Kdo jsi? Co chceš?

O životě

Vrozená nespavost mě občas vede k celonočnímu poslechu mluveného slova. A zvídavost k poslechu stanic, které rekordy v žebříčku poslechovosti opravdu netrhají. A tak jsem si vyslechl i pořad, ve kterém padly otázky, o kterých od té doby přemýšlím. Každý člověk by prý na ně měl znát odpověď. A já si u jedné z nich nejsem jistý.

Co chci?
To vím naprosto přesně. Často se říká, že člověk chce to, co nemá. Já mám všechno, co doopravdy chci, na čem mi záleží. Jistě, vždy jde mít více, ale vůbec takovou potřebu necítím. Jsem spokojený s tím, co mám. Jak žiji. S kým žiji. Za ty skoro čtyři křížky na krku byla období, kdy bych jistojistě odpovídal jinak. Prožil jsem období radosti i totálního zmaru, kdy jsem si nedovedl představit, že moje životní cesta má nějaké pokračování. Asi jako každý jsem zažíval období, kdy jsem chtěl víc zdraví, víc lásky, víc peněz, víc úspěchů. Ve všech těch vzestupech a pádech jsem nakonec našel, co jsem hledal. Tím, co chci je vést spokojený život.

Peníze, úspěch, majetek, střídání vztahů apod. to nikomu nezajistí. Spokojený život pro mě znamenají všechny ty malé každodenní radosti. Stačí jen chtít. A být připravený je dávat i přijímat. Když mi večer partnerka usne na rameni. Když mě objímá i ze spaní. Když ji potěší snídaně do postele. Když udělám nějaký dobrý skutek a jsem odměněn úsměvem a poděkováním. Když trochu zhřeším dobrým jídlem. Když zavřu oči a zavzpomínám na cesty a výlety. Když někoho pochválím. Když někoho povzbudím. Když někomu zlepším život. Ne proto, že bych musel, ale protože můžu.

Nad čím ale stále tápu je otázka – kdo jsem. Zažil jsem dost, abych poznal, jak v různých krizových situacích reaguji. Zažil jsem situace, které přímo volaly po pomstě. Poznal jsem, že se snažím v každém člověku najít to dobré. V přátelích i nepřátelích. Dokonce i v tom věčně nerudném a sprostém sousedovi :-). Nikomu vědomě neubližuji. U těch, co ublížili mně, se snažím pochopit, co je k tomu vedlo. A odpouštím jim. Nevím ale, kdo jsem. A nevím, kde odpověď hledat. Jsem ten, co stále hledá? Možná je to ta nejpřesnější odpověď.
A jak to máty vy? Víte, kdo jste a co chcete?

Váš příspěvek
Venetia
Hvězda diskuse 43852 příspěvků 09.12.18 08:03

taky nevim, kdo jsem ..ani , jak je to vubec mysleno .
Moc hezky denicek .

svapi
Ukecaná baba ;) 1901 příspěvků 09.12.18 08:42

Takové filosofovani, pěkný deníček.. :) rozecetla jsem večer a musela to nechat na ráno. Co chci? To vím.. abychom byli zdraví, měli práci a materiálně nestradali, abychom se měli stále rádi. :) taky neprahnu po velkých vzrusich, po spoustě peněz, po luxusu..abychom měli víc a víc. To ne..ale kdo jsem? To nevím:) z pohledu sociologie dcera, vnučka, manželka, kamarádka, skoromatka. :)

Lost soul
Ukecaná baba ;) 1035 příspěvků 09.12.18 10:17

Hezky napsané.
Kdo jsem? Název nicku odpoví ..Co chci?
Víc té duševní harmonie. Dnes se všichni plahočí za majetky , za úspěchem. "A jen fyzickým uspokojením " … Ale to nejdražší, co člověk člověku může dát, je ten soulad , porozumění , soucítění a právě to harmonické spojení duší ve vztahu. Když to není, pak podstata významu harmonie ve vztahu jako takovém pro mě ztrácí význam…

Helca83
Ukecaná baba ;) 1152 příspěvků 09.12.18 13:35

Vic takovych denicku :potlesk: :mavam:

Kristee
Povídálka 30 příspěvků 09.12.18 14:09
Kdo jsem?

