Třídní sraz aneb zpátky do puberty
- O životě
- FreeLady12
- 27.06.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Znáte to. V životě každého člověka jednou přijde chvíle, kdy obdrží pozvánku na třídní sraz ze základní školy. Ten můj se konal po třinácti letech.
Pozvánku napoprvé jen tak prolítávám očima, abych se dostala k tomu nejzásadnějšímu. Vážení spolužáci… jasně… po třinácti letech… jasně… došel jsem k závěru… jasně… předejte info dál… nojooo… pozval jsem i třídního učitele… bláá, bláá… místo konání… aha, už se blížím… DATUM! Mám to!
Ufff, zjišťuji, že mám ještě skoro dva měsíce čas. Tak to je pohoda, to stihnu zhubnout aspoň 7 kilo, abych vůbec mohla jít. Objednám se ke kadeřnici, mohla bych zajít na gelové nehty a rozhodně si koupím něco fešnýho na sebe. No prostě… vytřu jim zrak!
V den třídního srazu stoupám na váhu a zjišťuji, že rozdíl jsou dvě kila. Bohužel špatným směrem. Nestresuju se, nenadávám, jen si opakuji dokola „Jsem šťastná, mám skvělého manžela, úžasnou malou dceru, jsem zdravá.“ Hlas v mé hlavě se ozve „A tlustá!“ Nesnáším ho!
Jakékoli chmury ohledně mé váhy mě ale přejdou ve chvíli, kdy na sebe pohlédnu do zrcadla. „No do prd*ele!!!“ Uprostřed nosu mám ohromnej, červenej a dooost bolestivej beďar! Vypadám jak Bambi. Opět zaslechnu hlas v mé hlavě „Hahááá. Když zpátky na základku, tak se vším všudy."
Kontroluji účes, u té kadeřnice jsem samozřejmě nebyla. Prohrabávám se ve vlasech, koukám u toho do zrcadla… na ten pupínek! To je strašný, to se prostě nedá, září na dálku, strhává na sebe pohled. Píšu spolužačce a zároveň mé dobré kamarádce Zuzce: „Nikam nejdu!“ Přijde mi odpověď: „Já taky ne, nemám co na sebe.“ Jo, tak s tím budu mít taky problém.
Nepsané pravidlo zní, že na třídní sraz si žena musí vzít to nejlepší ze svého šatníku, jelikož to tak udělají všechny zúčastněné. Všechny chtějí všem vytřít zrak. Takže pokud bych si vzala jen něco pohodlného, budou si myslet, že ty vytahaný rifle jsou nejlepší kousek mého šatníku. Takže se v první řadě soukám do stahovacího kompletu, který už teda moc nestahuje, ale docílila jsem vizuálního efektu, že ta dvě kila, co ukazovala váha navíc, nejsou vidět.
Beru do ruky černé slušnější kalhoty, které mám na lepší příležitosti, jako je třeba divadlo, oslavy, svatby, muzikály, kina a tak.
Mno, ty dva roky na mateřský jsou na nich znát. Rukou je oprašuji a kontroluji, jestli je nestihli navštívit moli. K navlečení se do nich musím aplikovat polohu ležmo. Popotahuji, hekám, soukám, natahuji a nadávám. Opět zaslechnu v hlavě ten škodolibý hlas: „ Hahááá, tlusťochu.“
Ufff, knoflík zapnutý. Ležím, nemůžu se hnout, nemůžu vstát. Cítím, že jakmile bych zatnula břišní sval, abych si mohla sednout, knoflík by vyletěl. Jsem si jistá, že by měl takovou sílu a rychlost, že by rozbil zrcadlo. Vzdávám to, tyhle kalhoty měním za druhý nejlepší kousek mého šatníku, rifle.
Čas už mě docela tlačí, takže co se účesu týče, spoléhám na suchý šampon a půl spreje silně tužícího laku na vlasy. Od botníku se ještě vracím pro snubní prstýnek. Ten nesmím zapomenout. Nejsem sama, nejsem svobodná, ani rozvedená. Jsem vdaná, mám manžela, jsem milována, tak ať to každej vidí.
Ještě boty, proboha, co to bláto na nich? No jo, to byla ta včerejší procházka s dcerou v loužích. V rychlosti je ještě otírám mokrým hadrem a prchám na autobusovou zastávku, kde už mě vyhlíží kamarádka.
