Nákupy
- O životě
- FreeLady12
- 04.11.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nesnáším nákupy v pátek odpoledne. To jsou vždycky v obchodě největší davy, fronty u pokladen, za kterými sedí prodavačky. Ty se tváří výsostně namachrovaně, protože mají tu moc poslat zákazníka k jiné pokladně, poučit ho, kam si má dát vozík, co má nebo nemá dávat na pás, a připadat si tak jako něco víc, než je on. Nervózní lidi tlačící košíky před sebou, vedle sebe, mnohdy i za sebou, jen aby stihly nabrat zbylé rohlíky dřív než ten pán, co už sahá pro pytlík. Ne, děkuji! To radši pojedu v týdnu.
Dneska to byl v práci fakt mazec. Venku vedro, sluníčko pálí a já jsem zralá akorát tak lehnout si někam do stínu s ledovou kávou, kopcem zmrzliny a vychutnat si cigárko. Ale ouha. Lednice zeje prázdnotou a dneska už je čtvrtek! No zítra tedy rozhodně na nákup nepojedu a na víkend musí naše lednice obsahovat suroviny, které z mého upracovaného muže udělají šťastného milence. Takže skleničku na kafe zase vracím do poličky, zmrzlinu na mrazák, otírám si zpocené čelo, beru klíčky od auta, tašku na nákup a jedu do nejbližšího obchodu. Ááách můůůj bóžéé, ty lidi neumějí parkovat. Pruhy na zemi jim asi nic neříkají a stojí úplně mimo a tím pádem je tu dohromady aspoň o tři parkovací místa míň!
Tlačím si vozík před sebou, pozastavuji se u regálů s čajíčkama. Hmmm, takový ledový čaj by mi taky bodnul. Auuu! Nějaká paní do mě vrazila košíkem. To nemůže sakra dávat bacha? Otáčím se s nasupeným výrazem. Vidím mladou pani, hluboce se mi omlouvá. Její děcko si sedí v tom košíku, prstík v puse a hledí na mě, co jako já na to, co jeho maminka udělala. No co bych asi na to, že? I přesto, že ještě matkou nejsem, výchova mi není cizí. Na maminku i na hošíka se usměji a milým tónem odvětím, že se přeci nic nestalo a uhýbám, jak jen můžu. Maminka s dítětem jedou dál, překvapuje mě, že maminka se s tím nemazlí a jede takovým fofrem, div chlapečka nevyklopí. Tse, myslím si. Má tohle za potřebí? Kam ty lidi v dnešní době pořád tak pospíchaj.
Beru čaj a štráduju si to k rohlíkům, když tu náhle se mému pohledu odhalí větší část obchodu a mám po náladě. Vidím hrozny lidí, jak se tlačí a mačkají kolem košů s nějakejma hadrama. Prohlížím, jestli se tamtudy dá vůbec projet s vozíkem, a zjišťuji, že nedá. Všude je to samá matka s pobíhajícím děckem po celé uličce. Moudřejší je mají zapasované v košíku. Křik, pištění: „Mamííí, já chci tohlééé, mamíííí já chci tamtóó.“ Maminky reagují pouze slovy: “Polož to a pojď sem, musím ti to zkusit.“ Rozbalují jeden kus oblečení za druhým, vyzkouší..dítěti není, hodí ho rozbalený zpět do koše s ostatními hadry a rychle rozbalují jinou velikost, aby to náhodou jiná maminka neulovila dřív. No jooo, všude je to samá červená cedulka. Zase nějaká akce. Mě klepne. Jak na to ty lidi můžou slyšet? Vždyť je to zlevněné jen o pár halířů, mnohdy naopak dražší, jenže lidi prostě nevědí, kolik to před tím stálo.
Tohle nemá cenu, na nervy pomáhá počítat do deseti. Na pomoc si beru ty rohlíky. 1, 2, 3…10. Mno, je mi líp. Ukládám to antidepresivum do košíku a koukám, kudy jinudy se dostanu k jogurtům než přes ten matkoland. Hmmm, tak nic. Musím to projet. Snažím se, ale matky i děti moji snahu těžce ignorují. Ani mě nemohou vidět, jelikož mají hlavy zabořené v koších s hadrama. Takže použiju hlasivky: „S dovolenííím, s dovolenííím, já jen projedu, děkujiii.“
Matky na mě hledí jako na obtížný rušivý element. Znovu přepočítávám rohlíky, abych nebyla sprostá. Beru jogurty, dalších pár důležitých surovin a raději k pokladně. Pryč z tohohle blázince. U pokladen fronty. Štráduju si to na dvojku, když tu náhle přímo u pokladny se srazím s maminkou, která si to taky mířila ke dvojce. Kouknu a vidím, že má v košíku autosedačku s miminkem, které má poněkud nešťastný výraz. Pochopitelně ji pouštím, ať jde první. To byl zase nákup fakt. Kam se hrabou pátky. Mno, mám nakoupeno a konečně domu na to ledový kafe…
O rok a půl později…
Holky v naší skupině na eMiminu hlásily, že budou zase mít v akci nějaká bodyčka, tak koukám na netu na leták a teda musím říct, že vypadají skvěle! Zítra je čtvrtek, tak tam musím hned naběhnout, než to bude rozebrané. Ty bláááho, oni mají zrovna v akci i můj oblíbený plátkový sýr! No to musim!
