Naděje existuje
- O životě
- Iveta32
- 19.02.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Vlastně ani nevím, jak začít. Možná tím, že se jmenuji Iveta, bude mi 39, a mám tři děti. No myslím, že ty starší by se teď urazily, protože je jim 15 a 14. Nejmladší dceři je 9. Často si tady čtu vaše deníčky a už dlouho jsem uvažovala, že vám napíši o své životní cestě.
14 dní po operaci
Prosinec 2011
- 5
Vdávala jsem se ve 20 letech a brzy jsme s manželem zjistili, že mít děti nebude tak jednoduché. Vzhledem k tomu, že mám po mnoha operacích a vyvedenou kolostomii, rozhodnutí pro umělé oplodnění přišlo již rok po svatbě. Tehdy jiná šance nebyla. Psal se rok 1995 a po třech nezdařených pokusech nám byla doporučena adopce. Vzhledem k tomu, že jsme chtěli jakékoliv dítě, již v roce 1997 jsme si dovezli chlapečka Ondřeje, kterému bylo 11 měsíců. A zcela se nám změnil život.
Nechtěli jsme, aby vyrůstal jako jedináček, a tak k němu za rok přibyla 9měsíční holčička Diana. Obě děti jsou romského etnika. Synovi bude v květnu 16, studuje prvním rokem na konzervatoři. Od mala jej baví zpěv, divadlo a jeho obor na konzervatoři je hra na tubu. Je celkem bez problémů, i když ne vždy to s ním bylo jednoduché. Přeci jen některé věci výchova neovlivní a geny o sobě daly vědět. Ještě se vše může zvrátit, ale věřím a modlím se, aby žil poctivě a dělal to, co ho baví.
S dcerou je to mnohem složitější. Je jí 14, nyní bohužel opakuje 7 ročník, ale je velmi šikovná na tanec a hraje na saxofon. Má velmi bouřlivou pubertu a je velký introvert. U ní ještě nedokážu říct, jakým směrem se vydá, protože nemá žádný cíl. A pokud nějaký má, není ochotna pro něj něco udělat. No uvidíme, ale přání, aby žila poctivě a spokojeně, mám stejně jako u syna. Obě děti vědí, že jsou adoptované, přijali to jako samozřejmost a zatím nepátrají dál. Tím jsem popsala jednu zásadní a krásnou etapu života, i když velmi těžkou.
Když byli obě děti školkového věku, přišla možnost, která se neodmítá. Kdybych to udělala, vždy bych si vyčítala, že jsem tuhle možnost nezkusila. Díky jedné pražské klinice na umělé oplodnění, jsem najednou i já mohla prožít těhotenství a porodit dítě. Byla jsem oplodněna darovaným embryem a naše bojovnice se uchytila hned na první pokus. A tak se 22. 11. 2002 narodila dcera Alžběta, v 37. tt císařským řezem. Těhotenství bylo od počátku kvůli mému handicapu rizikové, ale naprosto v pohodě. Jenže místo radosti z nového života přišlo nečekané trápení. Dcerka se narodila s předčasně srostlými lebečními švy a nikdo nedokázal říci, jestli došlo k poškození mozku nebo ne. Prognózy nebyly moc dobré, a tak místo procházek a užívání si miminka, jsme se jen báli, co bude.
Nebudu zde popisovat, čím vším jsme prošly (snad někdy v jiném deníčku), ale ve 4,5 měsících Alžbětku v Brně operovali. Došlo k vyštípnutí srostlých švů a uvolnění lebky. V necelých 6 týdnech byl zjištěn hydrocefalus, který nebyl vrozený. Do operace to bylo velmi uplakané dítě. A pak najednou rozkvetla jako růžička. Ještě musím říct, že oba její sourozenci ji od začátku milovali a je tomu tak dodnes. I když v době jejích nemocí to neměli jednoduché. Poctivě jsme cvičily Vojtu a Bětka vše dohnala. Velkým štěstím bylo to, že nešlo o žádnou genetickou vadu, ale závěr na genetice byl ten, že šlo o mechanickou vadu vzniklou ve 25. tt. Ani hydrocefalus nebyl hrozbou a tak nemá ani zavedený shunt.
Dnes je z ní 9letá slečna, která se učí na 1 a 2, jen jí to učení znepříjemňuje dyslexie a dysortografie. A na prodělané trápení jí zůstaly památky jako jizva na hlavičce a trošku nesouměrná hlavička. Bohužel všechno tohle vypětí neuneslo naše manželství, a tak jsem již 5 let s dětmi sama. I když jsou chvíle, kdy je to velmi těžké, nelituji toho, že je mám. Každé z nich mě obohatilo. Ještě je před námi dlouhá cesta, ale snad všichni obstojíme.
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 16
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 68
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 141
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 116
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 124
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1881
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1123
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2013
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 824
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 500
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
krásný příběh o síle a odvaze. máte můj obdiv.
holčička je krásná. jen ten manžel je zbabělec. navštěvuje děti???