Můj (vyvolávaný) porod
- Porod
- medulen
- 07.09.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Moje těhotenství bylo řekla bych naprosto bezproblémové. S manželem jsme se minulý rok na podzim dohodli, že se začneme pokoušet o miminko, ale nebudeme na to nijak tlačit, prostě necháme věcem volný průběh. Tak nějak jsem počítala, že to nějakou dobu potrvá, než se zadaří, a nijak jsem se tím nestresovala. O to větší bylo moje překvapení, když jsem hned následující měsíc držela v ruce pozitivní test docela mi spadla čelist. :)
Měli jsme samozřejmě velkou radost a já si po překonání prvotních obav, jak to všechno zvládnu, začala užívat svůj „jiný stav“. Termín mi vycházel na 6.8.2013. Čas od té první kontroly na gyndě, kdy mi doktor potvrdil, že jsem těhotná, neběžel normálním tempem, ale přímo letěl. Postupně mi rostlo bříško, vesele mi naskakovaly kilogramy (nakonec jich bylo celkem 16, a to jsem původně „plánovala“ maximálně 10 
), a mně bylo moc dobře. Chodila jsem do práce do poslední chvíle. Ještě po nástupu na mateřskou jsem jela na poslední pracovní schůzku, potřebovala jsem nutně vyřídit a ukončit práci pro jednoho klienta s tím, že pak už si dám až do porodu leháro. Schůzka dopadla výborně a po ní jsem se s dobrou náladou vydala na plánovaný monitor do poradny do nemocnice, po kterém jsem měla v plánu jet domů a konečně si dát nohy nahoru - i vzhledem k tomu, že byla zrovna naprosto šílená vedra a já se s tím svým břichem sotva plazila.
Na monitoru se nejdřív zdálo vše v pořádku, ale posledních pár minut jsem měla pocit, že srdíčko tluče tak nějak jinak než obvykle. Nevěnovala jsem tomu nicméně příliš pozornost, ale vzápětí na výslednou křivku mrkla sestra a řekla, že se jí to nezdá a že zavolá doktora. Pochopitelně jsem se okamžitě vyděsila, co se děje a pak už jsem jen slyšela, jak doktor říká, že ozvy jsou špatné a že mě budou okamžitě hospitalizovat. Ani jsem si nesměla zajet domů pro věci, měla jsem s sebou pouze pracovní spis z výše zmíněné schůzky a pár drobností v kabelce - vše mi tedy musel přivézt manžel. Následovalo vyšetření, kde mi bylo sděleno, že jsem zatím zcela zavřená a na porod se zatím rozhodně nic nechystá. Pak už jsem jen chodila každé tři hodiny na kontrolní monitory. Doktor mi řekl, že si nemám z toho jednoho špatného monitoru dělat hlavu, že se mohlo stát, že si miminko samo přilehlo nebo dokonce ručkou zmáčklo na chvíli pupečník a z toho důvodu že ozvy na chvíli spadly, že to nic neznamená. Dál mi řekl, že pokud budou až do rána monitory OK, tak mě druhý den pustí domů. Slyšet to byla velká úleva.
Všechny kontrolní monitory byly skutečně v pořádku a druhý den v poledne už jsem podepisovala propouštěcí papíry a těšila se domů, jak si konečně dám ty nohy nahoru. Nicméně asi tak pět minut předtím, než bych byla bývala vypadla ze špitálu na svobodu, se přihnala sestra s tím, že nikam nejdu a že se mnou chce mluvit doktor. Sdělila mi to takovým tónem, že jsem měla pocit, že buď já nebo mimčo, nebo možná i oba, jsme pravděpodobně na pokraji smrti.
