Třídní sraz aneb zpátky do puberty
- O životě
- FreeLady12
- 27.06.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Znáte to. V životě každého člověka jednou přijde chvíle, kdy obdrží pozvánku na třídní sraz ze základní školy. Ten můj se konal po třinácti letech.
Pozvánku napoprvé jen tak prolítávám očima, abych se dostala k tomu nejzásadnějšímu. Vážení spolužáci… jasně… po třinácti letech… jasně… došel jsem k závěru… jasně… předejte info dál… nojooo… pozval jsem i třídního učitele… bláá, bláá… místo konání… aha, už se blížím… DATUM! Mám to!
Ufff, zjišťuji, že mám ještě skoro dva měsíce čas. Tak to je pohoda, to stihnu zhubnout aspoň 7 kilo, abych vůbec mohla jít. Objednám se ke kadeřnici, mohla bych zajít na gelové nehty a rozhodně si koupím něco fešnýho na sebe. No prostě… vytřu jim zrak!
V den třídního srazu stoupám na váhu a zjišťuji, že rozdíl jsou dvě kila. Bohužel špatným směrem. Nestresuju se, nenadávám, jen si opakuji dokola „Jsem šťastná, mám skvělého manžela, úžasnou malou dceru, jsem zdravá.“ Hlas v mé hlavě se ozve „A tlustá!“ Nesnáším ho!
Jakékoli chmury ohledně mé váhy mě ale přejdou ve chvíli, kdy na sebe pohlédnu do zrcadla. „No do prd*ele!!!“ Uprostřed nosu mám ohromnej, červenej a dooost bolestivej beďar! Vypadám jak Bambi. Opět zaslechnu hlas v mé hlavě „Hahááá. Když zpátky na základku, tak se vším všudy."
Kontroluji účes, u té kadeřnice jsem samozřejmě nebyla. Prohrabávám se ve vlasech, koukám u toho do zrcadla… na ten pupínek! To je strašný, to se prostě nedá, září na dálku, strhává na sebe pohled. Píšu spolužačce a zároveň mé dobré kamarádce Zuzce: „Nikam nejdu!“ Přijde mi odpověď: „Já taky ne, nemám co na sebe.“ Jo, tak s tím budu mít taky problém.
Nepsané pravidlo zní, že na třídní sraz si žena musí vzít to nejlepší ze svého šatníku, jelikož to tak udělají všechny zúčastněné. Všechny chtějí všem vytřít zrak. Takže pokud bych si vzala jen něco pohodlného, budou si myslet, že ty vytahaný rifle jsou nejlepší kousek mého šatníku. Takže se v první řadě soukám do stahovacího kompletu, který už teda moc nestahuje, ale docílila jsem vizuálního efektu, že ta dvě kila, co ukazovala váha navíc, nejsou vidět.
Beru do ruky černé slušnější kalhoty, které mám na lepší příležitosti, jako je třeba divadlo, oslavy, svatby, muzikály, kina a tak.
Mno, ty dva roky na mateřský jsou na nich znát. Rukou je oprašuji a kontroluji, jestli je nestihli navštívit moli. K navlečení se do nich musím aplikovat polohu ležmo. Popotahuji, hekám, soukám, natahuji a nadávám. Opět zaslechnu v hlavě ten škodolibý hlas: „ Hahááá, tlusťochu.“
Ufff, knoflík zapnutý. Ležím, nemůžu se hnout, nemůžu vstát. Cítím, že jakmile bych zatnula břišní sval, abych si mohla sednout, knoflík by vyletěl. Jsem si jistá, že by měl takovou sílu a rychlost, že by rozbil zrcadlo. Vzdávám to, tyhle kalhoty měním za druhý nejlepší kousek mého šatníku, rifle.
Čas už mě docela tlačí, takže co se účesu týče, spoléhám na suchý šampon a půl spreje silně tužícího laku na vlasy. Od botníku se ještě vracím pro snubní prstýnek. Ten nesmím zapomenout. Nejsem sama, nejsem svobodná, ani rozvedená. Jsem vdaná, mám manžela, jsem milována, tak ať to každej vidí.
Ještě boty, proboha, co to bláto na nich? No jo, to byla ta včerejší procházka s dcerou v loužích. V rychlosti je ještě otírám mokrým hadrem a prchám na autobusovou zastávku, kde už mě vyhlíží kamarádka.
