Naše malé velké překvapení
- Porod
- adeeelia
- 17.11.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Můj muž nechtěl znát pohlaví našeho druhého dítěte. Vydrželi jsme až do konce a nestačili se divit. :)
srovnání prvního a druhého těhotenství :)
- 2
první den doma :)
naše holčičky:)
- 3
Naše prvňátko, hvězdička Stela měla zanedlouho oslavit druhé narozeniny a my se rozhodli, že bychom chtěli druhé miminko. Zadařilo se a já držela v řijnu v ruce dvě čárky na papírku. Opět se mi vyhnuly těhotenské nevolnosti a podobné příjemnosti, takže jsem si těhotenství mohla užívat. Můj muž si od začátku nepřál vědět pohlaví miminka a jelikož jsem klasická ženská a věděla jsem, že kdybych ho znala já, ve slabé chvilce bych se jistojistě prokecla, rozhodla jsem se nechat se překvapit s ním.
Ovšem jak už to tak bývá, člověk asi vždycky přemýšlí, jestli bude mít mezi nožičkama to či ono, rozkrývá všemožné signály svého těla (na které mimochodem rozhodně nespoléhejte) a potom prostě cítí, co že to v tom bříšku je. Nemalou zásluhu na tom určitě má i okolí, které velmi rádo tipuje a zaručeně informuje o tom, co že to v tom pupku vlastně je. A tak jsem i já došla k jasnému přesvědčení, jakého pohlaví bude naše druhé dítě. Ano. Bude to kluk. Cítím to. 99,9 % okolí cítilo se mnou. „Moc ti to sluší.“ „Nezměnila ses, to určitě bude kluk.“
Tchánovci se zase rozhodli rozkrýt pohlaví pomocí prastarých povídaček o jakýchsi ptácích. Tchýně mi potom nadšeně vyprávěla, že to je jistě chlapec, protože kolem jejich domu kroužil čáp. A ač jsem si od začátku řekla, že prostě nebudu tipovat ani přemýšlet a počkám na samotné finále, díky té spoustě zaručených odhadů jsem se sama o pindíkovi přesvědčila taky. Můj manžel říkal celé těhotenství, že to bude holka. Věděla jsem, že by chtěl syna, jako asi většina chlapů - a já ho chtěla vlastně hlavně kvůli němu.
První porod byl vyvolávaný kvůli velkému váhovému odhadu. Termín druhého porodu byl 19. července. Na tchánovy narozeniny. To je přece skvělý datum pro prvního vnuka. Naše druhátko si to ovšem nemyslelo a služeb mámina mobileheimu využívalo spokojeně dál. 41.tt jdu na kontrolu. Už celkem otrávená. Vedro na padnutí, pupek na spadnutí a kde nic, tu nic. Na kontrole jsem slyšela staré známé „Nic se nechystá.“, ale nehodlala jsem se vzdát.
„Mohu se zeptat, děláte toho Hamiltona?“ (díky za eMimino, jinak bych tohohle pána jen ztěží znala). Milá doktorka mi tedy provedla tento hmat, pravila, že stejně slouží ona, takže pokud to klapne, vrátím se zase k ní. Hm, nic moc, Hamilton ve formuli mi pomáhá asi tak stejně jako ten druhý. Jdu si otrávená lehnout. V půl druhé mě budí cosi jako mírná kontrakce…vrací se…co to? Že by? Jdu do vany. Plný proud vody musel vzbudit i sousedy v pátém, ovšem mému muži zřejmě nepřišlo nic zvláštního na tom, že jsem se rozhodla vykoupat se v půl třetí ráno, a tak spí klidně dál. Stelinka naštěstí taky.
Bolest neustupuje, právě naopak. Měřím kontrakce. Jsou po čtyřech minutách, ale dají se krásně prodýchat, žádná hrůza. „Jardoo, Jardoo, myslím, že je to tady.“ Muž rozevře své oči, které jsou snad třikrát větší než obvykle, a vyděšeně vstává z postele. Tak asi zavoláme našim, aby přijeli pohlídat Stelinku. A nastává problém. Byla jsem totiž s mamkou domluvená, že bude mít telefon neustále zapnutý, už někde od 36.týdne. Volám… „Volaný účastník…“ I normálně nemám toto oznámení ráda, tentokrát se mě ale zmocnila panika.
Táta… vytáčím… „Volaný účastník..“ Ježiš, to se mám odvézt sama nebo jak? Volám na pevnou - nic.Za chvíli telefon, naši si totiž zašli posedět, dorazili bůhvíkdy a máma si asi v lehkém alkoholovém oparu telefon vypnula. Pevná je naštěstí vzbudila, otec vylítnul z postele, běžíc dolů po schodech. Najednou se ozvalo hlasité houkání… áá, zabezpečovačka. Ještě jeden telefonát, že šlo o planý poplach a už přijíždí k nám na parkovište. Je asi půl šesté.