Lékař mi sdělil, že monitory jsou sice v naprostém pořádku, ale že bohužel dopadly špatně výsledky rutinního odběru krve, který mi provedli ráno (vzpomněla jsem si matně, jak mě přišla přibližně v pět ráno vzbudit sestra bodnutím jehly). Prý mám nedostatek trombocytů, takže musím rozhodně zůstat v nemocnici a co se mnou bude, že se prý rozhodne druhý den po konzultaci s hematologem. No byla jsem samozřejmě nadšením celá bez sebe i vzhledem k tomu, že byla zrovna fakt úplně šílená vedra a můj pokoj měl okna na jih, takže do něj celý den pralo sluníčko a bylo tam snad padesát stupňů…
Druhý den ráno si mě zavolali na nějakou spešl vyšetřovnu, kde bylo snad deset doktorů a všichni se tvářili děsně vážně, takže ve mně byla rázem malá dušička. Pak se ve mně tři z přítomných lékařů pohrabali a přestože jsem se v tu chvíli hrozně bála o prcka a – proč to nepřiznat – i o sebe, tak jsem se musela v duchu usmát a zahnat myšlenku, že si připadám jak na nějaké nepodařené swingers party. Následně dali lékaři hlavy dohromady a víceméně šeptem řešili nastalou situaci. Jediné, co jsem z toho jejich mumlání zachytila, byla slova jedné lékařky, která zněla „značné riziko“ a „vyvolat“. Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Od počátku těhotenství jsem si – asi jako většina z nás – malovala úžasný přirozený porod plynoucí tempem, které si diktuje miminko, bez jakýchkoliv zbytečných zásahů z vnějšku. Ta představa se začala ale pomalu vzdalovat.
Když si vzápětí odkašlal a ujal se slova sám pan primář, praskl můj sen jako mýdlová bublina definitivně. Primář mi předestřel mé možnosti – za prvé mám možnost si nechat porod hned druhý den ráno (tj. týden před „oficiálním“ termínem) vyvolat, za druhé mám možnost nastoupit druhý den na císaře, za třetí mám možnost dítě donosit do řádného termínu, což dle mínění přítomných ovšem s sebou nese značná rizika pro mě i pro dítě. V podstatě mi řekli, že mi hrozí při porodu vykrvácení, víc jsem nevnímala, a v takovém případě bych musela podepsat revers, že jsem si vědoma tohoto rizika. Pochopitelně aby oni byli z obliga. A rozhodnout se mám hned teď okamžitě, mám na to asi tak dvacet vteřin.
Z těchto tří báječných možností jsem se rozhodla pro to, co mi v tu chvíli připadalo jako nejmenší zlo – tedy nechat si porod druhý den ráno vyvolat. Přece jen jsem si netroufla vzbouřit se a podepsat ten revers, protože mě docela vystrašili a nechtěla jsem si vzít na triko, aby se prckovi nedejbože něco stalo. Mé rozhodnutí bylo přijato všemi přítomnými s povděkem a já jsem odešla zpět na pokoj jako spráskaný pes. Manžel mě zbytek dne musel utěšovat.
Druhý den v devět ráno jsem nastoupila na porodní sál na zavedení vyvolávací tablety. Lékařka, která mi ji zaváděla, povídá, že jsem zatím absolutně a zcela zavřená a porodní cesty nejsou na porod vůbec připravené. Tak ať počítám s tím, že tato první tableta se mnou ani nehne a že proces vyvolání může trvat i dva nebo tři dny a budou se zavádět postupně další tablety. No moc mě tím zrovna nepotěšila. Nicméně první tableta byla zavedena a dostala jsem zároveň pokyn, že po poledni mám přijít zpět na porodní sál na monitor.
Vzhledem k tomu, že mám v nemocnici mezi lékaři pár známých, měla jsem s jedním z nich domluvené, že mi před porodem zavede epidurál. Teď jsem za to byla opravdu ráda, protože vyvolávaného porodu jsem se bála jako čert kříže. Přece jen měla jsem načteno x deníčků a informací o tom, že vyvolávaný porod bývá vzhledem k nepřipravenosti porodních cest o hodně bolestivější než porod přirozený. Za chvíli za mnou tedy přišla PA s tím, že přišel ten anesteziolog a že mi tedy zavede kanylu na epidurál. I kdyby se porod rozběhl třeba až za dva dny, že s tou kanylou můžu do té doby normálně fungovat, že účinná látka se do ní píchne až při kontrakcích. Anesteziolog mi tedy napíchl záda (nic moc zážitek, ale zase nic strašného) a šla jsem na pokoj.
