Můj první porod
- Porod
- petula.bir
- 06.04.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
I když je to už 3 roky, pořád na to hezky vzpomínáme. Od chvíle, kdy jsem se s manželem začala snažit o miminko, jsem vždy ráda jsem četla vaše deníčky o porodech, a tak jsem se nakonec i já rozhodla napsat ten svůj. Snad taky někdo uroní slzičku.
1. část
V noci z 1. 12. 2008 na 2. 12. 2008 jsem skoro vůbec nespala, protože mi pořád tuhlo bříško, a nemohla jsem ani tak nějak nemohla zabrat. K ránu jsem sice asi na 2 hoďky usnula, ale pak mě zase vzbudil ten náš milovaný drobeček! Od rána mi bylo celkem blivno a byla jsem taková roztěkaná (myslela jsem si, že to bude tím, jak jsem nespala a myslela na malého). Bylo okolo 9.30 a manža se ptal, zda mám do porodoky všechno připravené (měl poslední den volno) a já jsem řekla, že jj, a on: opravdu? A já zase, že jo! Nelenil, vstal z pelíšku, vzal tu tašku a seznam, který jsem měla na stole, vyházel všechny věci, začal kontrolovat a přišel na to, že tam mám napsáno plínky, a prý: jak to, že je nemám? Když jsem mu sdělila, že plínky dostanu v porodnici, tak si to nenechal vysvětlit! Obul mě, oblékla jsem se sama a koukla na manžu se slovy: Jééé, já musím jít zase čurat. A šla jsem se podívat, zda třeba nekrvácím, a když jsem se utírala, tak se pořád „něco“ táhlo, řekla jsem si, proboha, co to je? Asi hlenová zátka ne? Bylo přesně 11.00. Tak jsem se utřela a šlo se do obchodu.
Z jednoho obchodu se vyklubalo asi 20, a dokonce jsme museli jít i do obchodu se značkovým vínem! Už v Albertu (byl to 1. obchod) jsem měla docela tuhnutí bříška, až jsem se musela zastavovat a rozdýchávat to (jo a pořád za námi chodil jeden hlídač – myslel si, že chci něco ukradnout či co! Jsem tak na něj měla náladu). Po 2hodinovém nákupu jsem byla ráda, že jdeme domů (jen s plínkami a ubrousky na zadeček). Po návratu jsem pořád chodila na wc a koukala, zda se něco neděje, nebo něco neteče! Chvilkami jsem si povídala s manžou a chvilkami s holkami na netíku těhu.com. Když bylo okolo 17.00, tak jsem dostala chuť na rizoto (manža ho nejí a prý mi ho ani neudělá, protože neví, jak si ho dělám!). Tak jsem si mezi krájením cibule, masa a míchání rýže měřila, jak často mi to bříšku tvrdne, bylo to celkem nepravidelné, 5 minut, 30 minut, 4 minuty, 9 minut, ale i 40 minut! Malinkej spinkal a já jsem myslela, že u toho sporáku chcípnu!
Když jsem dovařila (byl toho kotel), tak jsem si nandala jen do mističky a ani to jsem nesnědla. Manža si hrál na PC a já mu ze srandy řekla (to bylo úterý): koukneme na Ordinaci a jedeme rodit, jasný? A manžílek: ha ha ha ha, tady je zase někdo vtipnej, co? (Taky celou noc nespal a jen se převaloval a ptal se mě, zda je vše v pořádku). Ale když jsem mu to říkala, tak jsem ani nevěděla, jak blízko jsem pravdě! Během Ordinace se bolesti začaly stupňovat a já měla jsem je každých 5–20 minut. Při druhé reklamě jsem šla za manžou a jakože je reklama (my se vždy když je reklama obtěžujeme – takový pravidlo u nás), tak mi strčil prsty ehm… víte kam a pak, že je tam nějaké mokro. Po vytáhnutí měl na prstech zbytky hlenové zátky a já vybuchla smíchy! A jen: No fůůůj, proboha, co to je za humus?" Asi po 5 minutách ustavičného smíchu jsem mu se slzami v očích a cukajících koutcích řekla, že je to hlenová zátka, a on, asi jako každý chlap: co že to je? Když jsem mu to vysvětlila, tak řekl jen: aha, no fůj, to bylo naposledy, kdy jsem ti tam šahal.