„Co to máš na botech?“ ptá se mě. Ježišmarjáá, ten hadr byl modrej, a barví! Jsem matka, musím mít někde v kabelce vlhčené ubrousky. Kabelku pokládám na lavičku a hledám. Peněženka, jelení lůj, kapesníky, kapesníky, kapesníky, další jelení lůj, mobil, klíče, zase peněženka… aha, tak tady už jsem byla. Otevírám druhou kapsu, nahmatávám dudlík. Jo, to je ta správná kapsa. Řetízek na dudlík, víčko od lahvičky (áháá, to jsem včera nemohla najít), pískací hrošík, zebra, hurá, vlhčené ubrousky.
Se Zuzkou nadšeně usedáme do autobusu hned dopředu. Vypočítáváme, že ani jedna jsme tímto dopravním prostředkem nejela minimálně 5 let. Chováme se jak puberťačky, pořád se chichotáme a já to dovrším nápadem, že se v autobuse vyfotíme. Vyndavám mobil a natahuju ruku co nejdál od sebe. No ksichtíme se obě velice nadstandartně, fotky střídají naše záchvaty smíchu a nechápavé pohledy spolucestujících. Naopak obtloustlý upocený postarší řidič vypadá, že by se rád vyfotil s námi.
Po výstupu z autobusu zjišťujeme, že jsme na místě moc brzy. Sraz je od šesti a my jsme tady už v půl sedmé. Shodujeme se na tom, že bychom si měly, jako správné hvězdy, dát ještě na čas a přijít na již rozjetou párty. Takže se ještě chvilku procházíme a na zahrádku restaurace, kde se sraz koná, vstupujeme lehce před sedmou hodinou. Spolužáků už je na místě dost, usedáme na volná dvě místa a já instinktivně skláním hlavu a snažím se maskovat Bambiho nos. Stejně mi přijde, že mi na něj každej civí.
„To si piš, že jo,“ ujišťuje mě opět hlas v mé hlavě.
Pohledem kontroluji, co kdo pije v naději, že se všichni brzy opijou a můj rudý radar jim bude co nejdřív ukradený. Jelikož to moc nadějně nevypadá, objednávám si lahev vína pro sebe, aby to bylo co nejdřív ukradené mně.
Povedlo se mi to docela rychle, Zuzka se se mnou snažila držet tempo, takže se navzájem podpíráme, když jdeme na záchod. Najednou zjišťujeme, že poslední autobus domu nám jede za 15 minut. Fíha… takže rychlé placení, loučení a zamávání. Zastávka je ještě poměrně daleko, takže se uchylujeme k něčemu, co jsem si myslela, že už nikdy v životě neudělám. Já běžíííím.
Ty brďo, úplně jsem zapomněla, jaký je to pocit. Jde mi to samo, nožky jsou lehoučký a tak nějak automaticky samy vědí, co mají dělat. Střídají se jedna druhou čím dál rychleji a já si připadám, jako kdybych létala. Asi tak i vypadám, jelikož Zuzka běžící za mnou má záchvat smíchu z toho, jak máchám rukama a kabát za mnou vlaje jak za nějakým superhrdinou, přičemž funím jak lokomotiva a občas si i nechtěně písknu.
Shodujeme se, že jestli nás někde po cestě sejmuly v pražských ulicích kamery, tak ten záznam musíme zničit. Má snaha, udělat ze sebe poklusem invalidu, přijde stejně vniveč, jelikož nám autobus stejně ujel.
Takže je čas na plán B. Zuzka volá příteli, aby pro nás dojel. Během čekání se nám začne chtít čurat. Nojo, ale kam? Využíváme temnoty noci a zalézáme do křoví. Opět vzpomínáme, kdy jsme naposledy takhle močily na veřejnosti. Přiznávám, že jsem každou chvíli čekala nějakého příslušníka státní policie, protože tohle nám prostě nemůže jen tak projít. Kupodivu prošlo. Nasedáme do auta a hurá domu.
Druhý den si prohlížím fotky z autobusu a musím se smát. Bylo to super. Opravdu návrat do puberty se vším všudy. Už se moc těším na další třídní sraz. Fotku z autobusu jsem vám sem chtěla vložit, ale neprošlo to Zuzky cenzurou, takže bohužel. Ale věřte… ten rudý nos nejde zamaskovat ani Photoshopem. 
