Přirozený porod po sekci? 1. díl
- Porod
- geileenka
- 12.08.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nikdy jsem si nemyslela, že bych i já napsala svůj porodní deníček. Možná i z důvodu, že je jich tu již velké množství. Nakonec jsem se ale o svůj zážitek z druhého porodu rozhodla podělit, protože jsem sama často hledala informace o možnosti rodit přirozeně po předchozí sekci. Je to vůbec reálné?
Na úvod nejprve pár řádků o mém prvním porodu, který byl i přes naprosto bezproblémové těhotenství bohužel zakončen akutní sekcí koncem roku 2010. Možná i proto, že těhotenství bylo takové, jaké bylo (tedy naprosto žádné nevolnosti, komplikace, vše ukázkové), jsem si nepřipouštěla, že by u porodu mohlo dojít k nějakým problémům a těšila se na něj. Vždyť je to něco úplně přirozeného. Bohužel opak byl pravdou.
V jednu hodinu v noci mě probudily jakési bolístky, které jsem začala sledovat a přišly mi pravidelné po pěti minutách. Když jsem pak na pyžamu našla narůžovělou stopu, rozhodla jsem se, jako správná vyplašená prvorodička, vyrazit do porodnice s tím, že to je již určitě „ono“. Zburcovala jsem manžela a v ranních hodinách jsme dorazili do porodnice.
Na monitoru samozřejmě naprostý klid, otevřená na prst a porod prý v úplném začátku. Ale protože jsme to měli daleko a byla jsem již po termínu porodu, rozhodlo se, že tam raději už zůstaneme. Bohužel v tu dobu byly všechny porodní pokoje plné, takže mě zatím šoupli na gynekologické oddělení s tím, že je ještě „nic neděje“. Na pokoji byla jedna těhulka s ještě poměrně malým bříškem a jedna starší paní, takže soukromí prakticky žádné.
No, abych to zkrátila. Bolesti se pomaličku stupňovaly a trošku se i pohnul nález, takže jsem po asi dvou hodinách byla konečně přesunuta na porodní pokoj, kde jsme s manželem měli konečně soukromí. Bohužel mi bylo řečeno, že ač to bolí s prominutím jako prase, tak to nejsou ty pravé otevírací kontrakce. Odpoledne jsem již po probdělé noci byla vyřízená a většinu kontrakcí trávila na posteli v polospánku. Nález se jen velmi pomaličku měnil, skoro neměnil. Poté následovalo píchnutí vody, které pouze zhoršilo bolesti, ale dál jsem se prakticky neotvírala.
Kolem osmé večer se malé začaly horšit ozvy, otevřená jsem byla stále jen na 6 cm a bylo rozhodnuto, že porod bude ukončen císařským řezem. V tu chvíli mi to již bylo úplně jedno. Už se celkem spěchalo, takže jsem musela mít celkovou narkózu a protože dcera šla pro jistotu po porodu na kyslík, viděla jsem ji prvně až druhý den ráno. Už v tu chvíli mi bylo jasné, že takhle už tedy nikdy rodit nechci a že příště to prostě MUSÍ být jinak.
Když jsem prakticky přesně 3 roky po prvním porodu otěhotněla, byla jsem štěstím bez sebe a po krátké době se začala zajímat i o to, zda je po první sekci vůbec možný přirozený porod. V podstatě to mělo být reálné, jen se musí splňovat několik podmínek – poloha hlavičkou dolů, nízký odhad váhy miminka (do 4 kg, v některých porodnicích dokonce do 3,5 kg) a dostatečná tloušťka jizvy, která samozřejmě nesmí ke konci těhotenství a během porodu bolet – aby doktoři vůbec byli ochotni přirozený porod zkoušet. A že i tak je to většinou jen s 40% úspěšností, hlavně u nepostupujících porodů, které se prý rády opakují.
Moc radost jsem z těchto informací neměla, ale zařekla jsem se, nepřipouštět si žádné špatné myšlenky. Nakonec, i kdyby se i mé druhé dítko mělo narodit sekcí, pohled na ten růžový uzlíček by mi opět dal na vše zapomenout.
Čeho jsem se obávala nejvíce bylo, aby se neopakoval scénář z prvního porodu, tedy akutní sekce v celkové narkóze, kdy jsem byla ochuzena o první společné minuty s mou dcerou.
I mé druhé těhotenství probíhalo naprosto bezproblémově, stejně jako to první. Bříško rostlo tak akorát, dle lékařů bylo spíše menší, ale miminko velikostí odpovídalo (tudíž byl předpoklad, že bych se měla vejít do limitu pro přirozený porod) a vody byl také dostatek, takže to ničemu nevadilo. Dokonce jsem podruhé přibrala jen polovinu toho co poprvé, takže jsem se až téměř do konce cítila nesrovnatelně lépe.
Protože jsem do poradny chodila do nemocnice, kde jsem sice měla svou stálou lékařku, ale v případě akutního porodu tam místo ní byl záskok, měla jsem téměř pokaždé „štěstí“ na jiného lékaře či lékařku. Mám pocit, že za dobu těhotenství mě vyšetřoval snad celý gynekologický tým. Pokaždé si jen načetli zprávu, u sekce se zarazili - musela jsem vysvětlit, proč byla. Pak mi byla prohmátnuta jizva a to bylo vše.
Naše malá potvůrka se celkem dlouho nechtěla otočit hlavičkou dolů, až jsem již začala být nervózní, že nakonec zůstane KP. Ale naštěstí kolem 30. tt se přece jen umoudřila a v bříšku zaujala správnou polohu.
První zmínka o možnosti rodit po sekci přirozeně přišla až kolem 37. tt, kdy se sympatický mladý doktor po načtení mé diagnózy zeptal: „A jak chcete rodit tentokrát? Spodem, ne?“ Nadšeně jsem odsouhlasila a podle jeho názoru tomu zatím nic nebránilo.
