Měsíc bez dcery
- O životě
- Miš-El
- 13.08.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Slzy mi stékají po tváři. Myšlenky na moji malou, tehdy čtyřměsíční holčičku, propukají v hysterický pláč. Nezbývá mi nic jiného než poslechnout doktory a nechat se hospitalizovat v nemocnici. Tak začal můj nedávný zážitek, kdy jsem se musela vzdát měsíce s malým tvorečkem, se kterým jsem do té doby byla každý den, hodinu.
Od porodu mě trápil žlučník a při oslavě Elenčiných 4 měsíců jsem už věděla, že to jinak než operací neskončí. Během tří dnů jsem musela ukončit kojení. Mimochodem taky hrozný zážitek, ale v porovnání s tím co mě čekalo, to byla brnkačka.
V pondělí mi potvrdili kameny nejen ve žlučníku ale i ve žlučovodu. Vzhledem k tomu, že jsem neměla žádné hlídání pro malou, jsem se operaci chtěla vyhnout co nejdéle, ale každý den jsem měla žlučníkový záchvat, i přesto že jsem byla několik dní o suchých rohlících a čaji. Svíjela jsem se v křečích a Elenka jen koukala, jako by chápala, co se děje. V ten samý týden ve čtvrtek už jsem to prostě nevydržela. A doktoři si mě v nemocnici nechali. Elenky se naštěstí ujala na celý víkend moje babička a maminka, než se manžel vrátil z nemocnice. Zrovna se to tak blbě sešlo, že měl plánovanou operaci ramene.
S manželem jsme měli hodně špatný vztah už od narození dcery. Vypadalo to s námi přinejmenším bídně. Když se chopil péče o domácnost, moc jsem nevěřila, že to zvládne. Po zmíněné operaci ale zvládl veškerou péči o Elenku ukázkově. Málokterý chlap je schopný zvládnout celodenní péči o tak malé miminko. Dokonce zavedl příkrmy. Chodil na očkování. Tímto bych mu chtěla nejen poděkovat, ale hlavně ho vychválit do nebe, protože si to rozhodně zaslouží.
A jak jsem bojovala v nemocnici? První týden jsem byla plná optimismu, že mě vezmou na operaci co nejdříve, jak jsem měla slíbeno. Omyl. Šest dní jsem čekala, kdy půjdu na ERCP, kde mi zprůchodní žlučovody. Po zákroku, který už nikdy doufám nezažiji, jsem byla dva dny v pořádku. Pak šílená bolest. Myslela jsem, že umírám. Akutní zánět slinivky. Podle CT dost špatný. Troje antibiotika 3× denně. Deset dní bez jídla s výživou v kapačkách. Sedm pytlů čiré tekutiny denně, přímo do žíly, které mi praskaly a zadělaly na zánět žil.
Už jsem myslela, že se domů nikdy nepodívám. Malou jsem neviděla celý týden, protože jsem nebyla schopná ničeho, natožpak si pochovat takového malého ďáblíčka. Po každé manželově návštěvě jsem brečela. Byla jsem hrozně smutná, když se Elenka překulila z bříška na záda a naopak. Vědomí, že jsem přišla o takovou událost a nejspíš o další ještě přijdu. Ze smutku byl vztek. Možná budu někomu připadat zlá, ale v té situaci jsem všem kamarádkám, známým, matkám ze srdce záviděla, že ony jsou doma se svými miláčky. Přála jsem jim, aby i ony byly tak dlouho bez svého dítěte.
Už se mi začínalo zdát i o suchém rohlíku, když jsem konečně začínala „jíst“. Kašičky, suchárky, byl to boj do sebe něco dostat, když nic nemělo chuť ani tvar. Elenka už chodila pravidelně na návštěvy. Milovala jsem chvíle, kdy jsem jí dala mlíčko a ona usnula na nemocniční posteli. Vychutnávala jsem si její přítomnost, její vůni. První pohled po probuzení, kdy se rázem na její tvářičce objevil krásný úsměv. Byla sladká. Nejradši bych si ji tam nechala.
Po několika dnech přísné diety, každodenních odběrech krve a dalších CT, jsem se dočkala. 27 dní v nemocnici si vybrali svoji daň v podobě 5 kg. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že se blížím ke své váze před těhotenstvím, ale za ty nervy a trápení mi to teda rozhodně nestálo. Radši bych byla tlustá, ale šťastná se svým dítětem. Termín operace žlučníku mi stanovili na 20. 8. Už jsem se na ten den těšila.
