O školkové džungli
- Rodičovství
- rybanna
- 27.03.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Kam s ním? Otázka, kterou si položí většina maminek v okamžiku, kdy stát přestane financovat naši „báječnou“ několikaletou dovolenou (u mě bohužel pracovní). Blíží se třetí rok naší dokonalé ratolesti a stejně jako všechny maminky tříleťáků řešíme zásadní tuto otázku.
Na první pohled si můžeme vybrat
Jeden z nejzásadnějších rozdílů mezi uvažováním mužským a ženským je touha po detailech. Muži jsou povětšinou (ten můj naprosto stoprocentně) realističtí, praktičtí, čili se vším hned hotoví a nevidí všechny „ty“ problémy. My ženy (já tedy určitě) jsme perfekcionalistky, potřebujeme znát širší úhel pohled, čili „hrabeme“ se v detailech a vymýšlíme podrobný plán. Tato situace v naší poklidné domácnosti nastala v okamžiku, kdy bylo jasné, že Kryštof potřebuje děti a řád, což mu poskytne vzdělávací proces v některé z okolních školek. Můj drahý muž prokázal nebývalý důvtip a již někdy v říjnu se začal zajímat, kdy se zápis do školky odehrává. Odpověď, že je to během měsíce února či března ho plně uspokojila a problém pokládal za vyřešený. Což ovšem, milé dámy, všechny víme, vůbec nebyl.
Pro mě touto skutečností nastalo neskutečné martyrium zkoumání okolního terénu. Protože je náš dům součástí jedné z největších pražských panelákových džunglí, školek je v okolí požehnaně. Čekalo mě tedy studium materiálů, internetových diskuzí i stránek školek, abych vybrala pro našeho syna nejlepší vzdělávací ústav a ne pouze úschovnu dětí. Po dvou měsících jsem se cítila dostatečně kvalifikovaná k tomu, abych se mohla zodpovědně rozhodnout. Tímto faktem jsem šokovala manžela, protože ten od začátku věděl, že malý bude do školky chodit u nás v ulici. Je pravda, že tato školka se dostala i do mého nejužšího výběru, ale rozhodně ne ze stejných důvodů jako u mé drahé polovičky. Já jsem věděla o vybavení školky, denním řádu, složení jídelníčku, kroužcích a spokojenosti maminek s jednotlivými učitelkami, můj muž věděl, že je to tři a půl minuty pěšky svižnou chůzí a 6 minut, když se bude Kryštof loudat a koukat, kde co lítá, což on dělá moc rád.
Ale jak ho tam dostaneme?
Tato otázka padla jako druhá. Položila jsem ji jednoho chladného prosincového večera já. Můj drahý si asi myslel, že mi pokročilý stupeň těhotenství zatemnil mozek, stejně jako když hledám telefon, ze kterého právě telefonuji, a tudíž ho držím v ruce nebo klíče od auta, již dávno umístěné v zapalování. Proto mi po lopatě odpověděl, že pěšky a nenechal se rušit od výkonu Tigera Woodse, který se snažil vyhrabat golfový míček z písku (pro golfisty přihrát z bunkeru). Vím, že pokoušet se o komunikaci v takto vypjatých situacích (stále nechápu, co je na tom napínavé), je zbytečné. Ale jsem nepoučitelná a taková odpověď mě dokáže neskutečně nazvednout. V tu chvíli bylo jasné, že i když by Tiger vyhrál, což jsem nepředpokládala (neměl sezónu), večer mého muže nebude patřit k nejlepším.
„Jistě“ odpověděla jsem, „to chápu, ale jak ho tam dostaneme v situaci, kdy školky praskají ve švech a obrat dětí jako smetí je nevýslovně pravdivý.“ „Do háje“, odvětil můj muž, nikoliv však na krutou pravdu o obsazenosti předškolních zařízení v naší čtvrti nýbrž nad nepovedeným zásahem jamky (pro golfisty puttem) svého golfového guru.
„A co s tím budeme dělat?“, melu si nadále svou. „S tím se nedá dělat nic, to je osud.“ Pokračuje nadále pán tvorstva o koze, zcela popírajíc existenci mého vozu. „Jdu spát.“
V noci mě těhotenské hormony donutily plakat do polštáře nad faktem, že můj muž je omezený sobec, kterému je osud našeho jediného syna zcela lhostejný.
