvalitní šampaňský a tak doktorka zavelela: “Není na co čekat, v pátek 22.2. nástup na vyvolávačku!“
Přečetla jsem toho o vyvolávaných porodech dost, takže se mi pochopitelně vůbec nechtělo a poslední dny doma jsem se to naše mládě snažila vyhnat všemi možnými i nemožnými způsoby. Kdepak, když se jí ven nechtělo tak se prostě nechtělo a basta (celá po mamince). Takže v pátek 22.2.2013 ráno jsem s manželem a kufrem stála před dveřmi porodnice a jediné co mě uklidňovalo bylo, že malá bude mít krásné datum narození a že já se dám zdravotně konečně opět do kupy.
Pátek 22.2.2013
10:30 Zavedli mi první tabletu. Kontrakce se rozjely kolem 16:00 a byly hned pravidelné po 4-5ti minutách. Nebylo to tak hrozné, stále jsem měla úsměv na rtu a s kolegyněmi na monitorech jsme závodily, která má silnější kontrakce a větší kopečky. Občas jsem se vyšplhala i na číslo 70 a krásně se to dalo v klidu prodýchat, ani jsem nehlesla. Z internetu vyčteno, že se rodí na 140. Hned jsem měla lepší náladu. Pohoda, tohle zvládnu, co s tím všichni nadělají?
20:30 PRASKLA MI VODÁÁÁ!!! Nadšeně nesu sestřičce promočenou vložku a hurá, potvrzeno! Honem píšu manželovi, co se událo nového, ale ať ještě neplaší a nejezdí za mnou (chtěl být u porodu), že to může ještě trvat a že mu dám včas vědět. Sestřička mě napojila na monitor, když tu najednou na mě přišla kontrakce jako „kráva“ a já sotva stihla dýchat! Vyděšeně kouknu na monitor a tam kopečíčíček o síle 30?! Proboha! Já čekala, že tam bude minimálně Everest a né takovej malej Říp! Jak to, že před prasknutím vody mě „nebolelo“ 70 a teď při 30 tady hysterčim? Už je mi to jasné, umřu na porod. Naše Kamilka nebude mít maminku, jak já to řeknu manželovi? A co mu vůbec řeknu? Něco sentimentálního? Fuj, pryč s těmahle myšlenkama…
23:00 Přistihla jsem se, že mezi kontrakcemi usínám. A co víc, došlo mi, že několikrát jsem už kontrakci nemusela prodýchávat, jen jsem ji přetrpěla se zaťatými zuby. Co se děje? Kontrakce zeslabují a prodlužují se mezi nimi intervaly. Usínám a probouzí mě až v 5:00 ráno sestřička s tlakoměrem.
Sobota 23.2.
8:00 Kontrakce mám slabé, vydržím každou jen s pár hlubokými nádechy. Přicházejí cca po 20ti minutách. Vyšetřuje mě doktor, očekávám otevření minimálně na tři prsty. Hmmm, tak nic – prý na špičku prstu, takže od včerejška absolutně beze změny. Jakto? Vždyť jsem měla takové bolesti? Doktor zavádí další tabletku, zkoušíme to znovu.
10:00 Tak se mi kontrakce opět krásně rozjely. Bolí to jako sviň, každé 4 minuty. Alespoň, že na monitoru už to nejsou Řípy, ale tak Sněžky kolem 40ti.
Nebudu to protahovat. Zkrátka ten den opět nic. Večer mě kontroloval doktor a opět absolutně bez postupu. Stále na špičku prstu. Naštěstí pro mě se na noc kontrakce opět samy od sebe velmi zeslabily a protáhly se intervaly na jednu za 30min., takže jsem se i vyspala.
Neděle 24.2.
8:00 Kontroluje mě lékař. Jsem otevřená s bídou na prst! Hmm, zázrak po dvou dnech bolest, další den už nevydržím…chci císaře! Doktor na můj návrh nereaguje a zavádí další tabletku, prý už nějakou jinou, že to ještě zkusíme. Fajn, co můžu dělat, že ano.
10:00 Kontrakce už hodně silné, sotva prodýchávám. Tak to je jasný, už rodim. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Doktor mě opět kontroluje a co myslíte? No jasně, stále na jeden prst. Zavádí druhou tabletku. Už jsem opravdu zoufalá a škemrám, ať už se mnou něco udělá. Rodím od pátku, prasklá voda, do toho má malá horší monitory a doktoři dělají jakoby to neviděli?! Nechají mě trpět ještě celý půl den.
