Můj první porod - Filípek

Sobotní ráno 16. ledna 2010 se tvářilo jako každé jiné. Jako posledních pár týdnů s pupkem jsem si vyspávala skoro do desíti a krátce po probuzení jsem zjistila, že tak docela jako každé jiné nebude.

Petr mi hned při probuzení přinesl snídani do postele. Tvarohovou pomazánku,vajíčko a čerstvou šťávu z pomerančů. Ano,už tím se tohle ráno stalo vyjímečným. Ale zdaleka ne nejvíc. Po skvělé snídani jsem vyrazila dát si sprchu. Tam za mě poprvé trošku něco vyteklo. Nepřikládala jsem tomu žádný význam. Petr říkal, že rodit musím 20. 1. 2010, tak přece to nic nebude, když je 16. 1. 2010…? Vylezla jsem ze sprchy a v tom jsem pod sebou objevila větší kaluž. Vyteklo toho něčeho víc a já už začínala mít podezření na plodovku. Tak jsem si vzala intimku a čekala co bude dál. Po tom co jsem měla mokrý kalhoty durch jsem zvolila prodnickou vložku a tu už pak střídala po 20 minutách za novou. Voda začala odcházet v 10:30.

Zavolala jsem svojí porodní asistentce a ta mi řekla, že do půl jedný mám být v porodnici. Takže jsem měla dvě hodinky času. Stihla jsem snad úplně všechno. Dobalit tašku do porodky (její objem se náhle zmenšil, protože půlku porodnických vložek jsem zlikvidovala už na plodovku), vydat pokyny pro chod domácnosti v následujících pár dnech, dát vědět svým milovaným emaminám že našemu mimískovi už se chce asi na svět, trochu doma pouklízet. Petr za ty dvě hodiny stihl mi vysvětlit, že to musím vydržet do 20. 1. 2010, že je to hezký datum a dát si asi 5 krát espresso a 10 cigaret.

No zkrátka každej jsme ty dvě hodinky strávili po svým se společnou myšlenkou, že za chvíli už bude všechno asi opravdu jinak. Po 12 jsme zavolali tchánovi a vyrazli do porodnice. Na příjmu jsem jim odevzdala asi 158. vložku aby mi řekli, že jde o plodovou vodu a nechali mi nafasovat poslední model pyžamové módy velikosti L, neb menší prý nevedou. Neustále se mě na něco vyptávali, potom mě doktorka vyšetřila a protože jsem byla bez kontrakcí, uložili mě na pokoj a v 17.00 jsem měla přijít nechat si natočit monitor. Petr byl se mnou až do 17 hod na pokoji a pak jsem ho poslala domů se vyspat, že mu zavolám až se bude dít něco zajímavějšího než to že ze mě vytíká tekutina bez barvy a zápachu.

Monitor v 17 hodin byl zbytečnej, mohli hodit na kopírku ten z příjmu. Opět mě odeslali zpět na oddělení a dostala jsem večeři. Potom začaly nepravidelný a slabší kontrakce. Vydržet se daly v pohodě a jijich čas se tak nějak postupně zpřesňoval. Kolem 21:00 už byly zhruba po 5 minutách, ale pořád žádná hrůza. Šla jsem za sestřičkou jí to oznámit. Vyšetřila mě, řekla mi ať si sbalím věci na sál a že se mám rovnou přesunout.

Tak jsem se teda sbalila a přestěhovala se na porodní sál. Tam mě asi na hodinu napojili na monitor. Potom odvedli na přípravnu, kde jsem dostala klystýr. Musím říct, že klystýr a kontrakce po 5 minutách je výborná kombinace. Než doběhl účinek klystýru a já si mohla konečně znova lehnout na lehátko, rozjely se kontrakce, za který už jsem se fakt nemusela stydět. Bylo to kolem 23:00. To už jsem u sebe fakt moc chtěla Petra i svoji asistenku. Nicméně sestřička pořád tvrdila že nemám ani jednoho volat, že je ještě času dost. Čímž mi udělala fakt obrovskou radost. Tak jsem si aspoň pustila rádio (hráli zrovna Anděla od Xindlu X, k porodu ideální záležitost:-) a tiše trpěla sama. No intervaly se zkracovaly, já už začala dělat prstama díry do porodního lehátka a kolem 1:00 mi sestřička oznámila, že si teda můžu zavolat zbytek porodního týmu.

Neváhala jsem, Petrovi do telefonu jenom zahekala přijeď a přivez Editu (por.as.), jelikož kontrakce si uměla vybrat svůj čas a nastoupila v momentě hovoru. Petr dorazil asi za půl hodiny a tchán byl na cestě pro Editu. Tak už jsme skučeli ve dvou. Petr vyfásl ježka a masíroval mi kříže a já se opět snažila perforovat porodnický lehátko. Pokud nemasíroval, drtila jsem ruku jemu. Kontrakce byly po 2 minutách a začínaly mě nutit dost tlačit. Sestřička mi oznámila, že protože tlačím mám oteklý porodní cesty tak ať toho nechám. Jediný co mě napadlo, byla sugesce. Tak jsem si při každé kontrakci vtloukala do hlavy že mám ochrnutý tělo od pasu dolů. Kupodivu to celkem fungovalo.