Po poledni jsem se vydala zpět na sál na monitor. V tu chvíli jsem necítila vůbec nic, jen jsem občas měla pocit, že ze mě trochu něco teče. Ale vzhledem k tomu, že při zavádění tablety mě doktorka upozorňovala, že po ní můžu začít poměrně dost špinit, tak jsem tomu nevěnovala pozornost. Monitor probíhal standartně, dokonce mi k němu pustili televizi, abych prý přišla na jiné myšlenky. Zrovna běžely zprávy o politické krizi, tak jsem se snažila upnout myšlenky k tomu, do jaké krásné země budeme s manželem a miminkem emigrovat, až to tady celé praskne. Ke konci monitoru, okolo jedné po poledni, jsem začala pociťovat takové jakoby menstruační bolesti, ale relativně mírné, takže jsem tomu opět nevěnovala pozornost. Po monitoru jsem dostala pokyn, že mám přijít na další monitor opět za další tři hodiny a s tím jsem se odploužila zpět na pokoj.
Na pokoji jsem si chvíli povídala s mamčou, která se na mě přišla podívat. Najednou ty menstruační bolesti začaly být nějaké silnější a silnější, až jsem je musela začít nejdříve zlehka, pak už ztěžka prodýchávat. Říkala jsem si „No nazdar, jestli tohle bude trvat dva nebo tři dny, než se rozjede porod, tak tedy potěš, to prostě nemůžu přežít.“ Máma se na mě dívá a povídá, ať radši zavolám manžela. Já na to, že to je blbost, co by tady dělal, rodit budu přece nejdřív za dva dny, jak říkala doktorka.
No za chvíli už jsem vytáčela jeho čísla a kňourala, ať přijede, že to fakt bolí. Naštěstí byl u mě za chvilku, bydlíme kousek od nemocnice a náhodou nebyl zrovna v práci. Říkám mu, ať mi změří intervaly mezi těmi bolestmi, které jsem ale stále odmítala považovat za kontrakce – vždyť ta doktorka sakra říkala, že to bude trvat minimálně dva dny, než se mi rozjede porod! Manžel se na mě díval trochu nevěřícně, nicméně vytáhl mobil a začal měřit. Čekala jsem, že řekne, že je to dejme tomu po deseti minutách (nějak jsem absolutně ztrácela pojem o čase), ale on povídá „Tý jo, máš mezi tím pauzu maximálně minutu, jdeme radši na porodní sál, ať se na tebe někdo mrkne.“
Trochu jsem se bránila, nechtěla jsem tam být za hysterku, která heká dva dny před porodem, ale nakonec jsem šla. No spíš jsem skoro lezla po čtyřech. Ještě že to z mého pokoje na sál bylo, co by kamenem dohodil. PA na mě mezi dveřmi mrkla a trochu podezřívavě říká, že na monitor mám přece přijít až ve čtyři odpoledne. Já na to, že mám bolesti a aby mě někdo vyšetřil. Myslela si evidentně něco o hysterce, ale doktorku nicméně zavolala. Doktorka mě prohlédla a konstatovala poměrně překvapeně, že jsem otevřená na 2 cm a že si mi to tedy po té tabletce krásně rozjíždí! Rovnou mě šoupla i s manželem na porodní box a za chvíli že se na mě přijde podívat.
Přišla asi za deset minut a ptala se, jestli budu chtít klystýr nebo Yal nebo nic a že mám jít s manželem do sprchy a pak na míč, že se mi tím uleví. Moc jsem si sice nedovedla představit, že vstanu z postele, ale rezignovaně jsem vše odkývala a chtěla vstát. V tu chvíli mě ovšem kontrakce (teď už se to prostě jinak nazvat nedalo) srazila zpět a já jen stěží překonala touhu pořádně zařvat. PA když to viděla, tak křikla na záda odcházející doktorky, že mě má raději ještě jednou vyšetřit. Doktorka tedy že jo a jakmile do mě sáhla, tak vykřikla s ohromným překvapením, že mám hlavičku na hrázi!
