Osudový partner
- O životě
- MeloryNox
- 12.11.10
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Lásku potřebuje každý a není větší štěstí, než když najdete tu pověstnou půlku svého já. Věřím, že jsem ji našla.
Bylo mi necelých 16 let, základní škola za mnou, střední přede mnou. Už jsem si pár lásek prožila. Lásek dětských. První mě potkala v jeslích. Pavlíček, dodnes mám fotku v šuplíku, jak se držíme za ruku. Další dětské lásky přišly ve školce a na prvním stupni základní školy. Na tom druhém už nebylo vše tak dětské. Hormony se probouzely, puberta se hlásila o slovo.
Když jsem nastoupila na střední školu, dobře jsem věděla, co to znamená se zamilovat. Chodit s klukem, vodit se za ruce, líbat se a nemuset řešit nic, jen tu lásku. První den na střední škole jsem byla nervózní, jako všichni. Nové prostředí. Noví lidé. Nový důležitý krok v životě. Pomalu jsem sledovala nové spolužáky. Do třídy přišel i kluk jménem Michal. Vyšší, pohledný, dlouhovlasý, modrooký blonďák. Ruce v kapsách, pohodil hlavou, aby mu vlasy nepadaly do obličeje.
„Takovej frája“, říkám si sama pro sebe. „Tak s tím bych nemohla nic mít.“ Michal působil opravdu frajersky, až moc sebejistě, možná trochu nafoukaně. Odrazovalo mě to. Dozvěděla jsem se, že je o tři roky starší než zbytek studentů. Měl za sebou učiliště. Jeho otec mu nabídl studium na soukromé střední škole. V tu chvíli mi došlo, proč se mi zdál jiný než ostatní. Byl starší. Mezi středoškoláky je rozdíl ve věku tří roky znatelný.
Po prvním společném dni v naší třídě se nás pár odebralo na cigaretu do parku. Hned jsme se skamarádili. Cigaretové dýchánky nás v té době tak trochu spojovaly. Samozřejmě s námi chodil i Michal. Najednou jsem se na něj začala dívat jinak. Hodně lidi zkoumám. Zaměřila jsem se na detaily. Zaujaly mne jeho široké rty, rovné zuby a krásný úsměv doprovozený ďolíčky na tvářích. Bavil se s kluky i se mnou o „nesmrtelnosti brouka“. Přistihla jsem se, že se na něj dívám jinak, že se mi začíná líbit. První dojem s maskou sebejistého frajírka postupně opadal.
Následující dny ve škole jsme pociťovali vzájemné sympatie a jiskření. Zalíbení bylo oboustranné. Jedno pozdní odpoledne se u nás stavil. Ani nevím, kde vzal adresu a jak mne našel. Nebyl ze severních Čech a už vůbec neznal mé rodné město. Když jsem uviděla jeho tvář v kukátku, byla jsem překvapená a rozbušilo se mi srdce. Šli jsme se projít na louku k lesu. Povídali si o všem možném. Byli jsme si stále blíž. Utrhla jsem větvičku se šípkem. Dala mu ji do blonďatých vlasů za ucho a políbila ho. Objal mne, líbali jsme se tak dlouho, že svět kolem sebe jsem přestala úplně vnímat. Kdyby mne nedržel pěvně, asi bych upadla. V září 2000 se z nás stal pár.
Devatenáctiletý kluk a šestnáctiletá holka, oba světlé plavé dlouhé vlasy. Kalhoty do zvonu a ověšení korálky. Poslouchali jsme šedesátá léta. Takoví „novodobí hippies“. To jsme byli my. Na plno jsme si užívali naší lásku. Do kapsy hluboko, soustu cest jsme absolvovali stopem. Díky barvě vlasů a očí nás lidé měli za sourozence. Naše láska byla ohromná, hluboká, nepřekonatelná. Každým novým okamžikem, nově utvořenou vzpomínkou sílila.
Vše jsme cítili stejně. Větší empatii jsem nikdy s nikým nezažila. Michal okamžitě vycítil mé pocity. Žádnou myšlenku jsem před ním neskryla. Dokonce se nám zdál stejný sen. Zní to až neuvěřitelně. Při milování jsem se vznášela nad svým tělem. S ním bylo nejkrásnější, jaké jsem kdy zažila. Bylo na fyzické i na duchovní úrovni. Když mi v parku v altánku kdysi řekl, že by se mnou chtěl být pořád, nevěděla jsem, jak přesně to myslí. „Navždy“, ubezpečil mně. I přes to, že jsem byla naivní šestnáctiletá holka plná ideálů, nechtělo se mi tomu na sto procent věřit.