Někdy po 2:00 hodině ráno dorazila Edita, převlečená v porodním kostýmu a vnesla úsměv do celý místnosti. Já jsem najednou věděla, že všechno zvládnu a že to vlastně není tak hrozný. Zoufale jsem ji prosila ať už můžu tlačit. Koukla na mě nechala mě prodýchat pár posledních kontrakcí a mohla jsem se štelovat do nové polohy na tlačení. Mezitím jsem jí ale zpovídala jak dlouho to bude ještě trvat. Slíbila, že pokud budu poslouchat, malej bude od vykouknutí hlavičky na tři kotrakce venku. Věřila jsem jí a dala do tlačení fakt všechno. J

akmile jsem ucítila, že vykoukla hlavička, hrozně mě to vyděsilo. Ani nevím proč, prostě zvláštní pocit. Edita mě hned srovnala do latě ať nešílím a soustředím se. Protože jsem slíbila poslušnost za porod na tři kontrakce, hned jsem ztichla. Najednou Edita zakřičela rodíme a nasál přiběhly další dvě porodní asistentky, doktorka a dětská sestra a všechny se tam začaly hemžit. Z lehátka během okamžiku udělali pár pohybama něco podobnýho gynekologickýmu křeslu. Bylo mi jasný, že tím zdaleka nevyčerpali možnosti který jim tenhle vynález poskytoval. Z příjemnýho přítmí rozsvítili snad všechny světla. No to všechno se událo asi během jedné minuty a trochu mě tím vyděsili. No ale rodili jsme tak co. Petr byl úžasnej. Stál vedle mě, hrozně mě podporoval a podával reference co se děje v místech na který mi upíralo zrak 7 lidí. Bylo mi to fuk. Doktorka se opřela o křeslo a sledovala co se děje pěkně v klídku.

Edita mi řekla, ať dělám přesně co mi poradí, tak jsem zase poslouchala. Na první kontrakci a tři nádechy byla venku hlavička a mě se trošku ulevilo, Na tu druho praskla placenta, vytekl zbytek plodovky a naše miminko zatím neurčeného pohlaví se posunulo zase o kousek dál. Poslední kontrakce na sebe nechala chvíli čekat, jako bych už tak nebyla napnutá jak kšandy. Mezitím mi Edita řekla, že když zatlačím tak pořádně jako už dvakrát, bude to poslední. A taky byla třetí nadechnutí a poslední zatlačení následoval úžasnej pocit když ze mě miminko vyklouzlo a mě se hrozně ulevilo. Podívala jsem se na Petr a bylo vidět, že mu hrkly slzy do očí.

Bylo 3:04 a svůj život na tomto světě začal Filípek. Apgar score 10 10 10 a dával o sobě vědět mohutným křikem. Držela jsem Petra za ruku a v ten okamžik ho asi milovala nejvíc za celou tu dobu co jsme spolu. Pro jistotu jsem se ještě zeptala Edity, jestli mě nenastřhla (co kdybych si náhodou nevšimla:-). Říkala, že za tak skvělou spolupráci bych si to nezasloužila, takže tím vyvrcholila moje radost z dobře odvedené práce. Petr doprovodil Filípka na jeho první prohlídku. Když se vrátili, sedl si vedle mě, Filípka mu sestra nainstalovala do ruky a porod placenty mohl začít. Tady se porpvé na scéně objevuje paní doktorka, která mi trochu pomačkává břicho, jelikož se placentě asi nechce ven. Je mi to ale jedno, čučím na ty svoje dva chlapy, placenta neplacenta. Během produ placenty mi ještě dali kapačku glukózy a něco píchli a to bylo všechno. Zbytek času na sále už jsem se jenom těšila ze svých dvou chlapáků a odpočívala.

Petrovi jsem hrdě oznámila, že jsem ráda, že jsem u toho nekřičela. Načež mi odpověděl, že přece nebyl důvod, že se u porodu křičí jen va americkejch filmech. Filípka nám odvezli na důkladnou první prohlídku a Petr se odešel domů vyspat. Mě pomohla sestřička vstát z lehátka. Trošku se točila hlava, ale za chvilku to přešlo. Přelezla jsem si na druhý a jelo se. Zaparkovaly mě na chvíli na chodbě a tam jsem slyšels jak zoufalej tatínek volá ke křičící mamince (podotýkám že v americkým filmu jsem se neocitla) sestru. Ta přiběhla a tatínek se dožadoval toho ať s tím něco udělají, že jeho žena trpí. Ona hysterickým hlasem prosila o totéž. Načež jí sestřička oznámila,že s tím že rodí nic nenadělá a že to je teprve začátek. A uzemnila ji tím ať tak nekřičí že vedle maminka už miminko porodila a jestli prý slyšela že bych u toho tak řvala. Praly se ve mně dva pocity. Lítost k mamině která podle loudích se zvuků byla teprve na začátku cesty k miminku a pocit hrdosti, že jsem to takhle zvládla. Potom se sestra znovu chopila mého vozíčku a převezla mě zpátky na pokoj, kde jsem předtím ležela.

Poděkovala jsem jí za to, jak byla skvělá a usnula spánkem spravedlivých. Teda asi na hodinu, pak mi přivezli Filípka a už jsem nespala. A tak je to dodnes, ještě asi nějakej rok bude, ale není nic co bych pro toho svýho drobečka neudělala.