Moje zlatíčko

Hned jsem volala kamarádce s prosbou o koupení těhotenského testu. Chtěla jsem to ze začátku udržet v tajnosti, a protože jsem pracovala na městě, v obou lékárnách v centru pracovali lidé, kterým jsem spolu s kolegyní prodávala byty, další byla v domě, kde má ordinaci sestřenka a další v nemocnici, kde všichni znají mamku a sestru, nemohla jsem ho koupit sama. Kamarádka byla naštěstí pro, a tak jsem druhý den zahájila akci testy: samo, že na něm zářily 2 čárky jak dálnice.

Na gynekologii jsem šla ještě ten samý týden, objednali mě za dalších 14 dní, že už bude vidět srdíčko. To byl 10. týden, a když jsem viděla tu fazolku na ultrazvuku, vypadlo ze mě: „Ježíš, ono se to hýbe“, a začaly mi vlhnout oči. Pobavila jsem celou ordinaci a s průkazkou šla domů. Těhotenství probíhalo naprosto bez problémů, když tedy opomenu, že mě ke konci začala bolet kyčel a chodila jsem rychlostí 2letého dítěte. Nabrala jsem 13 kilo. Nevolnostmi jsem netrpěla. Za celou dobu mi bylo zle asi dvakrát a vždy ze smetany. Ta malému nějak nejela 

Okolí jsem to oznámila po 1. screeningu v 13. týdnu, přítel s kamarádkou to samozřejmě věděli od počátku a jen se pořád dokola ptali, jestli už to můžou říci. Jsem v tomhle dost pověrčivá a hlavně, kdyby bylo cokoli špatně, chtěla jsem se s tím srovnat sama a né poslouchat lítostivé řeči okolí, proč? Ani nevím jak, ale povedlo se. Jen jedna kolegyně v práci to tušila.

Termín jsem měla 12. a 13. 5. 2012. Po nástupu na mateřskou jsem trávila dny chozením po venku a nakupováním výbavičky. Když měla sestra volno, šly jsme na srub (2 km lesem) a tam celý den vegetily. Dva týdny před termínem měla sestra dovolenou, tak jsme tam byly denně. Jen už se mnou odmítla chodit pěšky, tak jsme jezdili autobusem. Všichni mě strašili, že riskuji, že mám břicho nízko apod. Jen paní doktorka říkala, když nemám žádný problém, jen ať chodím, že o to líp se mi bude rodit. A hlavně byly v té době šílené pařáky a ve městě v podkrovním bytě se opravdu nedalo vydržet. Od 36. týdne jsem na radu paní doktorky pila maliníkový čaj, abych se pokud možno vyhnula přenášení, protože malý byl trošku větší.

Přišel den termínu a stále nic. Druhý termín byl v neděli (na den matek), říkala jsem si, že by to bylo hezké dnes, ale stále nic. Večer odjel přítel do práce (pracoval v jiném městě a jezdil na víkendy). A já trávila večer u televize.

V pondělí jsem šla na ozvy, tak jsem to nějak neřešila. V 6 ráno mě vzbudila bolest v podbřišku, nic hrozného, asi jak při menstruaci. Na ozvy jsem byla objednaná na 10 hodin. Mezitím mi ještě odešla hlenová zátka a v půl 10. jsem vyrazila. Na ozvách mi paní doktorka řekla, že mě objedná na čtvrtek a domluvím se s panem primářem na vyvolání, pokud do té doby neporodím, ale že to tak nevypadá. Prckovi naměřili 3,9 kg, tak mě nechtěli nechat nějak moc přenášet. Po ozvách jsem šla k sestře na čajíka a volala kamarádce. Ta mi hned řekla, „tak to dnes porodíš“ (má 3 děti). Sestra má sice taky 2 děti, ale obě plánovaným císařem, takže ta mi moc neporadila.

Kolem poledne jsem šla domů, že po obědě trošku spočinu. Moc se nedařilo, protože bříško sem tam stále pobolívalo. Odpoledne jsem volala sestře, jestli se mnou nechce do města (potřebovala jsem ještě koupit konvici a mikrovlnkou do nové domácnosti). Nakoupili jsme a po cestě jsme se stavili v jedné restauraci na horkou čokoládu. Kolem 18. hodiny jsem šla domů a neteř řekla, že zůstane u nás, kdyby něco. Podotýkám, že neteři je 20 Bydlela jsem sice s mamčou, ale stejně jsem byla ráda za mladší společnost.

Asi kolem 22:00 hodiny jsem volala sestře, jestli je normální, aby mě to břicho bolelo cca každých 15 minut. Řekla, ať to změřím přesně a brnknu. Za půl hoďky jsem se dostala na 7 minut. Brnkla jsem sestře, že tedy asi jdeme. Nebolelo to o nic víc než při menstruaci, tak jsem si pořád myslela, že jsou to jen poslíčci a že mě stejně pošlou domů. Pořád jsem měla v hlavě, že kdybych měla rodit, tak by to ráno na těch ozvách přece poznali. Do toho volal přítel, že co tedy, že už si dal pivo, řekla jsem mu jen, ať už si teď další nedává, že mu zavolám pak, že to možná nic nebude.

