Náš bojovníček!
- Porod
- Koty
- 22.03.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Mé první těhotenství nebylo zrovna ideální. Hned v prvních týdnech jsem skončila v nemocnici kvůli krvácení. Miminko se naštěstí rozhodlo zůstat, a tak jsme společně bojovali dál. Bohužel mě celých 5 měsíců trápily celodenní nevolnosti, takže jsem většinu času strávila v posteli s knížkou v jedné ruce a kýblem v druhé.
- 1
- 3
- 1
- 4
V 6 měsíci se ale vše obrátilo. Nevolnosti ustoupily, konečně mi trochu vykouklo bříško a já si svůj stav začala užívat. S manželem jsme se na mimi těšili a začali jsme postupně nakupovat nějaké věcičky.
Vše se začalo bortit mezi Vánočními svátky. Šla jsem na pravidelnou kontrolu. Tlak byl klasicky trochu vyšší. Pak jsem vylezla na křeslo, doktor mě vyšetřil a řekl, že máme menší problém, že se mi začal zkracovat čípek, ale že se nemám nijak znepokojovat. Napsal mi magnézko, doporučil klidový režim a ať se za 14 dní příjdu ukázat. Jenže od té doby jsem byla jako na trní, strašně mě znervózňovalo vědomí, že není vše OK. Vydržela jsem to asi týden a znovu jsem navštívila svého gynekologa.
Začínala jsem 28. tt a asi to byl tenkrát šestý smysl či co, protože když mě doktor prohlédl, řekl, že čípek je zase o něco kratší. Vypsal mi žádanku do nemocnice. Šla jsem si domů sbalit nějaké věci a manžel mě odvezl na příjem. Při vstupní prohlídce v nemocnici se doktorka tvářila velmi vážně a oznámila mi, že se otvírám a že si mě v nemocnici nemůžou nechat, protože nejsou tak dobře vybavení pro předčasné porody. Napíchla mi injekcí na vývoj plic miminka, dostala jsem kapačku a čekala jsem na rychlou, která mě převeze do vybavené fakultní nemocnice.
Ve fakultní nemocnici jsem naštěstí dostala jednolůžák, takže jsem se mohla dosyta vybrečet. Byl to prozatím můj nejhorší zážitek v těhotenství a to jsem nevěděla, že je to teprve špička ledovce, který budu muset sjet až dolů. Musela jsem ležet na posteli hlavou dolů, tzv. na netopýra, dostala jsem spoustu léků na zastavení děložní činnosti a každým dnem se mi zvyšoval počet prášků na tlak úměrně s jeho výší. V té době už jsem přestávala věřit, že je to syndromem bílého pláště. Postupně jsem se dostala na 9 prášků na tlak denně, ale stále se ho nedařilo srazit. Stejně tak nezabíraly léky na zastavení děložní činnosti a čípek se mi stále zkracoval. Tohle trvalo 14 dní a já na tom byla psychicky stále hůř a hůř. Každý večer jsem domlouvala svému miminku, ať ještě v bříšku vydrží.
Bylo pondělí, já absolvovala klasické vyšetření čípku. Doktor mi udělal i ultrazvuk a sdělil mi nemilou zprávu, že miminko za celých 14 dní v bříšku nic nepřibralo a navíc, že velikostně neodpovídá týdnu těhotenství. Také se mu nějak nepozdávaly ozvy. Miminko ve 30. tt mělo váhový odhad pouze kolem kila. Řekl, že tomu dá ještě pár dní a kdyžtak by mimi muselo ven. Od té doby jsem musela několikrát denně absolvovat dlouhé vyšetření na poslech ozev miminka. Stav se stále neměnil, a tak padl návrh na středeční císař. Měla jsem rodit císařem, protože jak mi bylo řečeno, děti do kila a půl se nerodí přirozeně.