Mám protekci
Touto větou začal manžel telefonický hovor druhý den odpoledne, když si uvědomil, že nejen z golfu živ je člověk a on by rád k večeři milovaný rýžový nákyp, který jsem mu samozřejmě, zcela uspokojená faktem, že mám zpět mého pana dokonalého, celé odpoledne patlala. Prozradil, že jeho klient (začínající golfista), kterému už nějakou dobu pomáhá zlepšit odpal, zařídil kontakt na ředitelku nejmenované mateřské školy v našem okolí (fakt o zásluze golfu na získání tohoto kontaktu mi několikrát zopakoval). Po telefonickém rozhovoru s ní mému drahému přislíbila místo v jejich školce. A pak že se protekce sehnat nedá. No není on vlastně geniální?
Nakoukneme pod pokličku
Vzhledem k tomu, že naše „protekční“ školka nevycházela podle mých kritérií v hodnocení zcela nejlépe, rozhodla jsem se vydat na den otevřených dveří. Přece se nedám strhnout nadšení z jistého místa na úkor kvality vzdělání mého (ne)dokonalého synka. Doma jsem nechala manžela, syna i čerstvě narozenou dceru, kteří zrovna společně objevovali kouzlo neštovic. V okamžiku, kdy jsem vstoupila do jedné ze tříd a viděla děti ostatních maminek, jak si pokojně hrají s hračkami a maximálně (velmi zřídka) pár metrů popoběhnou, byla jsem neštovicím za návštěvu našeho domova poprvé vděčná. Jsem přesvědčená, že kdyby paní učitelky viděly to šídlo, které by obrátilo třídu vzhůru nohama dřív, než bych si zula boty, skončili bychom na černé listině a ani sebelepší konexe by nám nepomohly. Takhle jsem mohla v klidu podrobit učitelku křížovému výslechu a dozvědět se vše potřebné.
Na základě této návštěvy jsem se rozhodla k riskantnímu kroku. Jedna přihláška poputuje do naší „domluvené“ školky a druhá do té u nás v ulici. Člověk nikdy neví a jistota je jistota (později se ukázalo, jak moc umím být naivní).
I s protekcí se to musí umět
První zápis proběhl ve školce s jakousi „protekcí“. Pokud jste se byli v poslední době registrovat v podolské porodnici, věřte, že je to proti frontě k zápisu procházka růžovým sadem. Před námi bylo asi 40 maminek a přibližně stejný počet více či méně skotačivých dětí. Teploměr ukazoval k nule a nálada byla pod bodem mrazu. Všechny jsme si bytostně uvědomovaly, že na cca 30 míst je nás tady poněkud více a to je teprve půl druhé (vyzvedávání přihlášek trvá do pěti) a je už druhý den. Na řadu jsem se dostala po třech hodinách a dvaceti minutách (v Podolí jsem byla vyřízená za slabé tři hodiny a měla jsem jistotu, že to klapne).
V kanceláři jsem paní ředitelce, přesně jak mě nabádal manžel, připomněla, že spolu mluvili po telefonu a že se domluvili na tom, že nám pomůže. Strašně jsem se styděla, klopila oči a mluvila tichým hlasem. Nikdy jsem o něco takového nežádala, ale co člověk pro dítě neudělá. Ještě o mnoho trapněji mi bylo, když si příjemná padesátnice na tento fakt nemohla vzpomenout. Nakonec se přeci jen upamatovala, nebo to spíš předstírala, udělala si ke jménu syna poznámku a vydala mi přihlášku. Nebudu to protahovat, u samotného zápisu měla úplně nový seznam, samozřejmě bez poznámek, a bylo vidět, že si není vědoma toho, že jsme spolu někdy mluvili. Natolik odvážná, abych se jí znovu vnucovala, nejsem a nechám to osudu. Alespoň si nemusím vyčítat, že jsme o místo připravili někoho, kdo ho potřeboval víc než my. Navíc mám v záloze tu druhou školku u nás v ulici.