Otočili mě tedy z boku na záda (já toho nebyla schopná, strašně jsem se celá klepala a nedalo se to absolutně vůlí ovládnout) a že mám při další kontrakci tlačit. Pak už to šlo ráz na ráz a asi na třetí zatlačení byl najednou malý venku. Docela jsem si při tlačení zakřičela, prostě to ze mě šlo samo. Dali mi prcka hned na bříško a nějakých možná dvacet vteřin jsme na sebe jen nevěřícně koukali. Já s pocitem, jak je možné, že to šlo tak rychle, a on nejspíš s pocitem, že absolutně netuší, jak se tady tak rychle ocitl a co se to vlastně stalo a děje. Pak teprve spustil tu pravou muziku, kterou nás od té chvíle oblažuje den co den.
Porod trval od první bolesti necelé dvě hodiny (místo avizovaných minimálně dvou dní , nestihli mi dát ani YAL, ani epidurál, takže jsem si nechala do zad píchat naprosto zbytečně. A bylo v podstatě velké štěstí, že celé to představení stihl manžel – za což jsem ale opravdu nesmírně ráda. Jednak to pro něj byl zážitek na celý život a hlavně mi při samotném porodu strašně pomohl, především psychicky. Malý se narodil 30.7. 2013 ve 14:53, tedy týden před termínem, plně donošený a v pořádku – akorát byl chudáček samá modřina, jak se dral ven hrozně rychle.
Momentálně tady vedle mě leží můj nádherný malý Míša, kterému byl včera přesně jeden měsíc a život bez něj už si absolutně nedovedu představit. Zní to možná jako klišé, ale je to pravda na 100 %.
Děkuji všem za přečtení tohoto dlouhého deníčku – nakonec jsem se rozepsala o hodně víc, než jsem původně chtěla. Budiž toto i povzbuzením pro ty, které snad čeká vyvolávaný porod – že i ten může být hoodně rychlý. A že to může být přes všechnu tu bolest jeden z nejkrásnějších zážitků ve vašem životě.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1336
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 777
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1361
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 571
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 345
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19461
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2548
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2793
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2514
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1685
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
U mě se taky netrfili…místo 2 dnů vyvolávali skoro 4 
Hodně moc štěstí rodinko. 
Měla jsem termín 5.8. a pořád se nic nedělo, 9.8. jsem byla na kontrole, kde na UZ zjistili, že prckovi se sice zatím daří dobře, ale nemá tam skoro žádnou plodovou vodu! Takže nástup. No a já si to teda ty 2 dny užila. Malému jsou dneska přesně 4 týdny a na deníčku už se pracuje 
Trochu mě zaráží ten problém s destičkama 
. Zřejmě jich nebylo až tak málo, protože pak by ti nemohli zavést ani kanylu na epidurál, právě pro riziko krvácení do páteř. kanálu. U velmi nízkého počtu a nutnosti jakéhohokoliv zákroku se provádí opatření proti zvýšené krvácivosti, aplikují se inj. na podporu srážlivosti, dávají se trombonáplavy. A příčinu trombocytopenie odhalili???
Dokonce me v porodnici, ve ktere jsem chtela puvodne rodit, odmitli, ze jsem prilis rizikova a ze musim do jine, vetsi, kde budou mit pripraveny tromnaplavy. O epiduralu nebo cokoliv jinem, co se picha, jsem si mohla nechat jen zdat, prave kvuli te zvysene krvacivosti. Kolik jsi mela hodnotu trombocytu?
.Známá 3,5 hodinky od začátku vyvolávání. Jinak co znám holky, tak i několik dnů a třeba i nakonec skončily CS.