O jednom vztahu, snažení a jak nakonec bylo všechno jinak
- O životě
- lucivka
- 25.03.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Taky jste si někdy říkaly, co asi bude za rok touto dobou? Budu ještě pracovat, tam a tam, chodit s tímhle chlapíkem, rozhádaná s kamarádkou z dětství, budu ještě řešit tenhle problém, bude líp, hůř, budu se mít stejně dobře jako nyní? Následující řádky jsou o tom, že někdy jeden jediný rok dokáže život nasměrovat úplně nečekaným směrem a jen my jsme kormidelníky lodi zvané náš život.
- 4
Můj příběh začíná jako mnoho jiných. Jsem z generace „Husákových dětí“. Revoluce mne zastihla už na gymplu a možnosti se otevřely. Cestování, studium v USA, VŠ, nástup do pracovního procesu. Nastalo období samostatnosti.
Jak se mi dařilo v pracovní sféře, tak v té osobní a hlavně vztahové, to bylo výrazně horší. S partou jsme si užívali svobody i peněz. Bylo to období prožívané naplno a bez omezení, svět patřil nám. Jen jsem stále čekala na toho pravého. Měla jsem vždy okolo sebe spoustu chlapů a kamarádů, ale můj Mr. Big stále nikde. Zpětně vím, že to bylo o mě a mých představách o panu dokonalém, které nebyly zcela slučitelné s realitou a roky ubíhaly. Pár vztahů samozřejmě bylo, tu rok, tu dva, ale nic co by vypadalo na dlouhotrvající partnerství.
Přehoupla se třicítka a bylo to snad ještě lepší období, byla jsem už více srovnaná sama se sebou a dokázala sobě i okolí říci co ano a co ne. U mužů mi přestávalo záležet na nepodstatných věcech a začala jsem více řešit kvality jako jsou spolehlivost, ochota být protějšku partnerem a smysl pro humor. No konečně, řeknete si. Mělo to jediný háček, všichni tihle normální chlapi už většinou fungovali v zajetých vztazích a rodiny měli. Jak jinak, byli přece normální a měli srovnané hodnoty. Mě a hordě dalších single kamarádek přišlo, že zbyli už jen blázni, vyžírky a „kluci“, co i ve svých 40 odmítají dospět a chovat se zodpovědně.
Pak mě kamarádka seznámila s Pavlem. Ne, nebyla to láska na první pohled ani výbuch vášně, byl to prostě po dlouhé době naprosto normální chlap, který neměl žádné zásadní vady. Byl už rozvedený, 40 let, se synem, kterému bylo v té době 11 let. Dali jsme se postupně dohromady. Pocit, že tohle není ten můj chlap pro život, jsem tenkrát na začátku zatlačila hodně dozadu. To, že tam trochu chybí to ONO a ta velká chemie, přece není zásadní ne? Pro život a partnerství jsou důležitější jiné hodnoty, řekla jsem si a pochybnosti zase poslala tam, kde slunce nesvítí.
Po roce jsme spolu začali bydlet. Vše bylo na první pohled v pořádku, ale červík pochybností hlodal dál. Byla jsem vždy spíše extrovert, co má rád kolem sebe lidi, Pavel naopak introvert a velký. Moc přátel neměl a moji známí už měli buď rodiny nebo jiné starosti, abychom se častěji stýkali. Když už jsme pak někam vyrazili, moc nekomunikoval a pár kamarádů mi i řeklo, že v podstatě nevědí, o čem by se s ním bavili. Na hory a dovolené jsme tedy jezdili sami. Večery jsem však také trávila sama, Pavel seděl u PC a chatoval si s motorkáři, když jsem ho lákala na film a že si otevřeme víno, odmítl, s tím, že ho to nebaví a tak v těchto stojatých vodách, kdy jsme spíše žili vedle sebe, než spolu, uběhl další rok. Občas jsem vyrazila s kamarádkou ven na večeři a trochu zapařit.
Nikdy jsem nebyla velký skokan do kočárků a cizí děti mne víceméně nechávaly chladnou. Pomalu mi ale táhlo na 36 a začínala jsem více řešit budoucnost, rodinu a děti. Viděla jsem to tak, že když budeme 3, tak náš společný život dostane smysl a budeme mít více společného, dostaneme nový impuls a energii. Teď už vím, že to byla chyba a že dítě by stejně nic nevyřešilo. Trochu jsem přemýšlela nad tím, že Pavel syna vídá pouze jednou za měsíc, ač mohl kdykoli (zase ten červík), ale pak jsem si řekla, že to je prostě v jeho povaze, žádné výbuchy citů a nepříliš velká životní energie. Říkal, že děti má rád, tak jsem to přestala řešit. O dítě jsme se snažili rok a nic.
