Přirozený porod po sekci? 2. díl
- Porod
- geileenka
- 16.08.14
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Ve svém předchozím deníčku jsem popsala svůj první porod, který byl nakonec zakončen akutní sekcí a mé druhé těhotenství, při kterém jsem si moc přála porodit přirozeně. A jak to nakonec všechno dopadlo?
Ve středu 23.7. večer jsem jako vždy měla nějaké poslíky. Už jsem jim ani nevěnovala extra pozornost. Ještě jsem si psala s kamarádkou, že si myslím, že budu zase přenášet jako u první dcerky. Manžel na mě koukal a ptal se, jestli si nejdeme radši lehnout, abychom měli sílu na případný noční porod. Smála jsem se, ať se nebojí, že se ještě opravdu nic neděje a že případně dám včas vědět.
Nakonec jsem se rozhodla, že si tedy vlezu na chvilku do vany a uvidím. Ve vaně jsem byla asi hodinu a bolístky samozřejmě přešly. Manžel mezitím skutečně usnul na gauči, takže místo naplánovaného filmového večera jsme šli do postele.
Probudila jsem se lehce před pátou hodinou a asi za minutku cítím takový divný pocit dole a potom, jak „něco“ málo vytéká. Okamžitě jsem byla probraná, vyskočila jsem a s rukama mezi nohama běžela na záchod. Nicméně na záchodě nic dalšího neteklo, jenom pyžamo bylo lehce vlhké.
No super, takže jsem zase nevěděla, na čem jsem.
Dala jsem si sprchu a čekala, jestli nedorazí nějaké bolesti nebo nepoteče další voda. Ale nic se nedělo, jen asi po čtvrt hodině drobná bolístka v kyčlích, ale rozhodně nic, co by připomínalo kontrakce.
Vzala jsem tedy pyžamo a šla na válečnou poradu se spícím manželem. Probudil se překvapivě celkem rychle, hned byl při vědomí a naprosto v klidu. Což jsem ostatně byla i já, protože mi stále přišlo, že se prostě nic neděje. Nicméně manžel prohlásil, že pokud jsem se nepočůrala, tak to asi bude voda a měli bychom do porodnice alespoň zajet, pro jistotu. Nezbylo mi než souhlasit.
Nějak nebyl důvod pospíchat, vůbec nic se nedělo, nic dalšího neteklo, jen ta divná lehká bolest v kyčlích se pořád vracela. Ale když jsem chodila, tak jsem ji skoro necítila. Dali jsme si snídani, uvařila jsem si s sebou pro jistotu svůj předporodní čaj (už mi i docela zachutnal), v klidu dobalila tašku, vzala si vložku kvůli kontrole vody a kolem 7:30 jsme vyjeli. Hlídání naštěstí nebylo třeba řešit, protože starší dcera byla na prázdninách u babičky.
Do porodnice to bylo asi 45 minut cesty. Manžel se ještě ptal, jestli se cestou může stavit v Lidlu - potřeboval tam něco vrátit a jelo se kolem. Odsouhlasila jsem to, necítila jsem potřebu nikam spěchat. Bolístky v kyčlích jsem odhadovala kolem 4–7 minut, nic extra pravidelného a rozhodně nic moc bolestivého. Pořád mi to nepřipomínalo kontrakce, jaké jsem si pamatovala z prvního porodu (ani ty falešné ani ty pravé).
Celou cestu jsem manželovi opakovala, že ale jedeme určitě zbytečně brzy, že to určitě voda nebyla a že to bude stejné jako u prvního porodu. Hlavně mu kladla na srdce, že pokud jedeme zase v začátku porodu, tak ale půjdeme ještě pryč, i kdybych měla sedět v autě nebo chodit po parku. Děsila mě totiž představa, že mě přivážou k monitoru (jak prý po sekcích bývá zvykem) a já budu trpět vsedě nebo ještě hůře vleže bez možnosti s bolestmi pracovat.
Připadala jsem si zase jako vyjukaná prvorodička a moje představa co nejdelšího pobytu doma vzala za své.
Do porodnice jsme dorazili lehce před 9:00. Ještě jsme parkovali kousek od ní v uličce, abychom nemuseli platit parkování (při představě dalšího porodu 20 hodin). Chůze mi stejně na ty kyčle dělala dobře. Při vystupování z auta jsem zase pocítila, jak něco málo vyteklo a začala jsem pomalu věřit, že to bude skutečně voda.