Z neznámého důvodu středeční císař neproběhl, dokonce ani ten čtvrteční. Místo toho jsem ještě musela jít na genetiku, aby se vysvětlilo, proč je mimi tak malé. Doktorka mi rejdila ultrazvukem po břiše, u srdíčka cosi strašně dlouho zkoumala, a pak mi sdělila věc, která mě naprosto položila. „Vaše dítě má vážnou srdeční vadu. Bohužel se v této chvíli už nic nedá dělat. Jste v moc vysokém stupni těhotenství“. Byla jsem jak po ráně palicí.
Ještě mi nabídla, pokud budu chtít, podívá se na mimi dětský kardiolog. Samozřejmě jsem s tím souhlasila, posadila se do čekárny a hodinu a půl čekala na doktora. Po tvářích se mi koulely slzy a kolem mě chodily budoucí maminky s úsměvem na tváři a s bříšky jako balón. Konečně jsem se doktora dočkala. Odevzdaně jsem si lehla a čekala na konečný ortel, který pohřbí mé děťátko. Doktor dlouze zkoumal srdíčko miminka a nakonec prohlásil, že neví, co se kolegyni nezdálo, ale že je naprosto v pořádku! Teď už jsem se naplno rozbrečela, ale tentokrát úlevou. Můj drobeček má stále šanci!
Po návratu na oddělení, kde jsem ležela, jsem se dozvěděla definitivní termín císaře. Na přípravu jsem měla nastoupit v pátek v 5 hodin ráno. To jsem ještě netušila, že vše bude úplně jinak. Večer jsem zalezla do postele, dostala diazepam na uklidnění, abych se trochu vyspala. Bohužel jsem ze všeho byla tak vystresovaná, že ani tenhle oblbovák na mě nepůsobil a já měla oči jako na pérkách. Stále jsem hladila bříško a mluvila na miminko, aby bylo silné a statečné a že brzy budeme spolu. Pak jsem upadla do krátkého spánku.
O půl třetí ráno mě probudila bolest v zádech. Stále nechtěla polevit, a tak jsem šla za sestrou a řekla jí svůj problém. Asi zrovna neměla náladu, protože mě jen odbyla s tím, že to mám zaspat. Když jsem jí řekla, že jí tady porodím, odpovědí bylo ironické: „no to určitě“. Tak jsem se zase vrátila na pokoj a poslušně zalezla do postele. Jenže bolest neustávala, navíc jsem pořád lítala na záchod čurat. Při asi 15 návštěvě WC jsem na toaletním papíru měla krev. To bylo něco po čtvrté hodině ráno. Vyděsilo mě to a znovu jsem šla za sestrou.
Ještě jsem se jí blbec omlouvala za to, že ji pořád otravuju. Konečně se odhodlala, že mi udělá kontrolní poslech miminka a změří případné kontrakce. To už jsem se na posteli kroutila jak žížala a občas hekla bolestí. Sestra mi nasadila pásy a po chvíli řekla, že žádné kontrakce nemám. Už jsem byla vážně naštvaná a řekla jí, ať to ze mně sundá, že musím akutně na záchod. Tohle konečně uvedlo sestru do pohybu. Po chvíli za mnou znovu přišla s tím, že se na mě příjde podívat doktor, ale asi až tak za 10 minut, protože má ještě práci na porodním sále.
olestí v zádech jsem málem lezla po zdi. Znovu se mi chtělo na záchod, jenže tam zrada. Nešlo to ani na velkou ani na malou. Vstala jsem, a pak to na mě přišlo. Silná potřeba zatlačit! Stála jsem v koupelně, zkřížené nohy, rukama jsem se držela mezi něma, dívala se na sebe do zrcadla s hrůzou v očích a rychle vzpomínala na všechny rady o porodu. Žádný porodní kurz jsem nestihla absolvovat a jediné, co se mi v té chvíli vybavilo bylo, že nesmím tlačit příliš brzo, že bych tím mohla miminku vážně ublížit. Tuhle kontrakci jsem nějak přestála a rychle se vrátila do své netopýří postele. Takhle jsem absolvovala ještě jeden silný stah. Při třetím už jsem prostě zatlačit musela.