Dítě mám v autosedačce typu vajíčko, takže abych ji mohla vyndat, musím zaparkovat trochu mimo lajny kvůli místu. Vajíčko i s děckem pokládám do nákupního košíku a jelikož je parkoviště plné, odhaduji stejně prozíravé maminky, tak spěchám, aby na mě něco zbylo. Omylem vrážím do slečny u nějakého regálu. Hluboce se omlouvám, je mi odpuštěno a fofrem valím ke košům, kde už vidím hrozen maminek. Áááá, snad tam ještě něco bude. Připojuji se do hroznu a šmátrám v koši, odkud vylovím vytoužené bodyčko. Rychle rozbaluji, hodím to na mladou a konstatuji, že to jí bude malé, takže vracím zpět. Pochopitelně rozbalené, jelikož jiná maminka to jistě svému pokladu taky bude chtít vyzkoušet (myšleno naoko, né oblíkat samozřejmě) a lovím větší. Zaslechnu urputné: „S dovolenííííím!!!“ Otočím se. No jooo, nějaká mladá, co strašně pospíchá. Mlčky ji pouštím, ale nezapomenu nadzvednout obočí, aby pochopila, co si o ní myslím.
Moje mladá začíná být ve vajíčku nevrlá, koukám na hodinky. To už je tolik??? No to se nedivim, že je protivná, má chudinka hlad. Tak bodyčko uloveno, rychle k pokladně a domů na jídlo. A sakriš, málem jsem to stihla ještě před tou holkou, co má tak plnej košík. No to bude doba. Slečna mi nakoukla do vozíku, zjistila, že mám jen bodyčko, pár drobností a popotahující mimino ve vajíčku, tak se na mě usměje a pouští mě. No paráda, převelice jí děkuji, ani netuší, jak mi pomohla. Dítě se snad nestihne úplně rozbrečet, než dostane najíst.
Zaplatím, rychle kýbluju nákup i dítě do auta a fofrem domu. Doma dítě převlíknout, přebalit, vyndat nákup, připravit jídlo, nakrmit dítě a tak dááále. Aaach, jak ráda bych si v klidu sedla k ledovému kafíčku…
Přečtěte si také
Ve dvaceti jsem přesně věděla, jak budu žít po čtyřicítce. Realita je úplně jiná
- Anonymní
- 31.08.26
- 3459
Tento deníček je spíš takové zamyšlení, bilancování. Nedávno jsem sfoukla 40 svíček – samozřejmě symbolicky – a tak nějak na mě dolehlo, že už rozhodně nejsem mladá. Střední věk, to zní hrozně....
Manžel chce třetí dítě. Já už ale další mateřství nezvládnu
- Anonymní
- 31.08.26
- 2151
Máme dvě malé děti a manžel začal mluvit o třetím. Vždycky si prý přál velkou rodinu a nechce, abychom jednou litovali, že jsme to nezkusili. Jenže já jsem po dvou těhotenstvích, porodech a letech...
V Tunisku jsem zjistila, že all inclusive neznamená, že si můžete odpočinout
- Anonymní
- 31.08.26
- 3953
Když jsme vybírali dovolenou, manžel rázně prohlásil, že do Egypta nikdy. Tam totiž hrozí střevní potíže, o které rozhodně nestojíme. Ale kam tedy, když je všude tak draho? Nakonec to vyhrálo...
Máma nás celý život ignorovala. Teď je nemocná a chce, abychom se starali
- Anonymní
- 31.08.26
- 10296
Máma teď leží v nemocnici a moje sestra jí nosí ovoce, pyžamo a časopisy. Já tam nechodím. A čím víc se na mě rodina dívá jako na bezcitnou dceru, tím víc si říkám, jestli bych se za to vlastně...
Sestra mi pořád dává svoje dítě na hlídání. Když odmítnu, jsem sobec
- Anonymní
- 31.08.26
- 4222
Nejdřív jsem sestře pohlídala syna jednou za čas, protože jsem jí chtěla pomoct. Jenže z občasné výpomoci se stala samozřejmost. Dnes mi vozí dítě skoro každý pátek a rodina se tváří, že když jsem...
„Trestáš vlastní děti!“ Vyčítá mi rodina, že jsem omezila kontakt s babičkou
- Anonymní
- 30.08.26
- 12514
U vlastní mámy člověk tak nějak automaticky čeká, že bude stát na jeho straně. Jenže já jsem zjistila, že někdy může být největší problém právě to, když vlastní rodina odmítne přijmout, že už...
Ženská v autobuse odmítla pustit mé tříleté dítě. Oba jsme skončili na podlaze
- Anonymní
- 30.08.26
- 18867
Vždycky si říkám, že svého syna naučím slušnému chování. Naštěstí můj muž je hotový gentleman a tak má to nejdůležitější stále před očima. Svůj vzor. Jsem za to neskutečně ráda, protože vidím, že k...
Rodiče Mileny (22) se jí smáli, že chodí na terapii. Teď se diví, jak se změnila
- Anonymní
- 30.08.26
- 7786
„Takže ty vážně chodíš k psychologovi?“ zeptala se Milenina máma a začala se smát. Její táta se přidal. Pro ně byla terapie něco pro lidi, kteří si neumějí poradit sami. Milena tehdy raději mlčela....
Myslela jsem, že až děti vyrostou, budu mít konečně svůj život. Spletla jsem se
- Anonymní
- 30.08.26
- 9223
Rodičovství mě vždycky bavilo a naplňovalo. Přesto jsem se, jak děti rostly, těšila na chvíli, kdy se osamostatní a já budu mít zase víc času na svůj vlastní život. Vždycky jsem měla hodně koníčků,...
Syn si nechal propíchnout ucho. Sousedky se mě začaly ptát, jestli je gay
- Anonymní
- 30.08.26
- 933
Můj syn byl na letní brigádě v Anglii. Odjel tam skoro na dva měsíce a mě to nevadilo. Říkala jsem si, že aspoň se osamostatní a získá zkušenosti. Když se vrátil, překvapil mě novou ozdobou....
vystihla jsi to naprosto přesně 
a pak super 