Ve dveřích se baví o tom, kdo by asi v případě silniční kontroly více nadýchal a poté, co je rozhodnuto, že řídit bude táta a mamka bude hlídat, nasedám s lehkou panikou do auta. Navíc je mi jasné, že pokud by nás Pomáhal a Chránil zastavili, stačil by jediný pohled na budoucího dědečka a do porodnice bychom nedojeli. Naštěstí asi pomáhali a chránili jinde, takže v šest přijíždíme do porodnice.
Na přijmu zjišťujeme, že dnes se zřejmě s porody roztrhnul pytel a netváří se na další příjem moc nadšeně. Potkávám se i s ono hamiltonovou doktorkou, která mě zdraví se slovy, že asi hmátla dobře. 
„Na tři prsty, necháme si vás tu.“ Uf. „Tatínek může jít domů, ale buďte na příjmu.“ Tak já se půjdu podívat k přehradě, na ryby. Bože, ty ryby mě budou strašit i u porodu (manžel je vášnivý rybář).
Jdu na přípravu, s díky odmítám klystýr a žádám o Yal. Po něm se začínají bolesti snesitelné měnit v opak. Opírám se o zeď, kleknu si, poslouchám své tělo, jsem ticho jako myška a myslím, že to celkem zvládám. Paní za pletnou asi moc ne. Vydává zvuky podobné Papinovu hrnci a to i mezi kontrakcemi. Nakonec mě ještě požádá, abych jí cosi podala a já, dobrá duše, tak činím, ač taky rodím, jen nevydávám tolik strašidelných zvuků. Ze sálu, který je naproti hekárně se ozývá něco mnohem horšího. Ne, nejsme ve výběhu tygrů. A pak už slyším dětký pláč… Opravdu povzbudivé, když já mám ještě dítě v sobě, ovšem na cestě k východu.
„Pojďte si na porodní sál.“ Skvěle, právě včas. Opouštím hekárnu i s papiňákem a volám muži. „Přijeď.“ „A kolik mám tak ještě času?“ „Ježiš nech kapra kaprem a pojeď.“ Zavěsím. Naštěstí pochopí a už je u mě. Opírám se o něj, drtím mu ruce a moc mi to pomáhá.
Chýlíme se ke konci, ještě si musíte prodýchat pár kontrakcí na boku. Drtím muže, deku, lehátko a mám pocit, že asi vyletím z kůže. Otáčím se na záda, sahá do mě PA a s rukou stále zabořenou ve mě povídá „Máme tady porod.“ Co? Už? A tak tlačím, stále drtím muže, který asi hned po porodu podstoupí amputaci, a čekám na to naše překvapení. A už je venku, muž kouká mezi nohy a konstatuje: „Další buchta.“ Ano, po devíti měsících čekání, tipování, těšení se mi muž oznámí pohlaví našeho dítěte jako tradiční český pokrm.
Už je u nás. Je pěkně opuchlá a vyplazuje na nás svůj dlouhý jazyk. Koukáme na ni, vypadá trošku jako ET, ale je naše. Můj muž si přál syna a asi mu chvilku trvalo, než se srovnal s tím, že autodráha nebude (no, možná mu ji koupím k Vánocům.), ale milujeme ji, jak nejvíc dokážeme. Sestřička ji přijala úžasně, pořád jí pusinkuje, říká jí Elíčku a stále jí povídá o tom, co se bude dít, až bude veliká, jako je teď ona.
Na závěr bych dodala ten nejpřesnější odhad, který během druhého těhotenstí proběhl. Vděčím za něj své úžasné mamce. Jdeme ze 4D UTZ, na kterém se překvapení rozhodlo neukázat nic a dát si ruku přes obličej. Babička našeho překvapení má ovšem jasno. „Áďo, vidím ten profil. To bude uplně jiné, než je Stelinka, bude víc tvoje. Bude to určitě chlapeček-blonďáček.“
Naše opička Elenka se narodila 27.7.2013 v 10:45 ve 41plus1tt,3120g a 50cm.
Tak ať žijí odhady a krásné svátky
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1419
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 828
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1444
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 600
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 359
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19813
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2564
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2819
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2540
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1705
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
buchta me dostala. Manzel zas obvolaval ze salu rodinu a sdeloval, ze uz se nam narodil ten pecen chleba. Ach ti chlapi 
pekny denicek, at holky rostou
moc gratuluju
a „buchta“ mě fakt dostala, taky si v úterý pro jednu jedem do porodky 
ta nemá chybu 