V té chvíli akorát vstoupil do dveří doktor. Rychle ke mně přiběhl a v tu chvíli začal šrumec. Nevím, kde se najednou vyrojilo tolik lidí, z chodby se ozýval dusot stáda, jak se ke mně valili všichni doktoři a neonatologové. Vůbec netuším, kdy jsem přišla o kalhotky. Konečně někoho napadlo sklopit mi postel do normální polohy, odsunuli ji od stěny, já se zapřela z jedné strany postele o doktora, z druhé o sestru, rukama se držela čela postele a takhle jsem porodila své první dítě. Samotný porod byl neskutečně rychlý. Asi při třetím zatlačení ze mně vyklouzl můj synáček Davídek.
Ani jsem ho neviděla, jen jsem uslyšela slabé kňournutí. Pak už jsem jen slyšela vzdalující se stádo slonů, jak s mým broučkem běží o patro výš, kde bylo oddělení intenzivní a resuscitační péče pro nedonošeňátka. Pak následovalo vypuzení placenty a šití, které mi přišlo bolestivější než samotný porod. Pak jsem musela 2 hodiny ležet na poporodním pokoji. Mezitím za mnou přijel manžel. Také jsme se dozvěděli, že náš Davídek je stabilizovaný, váží 990 g a měří 34 cm. Odpoledne jsem se na něj šla podívat. Zase jsem plakala strachem o maličkého. Vůbec jsme nevěděli, co máme do budoucna očekávat.
Po třech dnech mě propustili domů. Samozřejmě bez Davídka. Celou cestu jsem probrečela. Bylo strašně zvláštní být najednou bez bříška a nevízt si domů miminko. Také mi postupně docházela hrůza z mého porodu. V porodnici jsem si prakticky odrodila sama. Nikdo nekontroloval miminko, nikdo nekontroloval mě. Mohli jsme tam umřít oba a to jen proto, že jsem narazila na debilní sestru. S šílenými sny jsem bojovala asi měsíc, každopádně na svůj porod na pokoji nezapomenu nikdy.
Naštěstí se koná happy end. Davídek se narodil v 31. tt, ale velikostně odpovídal 29. tt. Strávil na JIPce 4 týdny, prodělal nějaké infekce, dostal 2 transfúze, ale vše bravurně zvládnul. Poté ještě strávil 3 týdny na oddělení intermediární péče. Poporodní verdikt zněl, že mi z důvodu vysokého tlaku začala selhávat placenta, která miminko dostatečně nevyživovala. Teď už Davídek váží přes 2,5 kg, měří 45 cm a konečně na nás kouká z postýlky, kterou máme hned vedle naší manželské postele.
Závěrem bych chtěla říct, že když je potřeba, žena dokáže být neskutečně silná. Příroda to opravdu zařídila tak, že pudy fungují. Porodit se dá i bez předporodních kurzů, nic Vás totiž stejně nepřipraví na holou realitu, která může být naprosto odlišná od toho, co si člověk naplánuje. Taky jsem se naučila důvěřovat sama sobě a nespoléhat na jiné. Jsem vděčná osudu, že dal možnost našemu děťátku ochutnat tento svět, i když start nebyl zrovna raketový.
Přečtěte si také
Byla to chyba? Zjistila jsem, že nejlepší škola nemusí být ta nejprestižnější
- Anonymní
- 01.10.26
- 2954
S manželem máme oba celkem vysoké příjmy, takže když došlo na to, kam půjde naše dcera do školy, chtěli jsme pro ni to nejlepší. Soukromých škol je dnes už opravdu hodně a my měli štěstí, že za nás...
Tchyně mi tajně učí dítě říkat „mami“ jí. Nechci rozpoutat válku
- Anonymní
- 01.10.26
- 1835
Nejdřív to vypadalo jako nevinné babičkovské rozmazlování. Jenže pak jsem zaslechla, jak tchyně říká mojí dvouleté dceři, aby jí říkala „mami“. Manžel tvrdí, že to myslí ze srandy, ale já mám čím...