15:00 Doktor mě opět kontroluje a hurááá – jsem na dva prsty. Už se mě chce zbavit, tak mě posílá na sál. Konečně. Volám manželovi, ten přispěchá a balí mi kufr. Sestřička nás odvádí na sál, kde se, doufám, začne už něco dít…
Napojí mě na monitor, měří mi tlak, dostávám klystýr, sprchuji se a to všechno ve stále silných bolestech. Po vyšetření lékařky kolem 17té hodiny se dozvídám, že porod nepostupuje a jsem stále na dva prsty. Ve 20:00 vyfasuju kapačku s oxytocinem na posílení kontrakcí. Super, copak tyhle bolesti nestačí?! Co víc by chtěli?! Já vážně umřu… naštěstí mi sestřička dává zároveň kapat i něco proti bolesti a ujišťuje mě, že do dnešní půlnoci 100% porodím, ať už normálně nebo císařem. To mě uklidňuje.
21:50 Po infuzi s oxytocinem mě jde vyšetřit doktorka. Závěr „překvapivý“. Stále na dva prsty. Doktorka už neváhá a oznamuje mi, že to ukončíme císařem. Jediné, co ze sebe dostanum je „Děkuju“.
22:00 už jsem na operačním sále, anestezioložka mi píchá spinální anestezii do páteře (místo vpichu nejdřív umrtví, takže to vůbec to nebolí). Cítím, jak mi teplo postupuje od zadku směrem do dolních končetin, hezky postupně. Rychle mě rovnají na lůžko a upevňují kurty ruce. Anestezioložka na mě stále mluví a povídá mi každý krok, který se mnou kdo dělá. Dopředu mi oznamuje, co budu kde cítit, že mi může být nevolno, ať se nebojím. Říká mi, kdy doktoři zkouší citlivost, zda-li už jsem necitlivá, oznamuje mi, že ucítím, jak mi zatlačí na bříško. Uff, je mi trochu nevolno, jsem omámená, polohlasem jí oznamuji, že se mi chce blinkat. Prý je to v pořádku, bere mokrý hadr a chladí mi obličej a krk. Je to velmi příjemné a nevolnost mě rychle přechází.
22:06 Slyším ten nejkrásnější pláč na světě. Anestezioložka mi říká, ať natočím hlavu doleva, já jí otočím a vidím jak mi sestřička ukazuje naší Kamilku. Páni, ta je veliká, ještě je nahatá, teď ji vytáhli, křičí, je celá do fialkova. Všímám si, že je nádherně čisťoučká. Čekala jsem všude mázek, ale ten ona nemá. Bodeť – už jsem byla 41+1tt… Pak už je mi všechno jedno, usínám. Později mě akorát vzbudí, jak mě přendávají na jiné lůžko, cestu (jízdu) na JIP už si ale taky nepamatuji.
Pondělí 25.2.
Když se vzbudím na JIPu tak je mi kupodivu moc dobře, nic mě nebolí, je mi skvěle, klidně bych hned vstávala z postele. Zjišťuji, že opiáty jsou moc fajn věc! Přivážejí mi Kamilku na přiložení k prsu. Z tohoto momentu si bohužel moc nepamatuji. Jen sestřičku ve dveřích s tím „kočárkovým vozítkem“, kde se kroutila moje žížalka. Nebýt fotky tak bych se hádala, že mi jí k prsu nedali.
Ještě ten den mě přeložili na oddělení šestinedělí, kde už jsme se s Kamčou krásně sžívaly. Je to velmi hodné miminko, které na rozmazlení teprve čeká.
Teď jsou dvě ráno, Kamilka po kojení chrupká v postýlce a já si jdu taky lehnout, i když se mi spát ani nechce. Jak je to možné? Protože jsem prospala celé odpoledne. A jak je tohle možné? Protože mám úžasného manžela, který se umí o Kamču velmi dobře postarat sám. Když jsem unavená tak mě nechá spát a přinese mi jí jen na kojení a zase si jí odnese. Ale to je už na jiný deníček…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1609
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 942
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1650
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 689
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 399
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20668
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2613
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2882
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2598
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1757
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Páni, to sis teda solidně užila! Hlavně, že jste obě v pořádku, jsem ráda, že tu od tebe čtu tento deníček. Máš krásnou holčičku! Gratuluji a přeji hodně štěstí celé tvé rodince! 
Jinak závidím manžela. 
a kolik nakonec měla Kamilka? Váha a míra maminko tu není 
je fajn, že se tatínek stará, šikulka 
Každopádně gratuluju ke Kammilce 
A mimčo je odhadované taky velké. Sama i cítím, jak velké je, že se tam nemuže ani vejít. Bohužel předpokládám, že to bude stejně jak u tebe - budu tam několik dní trpět ve snaze vyhnat prcka uměle ven a nakonec pujdu pod kudlu. Každopádně chválím, že jsi ty bolesti tak dlouho vydržela a malou přivedla v pořádku na svět!!! 
Užila jsi si holka svoje, auauauauaau. A já si zrovna říkala, že nepíšeš jak jsi na tom, tak už to máte holky za sebou a už si to jen a jen užívej, hodně zdravíčka a ať malá dělá jen samou radost 
,deníček máš moc hezky napsaný 
Jako já 