Po Ordinaci jsme si zalezli do pelíšku, že si pustíme rádio – manžílek ochotně, že tam dojde a rovnou se vyciká, ale já měla tak silnou (asi už kontrakci), že jsem ho chytla za ruku a zabořila se do polštáře – po chvilce jsem slyšela, jak mu praskají klouby, a to už odeznívalo, tak jsem mu jen řekla: promiň, ale muselo to být, a manžílek: pane bože, to už bylo tak silné? Skoro se slzami v očích jsem mu řekla: jj, no a když šel na WC, tak jsem jen cítila, jak jsem se „počůrala“, a zakřičela jsem: Brooouku, já jsem se asi počurala, podívej se! A jen jsem slyšela: to si děláš pr… nebo co jako? A jak jsem odkryla peřinu a viděla tu kaluž a Honza taky, tak mi jen řekl: Broučku, ses nepočurala, ale praskla ti voda. Tak jsem si šla na WC pro vložku (no nakonec jsem si vzala asi 3 a stejně to proteklo), a když jsem viděla, jakou kaluž za sebou nechávám, tak jsem se jen zhrozila. Bolest začala být dost silná a já jsem si řekla, že se půjdu vysprchovat a že pak pojedeme do porodnice. Bohužel máme dost vysokou vanu, tak jsem se tam ani nedostala, jen jsem se prošla, a že půjdu nazpátek, ale zrovna jsem měla docela silnou kontrakci, až se mi podlamovaly kolena! Tak jsem jen koukla na manžu a on hned vzal mobil a jelo se do porodnice! Plodová voda mi praskla ve 22.30
2. část
Po příjezdu do porodnice s námi byl sepsán příjem a taťka čekal venku. Sestra se ho jen zeptala, zda bude u porodu. A mě už vedla na příjem. Tam jsem hned dostala monitor a bolest se začala stupňovat. Byla po 5 minutách na 100 a „příjemná“ sestra mi řekla, že to nic není, že to bude ještě horší! A pořád se ptala, na co umřela babička a zda moji rodiče žijí (pro mě nepodstatné věci). Po 20 minutách na monitoru mě odvedla na vyšetření k jednomu nepříjemnému a namyšlenému gynDr. Řekl mi, že jsem otevřená jen na 3,5 cm a bude to trvat ještě dlouho, měla jsem podle něj být ještě doma a přijet později! Pak se otočil a něco ťukal do PC, ani mi nepomohl z té kozy. Bylo štěstí, že šla sestřička a hned mi „běžela“ (zrychlená chůze) pomoci a říkala, že mám počkat, nebo si ještě ublížím. S gynDr. to ani nehnulo a pořád datloval do PC, tak jsem si na chvilku k němu sedla a on mi to řekl, že jsem jen na 3,5 cm a měla jsem být doma! Pak zavolal sestru, aby mě odvedla na klystýr. Po 2 dnech, kdy jsem skoro nic nejedla, toho ven moc nešlo. Když jsem vykonala potřebu, šla na porodní box, kde už čekal ten můj milovaný manžílek a ptal se, jak mi je. Tak jsem mu hned sdělila svoje pocity z namyšleného Dr. A jak jsem to dořekla, tak přišla PA., že mě zase vyšetří, aby věděla, jak na tom jsem, a udělá mi monitor! A dokonce mi řekla, že mě vyšetří, až nebudu mít kontrakci (předešlého gynDr. to vůbec nezajímalo , asi jsem ho při něčem vyrušila nebo co, a to jsem rodila jako jediná na celém porodním sále, i v boxech jsem byla sama.
Po nasazení monitoru (ležela jsem na porodnickém křesle) stál manža vedle, hladil mě a říkal, že za chvilku to už budu mít za sebou a bude to všechno v pořádku. A pak se mě zeptal: tobě tak rychle bije srdce? Nebo co to je? Tak jsem mu řekla, že je to srdíčko toho našeho broučka. Viděla jsem, jak mu najednou vyskočila slza v oku, a pohladil mě. Monitor byl v pořádku a prý už „mám volno“, můžu jít do sprchy nebo na míč a nebo si jen tak chodit. Protože mi byla zima na nohy, tak jsem zvolila sprchu. Asi po 45 minutách přišla zase PA, ve sprše mi přiložila monitor a řekla jen: v pořádku, tak pokračujte, dám vám sem míč, tak si na něj sedněte, bude to lepší, ať tu takhle nestojíte. Asi za dalších 15 minut přišla, že mě vyšetří, jak na tom jsem a jak moc mi ta teplá voda pomohla. A jen jsem slyšela: tak to je úžasné, jste na 7 cm, jestli to takhle půjde dál, tak do 3.00 se vám to miminko narodí. Koukla jsem se na manžu a řekla jsem mu, že ho miluji. Prý si mám jít zase do sprchy, ale mně se z té teplé vody točila hlava a bylo mi blbě, tak jsem řekla, že mi tam je špatně – tak si mám vzít ten míč a skákat si na něm, ale jak byl malej už asi hodně dole, tak jsem nemohla sedět. Vyšplhala jsem zpět na kozu a tam mi bylo dobře. Manža stál vedle, otíral mi pusu a dával mi napít. Mezi kontrakcemi jsem skoro usínala. Poté se to začalo stupňovat, skoro 1 minutu byla kontrakce a 1 minutu pauza. Asi po 5–10 minutách to ustalo, a prodlužovalo se to i na 5 minut, byla jsem tak moc šťastná, ale manžovi se to nelíbilo, tak řekl gynDr, že ty kontrakce se mi oddalují, a gynDr. mu řekla, že se jí to zdá taky. Dostala jsem oxytocin na vyvolání kontrakcí! Pořád jsem se ptala, zda už jsou 3.00 hodiny, protože paní gynDr. říkala, že ve 3.00 bude malej venku. Tak se jen zasmála a řekla, že tedy do 4.30 venku bude. Zase omyl!