Do porodnice jsem dorazila s trapným, že ASI rodím, že mi ASI teče voda. No jo, druhorodička. Odevzdala jsem vložku na test a bylo mi oznámeno, že se opravdu jedná o vodu. V tu chvíli mi bylo jasné, že je to už skutečně tady. Napojili mě na monitor, kde se samozřejmě nic nehýbalo – po očku jsem sledovala, zda se zobrazují ty mé bolístky v kyčlích, ale ani ťuk. No super, takže se bude opakovat historie a opět budu mít ty „špatné“ bolesti, které nepovedou k otevírání a které mi nikdo nebude věřit, protože ten slavný monitor je prostě neukáže.
Doktorka se ptala, zda mám nějaké bolesti, tak jsem jí popsala ty své v kyčlích, ale že to tedy zatím není nic hrozného. Následovalo vyšetření s verdiktem na 3 cm. Doktorka mě pochválila, že na to, že nemám žádné bolesti, je to velmi pěkný nález. No dobře.
Ještě ultrazvukem znovu kontrolovala jizvu, ale protože jsem zrovna chvilku předtím byla na záchodě, nemohla ji pořádně změřit. Dostala jsem tedy za úkol hodně pít a přijít znovu, až se mi bude chtít čůrat. Po kontrole jizvy mi bylo řečeno, že v pořádku.
Potom jsme se s manželem přemístili na porodní pokoj, kde bylo i porodní křeslo a dala se tam trávit jak první, tak i druhá doba porodní. Sprcha a WC bylo sice na chodbě, ale tou dobou tam nikdo jiný nebyl, tak mi to ani nevadilo.
Přišla velmi milá mlaďounká porodní asistentka, takové sluníčko, a že mi ještě jednou natočí monitor, protože na příjmu byl moc krátký. A už to začíná, říkala jsem si. Ale bolístky byly pořád velmi slabé a i když mi na ty kyčle chození pomáhalo, sedět ještě taky nebyla taková hrůza. Během monitoru mi odtekl zbytek vody.
Mezitím přišla ještě druhá, o něco starší, ale také velice milá porodní asistentka a ptala se, jak probíhal ten první porod, proč to nepostupovalo a jak moc jsem se otevřela. Potom mi navrhla, že mi mohou dát nějaký bylinkový klystýr, se kterým mají velmi dobré zkušenosti, že napomáhá porodu a krásně připravuje porodní cesty. Sice jsem v tašce měla připravený YAL, ale souhlasila jsem. Ten jsem dostala asi kolem 11:00. Dokonce jsem ho ani nemusela nechat vytéct celý, PA říkala, ať si klidně řeknu stop a ona přestane. Ale žádný nepříjemný pocit to nebyl, což si z prvního porodu pamatuji zcela opačně.
Potom jsem se přesunula pro jistotu do blízkosti WC a sprchy. PA mi říkala, ať si vydržím, jak budu chtít a jak to půjde, žádné takové to „udržte to x minut“. Už druhá bolístka v kyčlích byla o hodně výraznější a vše šlo ven. Pak jsem pochodovala ve sprše a sprchovala si horkou vodou podbřišek a kyčle. Manžel navrhl, že mi tam přinese balón, za což jsem mu byla vděčná. Mé „kyčlové“ kontrakce nabíraly na intenzitě, ale při kroužení na balónu a sprchování podbřišku horkou vodou šly krásně prodýchat.
Chvílemi jsem litovala manžela, protože z maličké koupelny se během okamžiku stala sauna. Snášel to ale statečně.
Mlaďounká PA jenom chodila s přenosným monitorem a kontrolovala malou. Pak přišla s tím, že nemám čůrat, že by doktorka ještě ráda zkonzultovala jizvu se starším doktorem, tak až dorazí, že na to mrkne. Začala mi blikat výstražná kontrolka, že se jí asi přece jen něco nezdálo.
Po chvíli jsem začala cítit tlaky na spodek, což jsem si tedy říkala, že je asi ještě nějak brzy. Nicméně ten pocit mě donutil slézt z balónu, sedět už se nedalo a prodýchávat na čtyřech s hlavou opřenou o balón. Ve sprše jsem byla asi 1,5 hodiny, vůbec nikdo mě v tom neomezoval.
Po chvilce zase přišla PA, že mi ještě potřebuje natočit monitor, tak ať si pak v klidu vylezu, že pak budu moci zase jít do sprchy. Točili jsme nejprve vsedě, dokonce jsem mohla i chodit, ale malá se při jakémkoliv pohybu ztrácela ze sondy, tak jsem nakonec seděla v krkolomné poloze, která jako jediná byla pro mě přípustná (nakloněná přes jedno opěradlo a s nohou hozenou na manželových stehnech) a manžel mi držel sondu přimáčknutou na břiše. Ale ani tak záznam nebyl nic moc.