Dostala jsem se i k měření teploty a zapisování grafů, kontrola ovulace, atd, atd. Už nikdy neřeknu žádné ženě, co nemůže otěhotnět „nemysli na to, ono to přijde samo“. Ano psychika udělá strašně moc, ale nakázat si nemyslet na to, jak moc chci dítě, zvlášť, kdy se opakovaně nedaří, prostě nelze. Tedy u mne to aspoň nefungovalo. Zpětně si říkám, že podvědomí je opravdu silné a dnes jsem ráda, že jsem tehdy neotěhotněla. Ale zpět ke stojatým vodám mého tehdejšího vztahu. Začínala jsem mít pocit, že se dusím a topím. Říkala jsem si, jestli je tohle, co mě už do konce života čeká, jestli už nebude žádná vášeň a štěstí. Náš vztah už pro mne nebyl klidným jezerem, ale stával se bažinou, z které jsem stále častěji unikala. A jak? Začala jsem zase hodně chodit ven s kamarádkou. Zodpovědně musím říct, že jsem nový vztah nehledala, jen mi prostě při těch našich dýcháncích bylo líp než doma.
Ale znáte to, věci přicházejí, když je právě nejméně čekáte a vlastně ani nehledáte. Při jedné naší večerní jízdě jsme s kamarádkou zabrousily do našeho oblíbeného malého žižkovského baru. Musím se přiznat, střízlivé jsme tedy rozhodně nebyly. Jediné, co jsem si druhý den matně vybavovala, že jsem si tam povídala s nějakým sympatickým chlápkem, jen jsem si nebyla jistá, jestli jsem mu nedávala telefon? Už nevím, tak neřeším, neděle, pondělí, úterý, zpět v realitě všedních dní a jelo se dál. A pak přišla první SMS, chtěl se sejít. Trochu mi zatrnulo, ale vlastně mne to docela lákalo, když půjdu na jedno pivo, tak se přeci nic neděje, ne? Nebudu to protahovat u jednoho piva a jednoho setkání nezůstalo. Honza byl neuvěřitelný sympaťák, pohodový, inteligentní, se smyslem pro humor a … o 8 let mladší. Ze začátku jsem to brala jako povyražení. Na sex došlo až o 2 měsíce později a já začala tušit pořádný průser, zamilovala jsem se a bylo mi tak báječně, jak dlouho ne. Jen jsem stále neměla jasno, jak to skončí. Pokusy o dítě jsem doma zastavila, sama jsem ještě nevěděla, jak vše dopadne. Sex jsme stejně měli párkrát do měsíce (doslova), tak to ani problém nebyl. Honza o mém vztahu věděl a žádná ultimáta mi nedával. Na druhou stranu mi nedal ani jistotu. Neříkal, že se mnou bude a že jsem pro něj ta pravá a jediná.
Moje rozhodování muselo být více o tom, jak žít nechci, než s kým žít chci a, usela jsem ho odělat sama za sebe, ne kvůli někomu. Bylo mi jasné, že pokud se rozhodnu pro rozchod s Pavlem, budu to muset udělat s vědomím toho, že můžu skončit i sama, respektive ne s Honzou. Nebylo to lehké období. Rozhodování bylo strašně těžké, hlavně z toho důvodu, že jsem nechtěla Pavlovi ublížit. Nejsem na sebe rozhodně hrdá, že jsem měla pár měsíců paralelní vztah a bylo pro mne těžké udělat ten řez. Uvědomila jsem si ale, že nemůžu prožít život s někým, jen proto, že je mi ho líto. Pavel je hodný chlap, ale není to chlap pro mě. Navíc, když jsem si srovnala, pocity po boku Honzy, pocit, že zase žiju, mám se s kým smát a těším se, až budeme zase spolu, bylo rozhodnuto.
Rozchod proběhl v klidu, řekla jsem Pavlovi že už nejsem v našem vztahu šťastná. Psychicky náročné bylo sledovat, jak se stěhuje a postupně si odnáší jednu tašku za druhou, trvalo mu to 2 měsíce. Asi čekal, jestli se ještě nerozmyslím. Ten pocit viny tím narůstal a byl hrozný. Pak najednou byla i poslední taška odnesena a já byla sama ve velkém bytě s kočkou…. Dobře mi tak. Loňská zima úplně veselá nebyla. S Honzou jsme se vídali, takové to standardní chození. Co se týká společně strávených chvil, bylo to úplně o něčem jiném. Ať už jsme se rozhodli pro cokoli, sledování filmů, večeře, společné vaření, vše bylo oproti předchozímu vztahu jako den a noc. Netušila jsem, že ještě budu zažívat takové pocity štěstí a naprosté pohody.
Doma jsem ale byla sama a přepadaly mě deprese a obavy z budoucna. Zpětně si říkám, že i toto období bylo důležité, bylo důležité se s tím vším vyrovnat. Navíc Honza sám ještě neměl jasno, jestli jít do našeho vztahu naplno. Bylo mu jasné, že věkový rozdíl bude znamenat, že pokud spolu budeme, budu chtít brzy rodinu a řešil, jestli je připraven. Náš vztah byl stále super, ale uvědomovala jsem si, že mu musím dát čas.
