Mám v hlavě maglajz

Již název napovídá o tom, že to nebude deníček ani o porodu, ani o nemocech (i když, jak se to vezme), ale o mých pocitech a problémech. Mám hlavu plnou myšlenek, pocitů, zlosti, štěstí, radosti a vůbec mám tam pěkný maglajz. Nevím, čím bych měla začít, tak právě proto melu páté přes deváté. Takže se předem omlouvám, pokud bude deníček chvílemi nesrozumitelný, budu psát tak, jak mě myšlenky napadnou.

V první řadě mám velice ožehavé téma (zejména u nás mladých mamin). Přátelé a kamarádi. Co jsem stihla pochytit i u ostatních holek… změny před těhotenstvím a po porodu jsou neskutečné, až neuvěřitelné a smutné. Před „novým životem“ s mimčem to byly diskotéky, ničím neomezené procházky, a vůbec, času bylo dostatek a nikdo nic neřešil. Zejména společné chvíle s kamarádkami. Pak přišlo těhotenství a co? Všechny se šíleně těšily na miminko a po porodu? Řekla bych, že pro 90 % všech zmíněných „kamarádek“ jsem odepsaná a ptát se proč, asi nemá smysl… mám dítě, mám jiné záliby a koníčky, nemám tolik času, a pařby a chlast? To už jde mimo mě, a to je kámen úrazu, jak nečekané, co? Docela mě to u určitých osob zaráží, u některých je mi to líto, a u jedné mi to přijde zoufale smutné, ale co, život jde dál a kamarádky byly, jsou a budou.

Další moje téma je má rodina. Z té mám velice rozporuplné a nasírací nálady. Mám skvělou sestru, která žije ve Francii, takže do ČR přijede při troše dobré vůle jednou za půl rok na 14 dní. Zrovna před pár dny odjela :-( Pro ty, co neví, jsem samoživitelka, takže bydlím u svých rodičů. Mamka je skvělá ženská, která mi pomáhá a nekecá do výchovy syna, jen ty naše ponorky a občasné blbé kecy! Ale co mě nejvíc užírá a jsem z toho v beznaději, je můj táta… jeho cukrovka a alkoholismus. Naše rodina vypadala vždycky na oko dokonale, ale realita je jiná. V poslední době má táta těžké hypoglykemické šoky, kdy upadá do svalových křečí, je totálně dezorientovaný a v jiném světě. Už náš i navštívila několikrát rychlá, když to došlo tak daleko, že upadl do hypoglykemického kómatu. Takže denní kontrolování, co snědl, kolik toho snědl, a jestli vůbec jedl… horší, jak malé dítě! Ale hlavně to časové omezení, člověk nemůže ani pořádně na výlet, ale ledy se prolomily a my s malým pojedeme na pár dní ke kamarádce. Co mě trápí nejvíc, je ten chlast. On si každý večer otevře flašku vína a vyžahne ji bez problémů sám. Já už nevím, čím a jak ho konfrontovat. Ale nejvíc mě s**e, že si moje máma věčně stěžuje, že zase a znovu pije, ale stejně je schopná mu dát flašku až pod nos :-(

A poslední věc, kterou ze sebe potřebuji dostat, jsou výročí úmrtí. Jak „běžné věci“, takhle přesně funguje život né? Ale… tihle všichni byli moc mladí. Mladí, nezralí, hloupí, ovšem ve třech případech ze čtyř za smrt mohl někdo jiný. 18. února 2008 – osudný den, kdy zemřel jeden z mých nejlepších přátel. Nebylo mu ani 18 let. Největším paradoxem bylo, že pohřeb jsme museli zařídit my, kamarádi, kteří byli schopni se na důstojný pohřeb složit. Matka zemřelého je naprostá píp…, napadají mě jen hnusná a sprostá slova. Byla to první rána, ze které jsem se nikdy nevzpamatovala a nevzpamatuji, tak jako ze všech. Moje srdce se nestihlo ani malinko zahojit a přišla ta největší, nejbolestivější rána, co kdy mohla. Asi 2 týdny po smrti onoho kamaráda ke mě dorazila zpráva… stala se nehoda, nejspíš umře, a kdo? Moje první láska, moje první velká láska, na kterou se nezapomíná. Kluk, který mi otočil život na ruby, kluk který se velkými písmeny zapsal do mého srdce i mojí duše. 3. 4. 2008 umírá i on v nedožitých 24 letech.

