Maminko, pojď sem!
- Rodičovství
- bořková
- 14.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Už bude 8, tak si musíme pospíšit, kolem půl 9. jsem se ohlásila ségře, že dorazíme hlídat jejich Matýska. Venku hafo sněhu a mráz, tak zase bude třeba řádně rozmrazit auto, to potrvá. Poslední kontrola taškymobil, peněženka, doklady, věci pro malou a můžeme vyrazit. Boty mám venku na chodbě, tak nejdřív ty, sotva se přes svůj osmiměsíční pupek ohýbám, tak ať mi tu pak malá dlouho neprudí navlečená. Vylezu z bytu, pracně se ohýbám pro boty a najednou prásk, dveře bouchly, dítě za nimi! Šmarjá! napadá mě a polije mě pot! Hned se ale uklidním, vždyť mám klíče u sebe. Zasunu je do zámku, zkouším odemknout a nic...
„Sakra, co to je, jak je to možný! Je to ten správný klíč? Nejsem blázen, zase mě polije horko, udělá se mi mdlo, to není možný, musí to jít odemknout!“
Za dveřmi se ozve Haidulka: „Maminko, maminko, Hája taky za Matym a titou Janinou“.
„Neboj se Haiduško, já tady počkám, musíme otevřít dveře.“
Dochází mi, že z druhé strany v zámku jsou naše rezervní klíče, které jsem tam včera přichystala babičce pro případ, když hlídala, a zůstaly tam až dodnes!
Zase se mi zvedl kufr, zamotala hlava, mimčo v bříšku začalo zběsile kopat, anebo mi to jen tak přijde? Přemýšlím, jestli budu brečet, zvracet, anebo rodit 
„Maminko, pojď sem“ ozve se zase hlásek toho našeho zlata. Dýchám zhluboka a slyším se, jak říkám: „Já bych moc ráda, ale musíme otevřít dveře“, naštěstí je statečná a já se vzpamatovávám a začínám trochu racionálně přemýšlet o nějaké smysluplné akci.
Díky bohu mám u sebe mobil!, žhavím drát k ségře, vysvětluji situaci, ta je, jak jinak, než hotová! Obě těhotný, což emocím ještě přidá:) mezitím pořád dráždím zámek, co kdyby přece povolil, ale prd. Sestra slíbí, že sežene nějakého nouzového otevírače dveří a zavolá, jak to dopadlo.
„Hájo, vidíš ty klíče tady v dírce?“ Štrachám svým klíčem v zámku. „Zkus je vytáhnout ven, jo? Asi tam ale nedosáhneš“ zamumlám spíš sama pro sebe, protože Haidulka ve svých necelých 2 letech tohle asi vážně nezvládne.
„Mami, nejde to! Maminko, Hája taky za Matym s titou!“ Ježíš, proč se zrovna minulý týden naučila od prasátka Peppy v Kouzelné školce říkat Maminko? Kdyby říkala „jen“ mami, nebylo by to tak srdcervoucí, myslím si.
„Tak si zkus donést bednu od hraček v pokojíku, jak na ni lezeš, když se díváme z okna na Měsíc, jo?“ Slyším, jak ťape do pokojíku, sype hračky z bedny a pustí si hrací panenku, taky dobře, zase se zabavila, panebože, snad ještě chvíli vydrží a nebude brečet! Co bych dělala, kdyby chudák řvala za dveřmi a já nic nemohla? Chvíle zděšení, slzy v očích a pak rychle myšlenky jinam.
Volá ségra. Tady u nás nikoho nenašla, přijede pán z města (18 km), už je na cestě. Sláva, výborná zpráva, teď to ještě chvíli vydržet a nezbláznit se.
V bytě je klid, což mě taky znepokojuje. Takových relativně nebezpečných věcí se nabízí, co by mohlo zvídavé batole zkoušet! „Hájo, Haidulko, pojď sem, budeme si povídat, jo?“
„Mami, maminko.“ Povídáme si, znovu ji zkouším, jestli se jí nepovede klíče vytáhnout. Posílám ji pro dětskou židličku, aby si na ni vylezla. Slyším z kuchyně, jak šoupe velikou židlí po zemi a huláká, že to nejde!
„To nevadí, tak počkáme na pána, už tu za chvíli bude a pak pojedeme za Matýskem, jo?“ „Jo, Hája za Matym a titou autem“, je spokojená.
Nemá cenu jí dál stresovat taháním klíčů ze zámku, pomoc už je na cestě.
Bavíme se, hrajeme hru na ťukanou, občas jí pošlu pro nějakou hračku.
Když přijel pán osvoboditel, spadnutí šutru z mého srdce muselo být slyšet i u vás! Co když se ale budeme dobývat a nepůjde to, co když je to nějaký složitý zámek, anebo co já vím. Zase mě polije horko!
Pán otevírá kufřík a ani nevím jak, cvak, cvak, dveře jsou dokořán, pán má v ruce jakýsi drát!