Michal ze školy odešel na konci prvního ročníku. Otec mu přestal platit soukromou školu a chtěl po něm, aby si na ní vydělal sám. Tohle by asi nezvládl nikdo z nás. Denní studium plus zaměstnání se nedá zvládnout. Alespoň tenkrát jsme ten pocit měli. Michal si našel práci, já studovala. Naše výlety stopem, táboráky, korálky a zvony trvaly celou střední školu a ještě chvíli po ní. Poslední rok naše láska dostávala na frak. Michal začal trávit volné chvíle v hospodě a to se mi nelíbilo. Empatie a vzájemné pochopení se vytrácely. Nastaly hádky, které se stupňovaly. Byly častější a ostřejší. Ničilo to moje city k němu. Naši lásku jsme skoro zahubili.
Rok po střední škole jsem se rozhodla odcestovat do USA jako au-pair. Rozešli jsme se. Bylo mi v té době 20 let. Michal se vrátil do svého rodného města do západních Čech. Lásku k němu jsem v sobě zakopala hodně hluboko. Chvíli po rozchodu jsem si neplánovaně našla jiného přítele. Lásku jsem nechtěla. Věděla jsem, že budu odlétat. Vztah trval dva roky. Po této lásce přišla láska jiná jménem Luděk. Hezká, příjemná, plánovali jsme budoucnost. Měli jsme se moc rádi a věřili si. Dokud mi nepřišel jakýsi e-mail…
E-mail byl od neznámého odesílatele bez podpisu. Rozbušilo se mi srdce. Kolena vypovídala službu. Stačilo pár řádků. Věděla jsem, o koho jde. Byl od Michala. Mé dávné lásky, kterou jsem neviděla přes čtyři roky. V jeho řádcích nebylo nic konkrétního. Psal spíš abstraktně, někdy jsme tak spolu mluvili, filosofovali.
Všechno mi leželo v hlavě. E-mail, Michal, vzpomínky, všechno se ze mě dralo nezadržitelně ven. Vzhledem k tomu, že jsem měla vztah, snažila jsem se veškeré city a pocity potlačit. Nechtěla jsem ničit to, co jsme s Luďkem, nynějším přítelem, za poslední dva roky vybudovali – koupili jsme nemovitost a pracovali na ní. Přes to všechno jsme s Michalem zůstali v kontaktu.
V prosinci 2009 se konal třídní sraz. Michal byl pozvaný a přijel. Vypadal pořád stejně. Stejné vlasy, oči, úsměv. Jedna změna však nastala. Byl rozumnější a uvědomělejší. To mě moc těšilo. Nevěděla jsem, jak se k němu chovat, co říkat. Cítila jsem se nesvá. Nemohla jsem najít ta správná slova. Od té doby jsme byli v kontaktu mnohem víc. E-maily, SMS, telefonáty. Po tom, co mi Michal přiznal, že na mne celé ty roky myslel a jeho city ke mně jsou stejné jako dřív, jsem málem dostala infarkt. Řekl přímo, že mě stále miluje. Že nenašel nikoho, koho by dokázal milovat tak, jako mne.
Pořád jsem na něj myslela, každý den. Skličovalo mne, že žiji s jedním a myslím na jiného. Nevěrná jsem nebyla. Tedy ne fyzicky… Došlo to až k rozchodu s Luďkem. Moc jsem mu ublížila. Zároveň jsem mu řekla celou pravdu a historii vztahu k Michalovi. Snažil se mne chápat, za to mu děkuji. Ještě ten den, co jsem se odstěhovala od Luďka, jsem zavolala Michalovi, abych mu sdělila, že jsem zase volná a že nám chci dát šanci. Telefon utichl. Byl to pro něj šok. „Myslel jsem, že dostanu infarkt. Neumím vyjádřit, co teď cítím. Jsem šťastný. Už jsem ani nedoufal… Mám zase důvod žít.“
Přestala jsem se bránit svým pocitům. Přestala jsem lhát sama sobě. Dala jsem šanci Michalovi. Je to pár měsíců, co k sobě zase patříme. Hýříme city. Je to stejné jako tenkrát. Znovu létáme v oblacích, ale zároveň jsme schopni rozumně řešit problémy a společnou budoucnost. Nemůžu uvěřit, že je to už deset let, co jsme se do sebe zamilovali. Museli jsme ujít dlouhou a klikatou cestu, projít určitým poznáním, abychom si uvědomili, že jsme si opravdu souzeni. Věřte nebo ne, i kartářka mi potvrdila, že máme naplnit společnou karmu.