„Co to máš na botech?“ ptá se mě. Ježišmarjáá, ten hadr byl modrej, a barví! Jsem matka, musím mít někde v kabelce vlhčené ubrousky. Kabelku pokládám na lavičku a hledám. Peněženka, jelení lůj, kapesníky, kapesníky, kapesníky, další jelení lůj, mobil, klíče, zase peněženka… aha, tak tady už jsem byla. Otevírám druhou kapsu, nahmatávám dudlík. Jo, to je ta správná kapsa. Řetízek na dudlík, víčko od lahvičky (áháá, to jsem včera nemohla najít), pískací hrošík, zebra, hurá, vlhčené ubrousky.
Se Zuzkou nadšeně usedáme do autobusu hned dopředu. Vypočítáváme, že ani jedna jsme tímto dopravním prostředkem nejela minimálně 5 let. Chováme se jak puberťačky, pořád se chichotáme a já to dovrším nápadem, že se v autobuse vyfotíme. Vyndavám mobil a natahuju ruku co nejdál od sebe. No ksichtíme se obě velice nadstandartně, fotky střídají naše záchvaty smíchu a nechápavé pohledy spolucestujících. Naopak obtloustlý upocený postarší řidič vypadá, že by se rád vyfotil s námi.
Po výstupu z autobusu zjišťujeme, že jsme na místě moc brzy. Sraz je od šesti a my jsme tady už v půl sedmé. Shodujeme se na tom, že bychom si měly, jako správné hvězdy, dát ještě na čas a přijít na již rozjetou párty. Takže se ještě chvilku procházíme a na zahrádku restaurace, kde se sraz koná, vstupujeme lehce před sedmou hodinou. Spolužáků už je na místě dost, usedáme na volná dvě místa a já instinktivně skláním hlavu a snažím se maskovat Bambiho nos. Stejně mi přijde, že mi na něj každej civí.
„To si piš, že jo,“ ujišťuje mě opět hlas v mé hlavě.
Pohledem kontroluji, co kdo pije v naději, že se všichni brzy opijou a můj rudý radar jim bude co nejdřív ukradený. Jelikož to moc nadějně nevypadá, objednávám si lahev vína pro sebe, aby to bylo co nejdřív ukradené mně.
Povedlo se mi to docela rychle, Zuzka se se mnou snažila držet tempo, takže se navzájem podpíráme, když jdeme na záchod. Najednou zjišťujeme, že poslední autobus domu nám jede za 15 minut. Fíha… takže rychlé placení, loučení a zamávání. Zastávka je ještě poměrně daleko, takže se uchylujeme k něčemu, co jsem si myslela, že už nikdy v životě neudělám. Já běžíííím.
Ty brďo, úplně jsem zapomněla, jaký je to pocit. Jde mi to samo, nožky jsou lehoučký a tak nějak automaticky samy vědí, co mají dělat. Střídají se jedna druhou čím dál rychleji a já si připadám, jako kdybych létala. Asi tak i vypadám, jelikož Zuzka běžící za mnou má záchvat smíchu z toho, jak máchám rukama a kabát za mnou vlaje jak za nějakým superhrdinou, přičemž funím jak lokomotiva a občas si i nechtěně písknu.
Shodujeme se, že jestli nás někde po cestě sejmuly v pražských ulicích kamery, tak ten záznam musíme zničit. Má snaha, udělat ze sebe poklusem invalidu, přijde stejně vniveč, jelikož nám autobus stejně ujel.
Takže je čas na plán B. Zuzka volá příteli, aby pro nás dojel. Během čekání se nám začne chtít čurat. Nojo, ale kam? Využíváme temnoty noci a zalézáme do křoví. Opět vzpomínáme, kdy jsme naposledy takhle močily na veřejnosti. Přiznávám, že jsem každou chvíli čekala nějakého příslušníka státní policie, protože tohle nám prostě nemůže jen tak projít. Kupodivu prošlo. Nasedáme do auta a hurá domu.
Druhý den si prohlížím fotky z autobusu a musím se smát. Bylo to super. Opravdu návrat do puberty se vším všudy. Už se moc těším na další třídní sraz. Fotku z autobusu jsem vám sem chtěla vložit, ale neprošlo to Zuzky cenzurou, takže bohužel. Ale věřte… ten rudý nos nejde zamaskovat ani Photoshopem. 