Jsem všechno, a také nic…

Kralikcek
Ukecaná baba ;) 2316 příspěvků 09.12.18 14:40

Mne by spis zajimalo, co vedlo cloveka k tomu, se na takovou otazku zeptat…

Ono dnes se uz snad vi o lidech vse.

Co vlastne cekal za odpoved?

Asi podivat se do obcanky a zjistit, ze je treba Pavel Novak mu nestacilo…
Ze je tmavovlasy, modrooky, statny…taky ne…
Introvett stranici se spolecnosti, nebo naopak extrovert…
Savec, nikoliv ptak, rodu muzskeho, pripadne zenskeho, vek prumerny, ci jeste mlad…

Na otazku Kdo jsem je mozny milion a jedna odpoved, ovsem jakou tazatel by rad slysel, pripadne si sam odpovedel je asi vec druha…

Co poslouchas za stanice? :mrgreen:

Příspěvek upraven 09.12.18 v 14:50

rokris
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 09.12.18 15:23

Moc hezké. :kytka:

Taka
Ukecaná baba ;) 1082 příspěvků 09.12.18 16:46

Zajímavé a k zamyšlení :kytka:
Vzpomněla jsem si na začátek Krysaře…
„A vaše jméno?“
„Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“

Izumi Miyako
Zasloužilá kecalka 589 příspěvků 09.12.18 20:51

Taky by mě zajímala odpověď na tuhle otázku. Neví to vlastně ani karty.

Pennya
Ukecaná baba ;) 1470 příspěvků 09.12.18 20:57

Kdo jsem? řekla bych že já jsem já. Mám své přání, touhy, problémy, radosti, a to ze mně dělá to kdo jsem. :)

terzera
Zasloužilá kecalka 723 příspěvků 09.12.18 21:07

Příspěvek upraven 09.12.18 v 21:09

Michelle_M
Závislačka 2722 příspěvků 09.12.18 22:56

Celou dobu jsem se při čtení usmívala :) Kdo jsem? Tedy, na to je fakt těžké odpovědět z pohledu sebe sama :) Zeptáš se na sebe druhých a dostaneš odpovědi, tak jak už tady někdo zmínil - dcera, přítelkyně, sousedka… Ale jak definovat sebe sám sebou? :) Možná jsem právě ten „soubor“ tisíce a jedné odpovědi :D Budu přemýšlet :kytka:

zeme
Povídálka 22 příspěvků 10.12.18 10:17

Dobrý den, gratuluji ke skvělé otázce! Skrze ni jsem našla radost.

Arduwin
Povídálka 18 příspěvků 11.12.18 19:57
Hezký deníček!

Řekla bych, že jsem především dcerou svého Otce. A chtěla bych, abych se jednou mohla ohlédnout a říct si, že jsem žila naplno a svůj čas nepromrhala.

PenelopaW
Zasloužilá kecalka 775 příspěvků 4 inzeráty 25.04.19 13:23

Na sociální psychologii jsme hráli takovou hru. V úvodu vyučující řekl, že nám položí devět otázek, ať si zapisujeme odpovědi, ale s tím, že se žádná nesmí opakovat. První otázka zněla: „Kdo jsi?“ Člověk něco napsal a říkal si, co přijde dál. A přišla otázka druhá: „Kdo jsi?“ Takhle to šlo až do otázky č. 9. Někdo měl velký problém vymyslet něco už u čísla 4, jiní by psali ještě dál (v původní verzi má ta „hra“ prý 27 otázek!). S oblibou jsem tuhle techniku použila už několikrát při vyučování, na táborech, ale i u kamarádek, které měly nějakou krizi (osobní, vztahovou, …) a tápaly. Při vyhodnocení je totiž hrozně zajímavé se podívat třeba na hierarchii toho, co píšeme. Třeba jeden učitel, když jsme to pak hráli na jiném semináři, na prvních příčkách měl, že je zaměstnanec, vyučující apod. a až úplně na konci se objevilo, že je otec a manžel. U mně tuším vůbec v žebříčku nefigurovalo třeba to, že jsem dcerou svých rodičů, a to je mám ráda a myslím, že spolu v rámci možností vycházíme dobře (teda s mámou to hrozně drhne, ale to je do jiné diskuse :D). Zajímavé je i to, jak se v průběhu času mohou ty odpovědi měnit - teď bych třeba po letech na prvních místech měla odpovědi, že jsem matka a manželka… Nu a poslední věc: čím víc odpovědí člověk s lehkostí napíše, tím pro něj lépe. Jedná se o nějaké jeho role, identity, a čím víc jich má, tím víc je stabilní a ukotvený, tím menším ohrožením pro něj je, když mu některá z těch identit vypadne a když ji ztratí. Doporučuji zkusit si zahrát sám se sebou, člověk se toho může hodně dozvědět :). Schválně, kolik odpovědí dá kdo dohromady? ;)

