Překvapení pod stromečkem

Jakmile jsem se v devíti letech dozvěděla, že Ježíšek neexistuje, dost mě to rozesmutnělo. Otočila jsem však svoji pozornost tím směrem, že když už jsem teda velká a vím to, tak se musím aktivně zapojit a každému, ale úplně každému, v rodině dát dárek. Protože jsem chodila do výtvarného kroužku, byl to většinou obrázek. Po pár obrázcích mě to již moc nebavilo, tak si pamatuju, že jsem zvolila techniku dokreslování, co jsme zrovna dělali ve škole. Sebemenší obrázek jsem roztříhla na půl a dokreslila. Pak jsem ho samozřejmě zabalila a nadepsala.

Asi mi ta výroba nějak zůstala, protože druhé Vánoce s dcerou jsem vyráběla domeček. Naštěstí z toho dcera ještě neměla úplně rozum, tak jsem to mohla dělat s ní. Kdybych ho měla dělat po večerech, kdy stejně nespala, tak ho dělám ještě dnes a to jí je pět let.
Vzala jsem čtyři stejné krabice, dvě jsem vždy spojila a komplet oblepila bílým papírem. Manžel pak vymyslel, jak je spojí a vyřezal okýnka a dveře. Já jsem na závěr nakreslila krtka a jeho kamarády zvenku a dovnitř různé obrysy na vymalování. Tento obří dům, v kterém si dcera stoupla v pohodě v roce a půl, jsme pak nenápadně schovávali v pokoji a přenášeli pod stromek.

Aby té výroby nebylo málo, za rok jsem vyráběla kuchyňku. Tam nebylo tolik oblepování, tak to bylo rychlejší. Tady jsem slepila dvě krabice, aby byla trouba a úložný prostor, dozadu manžel nalepil desku na háčky a hodiny, já jsem nalepila dvě plotýnky a manžel navrtal otáčecí čudlíky z víček od mléka.

Další rok jsem vymyslela výrobu mikrovlnky. Tu jsem měla oblepenou nejrychleji, to byla malá krabička, ale manžel vymyslel vychytávku, je tam páčka na světýlko, takže naše doma vyrobená mikrovlnka svítí.

Domeček občas opravíme, ale máme ho již čtyři roky a doteď si v něm dcera ráda hraje.