Do porodnice jsem přijela kolem 23:30. Hned mě dali na ozvy. Musela jsem se otáčet z jednoho boku na druhý (což nešlo úplně bez problémů). Po chvilce přišel doktor, chvíli koukal na ten papír, pak sedl k PC a řekl: „Paní doktorka vám naměřila 3,9 kg, no to budeme rodit pěkného macka“. Pak mi jen oznámil, že mám kontrakce po 4 minutách a tudíž tam už zůstanu. Stihla jsem jen hodit sestře telefon na chodbu, ať zavolá příteli a už mi sestřička chystala košili a dávala instrukce. Řekla, že se mnou zůstane, než přijede tatínek (nakonec zůstala do konce) a já byla ráda, že tam nejsem sama. Říkala jsem si, co všichni straší, vždyť to není tak hrozné, i ta bolest se dá vydržet.

No, otočila jsem asi v 1, kdy mi porodní asistentka přišla píchnout vodu. Pak jsem změnila na „tohle nemůžu přežít“. Do toho se přidaly příšerné bolesti zad. Kolem půl druhé mě přišla porodní asistentka zkontrolovat a řekla: „To tatínek nemůže stihnout“ (jel za námi cca 180 km). Tatínek stihl, PA se mě zeptat, jestli ho chci u porodu, řekla jsem jí, ať se zeptá jeho, že je mi to jedno a v tu chvíli mi to opravdu jedno bylo, i když předtím jsem byla proti. Přítel přišel zrovna ve chvíli, kdy jsem se svíjela ve sprše bolestí a říkala sestře, že už nikam nejdu, že malé prostě vyplknu v té sprše (pak mi bylo přítele až líto, ten pohled musel stát za to).

Potom už to šlo šupem, položili mě, změřili ozvy a zaveleli: „Jdem na to“. Ani jsem nevnímala bolest kontrakcí, víc ty záda. Myslela jsem, že mi praskne páteř. Nakonec jsem rodila skoro vsedě. Asi v 2:15 mi asistentka řekla, tak teď zaberte a v půl bude na světě. Nebyl. Tlačila jsem, co to šlo a nic. Pak mi začala druhá asistentka „skákat“ po břiše. Pořád mi říkali, že už vidí hlavičku. Dokonce mi řekla, že vidí vlásky, že kdyby to šlo, tak ho za ně vytáhnou. Po chvilce „skákání po břiše“ převzal průběh doktor. Píchli mi něco do žíly, já jsem sebrala poslední zbytky sil a hle, hlavička byla venku. Pak už to šlo hladce.

Připadalo mi to, že to vše trvalo strašně dlouho, ale nakonec od píchnutí vody do porodu uplynula jen hodina a tři čtvrtě. Cítila jsem hroznou úlevu. Prcka vzali na utření apod. a já jsem za nimi volala, jestli je to tedy ten kluk. Byl. Po chvilce mi ho dali na břicho a ten pocit štěstí se ani nedá popsat. Podívala jsem se na přítele, a řekla mu jen: „Ale že se nám poved“. Sestra mi řekla, že i když mi to teď nepřipadá, že za chvíli zjistím, že jsem měla naprosto pohodový porod.

Šití už jsem ani nevnímala. Zkoušeli jsme malému dát pít, ale nechtěl. Měla jsem prcka vedle sebe a nevím, jestli to byl adrenalin nebo únava, ale nic nebolelo, ležela jsem a jen sledovala ten šrumec, jak tatínek obvolává babičky. Samo, že sestra musela brnknout i té mojí kámošce (ta to se mnou prožívala celou dobu). Sestře se slzami v očích řekla, že je to supr a že tedy může jít konečně spát. Kolem 5. hodiny mě vezli na pokoj a já jsem se ještě ptala, jestli jsem byla jediná rodička, asistentka mi odpověděla, že jen před chvilkou přišla ještě jedna.

Na šestinedělí si malého vzali sestřičky. Kolem 9. se mě sestřička ptala, zda ho chci donést nebo odpočívat. Chtěla jsem ho k sobě. I přesto, že jsem v tu dobu byla vzhůru už 27 hodin, spát se mi nechtělo. Dostavily se bolesti spodku a mimo to i boku, pomalu jsem se nemohla hýbat, ale byla jsem ráda, že mám prcka u sebe. Až později mi došlo, že mě bok bolí z toho, jak mi doktor tlačil na břicho. Po obědě přišla sestra s mamčou a s přítelem. Až tu mi sestra řekla, že jsem porodila za pět minut dvanáct. Že ve chvíli, jak mi napíchli žílu, mě už chystali na císaře, protože malý měl špatné ozvy.

Měla jsem i štěstí na spolubydlící. S paní, co se mnou sdílela pokoj, jsme se i přes bolesti smáli tomu, že chodíme jak kačeny. Při pobytu na šestinedělí jsem zjistila, že sestra měla pravdu. Z mamin, které rodily v ten samý den jako já, neměla žádná tak „hladký“ průběh. Ještě podoknu, že malý se nakonec narodil 15. 5. 2012 ve 2:45 s mírami 54 cm a 4,2 kg.