Kojení, věc záludná
- Rodičovství
- MartinaIrena
- 23.05.19 načítám...
Tuhle jsem při čtení všech těch kojících deníčků přemýšlela, proč se kolem kojení vždycky strhne v diskusích taková mela. A došla jsem k tomu, že je to téma dost citlivé a do značné míry taky kontroverzní.
Moje máma, když jsme se jí se ségrou ptaly, jak dlouho nás kojila, tak z ní vypadlo, že dloooouho, skoro čtyři měsíce 
A pak si člověk říká, jak to zvládnu? Co když mi to nepůjde? Budu to umět?
Takže mě napadlo sepsat, jak to bylo se mnou. Nechci tady dělat žádnou chytrou horákyni, spíš se pokusím podělit o své zkušenosti pro maminky, které by rády kojily a ještě je to teprve čeká. Tak jdeme na to:
Když jsem čekala prvoše, měla jsem vpáčené bradavky a velký strach, že to nepůjde. Velkou oporou mi byla moje sestra, která bez problémů odkojila celkem tři děti, každé z nich rok.
Nakonec jsem šla do porodky vyzbrojena spoustou užitečných rad, díky kterým jsem se celkem vyklidnila, a mléčné žlázy se jako zázrakem napnuly. Co mi opravdu hodně pomohlo, rada, že mám přikládat každou hodinu. Nikoliv po třech hodinách, jak mi radily snad všechny sestřičky u všech mých dětí. To není cesta, kdy by se maminka rozkojila. Ale zase se dobře vyspí, to jo. Další rada, ze které jsem těžila vždy celý rok, byla: nebát se experimentovat s polohami při kojení. Našla jsem si pro mě nejpohodlnější. Já jsem ležela na boku a miminko bylo vypodloženo tak, že mi v pohodě dosáhlo na bradavku. Ta pohodička, moct u toho v noci dřímat.
Sice u prvního dítka sestřičky prudily, že to není dobré mít dítko v posteli, neb by mohlo spadnout, očistky jsou infekční a bla bla bla, ale když jsem ho posunula až úplně nahoru, polštář srolovala jako zábranu a vysunula obě bočnice nahoru, nechaly nás být. U druhého a třetího dítka se už jen smály, že tam máme skvělé hnízdečko a s klapkama na očích si tam chrním jak v letadle (Dala bych porodkám povinnost rozdávat je všem maminám zdarma kvůli možnosti denního spánku a nepříjemnému nočnímu osvětlení spolu s čokoládou jako uvítací balíček.) Ta poloha může být každýmu pohodlná úplně jiná. Proč to ale píšu, pohoda u matky je pro kojení podle mě klíčová.
U druhýho dítěte mi zase pomohlo vědět, že mám vytrvat, vytrvat, vytrvat. Nenervovat se, když to hned nejde. Malá nebyla zrovna ukázkový saveček a než se spustila laktace, zarputile plivala všechno, co se jí nabídlo. Převařenou kojeneckou vodu, čaj, všechny druhy UM i darované mateřské mléko. Takže jsem věděla, že musím přikládat, co to dá, ale hlavně zůstat v klidu a hodně ji povzbuzovat. Chválit, jak je šikovná, aby to ani ona nevzdala. Aspoň si mezitím nasosala mlezivo, které se tvoří už těsně po porodu a je taky dost důležité. I kdyby člověk nakonec nekojil. Nakonec se však taky, s obrovskou dávkou trpělivosti, podařilo.
No a třetí zlatíčko, tam to šlo celkem dobře až do chvíle, kdy už jsem se těšila domů a jedna kravka mi první den náběhu laktace koukla do papírů a řekla: „No, tak malá vám vypila jen třikrát dvacítku, takhle tedy domu jen tak nepůjdete.“ A já ztratila svůj potřebný klid. Doma dvě malé děti, už jsem prostě chtěla za nima. Jak padlá jsem začala kojit snad co půl hodiny, až mi to chudinka všechno vyblinkala. A zase jsem kojila a ona zase blinkala. Pak jsem se rozbulela, jak jsem pitomá, a naštěstí jsem našla zastání u jiné sestry, která mě ujistila, že domu mě pustí. Ať se nebojím. A samozřejmě o nic nešlo. Takže jsem se zase hezky uklidnila. Protože to dítě to všechno chudák vnímalo.