Premek_Orac
Kelišová 5236 příspěvků 25.04.19 14:35

@PenelopaW Ahoj, to je velmi zajímavá technika, na kterou jsem, myslím, ještě nenarazil.
Obecně mi přijde, že hodně lidí se vžije do role, kterou pro sebe cítí jako předepsanou (když jsem manažer, tak přeci musím dělat tohle apod.), dost lidí se rozhdne obětovat maximum svých sil třeba pro zaměstnavatele, pro kterého jsou ale jen,,výrobním nástrojem." Přijde mi, že hraní životních rolí, místo žití vlastního, autentického, chtěného života je jednou z největších příčin tolika psychických problémů v moderní společnosti.

PenelopaW
Zasloužilá kecalka 775 příspěvků 4 inzeráty 26.04.19 08:05

@Premek_Orac Souhlasím, ale znám i jiné typy zaměstnanců. Kupř. kolegyně měla v prvním zaměstnání poměrně hezký příjem, ale srovnávala se s partnerem na manažerské pozici, který měl 3× víc, takže neustále „trpěla“ tím, že si nemůže dovolit věci, které považovala za potřebné, typu luxusní dovolené, drahých bot apod., a odtud pramenila její nespokojenost… Já zase bojovala s tím, že jsem odešla z práce, která mne nesmírně bavila, z města, které jsem milovala, a opustila kariéru, kterou jsem měla vysněnou někdy od gymplu, vše kvůli (teď již bývalému) příteli, který neudělal kompromis naprosto žádný. Skončila jsem díky tomu v zaměstnání, které je sice lépe finančně hodnocené, ale vnitřně mne nijak nenaplňuje, ve městě, kde už téměř nikoho neznám, a neustále cítím pocit křivdy, který jsem na sobě napáchala tím, že jsem se vzdala původního oboru. O mém milovaném městě se mi doteď zdají velmi teskné sny, jak se tam vracím. Ovšem tenhle životní obrat mne přivedl k současnému muži a dětem, takže v tomhle ohledu bych neměnila :), i když tu křivdu a pocit nespokojenosti si v sobě asi ponesu pořád.

Premek_Orac
Kelišová 5236 příspěvků 26.04.19 09:18

@PenelopaW S tebou bych asi mohl vést dlouhé debaty… Já na tohle aplikuji ekonomickou teorii o ceně příležitosti (Bastiat). Tedy že tím, že se rozhodneme pro něco, jsou nákladem nejen čas, energie, peníze, ale také vše ostatní, co kvůli tomu neuděláme. A podle mě to přesně platí v životě.
A velmi rozumím tvému pocitu z práce. Já to mám také tak. Podnikání mě baví a zatím dobře živí, ale nedává mi žádný hlubší smysl. A možná proto si jej doháním jinde - v nesmělých pokusech o páchání smysluplného dobra, psaní, piplání si lidí v nichž vidím talent a ohromné radosti, když ho naplňují…
A přitom podobně jako ty, neměnil bych nic, protože vše by mohlo být jiné. A já vlastně žiju spokojený život. Teď. Co bylo, nezměním, co bude, uvidím.

Vložit nový komentář