Nikoho jsem nemilovala víc než Michala a Michal nemiloval nikoho tolik, jako mne. Budujeme společné bydlení. Už se neopustíme. Víme to oba. Navždy. Dnes už věřím tomu, co mi řekl tenkrát v parku v altánku. Píše se rok 2010. Jsem naivní šestadvacetiletá holka plná ideálů, a vím, že lidé se někdy musí rozejít, aby mohli být zase spolu.
P.S.: čekáme mimi, jsem v 11. tt. Moc se na to malé tešíme.
Tereza
Přečtěte si také
Je mi skoro 40, mám dvě malé děti. Přesto toužím po diskotéce jako za mlada
- Anonymní
- 15.10.26
- 866
Tak moc mi chybí bezhlavé trsání na diskotékách, že mám chuť si to zopakovat. Ale copak to jde, když je vám skoro 40 a máte dvě malé děti?
Štvalo mě, že mi manželka furt kecá do života. Když odešla, byl jsem ztracený
- Anonymní
- 15.10.26
- 2113
Když mě žena opustila, první týdny jsem si říkal, že jsem konečně svobodný. Nikdo mi nebude říkat, kdy mám přijít domů, co mám koupit ani proč zase nechávám ponožky vedle postele. Kamarádům jsem...
Pozvali mě na grilovačku a pak se mi smáli za mou postavu. Už tam nejdu
- Anonymní
- 15.10.26
- 1320
Slíbila jsem si, že tam strávím příjemné odpoledne. Místo toho jsem si odnesla lekci z rodinné „laskavosti“. Moje sestra mě pozvala na oslavu narozenin svého syna a já jsem nadšeně souhlasila....
Sousedova kočka mi zmrzačila psa. Ten odmítá převzít zodpovědnost
- Anonymní
- 15.10.26
- 1675
Je to rok, co se u sousedů narodila koťata. Ze začátku mi kočky v okolí nijak nevadily. Ano, nenesla jsem dobře, že občas na naší zahradě najdu jejich exkrement. Díky tomu, že máme psa, se ale...
Návod na šťastné manželství. Tohle jsou věci, které u nás fungují
- Anonymní
- 15.10.26
- 1643
Nejsem manželská poradkyně a rozhodně nemám recept na šťastné manželství. Po letech společného života jsem ale vypozorovala několik pravidel, díky kterým se doma hádáme o něco méně. A některá jsou...
„Prsa ti udělají nový! A na pojišťovnu!“
- PenelopaW
- 14.10.26
- 866
Tak tuhle větu už nikdy nevyslovím nahlas. Je veliký rozdíl mezi plastickou operací estetickou a mezi rekonstrukcí prsu.
Naše manželství skončilo po roce. Stačila jedna chyba a přišla jsem o všechno
- Anonymní
- 14.10.26
- 3015
Petr byl mužem mých snů. Když jsme se brali, byla jsem přesvědčená, že to bude navždy. Předtím jsme spolu chodili skoro čtyři roky a já si byla jistá, že jsme si souzení. Jenže ani ne po roce byl...
Manželka začala dostávat časté zprávy ze školky. Nechtěla mi říct proč
- Anonymní
- 14.10.26
- 1622
Nejdřív jsem si toho skoro nevšiml. Manželce začaly chodit večer zprávy ze školky a já předpokládal, že jde o nějaké organizační věci. Výlet, platba za divadlo, změna času vyzvedávání. Jenže...
Nesnáším hlasovky! Kolegyně mi místo předávky práce posílá téměř podcasty
- Anonymní
- 14.10.26
- 518
Poslouchat devítiminutovou hlasovku plnou odboček, štěkání psa a neustálých změn je pro mě osobní očistec. Zvlášť když jde o předávání pracovní směny, kde záleží na každém detailu. Vážně si v...
Tohle byl první díl StarDance. Kvůli manželově blbosti jsem ho prošvihla
- Lucinda.pavlicek
- 14.10.26
- 605
Sobota odpoledne a já už jsem doslova na trní. Po roce začíná nová série Stardance. Prožívám tenhle televizní svátek snad ještě víc než volby do senátu. I ty v naší rodině rezonují, ale u této...
. Jak se vám daří po letech?
Jo, a někdy se pěkně ser*em. Lepší a horší období jsou všude. Spokojená s pokračováním příběhu? 