A jak to dopadlo? Vyřešeno měl za 2 měsíce a vloni na jaře se nastěhoval. Samozřejmě jsme řešili i otázku budoucnosti a rodiny, ale zatím nezávazně. Řekla jsem mu, že já jsem na rodinu připravená a že vím, že ji chci s ním, ale nebudu na něj tlačit. Na druhou stranu, že 4 roky taky čekat nemůžu. V srpnu se mě zeptal, kdy začneme pracovat na rodině. Odpověděla jsem stejně, že jsem připravená a že záleží čistě na něm. On na to, že můžeme hned. A hned se taky stalo. Pustili jsme stavidla a začali si užívat sex naplno. Když jsem za 2 týdny nedostala očekávanou menstruaci, ani jsem to neřešila. Jasně, rok a půl se snažím otěhotnět a teď bych najednou byla těhotná hned? Hahááá, to tak. Pro jistotu jsem si udělala test, mrkla na něj, jedna čárka. Jasně, takže nic, test letěl do koše.
Za 4 dny jsem byla služebně v Bratislavě a tam mi došlo, že už mám zpoždění skoro 5 dní, což bylo silně podezřelé, vzhledem, k tomu, že jsem vždy byla žena 28. Jela jsem si pro nový test a proceduru opakovala, nic zase jedna čárka. Test jsem položila na umyvadlo a šla se sprchovat. Když jsem vylezla z vany, chtěla jsem test vyhodit a koukám, že se tam rýsuje i čárka druhá. No nebudu popisovat, jak dlouho jsem zkoumala počůranou tyčku a že jsem si za ty dva dny nakoupila asi 8 testů. Nebylo pochyb, bylo to tam, byla jsem v tom…. Muselo se nám to povést hned na první dobrou ten den, co jsme si řekli, že do toho jdeme. S velkou novinou jsem nevydržela až domů, vypadlo to ze mě, když jsem spolu telefonovali. Odpovědí mi bylo, že to je za 30 let nejúžasnější zpráva, kterou dostal. Samozřejmě, že jsem si doma vyslechla teorii o jedinečný genetický informaci a že nepochyboval o tom, že to půjde hned….chlapi a jejich ego…
Sama mám jinou teorii, podvědomí je opravdu silný faktor a otěhotněla jsem až tehdy, co jsem se cítila šťastná a se správným chlapem po svém boku. Nedokážu a ani se nechci rozepisovat o štěstí, jaké každý den cítím. Vím, že ten pocit je vrtkavý, ale je tam. V prosinci jsme se vzali a když si vzpomenu na období nejistoty a rozhodování, co jsem prožívala tehdy před rokem, vím, že jsem udělala správně. Ano, bylo by výrazně jednodušší vědět, jak vše skončí. Ale při rozhodování, jak naložit se životem, nemáme k dispozici křišťálovou kouli a nevíme dopředu, co nám daný krok přinese. Je pouze a jen na nás, jakým směrem svůj život nasměrujeme. Mě se vyplatilo neposlechnout jednou rozum a dát přednost intuici a tomu, co cítím v srdci.
Tenhle deníček bych ráda věnovala všem, kteří někdy stáli nebo budou stát před nelehkým rozhodnutím a přeju, ať vám směr, kterým se rozhodnete jít přinese štěstí.
p. s. Šimon se má narodit 20.5. a už se nemůžeme dočkat.
p. p. s. s Pavlem si občas zatelefonujeme, má se dobře, jezdí na motorku a staví si letadla.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1415
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 822
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1443
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 600
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 359
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19803
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2564
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2819
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2539
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1705
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
pěkný deníček 
, vím přesně jak se cítíš. Také jsem byla ve vztahu s nesprávným partnerem kvůli rodině. Teď mám toho pravého a taky čekám mimčo.
super. Já jsem otěhotněla po skoro dvou letech právě v době, kdy jsem byla nejspokojenější člověk na světě. S manželem jsme měli krizi, měli jsme se něco oba naučit. Až když jsme k sobě našli znovu cestu a já jsem teda taky změnila práci… prostě přišla doba, kdy dítě nebylo na seznamu a vyhlídky na budoucnost i tak růžové, tak pak se to povedlo a samo. Takže tvoje slova mi mluví z duše, že podvědomí je také důležité poslouchat a že dítě si dokáže tu pravou chvíli najít samo. Teda aspoň já jsem toho také příkladem jako ty. Tak si užij zbytek těhulkování, já už to mám taky za pár.
moc gratuluji k děťátku, moc vám to spolu sluší a vypadáte mooc šťastně 
zamiloval se a odešel za jinou a já jsem zamilovaná už 6 let a mám 3 úžasný děti 
