Nehoda

Lásku k blízkému člověku a jeho hodnotu si často uvědomíme, až když ho můžeme ztratit. Čelila jsem této situaci v nejnevhodnější době, v pubertě. Tentokrát, u mě nečekaně, psáno navážno.

„Terezko, máš telefon,“ podává mi babička retro aparát na šňůře. „Terezko, tady taťka. Měli jsme nehodu. Mamka je v nemocnici. Já jsem v pořádku.“

Dál nevím, co říká. Asi to ostatní nebylo tolik zásadní. Nebo jsem nebyla schopná toho víc v ten moment vstřebat. Jediné, co si ještě vybavuji, je, že mamku odvezl vrtulník do Liberce.

Jsem strnulá. Nevím, co říct. Když položím sluchátko, udržuji si v hlavě tu nejdůležitější myšlenku: všichni žijí. Ale co teď bude?
Sedám si ke stolu. Sestřenice pláče. Všichni už to věděli. Táta volal několikrát, když jsem byla venku.

Nemám žádné další detaily. Nevím, co mám dělat. Co si myslet. Co říkat. Co cítit. Jak se chovat. Na takovou informaci není nikdo připraven. Je to zvláštní, těžko definovatelný stav vědomí. Člověku chvíli trvá, než takovou informaci přijme jako fakt.

Na chodbě stojí pytel s věcmi. Je tam oblečení, které měla mamka na sobě. Je potrhané a od krve. Prohlížím ho. Vyndávám kousek po kousku. Cítím mámin parfém. Na světle zelenkavé šifonové blůze je jasně viditelný otisk rtěnky v místě, kde by to člověk neočekával, v oblasti hrudní kosti.

Stalo se to tak, když se při nárazu utrhla sedačka. Mamce to doslova zlomilo hlavu takovým způsobem, že se jí obličej přitiskl na hrudník a zanechal její rty na blůze. Do dnes to vidím před sebou…

Došlo k čisté zlomenině páteře. Z toho plyne jedna dobrá zpráva: mamka neochrne. Rentgen ukázal čtyři zlomené krční obratle a hrudní kost. Podle lékařů měla neskutečné štěstí v neštěstí. Procento, kdy nedojde k ochrnutí po zlomenině páteře, je mizivé.

Následující dny, podle průběhu hojení a nálezu na rentgenu, rozhodnou, zda nebude muset jít na „šrouby“. V praxi to znamená, že se navrtají šrouby do hlavy a tahem se narovnává páteř. Toho jsme se všichni báli.

A tak čekáme.

Beru vysavač a pouštím se do úklidu. Poprvé v životě mě o to nikdo nemusí žádat. Jakýsi vnitřní pud, že se o to tady někdo musí postarat, mě k tomu popohnal sám. Učebnicová ukázka toho, jak se nejstarší potomek ujme role chybějícího rodiče.

Potom píšu mamce dopis. Táta jí ho vezme do nemocnice. To, že mi chybí a že ji mám moc ráda, píšu opakovaně. Taky kreslím naivní obrázky pro radost a talismany pro štěstí, aby se brzy uzdravila.

Šrouby se nekonaly. Po pouhých dvou týdnech nám táta přiváží mamku domů. Jsme šťastný. Starám se o ni. A jak ráda. Má krunýř 24 hodin v kuse. Nesmí za žádných okolností pohnout hlavou dolů. Když si potřebuje umýt hlavu, sundá si krunýř, podpírá si hlavu a já jí myji vlasy. Potom spolu krunýř opatrně nasadíme.

Naučím se rychle ovládat pračku. Od té doby vím, že je potřeba třídit barvy, jemné prádlo prát na třicet a bavlnu na čtyřicet a víc. Jediné, na co jsem si netroufla, bylo žehlit tátovy košile. S tím nám pomohla teta. A taky párkrát uvařila.

Mamka hodně četla a dívala se na televizi. Co jiného taky? Občas jsme si zahráli prší. Vtipné, jak se role obrátily. Dřív hráli karty naši s námi, aby nás zabavili, a teď je to naopak.

Brzy se začala nudit, a tak, ještě s krunýřem kolem krku, začala aspoň vařit. Měli jsme potřebu jí kázat. Nenechala se. Po 10 měsících se zdravá vrátila do pracovního procesu.

Bylo mi 14. Neměla jsem čas na bujarou pubertu. Zato potenciální ztráta maminky mi otevřela oči. Ten pocit, kdyby tu nebyla… Od té doby si jí cením víc než kdykoli předtím. A tak už to zůstalo.

Přečtěte si také

Život mě zkouší ze všech stran. Zvládnu to?

Život mě zkouší ze všech stran. Zvládnu to?
  • kristyna dostalova
  • 01.09.26
  • 781

Ani nevíš, že procitneš a svět ti přinese tolik věcí, o kterých můžeš polemizovat. Pro ženy i muže je to leckdy náročné, ale zároveň krásně vyvážené období plné vzpomínek.

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
pantomima
4438
16.3.20 09:54

Jsi skvělá, jak si to všechno zvládla! I maminka je úžasná, že to všechno tak vybojovala! :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
TerezkaW
2507
16.3.20 21:19

Při čtení je se ani jednou nenadechla. Klobouk dolů celé vaší rodině, jak jste to zvládli. Maminka je jen jedna :srdce:

  • načítám...
  • Zmínit
MeloryNox
6532
17.3.20 11:45

@pantomima @TerezkaW holky, stalo se to před 20 lety. Psaní je docela fajn terapie :-) Vracím se do minulosti a píšu. Vyvolávám všechny možné vzpomínky a jsem za ně ráda :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
bjetuschka
12782
18.3.20 20:42

Moc hezky napsáno a jsem ráda, že to dopadlo dobře :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
MeloryNox
6532
19.3.20 09:18

@bjetuschka děkuji, Bjetuš :hug: :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
MartinaIrena
25143
21.3.20 21:08

Uf, ta měla tedy štěstí. Super, že to dobře dopadlo. Deníček byl dost dramatický

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Deník chůvy 10: Nakupování

Deník chůvy 9: Procházka

Deník chůvy 8: Pracovní náplň au-pair

Deník chůvy 7: Americká Rodina

Deník chůvy: Zabydluji se

Kdyby lenost nadnášela

Deník chůvy: Cesta za rodinou

Deník chůvy: Školení v New Yorku

Deník chůvy: Hotel New Yorker

Mikropovídky