Nenechat se překvapit

Kdybych si měla dát předsevzetí do nového roku, bylo by to dozajista: Míň řvát.

Na děti, na manžela i tak nějak obecně. Čím dál víc se v tomhle podobám své mamince, a to zjištění mě velmi děsí. Sice jsem tuhle muži na gauči u sklenky vína (při jedné z vzácných chvil, kdy děti už večer spaly) položila filozofickou otázku, jak je možné, že my dva, takoví klidní, vyrovnaní a celkově dobře naladění lidé máme tak protivné děti.

Pravdou ovšem je, že jsme oba cholerici a nejen manželství, ale zejména rodičovství nám nastavilo nemilosrdné zrcadlo našich slabých stránek. Nevím, jestli je tomu tak všude nebo opravdu existují takové děti, které ukazují reklamy na kinder čokoládu, toffifee aj., ale – ač je toto zjištění smutné a zcela odporuje všemu, co jsem si odnesla z VŠ pedagogického zaměření – jediným spolehlivým výchovným prostředkem je občasné lupnutí za uši a zvýšení hlasu.

U prvního dítěte jsem se dlouhé roky snažila aplikovat kooperativní výchovu, vysvětlovat a uvádět logické argumenty, abych si až po hodně, ale opravdu HODNĚ dlouhé době, často vyplněné bezmocnou frustrací, uvědomila, že dítě mne přestalo poslouchat již při prvním opakování. Toto zjištění kupodivu mělo efekt veliké úlevy, protože jsem pochopila, že syn není neposlušný a zlomyslný, že mě jen má na salámu.

Zvolila jsem jiné strategie, někdy úspěšné, jindy nikoli – tedy jak to bývá obvyklé, zabírající v závislosti na mnoha faktorech, které „pedagogickou situaci“ zrovna tvořily. Nicméně: Přestat křičet a vztekat se je v naší domácnosti sci-fi, jelikož loni do ní přibyl další člen a všechno to soužení při hledání společné řeči v okamžicích, kdy rodič potřebuje, aby dítě ihned splnilo pokyn, nás bude čekat znovu a ještě se bude násobit třemi.

Ovšem slibuji sama sobě, že se budu snažit být trpělivější, aby moje děti jednou s hrůzou nemusely konstatovat, že jsou úplně stejné jako já.

(Aby to nevyznělo, že na děti neustále jenom řveme, natož na sebe navzájem – fakt ne. Máme se rádi, a ačkoli občas vzdycháme, že ty tři kousky vrátíme do toho hračkářství, kde jsme si je koupili, neměnili bychom.)

Mé druhé předsevzetí: Netrávit tolik času u počítače.

Zní to dobře a vznešeně, však která matka by chtěla, aby si dítě namísto její tváře pamatovalo kryt chytrého telefonu? Leč někdy to bez sociálních sítí nejde, neboť tvoří jedinou kotvu s realitou okolního světa. Nepočítám-li tedy každodenní, často nevyžádané, návštěvy mojí maminky, které mne spíše posouvají k hranici šílenství, než že by mne smiřovaly s universem. Takže jsem si nastavila to, že počítač již nezapínám každý den a raději se věnuji plodnějším činnostem. Třeba hraním rolí s nejstarším synem (během snídaně občas vystřídám i 20 identit, předstírám, že jsem babička, děda, učitelka ve školce, princezna Anna či černokněžník) nebo žehlení.

(Realita: Než postávat u žehlícího prkna, to raději sedím u eMimina a pročítám názvy diskusí, z nichž by občas šlo sestavit diskusi samostatnou.)

Stejně jako předchozí dva plány i snaha začít konečně cvičit (přece jen už je mi spíše 40 než těch 30, a na těle, poznamenaném zejména gravitací, je to znát), naučit se vařit či další nesplnitelná předsevzetí mohu rovnou shodit ze stolu. A tak jsem dospěla k jedinému, které by možná šlo naplnit:

Nenechat se překvapit.

Většina rodičů mi asi dá za pravdu, že pořízením jejich dětí se z každého nového dne stalo dobrodružství, které často přinese nečekané (někdy i nechtěné) zážitky. Ať jde o záležitosti spojené s vyměšováním jejich potomka, nebo naopak s příjmem potravy. (Taky u vás většinou převažují ty první?). Když se nám narodilo třetí (což je pro mne stále ještě zdrojem velkého a nevěřícího úžasu), považovali jsme se za ostřílené rodiče, které již nic nemůže překvapit. Nemusím asi zmiňovat, že jakmile někdo toto sebevědomě prohlašuje, je záhy krutě vyveden z omylu. A já, tím, že jsem s dětmi doma, jsem z omylu vyváděna téměř každodenně.

Dokáže mne překvapit, že náš nejstarší ani po téměř 3 letech stále nechápe, že už není jedináček. Takže když zrovna kojím miminko a u toho pomáhám prostřední dcerce s použitím nočníku, zásadně po mně vyžaduje něco, co nesnese odkladu, a tón jeho hlasu je tak naléhavý, že by člověk věřil, že mu zrovna noha uvízla pod spadlým stromem, a pokud mu ji ihned nepůjdu amputovat, sežere ho mezitím medvěd.