Přečtěte si také
Našla jsem si boháče a rodina mě má za zlatokopku. Já ho ale doopravdy miluju
- Anonymní
- 20.06.26
- 497
Mám pocit, že ať udělám cokoliv, nikdy to nebude správně. Když jsem si kdysi našla kluka, který měl lehký hendikep, máma mi říkala, ať si raději najdu zdravého. Teď mám bohatého a je to zase...
Celý rok jsem se těšila na dovolenou. Po třech dnech jsem chtěla jet domů
- Anonymní
- 20.06.26
- 1155
Celý rok jsem odškrtávala týdny v kalendáři. Když jsem měla špatný den v práci, říkala jsem si, že už jen pár měsíců a budu ležet u moře s knihou v ruce. Když jsem řešila domácnost, účty nebo...
Sousedka chodí každé léto nahoře bez. A můj manžel na ní může oči nechat
- Anonymní
- 20.06.26
- 909
Naše sousedka je kost, to musím uznat. A dobře to o sobě ví. Každé léto vytáhne lehátko, sundá podprsenku a vystaví slunci svá dokonale vytvarovaná prsa. Když jsme se sem před lety nastěhovali,...
Červenec měl být jen náš. Pak mi manžel oznámil něco, co mě úplně odzbrojilo
- Anonymní
- 20.06.26
- 883
Někdy mám pocit, že s Karlem mluvíme každý jinou řečí. Nebo snad žijeme úplně jiné životy. Už od Velikonoc mu připomínám, že mám na červenec naplánované dva týdny dovolené. Bavili jsme se o tom...
Na benzín padne polovina mé výplaty. Přesto se z venkova stěhovat nechci
- Anonymní
- 20.06.26
- 238
Bydlím v malé obci asi čtyřicet kilometrů od krajského města. Když jsem se sem s manželem před lety stěhovala, připadalo mi to jako splněný sen. Za domem pole, les na dosah, žádný ruch, žádné...
Nechci být matkou. Každé ráno doufám, že se probudím a břicho bude pryč
- Anonymní
- 19.06.26
- 3179
Nikdy jsem nepatřila mezi ženy, které od dětství snily o kočárku a miminku. Měla jsem jiné plány. Vlastní podnikání, cestování, práci, kterou miluji, a život, který jsem si několik let poctivě...
Soused si pořídil psa z útulku. Celé dny ho nechává uvázaného a pes pořád štěká
- Anonymní
- 19.06.26
- 1054
Sousedy si člověk nevybírá, to víme všichni. A ti naši opravdu stojí za to. Vedle nás žije starší pán se synem. Oba jsou dost nepříjemní, nezdraví a často dělají problémy. Na to jsme si už tak...
Patnáctiletý syn si našel kamarády milionáře. Teď se stydí za vlastní rodinu
- Anonymní
- 19.06.26
- 1813
Vím, že to zní dost absurdně. Jsme normální průměrná rodina a nemyslím si, že bychom si žili špatně. Jen zkrátka nemáme miliony na účtu. S tatínkem našeho syna jsme rozvedení. Ani on není žádný...
Kamarádka pozvala dceru na oslavu. Podmínka její matky mě opravdu ponížila
- Anonymní
- 19.06.26
- 3390
Mateřství mě naučilo spoustu věcí. Trpělivosti, schopnosti fungovat s minimem spánku a taky tomu, že každé dítě je naprostý originál. Moje pětiletá dcera Nelinka je úžasná holčička. Je nesmírně...
Na dárku od přítele zůstala cena. Nevěděla jsem, jestli se smát, nebo urazit
- Anonymní
- 19.06.26
- 3429
Chodím s Michalem pár měsíců. Zpočátku by mi snesl snad modré z nebe, ale postupně jsem si všimla, že je dost šetřivý. To by mi zase tak nevadilo, vydělám si vlastní peníze. Jenže už se mi...
Z posledního jsem domů přišla o půl páté ráno… Nějak se mi pak s dětma nechtělo ani vstávat, ale jim to bylo jedno 
Uf na té poslední akci bylo strašné vedro, takže ani dežodorán nefunguvol a když jsem pak na fotkách viděla ty mokrý fleky v podpaží, tak jsem se málem propadla do země 
Pobavila jsem se 
Děkuju moc 
Pusu prckovi ode mě 