Jinak myslím si, že jsem měla velký štěstí s tím, že mi kojení dobře šlo, a chci říct, že není žádná zbabělost dát dítěti láhev, když to prostě nejde. Ale pokud o to stojíte, je důležitý i přístup. Ležela jsem na pokoji s paní, které nenastoupila laktace zřejmě z důvodu porodu císařem a ona, jakožto nezkušená prvorodička, dělala přesně to, co jí radil personál. Měla hodně spavého nedonošence, takže v noci přikládala jen jednou a pak třeba pět hodin nic. Ona spokojená, že je malej hodnej a ona se dobře vyspí, až přišel doktor a seřval ji, že jí dítě za tři dny od porodu spadlo o 700 gramů a to je problém. Plakala, že mu přece nabízí UM.
Když doktor odešel, tak jsem jí řekla, že jestli by o to stála, zkusím jí pomoct. Vysledovala jsem tento její naučený postup: dítě po probuzení rozbalit z pleny, zvážit, zapsat do tabulky, přiložit k oběma prsům, pak zvážit, a když tam nebude přírůstek, jít si na sesternu pro příkrm. V tu chvíli to dítě už bylo šílené hlady, zimou a frustrované, že se tak snažilo a nic nedostalo, že vysílením z pláče usnulo. A příkrm, který si přinesla, už nemělo ve spánku sílu vypít.
Takže když se začal její syn budit, řekla jsem jí, ať se vyprdne na rozbalování a vážení nahého mimina, když v plence logicky stejně ještě nic nemá, a ať ho zváží v oblečení a hlavně si ho co nejdřív přiloží. Mezitím mi pohlídala malou a já jí utíkala na sesternu pro příkrm. Tím se proces dost urychlil. Pak hned šup tam a kulila oči, že vysosnul deset ml. Spícího ho zvážila a v klidu si zapsala. Usnul a za hoďku byl zase vzhůru. Tak já hned mazala pro příkrm, vypil dvacítku a ještě hledal. Tak jsem běžela znovu a ještě něco málo sosnul, než usnul. Po dalších dvou hodinách vycucnul dalších dvacet. A k večeru mamina kouká, teče mlíko. Tak byla dojatá a hormony taky úděly své. No a pak už jen každou hodinu nebo dvě přikládala, přikládala a kojila. V noci ho teda musela vzbudit, ale to bylo pro dobro věci. Jinak by to šlo zase do kopru. Další den už mohla v klidu rozbalit, to už mělo miminko i stoličku. A mělo dost sil zvládnout zimu, když ho rozbalila. Lékař měl radost, že miminko přestalo ubývat na váze a že nastal obrat k dobrému. A já měla radost, že jsem mohla pomoct dobré věci.
Závěrem bych chtěla popřát všem ženám, matkách, ať už kojí, nebo nekojí, ať kojí doma v soukromí nebo na veřejnosti, aby si užívaly mateřství, protože je to nejkrásnější období v životě ženy, a aby jim z miminek vyrostli úžasní, zdraví lidé.
Mějte se fajn.
Přečtěte si také
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 1800
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 1935
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 1474
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1517
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 2991
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 2669
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 5847
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 868
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2877
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1987
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
vic takových maminek v porodnicich 
a před Vámi klobouk dolů, chtěla bych Vás taky potkat v porodnici 
Super, ze jsi poradila, nevim, proc nemaji trochu citlivejsi pristup.
), takže ačkoli jsem měla taky nadstandart, ale dvoulůžkový, měla jsem smůlu. I když, co si budeme povídat, kdyby byla paní trochu příjemnější, asi by to nebyl žádný problém… 