Kde nic není ani smrt nebere
Na zápis do mateřinky přímo pod nosem jsem se vypravila v mnohem povznesenější náladě a bez pocitu viny. Tento zápis byl také o poznání kratší, svižnější, a navíc byl o mnoho zábavnější. Školka mě nadchla. Nachází se totiž v novém objektu a je celá krásná, útulná a voňavá, prostě milá. Milá byla i paní ředitelka, alespoň do té doby, než nám všem maminkám najednou oznámila, že ve školce budou pro příští rok maximálně dvě místa, neboť nemají žádné předškoláky a loni brali 54 tříletých dětí. Tudíž nám prý přihlášku samozřejmě přijme, dítě ale pravděpodobně nikoliv. Přiznám se, že jsem byla připravená na ledacos, ale informace o dvou dětech mi vzala dech i slova. Byla jsem asi jedna z mála, protože takový řev, který to vyvolalo u několika dalších maminek, jsem dlouho nezažila. A paní ředitelce zmrzl úsměv, protože k tolika domácím zvířatům, netvorům a příšerám ji asi nikdo za celý život nepřirovnal. Přihlášku do této školky nosím dodnes v kabelce a lituji tu příjemnou bytost, která to odnesla za starostu, primátora, ministra, poslance, senátory, prezidenta i neuvážené matky, které do této „přeplněné“ doby rodí další a další děti a pak je chtějí zcela neuváženě podrobit předškolnímu vzdělávání.
Všude dobře, doma nejlíp
Jestli čekáte, že má tento příběh dobrý konec, čekáte marně. Výsledky zápisu totiž ještě nejsou známy. Můj manžel je optimista, je totiž skálopevně přesvědčen, že to výborně domluvil. Informaci, že si paní ředitelka na nic nepamatovala, shodil ze stolu. Podle něj totiž určitě žertovala. Na někoho tak charismatického se přeci jen tak zapomenout nedá.
Nu což, Kryštofovi se do školky stejně moc nechce, neumí si sám obout boty ani se najíst příborem, na odpolední spaní potřebuje plínu a mluví jako cizinec po měsíčním pobytu v Českých zemích. Když jsem mu tedy sdělila, že nebude ani školka, ani děti, nádherně se na mě usmál a řekl. „Neci kolka, ci máma dům.“ Když ho tedy do školky nevezmou, alespoň si neudělám ostudu. Za rok mi totiž určitě už krásně řekne: „Maminko, mně se do školky nechce. Doma s tebou je mi přece nejlíp.“ A já se jednou pro vždy vzdám snů o hvězdné kariéře, přestanu po nocích koukat do počítače nad prací a stanu se mámou na plný úvazek, pořídím si další kupu dětí a radostně budu pobírat směšné mateřské příspěvky. Alespoň do té doby, než budou chodit v Praze do školky nejen předškoláci a děti těch rodičů, kteří na rozdíl od nás mají nehorázné štěstí nebo v tom „umí chodit“.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1593
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 938
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1630
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 685
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20596
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2602
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2592
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1751
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Opravdu, už dlouho jsem nečetla tak krásně napsaný deníček, máš nadání 
A dávala jsi potvrzení, že pracuješ? To by ti přece Kryštofa vzali, i když máš druhé mimi ne? Dvěma kamarádkám tu takhle vzali bez problémů.
). Paní ředitelka nám sdělila, že přijímají asi 13 dětí, protože snad 15 předškoláků mělo odklad… Na tento popud jsem dala přihlášku ještě do další školky (počet uchazečů o místo ve školce velmi obdobný). Dceru nepřijali nikam a já už viděla, jak dávám výpověď v práci, protože už jen překlenout období do září bylo vysilující… Nakonec se to vytříbilo a dcerka od září do školky chodí. Jsem ráda, ale dosud jsem systém přijetí/nepřijetí do MŠ nepochopila.
Těším se na další!!! 
.Aby přišla do kontaktu i s jinými dětmi a trochu se otrkala(jelikož bydlíme na vesnici a ani obchod tu nemáme,natož MŠ),tak jsem jí přihlásila do soukromé školky.Teď jí každý den vozím 6km do Havířova což jsou čtyři jízdy (odvézt,vrátit se domů a pak znovu pro ni zajet),ale vůbec toho nelituji,když vidím jak je spokojená 
takovýho exota, kterýmu by ze svýho kupovali knihu sudok tam dlouho neměli 