Narození Theodorky

Těhotenství bylo pro mě naprosto pohodové období. Připadala jsem si celou dobu, jako bych byla pod vlivem nějaké úžasné drogy. Měla jsem pořád dobrou náladu, hodně energie, byla jsem samý úsměv. Nevadilo mi zvracení do dvacátého týdne, nevadila mi práce ve školce do osmého měsíce. Vše bylo v pořádku a já jsem byla šťastná.

V pondělí 20.3. mi moje doktorka jasně řekla, že pokud neporodím do středy, půjdu ve čtvrtek na vyvolání – důvodem byl vysoký krevní tlak a taky se jí někdy nelíbily ozvy. Byla jsem otevřená skoro na tři prsty a slibovala mi rychlý porod. Čtvrtek padl na 22.3., první termín jsem měla následující pondělí. Tak nějak jsem doufala, že se porod rozjede sám. Měla jsem z vyvolávání strach, že to bude více bolet.

Dva dny před termínem vyvolání jsem měla v noci bolesti hlavy a když jsem si změřila tlak, měla jsem 150/100. Ve čtvrtek ráno jsme naklusali do porodnice a já vyčerpaná, naštěstí už bez bolesti hlavy.

Po změření tlaku a ozev bylo vše super, žádné odchylky. Pan primář mě vyšetřil a řekl, že by to již neprodlužoval, že ten tlak zlobí, avšak poslední rozhodnutí nechal na mě, jestli chci. Já vzhledem k tomu, že jsem epileptik a zlobila mě ta hlava a tlak, jsem již byla připravená k vyvolání a porodu. Dal mi půl čípku na vyvolání. To bylo půl 9 ráno.

S manželem jsme šli na příjem, milá sestřička s námi všechno sepsala, ubytovala mě na pokoj, kde byla již paní po porodu. Já nic necítila, tak jsem manžela poslala do práce, že když to začne bolet, zavolám mu. Cítila jsem se velmi klidně, vyrovnaně, trošku unaveně.

O půl 11 jsem šla na monitor, sem tam nějaké kontrakce šly vidět, ale já necítila nic než tvrdnutí břicha, na které jsem byla zvyklá už od 20. tt. Ve 12:00 jsem si dala oběd s velkou radostí a ještě psala manželovi sms, že jsem myslela, že to půjde rychleji, že mi nic není a že jsem se dobře najedla. Byla koprovka.

O půl 1 jsem šla opět na monitor, tam již byly pravidelné kontrakce, které jsem cítila zase jako tvrdnutí. Tak mi sestra řekla, že mi dá klystýr, že se to třeba pohne. Jakmile jsem si chtěla lehnout na jejich lehátko, tak rup, jakoby vyletěl špunt a tekla voda. V tu chvíli jsem zaznamenala první kontrakci. Sestra mě zkontrolovala, mluvila o tom, že malá je opravdu už narvaná nízko a dala mi už jen půl klystýru. Já neměla u sebe nic, vše na pokoji, ale už mě hnali na sál, že mi vše donesou.

Donesli nakonec jen ručník a čaj a mobil, protože jsem neměla ještě rozdělené věci na sál a na pokoj. Na porodním sále jsem si sedla ještě i s klystýrem, sestra mi stihla i zavést kanylu. Zavolala jsem manželovi, ať už jede. On by v tu chvíli již na cestě, protože dostal echo od mé známé PA, která byla nakonec s námi i u porodu.

Šla jsem na záchod, mezitím přijel manžel, všechny věci donesl, pak jsem hned šla do sprchy a tam na baloně jsem prodýchala asi 10 kontrakcí, možná méně. Hodně mi pomáhalo zhluboka dýchat.

Pamatuji si to již zkresleně, ale jasně si vybavuji, jak jsem balonem ucpala odtok a sprcha se hezky začala plnit. Také, jak držím madlo a jsem jakoby v tranzu a dýchám hodně zhluboka. Kamarádka se mě ještě ptala, jestli chci něco od bolesti, ale já suverénně řekla, že nechci. Pak jsem říkala, že chci opět na velkou, ale prý na mě kouknou, jak to vypadá, tak jsem se vyškrábala na lůžko a prý „Jé a můžeš tlačit.“

V tu chvíli jsem absolutně zapomněla na nějakou hudbu, která byla připravená, na polohu jinou než vleže, bylo to rychlejší než mé plány. Takže upravili porodní lůžko, já se zapřela a zkusila tlačit. Jakmile jsem přišla na to, že opravdu musím zabrat, tak jsem se do toho opřela. Na čtvrtou kontrakci jsem ucítila takové pálení, píchli oxitocin na zvětšení kontrakce a šup - byla malá venku hned, to bylo 13:50. Bolesti jsem všeho všudy měla 1 hodinu a 20 minut.

Theodorku mi položili na holé břicho a tam ležela celou dobu i při šití a pak ještě hodinku po tom, taky se krásně přisála. Šla ven hlavou i rukou naráz, tak mě krapet natrhla, ale nástřih nebyl. Trošku jsem se lekla jakoby další kontrakce, než mi došlo, že ještě ven musí placenta.

Porod byl krásný i proto, že tam byl jen manžel, moje kamarádka PA a druhá PA. Doktorka přišla až na šití. Musím říct, že to pro mě bylo tak rychlé, že jsem ani plno věcí nepostřehla. Měla jsem načteno, jak si ulevovat, možnost vany, kterou jsem odmítla při výběru porodního sálu s tím, že tuším, že to bude rychlé.

Porod Theušky je pro mě nejkrásnější a nejsilnější zážitek. Přála bych takový porod všem maminkám.