Příběh života

Aneb jak jsi přišel na svět. Ještě před nedávnem to bylo takové malinké nic a najednou tady leží živý človíček. Uteklo to rychleji, než by člověk myslel. Miluji Tě!

20052011282.JPG

s tatínkem :)

sluníme se :)

Ve zkratce pro nečtivé povahy: datum narození 18. 5. 2011 v 03:15. Míry: 50 cm, 3400 g, chlapeček Denisek.

Vrátím se nějaký čas před den D. Trápilo mě spousta věcí a bolístek, a tak není divu, že jsem se těšila a moc si přála, aby ses už vyklubal. V diskuzi Květňátka 2011 se rodilo již od dubna a nás maminek-těhulek stále ubývalo. Tak není překvapením, že jsme pravidelně dávaly hlavy dohromady a vymýšlely, jak to trošku popohnat. Některé na začátku května měly chvilinku před termínem a některé, jako já, jsme měly ještě pár týdnů k dobru. Takže pravidelně teplou vanu večer, kdy byla chuť trošku sexu, k jídlu lněné semínko, na přípravu těla k porodu homeopatika… Ať už to pomohlo či nikoliv, pravidelně nás navštěvovali poslíčci a taktéž pravidelně se večer manžel ptal, když jsem nemohla spát: „Už rodíš?“

Paradoxně tomu, jak moc jsem chtěla rodit - když to přišlo, myslela jsem, že to budou nejspíš jen poslíčci. Den před porodem jsem se ještě statečně vypravila na výlet za maminkou do 20 km vzdáleného bývalého bydliště. Tam si ze mně ještě dělali srandu, že kdyby náhodou, že to odrodíme Po příjemně stráveném odpoledni plného smíchu a řečí: „Malému se nechce ven, on čeká na toho jedenadvacátáho, on je určitě blíženec po mně“, jsem ulehla do postele. Ale ouha, místo kýženého odpočinku se dostavily bolesti zad, takže jsem se opět moc nevyspala.

Po probuzení do sluníčkového dne a zjištění, že záda stále bolí, usedám k počítači a pročítám nové příspěvky v diskuzi Květňátek, poté přidám také svou „trošku do mlýna“ a přidávám nové poznatky o bolestech zad. Dopoledne uběhlo rychle, příprava obědu (následné zážitky ale mou paměť ochudily o informaci, cože dobrého jsem to uvařila) a poté procházka do města s myšlenkou: „snad to přejde“ jsem ještě kupovala boty do porodnice, když doma nic nemám. Zabloudila jsem i do obchodu, že si koupím zázvor a udělám si zdravý čaj. Po příchodu domů jsem opět usedla k emiminu a už ty svoje bolesti více řešila - po procházce se přesunuly do podbřišku jako poslíčci. Po zvážení všech vaiant jsem uvařila čaj a šla se naložit do teplé vany, která vždy pomohla. Ulevila i tentokrát, jenže bolest se ve zmenšené intenzitě vrátila do zad. Na internetu jsem vyhledala, že vývar ze zázvoru, skořice a hřebíčku napomůže porodu - tak šup do čaje ještě skořici a hřebíček, dosladit medem a vynikající necelý litr nápoje byl do hodinky ve mně.

Kolem páté odpoledne se bolesti zhoršily a jako by si nemohly vybrat, jednou byly v podbřišku, podruhé v zádech. Píšu si s kamarádkou, že stále nevím, co to přesně je, tak volím vyčkávací taktiku - nejdůležitější věci mám sbalené už 2měsíce, tak co. Ale zatím stále žádná pravidelnost.

V šest začíná být bolest horší, píšu na eMiminu, že asi pojedeme večer, že nesnesu tu nejistotu, co se děje a že kdyžtak mě pošlou zpátky. To už je u nás tchýně a masíruje mi záda - za to jsem ji moc vděčná. Mezi šestou a sedmou jsem sbalila poslední věci a nachystala se. Manžel měl přijet kolem sedmé, měl zrovna jízdu v práci, tak mě zanechal v péči svých rodičů, a až se vrátí tak že vyrazíme. Oproti původnímu plánu se zpozdil půl hodinky - to už jsem se cítila o poznání lépe a že teda na to kašlu, že ze sebe trapku dělat nebudu v porodnici, že to jsou 100% poslíci. Zalehli jsme k televizi. No dlouho mi dobrá nálada nevydržela, zase se to zhoršovalo. Manželovi zase volali a tak jel opět někoho odvézt. Já už se svíjela a prosila, ať mi nahoru pošle mamku. Během jeho nepřítomnosti se vše zintenzivnilo a už jsem co 3-5minut prodýchávala na všech čtyřech jako pejsek, s hlavou zabořenou do pohovky.

Tady už se časově ztrácím, jen vím, že mi potom tchýně pomáhala se obléct, tchán odnesl věci a chudák ze mě vyděšený 4× volal mému muži ať si pohne, kde krucinál je, že snad ještě porodím doma. Nevím, jak dloho jsme čekali u vchodu (kolemjdoucí na mě měli pěkný pohled jak jsem si tam tak klečela), ale jak přijel, tak šup do auta a jel jako drak, což mi v bolestech spíš přitížilo. Za 2minutky jsme na vrátnici hlásili, že jdeme do porodnice - co taky jiného s mým břichem a výrazem alá smrt v obličeji Manžel jel zaparkovat auto a jeho maminka se mnou už spěchala na porodní sál. Zpětně z propuštěcí zprávy vím, že bylo 22:00.

