Můj 4. porod
- Porod
- ddinna
- 04.04.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Aneb jak se náš Míšánek prostě rozhodl, že se narodí. Pořád jsem si plánovala nějaký deníček a musím nekriticky přiznat, že témat bych měla víc než dost. Ale stejně jsem se nikdy neodhodlala. Tak teď to zkusím.
Moje poslední těhotenství rozhodně nebylo v plánu. Vždycky jsem chtěla mít dvě děti – holčičky, což se mi splnilo, a kdyby se mi do cesty nepostavil rozvod a následný nový vztah, určitě by to tak i zůstalo. Ale osud tomu chtěl jinak a já se po 10 letech (+5 let chození) s manželem rozvedla. Poznala jsem novou lásku a zamilovala se tak moc, že jsem nemohla ani dýchat. Všechno bylo najednou jiné, úžasné, dokonalé a zkrátka jsem se nepoznávala. Musím říci, že zamilovanost ve 30 je úplně jiná než v 16 letech. Ale o tom můj deníček není.
Přítel žádné dítě neměl a o moje holky se začal starat naprosto bravurně, přijaly ho bez větších obtíží a všechno bylo bezvadné. Proto, když mluvil o miminku, váhala jsem jen chvíli. Nechala jsem si vysadit tělísko a hned první měsíc se zadařilo, já jsem otěhotněla a narodil se nám chlapeček. Bohužel během těhotenství se nám zhoršila finanční situace, přítel měl zdravotní problémy a zkrátka to bylo velmi náročné období. Přesto jsme měli z našeho Ríšánka velkou radost. Ovšem potýkali jsme se opravdu s velkými finančními problémy a i se kvůli tomu museli přestěhovat a stejně to skončilo fiaskem.
V této příšerné situaci jsem neplánovaně otěhotněla. Poprvé jsem nad testem plakala zoufalstvím a poprvé mě napadala ta příšerná myšlenka na potrat. Jak jsem se nenáviděla za to, že jsem dopustila, aby se to stalo. Jak jsem se nenáviděla za to, že uvažuji o tom, že dáme miminko pryč. Nebudu tu vysvětlovat, jak jsem mohla otěhotnět, nebudu tu vysvětlovat, jak moc špatně jsme na tom byli. Holky z červencové diskuze to velmi dobře vědí a popisovat to tady, by bylo na dlouho. Zkrátka, stalo se.
Přítel přijal tu novinu k mému překvapení nadšeně. Byl dojatý a nijak ho to nevykolejilo. Já jsem oproti tomu pořád jen počítala a pozorovala svoje tři děti a přemýšlela, co s tím. Potrat byl jediné možné řešení, alespoň se mi to tak zdálo. Nenáviděla jsem za to. Přítel vyslechl moje argumenty a hodně ho to zlomilo. Dobré tři dny jsme proseděli a rokovali, co uděláme. Držel mě za ruku a byl naprosto úžasný. Přestože miminko chtěl, plně mě podporoval, ať už bych se rozhodla jakkoliv. Naší situaci znal a věděl, že neplácám hlouposti, navíc juniorovi byl teprve rok a byl hodně náročné dítko.
Tak jsme jeli na gyndu, doktor mi těhotenství potvrdil a začal mi vysvětlovat co a jak na interrupci. Já jsem se ani neodvážila podívat na ultrazvuk. Byla jsem 6+1, času bylo dost. Nicméně pro mě to už bylo miminko, a když doktor popisoval, co musím podstoupit, najednou jsem věděla, co je správné. Jakkoliv to bylo nerozumné a nezodpovědné, pro hodně lidí určitě, věděla jsem, že si miminko nechám. Doktor si všiml, že se najednou tvářím jinak a dodal: no pokud si to rozmyslíte, tak za 4 týdny na kontrole. Nastoupila jsem k příteli do auta, seděl tam zlomený a mlčel. Pohladila jsem ho po ruce a řekla: v březnu budeme mít miminko. Usmál se na mě, dal mi pusu a slov nebylo zapotřebí.
Těhotenství probíhalo v klidu, neměla jsem nevolnosti, bylo mi nad očekávání dobře. Jakoby mě ten malý človíček chtěl celou situaci usnadnit a co nejméně mě zatěžovat. I když jsem se rozhodla, že si miminko necháme a hodně se mi tím ulevilo, pořád mě děsily finance a nemohla jsem se těšit. Zároveň jsem se za to styděla a měla výčitky, že se netěším, nepočítám týdny a dny, bojím se března a že to bude mít na to malé špatný vliv. Dokonce jsem si pustila na youtube potrat, abych se potýrala a viděla, co jsem chtěla udělat. No nebudu popisovat, jak mě to vzalo, a tehdy jsem si poprvé pohladila bříško a pocítila k tomu drobečkovi lásku.
Ale to pravé těšení přišlo až s prvními pohyby a od té doby jsem ho milovala. Jakoby mimochodem se najednou kolem mě začalo vše měnit. Naše finanční situace se začala pozvolna zlepšovat, Ríšánek přestal tolik zlobit a vidina do budoucna nebyla už vůbec tak příšerná jako v létě, kdy jsem na testu objevila dvě čárky. Spousta lidí žasla nad mým rozhodnutím mít 4. Dítě, a mě to bylo najednou jedno. Těšila jsem se a nikdo mi nemohl mého malého chlapečka vzít. Nicméně jsem věděla, že už nikdy nesmím dopustit, aby se tato situace opakovala. Proto jsem si s mým doktorem domluvila po porodu sterilizaci.
