Jak to bylo, když jsme na Vánoce málem vyhořeli

Když mi bylo šest, koupili jsme byt ve městě. Do té doby jsme bydleli v podnájmu v městečku. Byla jsem na operaci, a když mě mamka s bráchou vyzvedli, šli jsme se na byt podívat. Už si nejsem jistá, jestli si rodiče nechali upravovat topení v koupelně a dělali komplet nové korkové podlahy místo lina, zda to mělo přímou souvislost s tím, že jsme otevřeli dveře a vyhrnula se na nás voda. Dál si jen pamatuji, že jsme a bráchou běželi po schodech a zvonili na nové sousedy, aby šli mamce pomoct s tou katastrofou. To bylo v srpnu.

V prosinci jsme slavili Vánoce, klasicky 24.12., ale už někdy odpoledne, protože taťka pracoval na dráze (jezdil jako strojvedoucí) a bohužel musel na noční směnu. Nebydleli jsme tam dlouho, ještě nebylo všechno vybalené, tak jsme pouštěli lodičky v lavoru. Pak zazvonil Ježíšek a všichni běželi do obýváku. Po nějaké době rodiče řekli, ať jde brácha kouknout, jestli nehoříme. Brácha přišel s tím, že hoříme. Jenže všichni jsou u nás hodně vtipní, tak mu nikdo nevěřil.

Reakce byla trošku pomalejší, ale přecejen někdo šel do pokoje a ověřil, že opravdu hoříme. Lodičky plavaly v plastovém lavoru, na dřevěné židli, která stála na nové korkové podlaze v mém novém pokojíčku. Jedna lodička zaparkovala u stěny lavoru, ten se začal tavit, ale zároveň hasit tou vodou. Po chvíli začala hořet židle a hořelo celkem pět korkových dlaždic. Naštěstí nic, co by se nedalo opravit.

Taťka uhasil požár a šel do práce. Od té doby si dáváme velký pozor na to, abychom pouštěli lodičky pouze ve skleněné mise a zhasínali loďky, jakmile Ježíšek zazvoní.