Byla jsem doma tři dny. Žlučník ale opravdu potřeboval operaci co nejdříve. Další žlučníková kolika = další hospitalizace. Strach z toho, abych neměla kamínky zase ve žlučovodu. Při představě, že si opět projdu ERCP, zánětem slinivky, hladovkou, odloučením od rodiny, mě zase dostaly do depresí. Díkybohu se nic takového nestalo.
Momentálně jsem dva týdny po operaci. Rány zhojené, stehy vytažené, žádné bolesti. Už jen mazlení s mými zlatíčky. Užívání si každého společného dne. Doteď nechápu, co jsem komu v minulosti udělala tak špatného, že jsem si zasloužila takovou zkušenost. Naštěstí je to všechno za mnou a já za ni musím jen děkovat. Člověk si uvědomí, co má a může ztratit. Naše manželství je jako bychom spolu začali chodit. Elenka je anděl, za kterého stojí bojovat, i když nemám sílu.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1798
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1053
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1894
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 774
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 448
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 21746
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2670
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2951
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2659
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1792
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Máš krásnou bobinku! 
Po propuštění z porodnice u nás byla 2× záchranka, měla jsem velkou bolest na hrudní kosti uprostřed (žlučník se prý ozývá napravo - no u mě ne)nemohla jsem se ani nadechnout. Pak mi zjistili žlučové kamínky - plný žlučník i žlučové cesty. Týden jsem byla i s malým v nemocnici na rozhánění kapačkama (on ležel na jiné budově a já ho sklepem chodila po 3 hodinách s kanilou v ruce kojit 
)a tvrdila, že na operaci nemůžu, že kojím, bylo mu 17 dní, když jsem byla propuštěná. Doma jsem jedla jen suchý těstoviny a rohlíky, zhodila za měsíc 10kg - záchvaty byly tak 3× za týden a pak mě to chytlo tak, že mě naši naložili do auta a zavezli do špitálu, mLÝMU bylo přesně 8 týdnů. Tam mě už malýho nevzali a rozhodli o operaci. Začalo to ERCP - když mi vysvětlili, co se mnou budou dělat, tak jsem jim tam málem bulela, že to nedám - naštěstí to proběhlo dobře, ty oblbováky co mi píchly mě dokonale otupily. Na rozdíl od tebe jsem po tom problém neměla, a tak jsem za 2 dny šla na tu operaci. Mezi tím vším jsem je prosila, aby mi zastavili laktaci, mléka jsem měla jak kráva, dítě mi nepřijali se mnou, cpali do mě léky po kterých bych stejně nemohla kojit, každý se na mě díval jak na macechu, že chci mlíko zastavit. Jen jeden výborný gynekolog když viděl moje prsa, řekl, že takhle to tepůjde, že mi to mlíko zastavit musí. Ty léky co mi napsal, ale v nemocnici nesehnali. V den co mě měli operovat mě slíbili, že mě vemou co nejdřív ráno, tak jsem mlíko odtříkala, zavázali mě obinadlem, aby se mi nenalívaly prsa. Místo v 8 mě ale vzali na řadu až kolem 12, obinadlo jsem měla durch proteklý mlíkem. ..Na sále mě z toho všeho vymotali, a řekli, že takhle mě odoperovat nemůžou…Pak jsem se probudila na pokoji, když mi vytahovali z nosu nějaký dren, jediný co mě šíleně bolelo byly přelitý prsa. Chtěla jsem si něco dostříkat, ale nemohla jsem se posadit. Brečela jsem jak malý mimino. Pak mi sestra slavnostně přinesla nějaký léky na zasteavení laktace. Ptala jsem se kolik jich mám jíst a jak často. Řekla, že neví a že je mám klidně sníst všechny 
Po třech dnech jsem jela domů, volala svýmu gynekologovi, opravdu řekl, že musím sníst všechno. Do týdne mi bylo už docela dobře. Velice nerada na to všechno vzpomínám. Byl to hrozný začátek. Přeju abys byla brzo fit. Já mám potom ještě další 2 děti. Žlučník - vlastně teď už jen žlučové cesty v játrech občas zlobí, hlavně u třetího těhotenství, nebo když mám stres, ale jinak se nám žije dobře. Zdravím a omlouvám se za tak dlouhý příspěvek. Stani
ani maminku nechtěl doma…
přeji hodně zdraví tobě i malé 
I já mám půlroční holčičku a asi bych se zbláznila být bez toho nejcennějšího, co mám, takovou dobu 