Nikdy se s tím nedokážu smířit, vím, nebyl svatoušek, ba naopak velký grázl (o tom třeba někdy příště), ale byla to moje první láska, na kterou se nezapomíná. Rok se s rokem sešel, my „oslavovali“ prví rok, a pak přišla další rána do srdce. 30. 4. 2009 umírá další z mých nejlepších přátel, kamarád se kterým jsem vyrůstala. Bydlel přes ulici, strávili jsme spolu skvělé dětství. Jemu nebylo ani dvacet. Den na to 1. 5. 2009 zemřela i jeho přítelkyně, 16tletá, jak se říká, láska až za hrob :-( Měli pohřby den po sobě, dokonce pro ně byla složena i písnička. Větší smutek jsem v životě nezažila. A co teprve ta prázdnota? Pocity bezmoci, však to spousta z vás zná a už to určitě někdy zažila. Tyhle 4 místa jsou teď prázdná. Prázdná vždycky zůstanou. A jediné, co zbylo, jsou vzpomínky. Takže první 4 měsíce v roce jsou pro mě hodně smutné :-(

Moc děkuji za dočtení, potřebovala jsem se vyventilovat. Tímto děkuji zbytku holek z Červenecčátek, že byly ochotny mě vyslechnout a podpořit mě! :hug:

Evelline

Přečtěte si také

Život na vedlejší koleji (4. díl)

Život na vedlejší koleji (4. díl)
  • Anonymní
  • 09.05.26
  • 1291

Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
werunkaw123
14090
6.3.12 09:28

Tak tohle je neskutečný, že se něco takového dokáže stát jedné osobě z jednoho okolí :( Je mi to moc líto.. co se kolem Tebe dělo a děje… Přeji hodně sil do dalších už určitě šťastných dnů :hug: :hug: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
Jannica
2575
6.3.12 11:27

juj Evičko, tohle jsem netušila :( je mi to moc líto :( život jde dál, musíme ho prožít co nejlépe to jde a ty teď musíš jít dál s hlavou hore pro Damiánka :srdce: vždycky tu pro tebe budu(eme) :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Smarcie
6.3.12 12:24

Zlato, já ani nevím co říct… Tak aspoň posílám :hug: :hug: :hug: :hug: :hug: :* :* :* :*

  • Upravit
Evelline
4572
6.3.12 12:27

Holky moc děkuju… :hug: :hug: :hug: :* :* :srdce: jeste ze mam ty svoje cerveneccatka :dance:

  • načítám...
  • Zmínit
evick2
3540
6.3.12 12:32

Evičko to jsem taky netušila, tedy ne všechno. Život je vážně někdy nefér. Sesypalo se toho na jednu mladou maminku teda požehnaně. Vím co je to ztratit jednoho člověka, ale tolik najedou je rady vážně síla. Ale ty jsi silná a máš pro co, spíše pro koho žít. Damiánek je suprový bombarďák. Navíc je to nejvlasatěší mimino na světě :lol:
I s tou rodinou tě chápu, já mám zas na starosti babičku.. není to jednoduchý, speciálně když ten druhý nespolupracuje :?
Holka drž se, zase vyjde sluníčko a bude dobře. Pusinku posílá Honzule :* a já pevné :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
zuzka k
6.3.12 22:39

…držte se, bude líp…vím o čem mluvím…čas opravdu pomáhá na spoustu věcí… :kytka:
:kytka:

  • Upravit
Zdeni90
3721
7.3.12 09:40

s těma kamarádkama to znám, taky jsem o spoustu přišla, v podstatě o všechny a tvořím si nové se stejnýma zájmama (děti) :mrgreen: , občas se i zasteskne, ale co mám Kačenku a nové kamarádky tak je dobře :). s tím tátou to máš teda šíleně těžké, škoda že se nepoučí a nedá si říct :( co se týče zemřelých přátel, lidé přichází a odchází a vzpomínky zůstanou, říká se, že čas léčí, ale někdy ani čas nepomáhá, to znám. Zažila jsi teda hodně bolesti, ale i hodně radostí, máš skvělého synka tak se soustřeď na něj na raubíře a bude dobře :hug: :hug: :*

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

"Hloupé mámy"

Jedno obyčejné dopoledne

A je to tady

Červenecčátka 2011

Přátelství na dálku

Skvěle sehraná dvojka

Porod byl rychlovka

Už to máme za pár

Jen osud dokáže tak báječně uspořádat život