Z ordinace jsem odcházela plná optimismu a začala se psychicky připravovat na přirozený porod. Nakoupila jsem si předporodní čaj (směs maliníku a jahodníku) a začala ho popíjet, nejprve 2 šálky denně, od 38. tt už konvičku denně. Rovnou s čajem jsem si objednala masážní olejíček k porodu, aby mi manžel mohl masírovat bolavé kříže a stehna (u prvního porodu jsem strašně trpěla na křížové bolesti, které šly až do kolen). V lékárně jsem koupila hroznový cukr, abych ten případně dlouhý porod zvládla, a pro manžela Redbull, aby mi zase u porodu neusínal jako u prvního – tenkrát mě to tak neskutečně vytáčelo.
Má představa o porodu byla jasná. Tentokrát se nebude nikam spěchat, hezky si většinu porodu „odtrpím“ doma, vlezu si do vany nebo do sprchy a s odjezdem do porodnice počkám až na poslední chvíli.
Na kontrole v 39. tt jsem opět narazila na jiného doktora, který také zatím k sekci neshledával důvod, ale postupoval již opatrněji a rozhodl, že si ten den mám ještě raději zajít na jeden detailní ultrazvuk, kde mi udělají biometrii miminka a změří tloušťku jizvy.
Biometrie dopadla na výbornou, odhad malé byl kolem 3,2 kg, ale tloušťka jizvy 2,9 mm. Podle pana doktora na ultrazvuku prý v pořádku, ale co jsem si pak sama vyčetla, tak hodnota nic moc, protože do porodu se ještě může hodně ztenčovat. Každopádně mi bylo řečeno, že mám počkat do další kontroly za týden. Doufala jsem, že k ní třeba ani nedojde a malá se rozhodne vykouknout sama dříve.
Bohužel i další kontrola se konala. To bylo pondělí 21.7., byla jsem již 40. tt a tři dny do termínu porodu podle ultrazvuku. Ten samý sympatický doktor, který mi tak optimisticky radil porod „spodem“ se teď koukl na výsledky biometrie a jizvy a prohlásil, že ta jizva je na přirozený porod celkem tenká.
V tu chvíli mi to bylo tak hrozně líto. Už jsem se začínala těšit na to, že to budu moci alespoň zkusit, že se všechno tak hezky vyvíjí a najednou to vypadá, že přece jen skončím na plánované sekci. Přitom jizva mě celou dobu ani jednou nezabolela, a to jsem si ji i sama občas jemně promačkala, abych měla jistotu, že opravdu není důvod k obavám.
Nicméně doktor vzal ultrazvuk a udělal si ještě jednou vlastní biometrii a kontrolu jizvy. A jeho naměřená hodnota byla 4,6–5,5mm. Jen vrtěl hlavou, že nechápe, kde kolega ty hodnoty vzal. Opět tu byla ta radost, že mě zatím ještě nikdo na císaře nutit nebude. Nicméně tu mi hned vzápětí trošku schladil po vnitřním vyšetření, kdy konstatoval, že nález se od minulého týdne vůbec nezměnil (čípek 1,5 cm a pro prst) a že se spolu ještě za týden určitě uvidíme. No a pokud by se malá nerozhoupala sama, tak rozhodně nemám čekat žádné vyvolávání, ale rovnou sekci.
Tak to tedy ne, milý pane doktore. Zařekla jsem se, že za týden se už určitě neuvidíme, protože do té doby si hodlám hezky přirozeně porodit sama. Ještě ten večer jsme s manželem zkusili trošku neohrabaný sexík po celkem dlouhém půstu, což byl pro mě tak nějak jediný přípustný pokus o „pošťouchnutí“ malé. Rozhodně jsem nechtěla zkoušet nějaké zázračné nápoje, skákaní do schodů a podobně, protože mi bylo jasné, že efekt to stejně mít nebude. Jenom jsem hladila bříško a říkala malé, že to spolu zvládneme, ale potřebuji od ní maličko pomoct.
Druhý den ráno jsem na papíře našla celkem velké množství zátky. Tak fajn, evidentně jsme s mým „nálezem“ trošku hnuli. To se opakovalo i další den ráno, to byla středa a jeden den do vypočteného termínu porodu…
V pokračování deníčku se již konečně dostanu k popisu mého druhého porodu a k tomu, zda se nám to nakonec podařilo zvládnout přirozenou cestou…
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1159
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 692
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1198
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 502
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 305
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19083
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2519
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2748
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2472
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1653
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
tak pěkně děkuji, jsem napnutá jak kšandy jak to dopadlo, ale tuším, že dobře, já tedˇbudu za chvíli řešit to samé, tak proto jsem tak nedočkavá 
. První dítě jsem „porodila“ plánovanou sekcí a dělám vše pro to, aby to šlo přirozeně. Lékař mi jizvu neproměřoval a doufám, že mi nic nezanedbává. Mám týden do termínu, CS3. Když jsem se v porodnici ptala jestli po sekci vyvolávání, tak prý ano. Budu doufat a také doufám, že u druhého dítka nebyla sekce. Já bych tu určitě strašně obrečela - možná slabý výraz ořvala.
U me prvni ditko planovana sekce kvuli KP a ted to bude zase sekce a jsem v pohode, na prirozeny porod se necitim, mela jsem problemy s jizvou, tak nechci riskovat
první porod mám taky sekci, vubec jsem se neotvírala, na tablety ani oxytocin nereagovala, bolesti k ničemu, po dvou dnech vyvolávání stale na dvě čísla 
. Je to zajímavé, že jednou to nejde a pak to najednou jde, co?