Za chvilku už jsem měla příšerné nutkání tlačit, ale manža pořád jen, že mám dýchat a tlačit nesmím, jinak se roztrhnu a budou mě šít, a to přece nechci. Když jsem mu řekla, že už musím a manža, že nesmím, zrovna přišla gynDr. Prosila jsem ji, ať se na mě podívá, že už musím tlačit. A ona řekla: hurááá už jste na 9 cm, tak ještě 0,5 cm a budete moci začít tlačit. To pro mě bylo jako vysvobození! Po pár kontrakcích a slovech od manžela: ještě nesmíš tlačit, mi gynDr. Řekla: tak už jste na 9,5 cm a můžete začít. Asi po 5–6 zatlačeních nebyl malej pořád venku, tak si gynDr. zavolala na jiného gynDr. A když mi skončila poslední kontrakce + tlačení, tak jsem otevřela oči a viděla, jak jdou sestry z dětského, ten gynDr., a nesou „košíček“ na malého. Najednou tam bylo snad 10 lidí a každý mi tam koukal (krom manžy – ten mě hladil, pusinkoval a držel za ruku). Vlilo mi to obrovskou energii do žil a gynDr. mi řekla: tak zatlačte a miminko už bude venku. Bohužel ne! Tlačila jsem asi ještě 3× a nic, tak ke mně přistoupil ten gynDr. a vyšetřil mě ve chvíli, kdy jsem měla kontrakci (sice konec, ale měla) a řekl mi, že je to nějaké divné, protože má miminko zádíčka nalevo a mělo by je mít napravo („proto vy tlačíte, nejde to, a jen se vyčerpáváte“).
Vedle mě si stouply 2 sestry a řekly mi, že až budu mít kontrakci, tak jim mám říct a strašně moc tlačit. Když přicházela, tak jsem řekla: už, a ony mě na to břicho „jako skákaly“ – manža z toho byl v šoku. Tohle proběhlo ještě 3×, než jsem slyšela tu nejkouzelnější větu na celém světě: už vidím hlavičku, a hned za tím: jéééžišmarjááá, ten má ale vlasů! Tak jsem se musela začít smát a koukla jsem na manžu, ten se taky smál, a pak jsem zatlačila už jen 1× a slyšela jsem, jak malinkej začal brečet (no řvát) a oddychla jsem si, že už to mám za sebou a malej je v pořádku! Po přestřižení pupeční šňůry nám sestra ten náš pokládek ukázala, a pak ho dala umýt a obléct. gynDr. řekl, že mě asi sešije, protože jsem se vevnitř malinko roztrhla, a pak že ne, protože je to opravdu malinko, ale potom pak zase pro jistotu raději jj! No a pak mi manžílek řekl, že mi strašně moc děkuje za tak nádherného syna, že má malej nosík celý po mně a že je prostě je celý nádherný jako já! No a pak jsem slyšela: tak je 5.09 a Honzík má 3.460 g. Sestra se ptala, jestli bude manža fotit, tak z toho byl chudák celý vyjukaný a řekl, že neví, ale že asi jj. A gynDr. se zasmál a řekl: Jééé vy to máte takhle rozdělené, já jsem nechápala, no, že vy budete rodit a manžel fotit. A najednou musel gynDr. přestat šít protože jsem se začala hodně smát. Šil mě asi tak 30 minut a docela to chvilkami i lechtalo. Pak nám ještě všichni přišli pogratulovat a potom odešli. Být prvních pár minut spolu jako rodina bylo k nezaplacení!
Pro mě byl porod jednou z nejúúúžasnějších věcí na světě, a manžovi ani nevadilo, že jsem mu prokousla kůži na krku (konkrétně na lícní kosti) a sedřela mu celou stranu malíčku (od snubáku) – ještě teď se mu za to omlouvám, ale prý je to v pořádku, že viděl, že to opravdu hodně bolelo, ale že s tím, že ho takhle pokoušu, nepočítal!
Je to nádhera být maminka a mít tak úžasný miminko jako mám já.Nikdy ho nepřestanu milovat a ani člověka se kterým Honzíka mám!!!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1630
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 685
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20596
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
teda teď už určitě k rošťákovi 
Moc hezky napsané, maličký Vám určitě dělá jen radost 
