Můj porod s epiduralem
- Porod
- monča531
- 14.03.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Vzhledem k tomu, že přítel měl už 3 týdny dovolené čekání na porod, tak jsem se rozhodla to trochu urychlit (přítel je řidič kamionu). Moje diagnoza byla preeklampsie, tudíž mi bylo sděleno, že nesmím přenášet. Tak jsem se rozhodla tomu malinko dopomoct.
Ve středu 26.2. jsem si zajela do nemocnice na rizikové s tím, že jsem znovu začala šíleně opuchat (opuchlá jsem byla i před tím),. Během dvou dní jsem přibrala 2 kg a začala se mi točit hlava (to jsem si trošku vymyslela). Doufala jsem, že tentokrát už mě tam nechá a porod vyvolají, i když první termín porodu byl vlastně až v neděli 2.3.
Jak jsem doufala, tak se i stalo. Navíc k tomu dopomohl i znovu zvýšený TK 150/100. Tak jsem zavolala příteli, ať se nějak dostane do nemocnice, protože auto jsem měla já a doveze mi tašku, že na druhý den mi to vyvolají.
Ještě ten den večer mi zavedli nějaké 2 trubičky na změkčení porodních cest. Ráno v 5 hodin mi udělaly klystýr (nemožné v sobě držet aspoň 5 minut
). V 7 hodin mi byla zavedena první tabletka. Chvilku poté dorazil už i přítel. Po hodině čekání mi zavedli druhou tabletku a pak to začalo.
Ze začátku celkem mírné a zvládající kontrakce. Kolem 11 hodin mi praskla voda a potom se to rozjelo na plno. Začaly ty pravé porodní bolesti. Něco jako když máte MS nebo křeče v břiše, ale dost silné. Hodně mi pomohla vana, tam jsem se uvolnila a i bolesti byly snesitelnější. Jenže netrvalo dlouho a já pomalu začala zažívat šílené bolesti. Myslela jsem si, že už to horší být nemůže - jak jsem se mýlila.
Kolem 15. hodiny jsem si řekla o epidural a naivně jsem si myslela, jak mi to pomůže. Do teď to mám živě v paměti a když si na to vzpomenu, tak se mi chce brečet. Když mi to píchli, tak jsem myslela že opravdu umírám. Nedokážu slovy ani popsat, co to bylo za bolest. Přirovnala bych to asi tak k tomu, jak kdyby vám někdo řezal kosti v celých zádech a nohou. Do teď se za sebe stydím, co jsem tam vyváděla, ale ta bolest byla něco, na co v životě nezapomenu. Bylo to horší, než celý porod dohromady. Teď, když to beru zpátky a ptám se druhých rodiček, co si taky nechaly píchnout epidural, si myslím, že to tam nějak slušně řečeno pokazili. Žádná, se kterou jsem se bavila, se nezmínila, že by to nějak pocítila.
Po asi 10 minutách jsem cítila účinek té zakleté injekce a bolesti trochu povolily. Ale možná i zpomalily porod. Strašně pomalu jsem se otevírala. Když už mi po 10 hodinách konečně řekli, že už můžu tlačit, tak se vyskytla komplikace. Já jsem tak nějak tušila, že není něco v pořádku, ale PA mě vůbec neposlouchala a stále si mlela to svoje, že já špatně tlačím a musím se na to víc soustředit. Ale jak se máte na něco takového soustředit, když jste na pokraji svých sil.
Najednou bylo kolem mě snad 5 lidí. Ani nevím, kdo to všechno byl, mám tak nějak okno. Jen jsem zaslechla, jak nějaký mužský hlas říká, proč mi dávno nebyl udělán císařský řez, že malý je už dlouho bez vody a nemá už moc kyslíku. Přestal sestupovat do pánve, i když jsem byla na 10 cm a už několikrát tlačila. V ten moment začal šílený fofr. Já se měla postavit a dojít na sál. Už jsem jen odpočítávala minuty, kdy mě uspí a já už se nebudu trápit. Nedokážu ani popsat tu úlevu, když mi na ústa dali takovou tu věc, která vás uspí. Sotva jsem se 2× nadechla a spala jak omámená.
Hned po zákroku mi malého dali vedle mě na postel. Ani si to nepamtuju, ale první, co bylo, tak jsem se ptala, jestli je to chlapeček a jestli je v pořádku. To mi říkal přítel. Vůbec o tom nevím. Adámek se tedy narodil 27.2.2014 17:28, 3250 g, 50 cm.
Vím, že některé rodičky rodily i víc jak já (10,5 hodiny), ale i přesto to jsem si zažila strašné bolesti hlavně kvůli tomu epiduralu. Nějaké konečné kontrakce se nedají srovnat. Příště bych se velmi rozmýšlela, jestli si dám něco píchnout, i když kdo ví, jestli nějaké příště bude. Po tomto zážitku mám velké obavy z toho, že tohle bylo moje první a poslední. Uvidím časem.
Ale i přes všechno to trápení a bolest mám krásného zdravého a hodného syna. A velký dík patří i studentce, která se mnou byla po celou dobu mého porodu a pomáhala mi, jak to jen šlo. Škoda, že jsem se pak už k ní nedostala, chtěla jsem jí moc poděkovat. Stejně tak i mému příteli, který byl statečný a snažil se mě uklidňovat a podporovat, co to šlo.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1025
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 603
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1032
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 456
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 282
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18827
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2491
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2709
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2448
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1638
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....