Doktor i já jsme se shodli na tom, že nejlepší bude udělat sterilizaci hned při porodu, tedy jediná možnost je rodit císařským řezem a rovnou udělat podvázání. Můj poslední porod před 20 měsíci byl císařem, ale nebyla indikace pro následný další císař. Tudíž jsem se bála, že ho v nemocnici nebudou chtít udělat. Další možnost by pak byla, udělat sterilizaci tak 6měsíců po porodu, což jsem si ale neuměla reálně představit. Zaprvé jsem moc plodná a nevěřím práškům, tělískům ani prezervativům. Zadruhé, a to je důležitější, neměla bych pro své dva malé chlapečky hlídání. Přítelův šéf dělal hrozně zle i kvůli dovolené, kterou přítel potřeboval při mém pobytu v porodnici, když hlídal naše tři děti, včetně 20měsíčního syna. No k tomu se raději rozepisovat nebudu, ať se zase nerozčílím. Doktor slíbil, že udělá vše proto, abych císaře a sterilizaci měla.
Týden před termínem mě proto poslal do nemocnice s papírem, kde stálo, že mají udělat plánovaného císaře a sterilizaci. Na příjmu se doktor divil a vyptával se, proč chci císaře a vymlouval mi ho. Neustále opakoval, že mám sterilizaci podstoupit až 6 týdnů po porodu a teď rodit normálně. Když jsem opakovala, že od kojeného miminka a batolete si do nemocnice na tři dny lehnout nepůjdu, nějak neposlouchal. Ale nakonec moje rozhodnutí respektoval, dali mi podepsat souhlas a žádost o sterilizaci a poslali mě na pokoj. Bylo úterý a císaře mi prý udělají až ve čtvrtek, dřív nemají čas. Během dne se mi objevily slabé bolesti a tušila jsem, že do čtvrtka náš chlapeček nepočká. Posílali mě průběžně na monitor, ale ten žádné kontrakce neukázal, přestože bolesti sílily.
Prohlédl mě další doktor, opět mi vymlouval císaře a po něm další. Pořád opakovali, že dělat císaře na přání je jim proti srsti. Ano chápu to, také bych raději normální porod, ale prostě to pro mě bylo nejlepší řešení. Navíc jsem nechápala, proč se tolik brání ho udělat a používají termíny, jako že se jim to morálně příčí, když denně provádějí x potratů a nijak je to nestresuje. Trvala jsem si na svém. K večeru už bolesti zesílily natolik, že jsem si byla jistá, že ještě ten den porodím. Doktor mě vyšetřil, poslal na monitor a oznámil mi, že nerodím a nic tomu nenasvědčuje.
V půl desáté večer už jsem bolestí funěla a opět šla říci doktorovi, že rodím. Ovšem následovalo to samé, vyšetření nic neprokázalo a doktor mě poslal spát se slovy, že se nemám tak pozorovat a jít radši spát. Nebudu popisovat, jak mě urazil a vytočil. Prakticky mě považoval za hysterku, která nepozná porod. Spát se samozřejmě nedalo a já pochodovala po chodbě a prodýchávala bolesti přicházející po 3 minutách. Vydržela jsme to asi půl hodiny, a pak už úplně šla zoufalá za sestřičkou. Ta viděla moji tvář zkřivenou bolestí a ptala se, jak dlouho to trvá. Hned mě poslala na porodnici a ten samý doktor mě uvítal s pobaveným výrazem: ala zase ta hysterka.
Napojili mě na monitor, který opět nic neukázal. Nicméně prohlídka doktora odhalila, že jsem otevřená na 4 cm. Dal najevo malé překvapení a spěchal zjistit, co a jak na císaře. Po 20 minutách na monitoru, kdy už bolesti několikanásobně zesílily, jsem se otevřela na 8 cm a bylo jasné, že porodím. Chtělo se mi tlačit a císař mi byl ukradený. Doktor přišel, vyšetřil mě a překvapeně zhodnotil otevření na 8 cm a zároveň mi oznámil, že spěchají k akutnímu císaři a já musím počkat. Také mi řekl, že to ale určitě nevydržím a porodím sama, a kdybych náhodou vydržela a počkala, tak udělají císaře, ale ne sterilizaci, protože jim primář nepodepsal sterilizační papíry. Neměla jsem sílu se rozčilovat, jak je to možné, že nemají ty papíry podepsané, když je mají od rána k dispozici a já už několik hodin říkám, že rodím. Jen jsem hlesla, že v tom případě jdu rodit a nehodlala jsem s ním ztrácet čas. Ujala se mě porodní asistentka a převedla mě na porodní box. Stihla mi jen přehodit noční košili, vyměnit moji za nemocniční a nacpat mě na porodní křeslo. Chtěla píchnout vodu, chtěla mě napojit na monitor, nic se nestihlo.
Ve 23.10 hodin se spontánně a rychle narodil náš chlapeček Míšánek. Vážil 2860 g a měřil 49 cm. Bez nástřihu, bez klystýru a docela sám, bez pomoci. Je nádherný a miluji ho. Všichni jsme moc šťastní, že ho máme doma a že je tu s námi, a to, že nebyl od začátku plánovaný a chtěný, mi připadá jako neuvěřitelné.
K chování doktorů se nebudu vyjadřovat, zkrátka se rozhodli, že císaře udělat nechtějí, tak ho nedělali. Výhodu to má tu, že mě nic nebolí, cítím se naprosto fit, a to jsem dva týdny po porodu. Jen musím vymyslet, kdy a jak se dostavit na tu sterilizaci. I kvůli Ríšánkovi je dobře, že jsem se z porodnice nevrátila bolavá a s čerstvou jizvou. Jen doufám, že se bez úhony dočkám plánované sterilky a budu si moci v klidu užívat svou velkou rodinu.
Omlouvám se za román, nějak jsem se rozepsala.
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 1007
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 908
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 1445
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 1177
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 699
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 2064
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1266
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2334
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 962
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 582
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
: 