Překvapuje mne i to, jak je dcerka ve svém raném věku neuvěřitelně ambivalentní a rozmarná, kdy v jednu chvíli chce jogurt, aby si zdlouhavě vybírala mezi dvěma druhy, vybrala jeden a po jeho otevření řekla, že ho nechce, takže jí člověk dobrosrdečně nabídl druhý, po jehož odsouhlasení a otevření opět prohlásí, že jej nechce, a začne plakat, že chce první. Který následně také odmítne. (Toto jsem se rozhodla pragmaticky v zájmu zachování svého zdravého rozumu řešit pravidlem: „Můžeš změnit názor jen jednou, pak se podle toho zařídím.“) Stejně tak mne dokáže zaskočit, jak umí být druhorozená příkrá na miminko, které ji sesadilo z chvilkového piedestalu benjamínka, a jak umí být ve svých 2,5 letech vynalézavá v tom, jak mu škodit.

Miminko mne naopak udivuje, že ač bylo do půlroku naprostým pohodářem, který se jen tiše buddhisticky usmíval, na sedmém měsíci přišlo prozření, že aby v krutém světě přežilo, musí se umět ozvat, a od té doby při každé příležitosti ječí. A když se hněvá, nejen, že zkrabatí obličej, ale ještě u toho zlostně zatíná pěstičky.

Ovšem nejvíc mne dokáže představit, s jakou kreativitou naše děti přistupují ke konání činností, které jejich rodiče neschvalují. A to zejména v situacích, kdy je naše pozornost na okamžik cílena jinam. Zatímco trávím čas v koupelně, tatínek si dovolí pustit si kousek seriálu a nejmladší se za rohem ihned bryskně zmocní hrnečku s džusem, aby svlažil nejen sebe a svůj outfit, ale i parkety a koberec. Marně pak vysvětluji (dětem, ale zejména manželovi, který ten džus naléval), že nechávat hrneček tam, kde na něj miminko dosáhne, není strategické, už se stalo a člověk namísto sledování seriálu či holení nohou musí vyskočit a jít vytírat. A to jsme si jen chtěli sobecky urvat pár minut pro sebe…

Můj muž mi onehdá dal radu (a vlídně se při tom usmíval nad svojí genialitou a vstřícností, s níž mi šlechetně věnoval kus své moudrosti a nic za to nechtěl): Věnuj se vždycky jenom jednomu dítěti. Jenže nepochopil, že čím více dětí, tím větší kolize jejich potřeb v daném okamžiku, a úkolem rodiče v takové chvíli je provést bleskurychlou analýzu a klasifikovat je podle důležitosti. Zpravidla za křiku a dožadování se ze strany zbylých dvou dětí.

Tento týden mám doma všechny tři děti, neboť nejstarší pro nemoc nechodí do školky, a tak se pravděpodobnost kolize a s ním souvisejícího překvapení zvyšuje. Naše děti by mohly radit všelijakým manažerským pozicím, jak co nejefektivněji využít minima času pro vykonání maxima činností. V našem případě platí rčení „Když kočka není doma, myši mají pré“ bezezbytku, ačkoli je to spíše: „Když kočka chvíli telefonuje / pokusí se schovat do knížky / vyklízí myčku / čistí si zuby / …“ Včera jsem tedy opět byla překvapena.

Zatímco jsem poklízela v kuchyni a krmila nejmladšího, nejstarší zahlásil, že musí na záchod. Volal sice, že už je hotový, ale dbalá manželovy rady jsem nejprve dokrmila mimčo, utřela mu pusu a vyndala ho ze židličky. V klidu jsem si poklidila kuchyňskou linku, až pak jsem se vypravila na záchod. A tam… byly všude závěje rozmotaného toaletního papíru. Pravda, mělo mne varovat, když mi dcerka na odrážedle do kuchyně přivezla tři útržky a se šťastným úsměvem zase odjela zpátky, ale věnovala jsem se jenom jednomu dítěti a odmítla se tou epizodou zabývat. Nyní jsem tedy odhalila, kde ten papír vzala. A že útržky nebyly jen tři, ale že papír je rozmotaný a natrhaný na různě dlouhé celky. Nejstarší kraloval a z výšky toalety hrdě shlížel na vykonané dílo zkázy. Když jsem začala hudrovat, děti mi chtěly pomoci uklízet a toaletní papír začaly cpát do záchodu, který ucpaly. (Uznávám ovšem, že je to pokrok oproti dni, kdy si hrály s toaletním papírem v pokojíčku a na mé suché konstatování, že to do večera bude uklizené, ho všechen vyházely z okna.)