Porod

PA na přijmu nás obě sepsula, že nemáme hysterčit a vzala si mě na příjem. Tchyni nejdříve považovala za mou maminku a mě přinejmenším za 18letou holku Posléze zjistila jak se věci mají a z tykání přešla do vykání. Nepříjemná přestala být, jakmile mě naučila správě dýchat a připojila na monitor. Myslela jsem, že mě omyje, když mi oznámila, že jsem otevřená jen na 2cm a že možná do rána porodím. Z toho jak mi vyhubovala se ve mě něco hnulo a intervaly mezi bolestmi se trošku prodloužily (hmm nebo že by ze správného dýchání?? ) Manžela odvedla do pokoje, mně udělala nálev, poučila co dělat a že mě za hodinu přijde zkontrolovat. Nálev ve mně nevydržel ani 5 minut a už jsem si trůnila na wc a volala na manžela: „Miláčku, prosímtě, neposlouchej to…“ :DDD

Manžel byl v těch chvílích pro mě velkou oporou, objímal mě, když jsem chodila v bolestech po pokoji sem a tam (dokud jsem chodit mohla), chlácholil mě, a hlavně tam byl, což mi asi pomohlo nejvíce. Vyzkoušela jsem si i sprchu, ve které jsem seděla na baloně a krásně si prohřívala podbřišek. A potom do postele a vnitřní kontrola, že za půl hodinky natočíme monitor. To už bylo kolem půl jedné, když jej natáčeli a prďlka v bříško moc nejevil aktivitu a měl slabší srdeční akci, tak pro jistotu nás nechlali připojené dýl.

V 01:00opět vnitřní kontrola - otevřená na 3cm. To už byly hodně bolestivé kontrakce, v rozmezí 2-3minut. Prosila jsem už poněkolikáté o něco na bolest, nejlépe epidural, který jsem už při přijmu hlásila, že až bude čas, že ho chci dostat. Bohužel anesteziolog měl zrovna práci jinde, tak jsem dostala na otupení bolesti zad injekci Algifenu. Zabral jen na chvíli. Do tří hodin jsem ležela jako mrtvolka a snažila se náležitě prodýchat každý stah, aniž bych zatínala svaly, protože pak to bylo ještě horší - stálo mě to opravdu hodně sil.

V 02:00: „Jste otevřená na 5cm, tak Vám pustíme vodu a uvidíme.“ Měla jsem říct, až přijde kontrakce a poté mi PA praskla vodu. Pak jsme znova zapojily manžela, aby mě doprovodil na záchod a že si mě PA už pro jistotu vezme na sál. Manžel zůstal v pokojíku, při samotném porodu být nechtěl a že jej zavolají až bude maličký venku. Ještě dodám, že jsme až do porodu neměli žádný odhad váhy a míry miminka, v pátek v poradně v porodnici to neudělali, že prý až při porodu a to se samozřejmě neudělalo.

V 02:30 jsem už ležela na sále. PA mě chválila, že to krásně rozdýchávám. Ptala jsem se na epidural, ale ten už se prý nestihne. Mimo kontrakce mi bylo do zpěvu. Vesele jsem vykládala a při další kontrakci jsem si už přitláčela.
V 03:00 mě PA otočila na záda, dala nohy do třmenů a šli jsme tlačit. Brzy už jsem malého cítila v dolní části a měla jsem pocit, že mi snad rupne zadek a vůbec celý spodek Slyšela jsem i lupnutí a nevěděla jsem, jestli mi prdla pánev nebo jen kůže - ale asi nic, protože mi nakonec šili jen nástřih hráze, dělaný když lezla hlavička ven. Docela jsem jej cítila, ale byla jsem za něj vděčná (oproti mým předsevzetím, že si nástřih rozhodně nenechám udělat:D ) Na další zatlačení byla hlavička venku. Bohužel přestala kontrakce, tak jsme museli chvíli čekt (to jsem myslela že zešílím) a při poslední kontrakci jsem vytlačila drobečka na svět - bylo 03:15 h. Taková úúúúúúúúleva. Chtělo se mi brečet úlevou a ohromným štěstím.

Potom zavolali novopečeného tatínka, aby mu ukázali syna a mohl si jej nafotit a být u umytí a zabalení. První přisátí se sice nepovedlo, ale aspoň jsme v prvních chvílích byli spolu. Od té chvíle mi připadá Denisek hezčí a hezčí. Manžel byl s námi ještě ráno na oddělení šestinedělí, kde jsme se ještě pofotili, potulili a potom malého odnesl sestřičkám, abych se mohla vyspat a taky on jel domů, prospat se po náročném večeru.

Poděkování

Tímto bych chtěla poděkovat svému manželovi a jeho mamince a tatínkovi, také všem holkám z Květňátek 2011, kitri, která do poslední chvíle seděla u pc a prožívala to celé se mnou, než jsem odjela do porodnice. A jinak celému nemocničnímu personálu, kteří mi byli vždy nápomocni. Na závěr se klaním všem, kteří se dočetli až na konec. Jsem prostě ukecaná baba

Sledovat eMimino.cz

načítám...

Přečtěte si také

„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům

Anonymní
16.07.26
749

Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...

„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední

Anonymní
16.07.26
591

Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...

„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami

Anonymní
16.07.26
1126

Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...

Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít

Anonymní
16.07.26
861

Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.

Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším

Anonymní
16.07.26
482

Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...

„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti

Anonymní
15.07.26
1998

Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...

Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím

Anonymní
15.07.26
1220

Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...

Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících

Anonymní
15.07.26
2241

Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...

Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku

Anonymní
15.07.26
925

Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...