Mámou v šestnácti
- O životě
- Eliiie
- 17.05.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Můj malý synek sfoukává svíčky na dortu. Příliš se mu to tedy nedaří. Plamínky stále hoří a jejich zář se mu leskne v modrých očích. Život mi nezničil. Zachránil a obohatil, vyvedl mne ze slepé uličky a udal mi směr.
Mé dětství nebylo pěkné. Vztahy mezi rodiči byly na bodu mrazu, otec životní krizi přebíjel alkoholem, matka workoholismem. Rodiče se navzájem nesnášeli a tento stav přetrvává dodnes. Otec byl neurotický, cholerický tyran, kterého jsem se bála a ke kterému jsem cítila hluboký odpor. On sám se o mě nikdy nezajímal. S mámou jsem nikdy neměla blízký vztah. Před problémy dodnes utíká, svou přítomnost nám nahradila penězi, svým rozhodnutím setrvat v nefunkčním manželství mé mladší sestře dodnes prokazuje medvědí službu.
Doma jsem nikdy neměla oporu. Otec se na mně dopouštěl psychického teroru, občas padla i nějaká ta facka, matka mi byla zcela cizím člověkem. Nikdy jsem neměla kamarádky, mezi vrstevníky jsem se necítila dobře. Hodně jsem četla, hlavně ruskou a německou klasiku, psala, přemýšlela o smyslu života – dnes vím naprosto přesně, že jsem v kolektivech stejně starých jedinců působila jako exot, naprosto mimo. Dnes už se tomu směju. Tehdy jsem si však připadala jako vyvrhel. Nenáviděla jsem život a toužila ho ukončit. Neuměla jsem být šťastná a neviděla jsem smysl své existence.
S nástupem na gymnázium se situace relativně zlepšila. V té době jsem byla nadšenou katoličkou. Ačkoliv naše rodina žila zcela materialistickým způsobem života a víře nepřikládala žádný význam, já jsem k náboženstvím měla vždy blízko. Hltala jsem Bibli, chodila pravidelně do kostela, na krku nosila růženec a učila se latinsky. Na gymplu jsem si našla své první přátele, avšak ve větších kolektivech jsem se nikdy necítila dobře a navíc jsem si nesedla s profesorkou angličtiny.
Byla jsem rebel, nedokázala jsem mlčet a kývat hlavou, jak to systém českého státního školství vyžaduje. Postavila jsem si hlavu, hodiny jsem bojkotovala a můj prospěch šel od desíti k pěti. V pololetí prváku jsem na poslední chvíli zachránila čtyřku, vyjímala se na vysvědčení mezi jedničkami a dvojkami. Mrzelo mě to. Rozhodla jsem si najít si doučování angličtiny, sama. Celý život jsem byla sama, všechno jsem si zařizovala sama. Vnitřně jsem byla také sama. Na samotu jsem si zvykla.
Podařilo se mi sehnat dokonce rodilého mluvčího. Dan byl Angličan, v Čechách byl třetím rokem, učil angličtinu o level výš. Zato čeština mu moc nešla, ze začátku jsme se domlouvali doslova „rukama nohama“. Ale sedl mi jeho systém výuky, který nebyl pouze o drcení slovíček a frází, ale také o logice, vztahu k jazyku a využití v praktickém životě. Četla jsem anglické romány, noviny, snažila se porozumět filmům v originále. Za půl roku jsem angličtinu ovládala natolik dobře, abych si mohla s Danem povídat o tom, co mě zajímalo a začít zjišťovat, že máme spoustu společných zájmů – životní filozofii, historii, náboženství, různých myšlenkových směrech a proudech.
Bylo mi čerstvých šestnáct a Danovi téměř o dvacet let víc. Přesto jsme si dokonale rozuměli. Měl pravý suchý anglický humor, který jsem milovala, uměl krásně vyprávět o životě a světě. Časem jsem se naučila pobývat u něj v bytě několik hodin denně a večer mizet na noc ke „kamarádkám“. Přesto náš vztah nebyl o sexu, ačkoliv jsme o něm často mluvili. U nás doma to bylo tabu téma, přesexualizovanost dnešního světa a mých vrstevníků mě naopak odrazovala, takže mě hodně překvapilo, že se dá o těchto věcech hovořit zcela normálně, slušně. Přesto byl náš vztah platonický. Dan mi pomáhal v mé osobní cestě, co se týče intimního sblížení, trvala jsem na křesťanském „až po svatbě“. Matně se pamatuji, že jsem se snad s jednou kamarádkou i vsadila. Už nevím o co, nicméně jsem prohrála.
Nebrala jsem tehdy žádnou antikoncepci, to jsme se s Danem špatně pochopili. Použil kondom, patřím však mezi ženy, které otěhotněly při mazlení a doprovodných praktikách. Nedostala jsem MS ani po měsíci, bylo mi nevolno, zvracela jsem, test byl pozitivní. Gynekolog mi vše jen potvrdil. Tvářil se při tom, jako kdyby mi měl kondolovat. Rozplakala jsem se, ale necítila jsem nic. Jen uvolnění všech bloků a emocí. Probrala mne slova o jakémsi „umělém přerušení“. Přerušení? Děláte si, vy, pane doktore, legraci? Když něco přeruším, nemůže to logicky pokračovat. Život plodu rozsápaného na kousky snad může pokračovat?