Přečtěte si také
Švagr kritizuje, jak nosíme miminko. Vlastní dceru přitom uráží
- Anonymní
- 12.06.26
- 1461
Říká se, že nejvíc rad o výchově dětí vám vždycky dají ti, kteří by si měli nejdřív zamést před vlastním prahem. U nás v rodině tuto roli dokonale plní můj švagr. Kdykoliv se vidíme, má okamžitě...
Šílený útok na matky s kočárky: Řidička v SUV nám přála smrt dětí
- Anonymní
- 12.06.26
- 1200
Mateřská dovolená je občas pořádný maraton na psychiku. Když už se vám konečně podaří sladit spánkové režimy dvou miminek, sbalit půlku domácnosti do tašky pod kočárek a vyrazit ven na čerstvý...
Toxická šéfová, nula na výplatní pásce a syndrom vyhoření. Končím!
- Anonymní
- 12.06.26
- 872
Potřebovala bych načerpat trochu té pověstné ženské odvahy, protože v sobě momentálně dusím strašnou úzkost. Už pět let pracuji v jedné středně velké firmě na administrativní pozici. Práce mě ze...
Nejhorší noční můra realitou: Dcera se začala poškozovat a já se hroutím vinou
- Anonymní
- 12.06.26
- 520
Omlouvám se za anonym, ale tohle je pro mě nesmírně citlivé a bolavé téma. Chci se zeptat, jestli si tím některá z vás prošla, protože já mám pocit, že se mi hroutí celý svět a moje srdce se...
Survivor 2026: Otakar vyhrál naprosto zaslouženě! Proč ho internet lynčuje?
- Anonymní
- 12.06.26
- 235
Taky jste ponocovali u finále Survivora? Já regulérně spala asi tři hodiny, oči mám ráno jako angorský králík, kafe liju do půllitru, ale musím to ze sebe dostat. Když jsem totiž ráno otevřela...
Ostuda v restauraci: Tchyně si dotočila vodu na záchodě a pak zdrhla bez placení
- Anonymní
- 11.06.26
- 4142
Oslavy dětských narozenin mají být plné radosti, smíchu a rodinné pohody. Člověk si naplánuje pěkné odpoledne, zarezervuje stůl v restauraci a těší se, jak si to všichni společně užijí. Jenže když...
Našla jsem si mladého „kolouška“, ze kterého se vyklubal žárlivec a násilník
- Anonymní
- 11.06.26
- 1997
Můj milostný život by vydal na celou knihu. Mám za sebou tři nevydařená manželství a několik vztahů, které dopadly velmi podobně. Když jsem si před pár měsíci našla chlapa o patnáct let mladšího,...
Syn chce strávit celé léto u táty. Nemám šanci konkurovat jeho prázdninám
- Anonymní
- 11.06.26
- 1838
Prázdniny máme rozdělené víceméně napůl. Aspoň tak jsme se s bývalým manželem domluvili. Jenže poslední týdny mám pocit, že se všechno začíná měnit. Můj bývalý totiž synovi připravil prázdniny snů...
Odjela jsem do lázní kvůli neplodnosti. Stačil jeden malý úlet a byla jsem v tom
- Anonymní
- 11.06.26
- 2659
Život umí být někdy plný paradoxů. Jenže v mém případě si za komplikace můžu z velké části sama. S přítelem jsme se snažili o dítě tři roky. Po sérii vyšetření nám lékaři oznámili, že problém je na...
Sousedce věčně utíkají psi z množírny. Nebude na ni povinná registrace krátká?
- Anonymní
- 10.06.26
- 1541
Už dlouho jsem sem nic nenapsala, ale dnešní ráno mě vytočilo natolik, že si prostě musím vylít srdíčko. A kde jinde, že jo? Tady mě aspoň pochopíte. Chci se vás zeptat – už jste zaregistrovaly tu...
Z posledního jsem domů přišla o půl páté ráno… Nějak se mi pak s dětma nechtělo ani vstávat, ale jim to bylo jedno 
Uf na té poslední akci bylo strašné vedro, takže ani dežodorán nefunguvol a když jsem pak na fotkách viděla ty mokrý fleky v podpaží, tak jsem se málem propadla do země 
Pobavila jsem se 
Děkuju moc 
Pusu prckovi ode mě 
