Nehoda
- O životě
- MeloryNox
- 16.03.20 načítám...
Lásku k blízkému člověku a jeho hodnotu si často uvědomíme, až když ho můžeme ztratit. Čelila jsem této situaci v nejnevhodnější době, v pubertě. Tentokrát, u mě nečekaně, psáno navážno.
„Terezko, máš telefon,“ podává mi babička retro aparát na šňůře. „Terezko, tady taťka. Měli jsme nehodu. Mamka je v nemocnici. Já jsem v pořádku.“
Dál nevím, co říká. Asi to ostatní nebylo tolik zásadní. Nebo jsem nebyla schopná toho víc v ten moment vstřebat. Jediné, co si ještě vybavuji, je, že mamku odvezl vrtulník do Liberce.
Jsem strnulá. Nevím, co říct. Když položím sluchátko, udržuji si v hlavě tu nejdůležitější myšlenku: všichni žijí. Ale co teď bude?
Sedám si ke stolu. Sestřenice pláče. Všichni už to věděli. Táta volal několikrát, když jsem byla venku.
Nemám žádné další detaily. Nevím, co mám dělat. Co si myslet. Co říkat. Co cítit. Jak se chovat. Na takovou informaci není nikdo připraven. Je to zvláštní, těžko definovatelný stav vědomí. Člověku chvíli trvá, než takovou informaci přijme jako fakt.
Na chodbě stojí pytel s věcmi. Je tam oblečení, které měla mamka na sobě. Je potrhané a od krve. Prohlížím ho. Vyndávám kousek po kousku. Cítím mámin parfém. Na světle zelenkavé šifonové blůze je jasně viditelný otisk rtěnky v místě, kde by to člověk neočekával, v oblasti hrudní kosti.
Stalo se to tak, když se při nárazu utrhla sedačka. Mamce to doslova zlomilo hlavu takovým způsobem, že se jí obličej přitiskl na hrudník a zanechal její rty na blůze. Do dnes to vidím před sebou…
Došlo k čisté zlomenině páteře. Z toho plyne jedna dobrá zpráva: mamka neochrne. Rentgen ukázal čtyři zlomené krční obratle a hrudní kost. Podle lékařů měla neskutečné štěstí v neštěstí. Procento, kdy nedojde k ochrnutí po zlomenině páteře, je mizivé.
Následující dny, podle průběhu hojení a nálezu na rentgenu, rozhodnou, zda nebude muset jít na „šrouby“. V praxi to znamená, že se navrtají šrouby do hlavy a tahem se narovnává páteř. Toho jsme se všichni báli.
A tak čekáme.
Beru vysavač a pouštím se do úklidu. Poprvé v životě mě o to nikdo nemusí žádat. Jakýsi vnitřní pud, že se o to tady někdo musí postarat, mě k tomu popohnal sám. Učebnicová ukázka toho, jak se nejstarší potomek ujme role chybějícího rodiče.
Potom píšu mamce dopis. Táta jí ho vezme do nemocnice. To, že mi chybí a že ji mám moc ráda, píšu opakovaně. Taky kreslím naivní obrázky pro radost a talismany pro štěstí, aby se brzy uzdravila.
Šrouby se nekonaly. Po pouhých dvou týdnech nám táta přiváží mamku domů. Jsme šťastný. Starám se o ni. A jak ráda. Má krunýř 24 hodin v kuse. Nesmí za žádných okolností pohnout hlavou dolů. Když si potřebuje umýt hlavu, sundá si krunýř, podpírá si hlavu a já jí myji vlasy. Potom spolu krunýř opatrně nasadíme.
Naučím se rychle ovládat pračku. Od té doby vím, že je potřeba třídit barvy, jemné prádlo prát na třicet a bavlnu na čtyřicet a víc. Jediné, na co jsem si netroufla, bylo žehlit tátovy košile. S tím nám pomohla teta. A taky párkrát uvařila.
Mamka hodně četla a dívala se na televizi. Co jiného taky? Občas jsme si zahráli prší. Vtipné, jak se role obrátily. Dřív hráli karty naši s námi, aby nás zabavili, a teď je to naopak.
Brzy se začala nudit, a tak, ještě s krunýřem kolem krku, začala aspoň vařit. Měli jsme potřebu jí kázat. Nenechala se. Po 10 měsících se zdravá vrátila do pracovního procesu.
Bylo mi 14. Neměla jsem čas na bujarou pubertu. Zato potenciální ztráta maminky mi otevřela oči. Ten pocit, kdyby tu nebyla… Od té doby si jí cením víc než kdykoli předtím. A tak už to zůstalo.
Přečtěte si také
Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací
- Anonymní
- 17.04.26
- 2500
Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...
Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka
- Anonymní
- 17.04.26
- 993
Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 1134
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 743
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 316
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2785
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 4456
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 2850
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1525
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 5922
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Vracím se do minulosti a píšu. Vyvolávám všechny možné vzpomínky a jsem za ně ráda 