Podíval se mi do očí a stiskl mi ruku. Zvedla jsem se k odchodu a zalil mě pocit dosud nepoznaného, obrovského štěstí a lásky. Pocit, že mám pro koho žít a že můj život má smysl. Deprese, úzkostné stavy, úvahy o sebevraždě, to vše bylo rázem tytam. Šla jsem po městě, aniž bych tušila, kam to vlastně mířím, a byla jen šťastná. Uklidňovalo mne, že ať se bude dít doma cokoliv, když si postavím hlavu, nikdo mě nemůže k ničemu donutit. Ač jsem byla dosud praktikující křesťankou, poprvé v životě jsem mluvila k Bohu. Ať jsi, kdo jsi, ochraňuj nás a opatruj. Symbolicky jsem právě tehdy cestou ztratila růženec. Toto boží gesto jsem pochopila až později. Měla jsem oslavovat život a štěstí, ne smrt a utrpení.
První jsem se přiznala Danovi. Z jeho reakce jsem neměla strach a nezklamal mne. Podpořil mě plně v mém rozhodnutí a byl mi oporou. Rodičům jsem se rozhodla oznámit těhotenství až ve chvíli, kdy už nebude interrupce možná. Dva měsíce jsem se každý den modlila. Nikoliv naučené formulky, svými slovy od srdce. Chodila jsem do školy a dařilo se mi výborně. Připravovala jsem se psychicky i fyzicky. Naštěstí jsem se cítila dobře a mé dítě mě naplňovalo štěstím a láskou.
Můj osobní „coming out“ byl těžký, doprovázel ho jekot otce, pláč matky, i pár facek. Otec se mnou několik let nepromluvil, matka byla mírnější, a když se smířila s faktem, že bude babičkou – nic jiného jí v tu chvíli nezbývalo – snažila se mi pomoci. Od pololetí druháku jsem si zažádala o individuální plán studia, přestěhovala jsem se k Danovi. Mimo jiné jsem zjistila, že domácí samostudium mi vyhovuje daleko lépe a měla jsem spoustu času pořešit své vnitřní problémy.
Začala jsem se zajímat o východní kulty a náboženství, o hinduismus, feng šuej. Prožila jsem odklon od katolictví a dala přednost budování osobního vztahu s Bohem, s hodným Bohem, který netrestá a neposílá do pekla. Naučila jsem se víru skutečně žít a prožívat i bez církve a lidských pouček o tom, co se smí a nesmí. Víra je úžasná věc. A Ježíš byl frajer, jehož úžasný život je třeba oslavovat. Život. Ne utrpení a smrt. Své těhotenství jsem se naučila chápat jako dar, impuls a svítící kontrolku zároveň. Má mě to něco naučit a někam posunout. Velmi mne zaujalo učení Osha, začala jsem chápat život pozitivně a pro začátek jsem odpustila sobě.
Devět měsíců životní lekce a osobního růstu. Mé těhotenství probíhalo díkybohu naprosto skvěle i po zdravotní stránce. Děkuji Danovi za jeho trpělivost a oporu. Také za to, že na mně nechal výběr jména pro našeho syna. Význam jsem znala přesně, a to ještě předtím, než jsem jej našla. „Má radost.“ Liron se narodil 16. května 2008, den před mými sedmnáctými narozeninami. Jeho porod byl nejsilnějším zážitkem mého života. Jsem nesmírně vděčná, že si vybral právě mě jako svou matku. Fakt, že jsem dokázala pořešit své nitro, mi pomáhá být mu dobrou matkou a neopakovat chyby, respektovat jeho osobnost a milovat jeho jedinečnost. Každý den se jeden od druhého učíme.
Maturovala jsem jako osmnáctiletá matka a manželka. Všichni přítomní pochopili, že soucit opravdu nepotřebuji. Každý den je pro mne darem, protože jsem se naučila chápat svůj život jako vánoční stromeček, pod kterým každý den nacházím bohatou nadílku. Po mé maturitě jsme opustili českou kotlinu a přesídlili na ostrovy královny Alžběty. Zakoupili jsme cihlový baráček, kde se na zdech celkem v pohodě snáší rozesmátí Buddha, Ježíš i Krišna, kde si v knihovně nevadí Bible s Harry Potterem a kde snad žijí tři spokojená a šťastná boží stvoření + //. V posledním roce jsem dokázala odpustit svému otci, a zničit tak další temné zákoutí své duše. Nedávno jsme spolu prohodili i pár slov.
VŠ dokončím už s dvěma prcky. Komplikace? Ne, dar. Nic v životě není úplně černé. Záleží na úhlu pohledu. Kdykoliv se mi stane něco špatného, zapálím svíčky, zavřu se do své místnosti a přemýšlím, co mi tím chtěl Bůh naznačit. To mi osobně strašně pomáhá. Řešením není nepříjemné věci odstraňovat hrubou silou, ale snažit se je pochopit a propustit. Interrupce by mi život neulehčila, naopak. Protože nic se nestane „jen tak“. To je má víra, která mi pomáhá.
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 960
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 862
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 1400
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 1127
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 659
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 2056
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1254
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2317
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 958
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 575
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Taky přeju hodně štěstí a držím palce, ať je všechno v pořádku i do budoucna. Máš můj obdiv 
Přeji vám všem hodně štěstí
Takže hodně štěstí a hlavně zdraví 