„To už jste to otevřel?“ Zírám na něj, ani jsem to nepostřehla, byly to snad 2 vteřiny. „Jo, jo“ usmívá se.
Jsem šťastná, to je slabý výraz, jsem nesmírně šťastná, hned čapnu Haidušku do náruče, ta jen kouká, co se děje, co to tam máme za pána
Chlapíkovi úplně omámená snad tisíckrát děkuji a vysvětluji, že u sebe nemám žádnou valnou hotovost, jestli pošle fakturu. Kýve a už mizí ve výtahu.
Zmizím v bytě a malou tisku k sobě, div, že ji neumačkám. Strašně brečím, jak jsem šťastná a pitomá zároveň. Chválím ji, jak je statečná. Bez pár minut byla hodinu sama zavřená v bytě a ani nekníkla, tak parádně spolupracovala ♥ Bože, to je zlato. Ještě chvíli ji mačkám a bulím, až její hláška: „Maminko, nebeč“, mě rozesměje
„Tak pojď, teď už opravdu pojedeme za Matýskem a tetou, vždyť jsem ti to slíbila.“
Ještě voláme tatínkovi, pro úlevu. Je celý týden služebně pryč, to mu prostě musíme říct. Chválí nás, jak jsme to zvládly a že už se na nás těší.
Pak se konečně dooblékneme a vyrážíme. Máme setsakra zpoždění, Matýskovo hlídání jsme sice už prošvihly, ale to nevadí. Pojedeme s ním alespoň odpo na saních do lesa
Celý den na to myslím, jsem z toho tak unavená, že si s malou i po obědě skoro na 2 hoďky dáchnu
Teď už se tomu pousmívám a říkám si, jaká to byla vlastně banalitka, ale pro mě jedna z nejhorších hodin mého života, a taky mám pocit, jako bych měla dcerku nějak víc ráda. Ne, není to tak, že ji mám víc ráda, jen mi došlo, jak moc ji mám vlastně ráda a jak moc se bojím, aby byla spokojená a v bezpečí ♥
Přečtěte si také
Chtěla jsem v práci přidat. Šéf souhlasil, ale chtěl za tu jednu malou službu
- Anonymní
- 16.05.26
- 2982
Už delší dobu jsem v práci nedostala přidáno. Přitom práce neustále přibývá a většina kolegů bere víc než já. Dlouho jsem váhala, ale nakonec jsem se odhodlala a zašla za šéfem s prosbou o zvýšení...
„To pocítí vaše dítě!“ Učitelka ve školce mi vyhrožovala kvůli prázdninám
- Anonymní
- 16.05.26
- 1852
Stála jsem v šatně mateřské školy, v náručí jsem držela mladšího syna a Šimonek si zrovna obouval tenisky. Obyčejné ráno, dokud se ve dveřích neobjevila paní učitelka. V ruce svírala arch s...
„Vydělávej dál!“ Manžel mi zakazuje změnu práce. Má trauma z dětství
- Anonymní
- 16.05.26
- 1571
Sedím v obýváku a dívám se na hromadu nevyžehleného prádla, která tu straší už od úterý. Vedle ní leží můj pracovní notebook, do kterého i teď, v sobotu odpoledne, naskakují maily. Můj život je...
„Maminko, ty záříš!“ – 2. část
- PenelopaW
- 16.05.26
- 556
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 2528
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 4993
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Tohle se mnou udělala antikoncepce. A nemluvila o tom ani moje gynekoložka
- Anonymní
- 15.05.26
- 1760
Nechci tvrdit, že je hormonální antikoncepce špatná úplně. Sama jsem ji roky brala. Jen si čím dál častěji kladu otázku, jestli jsme si nezvykly brát jako normální něco, co nás ale odpojuje od...
„Hnije vám tam mail!“ řvala šéfová. Že byl v pátek státní svátek, ji nezajímalo
- Anonymní
- 15.05.26
- 1856
Sedím v autě před školkou, v hlavě mi ještě doznívá smích dětí z víkendového výletu v horách, ale ruce na volantu se mi třesou. Je pondělí, sedm hodin ráno a můj telefon právě přežil první nálet...
Válka na chodbě: Sousedka mi vyčetla hluk, já jí zase obezitu jejího syna
- Anonymní
- 15.05.26
- 1148
Stála tam, rudá v obličeji, s prstem namířeným na mou pětiletou dceru, která se mi schovávala za nohou. Tenhle výstup na chodbě našeho bytového domu jsem opravdu nečekala. Věděla jsem, že sousedka...
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 3784
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
naštěstí manžel přijel dostal od dr. razítko na propustku a bylo. Ale už jsem se viděla jak tam courám v tém -8 zimě bez rukaviček s dráčetem co nechce v kočáru sedět déle než 10minut 
Naštěstí samý dobrý konec 
Úplně tě chápu, já zase zabouchla dvouletou dcerku v autě
Ta hodina, než dorazil manžel s náhradními klíči, byla nekonečná. Ještě že to malá z půlky prospala.Ale uUž jsem vážně uvažovala o tom, že rozbiju okénko 