Toho dne se vůbec nejstarší rozhodl, že mě vyvede z omylu, že už jsem zažila všechno. Nejen, že kolegiálně krmil miminko sušenkami a pokoušel se mu u oběda nacpat i řízek, přestože jsem se mohla vzteknout, že mimčo nemá zuby a nemůže tohle jíst, ale odpoledne si na záchodě pustil studenou vodu a namočil si celou hlavu, aby mi přišel hrdě ukázat, jaký si udělal pěkný účes. S ohledem na to, že už je 14 dní doma s kašlem a rýmou, přičemž tento týden už k tomu nafasoval antibiotika, a s přihlédnutím k tomu, že naše topení celý byt neprotopí a je tu dost chladno, jsem při pohledu na kapající vlasy a durch mokré tričko i nátělník neprojevila tu správnou dávku nadšení.

A tak se rozhodl přitvrdit a po chvilce, kdy se někam ztratil, přicupital a nadšeně mi oznámil, že se ostříhal. V kuchyni si vypůjčil obří nůžky a udělal s nimi neodpustitelný zásah do své ofiny, přičemž při cestě z kuchyně do ložnice, mu vlasy padaly všude po bytě. Když jsem trochu vychladla a zeptala se, PROČ se stříhal, poukázal na to, že chtěl být jako Imhotep. Ano, mumie z filmu Mumie, alias Arnold Vosloo ve své nejznámější roli, je chlapečkovým současným favoritem a už od prosince si na něj hraje, nutí mne předstírat, že já jsem Anck-Su-Namon, a tyto postavy v rámci fantazie svých her na role implementuje i do jiných snímků či pohádek (takže Imhotep u nás doma nejen vyvolával ostatní mumie pomocí Černé knihy z Hamunaptry, ale už bojoval i s roboty či oživoval sněhuláka Olafa, a při tom všem hovořil „egyptsky“).

Takže náš syn, který nenávidí stříhání vlasů, a proto jsme o prázdninách uzavřeli dohodu, že ho nebudu stříhat a necháme to růst, dokud mu to nebude vadit, tudíž má aktuálně hlavu plnou loken a vypadá jako květák, se rozhodl udělat ze sebe za pomoci tupých nůžek Imhotepa…

Nakonec jsem musela uznat, že tohle překvapení mělo jistou logiku, i když to tak na první pohled nevypadalo. Ostatně i kupa dalších novinek, které na nás děti chystají, přestože si myslíme, že už jsme všechno zažili, má zpravidla velmi banální vysvětlení, které s odstupem času pobaví. A nutno dodat, že ne všechna překvapení jsou jen děsivá, katastrofická a zneklidňující. Syn mne překvapil i tím, že svoji sestru, kterou jinak neuvěřitelně šikanuje (= vychovává), snaživě táhl do kuchyně za ručičku, aby nám ukázal bebí, co měla na ruce, a znepokojeně se ptal, jestli to není ten pupínek od neštovic a není nemocná. Anebo když dcerka, která se v nestřežených okamžicích pokouší na miminku jezdit jako na koníčkovi, přiběhla, aby nám řekla, že miminko při prvních pokusech se vstáváním spadlo, pláče a musíme ho jít pomazlit. A i ten náš nejmladší, protivný až běda, umí překvapit, když nás po příchodu domů radostně vítá, nasadí upřímný úsměv od ucha k uchu a projevuje dojemnou radost jen z toho, že existujeme. Člověk se pak hned ve vlastním domově cítí jako celebrita a vlastní děti mu dodávají pocit důležitosti, který si občas s výkonem profese rodiče spíše odporuje.

A to nemluvím o překvapeních banálního ranku, kdy člověk obdivuje mimino, že se za ním bez varování připlazilo do jiné místnosti, zrovna se poprvé posadilo nebo že se mu už proklubal druhý zub. Pravda, euforie z takového objevu už není taková, jako u prvního, ale přesto jde o moment ničím nezakalené radosti. Ač naši malí tyrani umí připravit překvapení skutečně nechtěná, mnohem častěji nás překvapují tím, jací jsou a že je vlastně máme neskutečně rádi. Věřím, že i manžel, který utíká k seriálům, aby měl klid od starostí, je za ten šrumec, který ho tahá z gauče, ve skrytu rád a dobíjí si s našimi třemi dětmi baterky vybíjené v pracovním nasazení.

Takže… jsme vlastně za ta překvapení rádi a i toto moje předsevzetí si protiřečí.

Přesto bych ale dodala, že v roce 2020 je mým plánem nenechat se překvapit! Alespoň ne v tom negativním slova smyslu, protože ta pozitivní překvapení jsou odměnou za rozhodnutí pořídit si děti a snášet úděl překvapovaných rodičů. Doma jsme se nedávno shodli, že kdybychom si děti neudělali, náš život by nebyl tak bohatý. Předmětem pobavení se stává jen pozorovat je při pohybu, kdy se na nich všechno třese, ale i občas nenápadně poslouchat jejich dialogy (někdy i monology) a samozřejmě oblíbená kratochvíle sebedojímajících se rodičů pozorovat tiše spící děti a vzájemně se ujišťovat: „Že voni jsou vlastně strašně hodný.“ Do nového roku tedy všem přeji, ať to každodenní dobrodružství má pozitivní náboj a kladné zážitky převažují nad těmi, kdy se člověku chce brečet . A hlavně, ať je rok 2020 bez překvapení nevyžádaných a jsme všichni zdraví.

(A taky světový mír… )