„To nezvládneš,“ řekla učitelka mému synovi. Kvůli jedné větě jsem se neudržela
- Anonymní
- 01.10.26
- 1537
Syn přišel ze školy a hned mezi dveřmi oznámil, že už nikdy nechce chodit na tělocvik. Nejdřív jsem si myslela, že se mu prostě nechce cvičit. Pak mi ale řekl proč.
Říkala jsem, že moje dítě nebude mít telefon. Stejně jsem ho koupila
- Anonymní
- 01.10.26
- 799
Dlouho jsem nechápala rodiče, kteří dávají dětem mobily pomalu ještě v porodnici. U nás doma byla jasná pravidla. Žádný telefon, dokud to nebude opravdu potřeba. Neviděla jsem jediný důvod, proč by...
Rozvod s násilníkem a boj o děti mi vzal veškeré iluze. Střídavá péče mě ničí
- Anonymní
- 01.10.26
- 738
Když jsem se do Petra zamilovala, nikdy by mě nenapadlo, že o pár let později od něj budu utíkat a bát se o život svůj i našich dětí. Petr se začal vybarvovat až po narození našich dvou dcer. Když...
Po obědě u tchána jsme skončili v nemocnici. O houbách nechce mluvit
- Anonymní
- 30.09.26
- 1718
Tchán nám k obědu připravil houbovou omáčku. Tvrdil, že houby dobře zná, a nikdo z nás neměl důvod mu nevěřit. O pár hodin později nám ale bylo zle a jeli jsme do nemocnice. Lékaři potřebovali...
Syn celé prázdniny ponocoval. Teď není schopný vstávat do školy a usíná v lavici
- Anonymní
- 30.09.26
- 962
Celé léto jsem bojovala s tím, že můj patnáctiletý puberťák ponocuje a spí minimálně do oběda. Jsem s ním sama a musela jsem chodit do práce, takže myslím, že mnohdy vstával i později. Jenže v noci...
Učitelka chce, abych dceru vyzvedávala dřív. Prý už odpolední družinu nezvládá
- Anonymní
- 30.09.26
- 10476
Dcera začala chodit do první třídy a dlouhé dny jsou pro ni náročné. Učitelka mi doporučila, abych ji vyzvedávala hned po obědě. Jenže já pracuji do pěti a nemám babičku ani chůvu. Kvůli její...
Dlouho jsem omlouvala manželovy lži. Pak mi došlo, že lžu hlavně sama sobě
- Anonymní
- 30.09.26
- 2540
Když mi kamarádka řekla, že si myslí, že mě manžel podvádí, skoro jsem se urazila. Ne proto, že by to nebyla pravda. Spíš proto, že jsem její slova vůbec nechtěla slyšet.
Chtěla jsem mít klidný večer, místo toho jsem do půlnoci šila kostým do školy
- Anonymní
- 30.09.26
- 1015
Byl to jeden z těch dnů, kdy jsem se domů vracela s jedinou myšlenkou. Dostat děti do postele a konečně si na chvíli sednout. Chtěla jsem jen ticho, čaj a dvacet minut, během kterých po mně nikdo...
Obdivuji tě, že jsi to všechno tak zvládla!!! Moc gratuluji k Davídkovi a ať vám roste a sílí!!! 
. A ať už vám dělá jen radost a roste jako z vody. 
já říkám stále-že všechno je jenom o lidech…nechápu, proč takoví lidi dělají takovou práci-ať jde někam do fabriky k pásu…
, fakt drsný, čímm sis prošla. Přeji malému do života jen to nejlepší, je šikula, že to zvládl a ty taky. Ale kroutím tu teda hlavou.....hlavně ta sestra 
já rodila malou ve 27tt. a bolesti jsem měla podobné.Nejprve v kříži a pak se začli stupňovat a mudr věděl že dojde k porodu.Čekal jen na plné otevření.A rodila jsem normálně.Malá vážila 960g. a to jak se chovala k tobě sestřička mě vůbec nepřekvapuje já sice narazila na super sestry a celkově na personál ale v jiné nemocnici jsem narazila na mudr které bych 
(33+3, 2,30/45)