Docela mě znervózňovalo, že se mi zobrazovala tak možná každá třetí kontrakce. Já jsem se kroutila v křesle s těmi mými bolestmi v tříslech, které už tedy byly celkem silné, a monitor si vesele ukazoval hodnoty kolem 10–20. Měla jsem chuť ho něčím rozmlátit. Občas tam tedy hodil nějakou tu hodnotu kolem 80, ale to spíše jen tak, aby se neřeklo.
Po pár minutách přišla PA a že už mi to tam ukazuje pěkné kopečky, tak jsem hned odvětila, že už chodí i v docela krátkém intervalu (měla jsem pocit tak kolem 2 minut), aby náhodou nesoudila podle toho trapného monitoru a že už mám i celkem tlaky na spodek. Nicméně monitor nebyl nic moc (malá pořád utíkala ze sondy), tak že ještě natočíme chvilku vleže. Do toho přišla doktorka, že mě vyšetří. Jak já byla ráda! Zajímalo mě, jestli se to někam pohnulo.
K mému překvapení doktorka prohlásila, že mám zašlou branku, zbývá jenom lem a bude se čekat na malou, až si dorotuje a sestoupí. Docela jsem koukala. To bylo něco před 13:00.
Poté následovalo několik kontrakcí vleže na boku, kdy mi PA pomáhala se zvednutou nohou, aby si miminko správně dorotovalo. Během toho se dotočil i monitor. Jakmile mi ho sundali z břicha, zaujala jsem okamžitě polohu na čtyřech, která mi v tu chvíli byla nejpříjemnější. I PA mě chválila, že to je v danou chvíli ideální poloha, tělo si to tak prostě řeklo samo.
Poté následovalo několik dlouhých minut a nekonečných kontrakcí, které jsem měla maximálně prodýchat, i když jsem měla pocit, že mě již roztrhnou. Samozřejmě to úplně dokonale prodýchat nešlo a musela jsem si přitlačovat a i jsem si docela hezky zařvala.
Dokonce jsem si zkusila i pár kontrakcí ve stoje zavěšená o manžela. PA byla výborná, povzbuzovala mě, říkala, jak už se to všechno blíží. Stejně tak skvělý byl i manžel, který dostal masážní olejíček a mezi kontrakcemi mi masíroval záda, aby v kontrakci rychle skočil k mé hlavě a nechal si drtit ruce.
Konečně mi PA řekla, že se můžu přesunout na porodní křeslo a půjdeme na to. Popošla jsem tedy ty asi 2 metry, které mi přišly nekonečně dlouhé, jak už jsem malou cítila v porodních cestách.
Tlačení už byla neskutečná úleva. Najednou už kontrakce nebolely a věděla jsem, že jsem už téměř u cíle. Navíc kontrakce šly najednou celkem pomalu za sebou, i PA se divila, takže jsem si mezi nimi hezky odpočinula a vydýchala se. PA mi celou dobu masírovala hráz olejíčkem a říkala, že když budu tlačit tak, jak mi řekne, tak nebude potřeba nástřih. Měla pravdu, poslouchala jsem na slovo a vše se obešlo bez nástřihu nebo natrhnutí. Dokonce jsem si mohla sáhnout na lezoucí hlavičku a můj zvídavý manžel prý celou dobu vše detailně pozoroval - ani jsem si nevšimla. Ve 13:26 mi na břiše přistálo naše malé štěstíčko, naše Verunka, 3,540 g. Naprosto neskutečný pocit.
Maličkou jsem měla na hrudi asi 15 minut. Byla krásně čisťounká, dětská sestra přes ni jen přehodila plínku a deku, zkontrolovala délku pupečníku, aby mi ji mohla posunout výše a mohly jsme se tulit. Během toho doktorka zkontrolovala poranění (pouze jeden malý škrábaneček na vnitřní stěně na jeden steh, který jsem ani necítila). Porodila se placenta (v klidu se čekalo, až se uvolní sama), zkontrolovala se jizva. A to vše s malou na bříšku. Pupečník nechali automaticky dotepat a stříhal ho velmi nadšeně tatínek.
Na svůj druhý porod budu asi se slzou v oku vzpomínat do konce života. Vše šlapalo tak, jak mělo. Měla jsem pocit, že mé tělo najednou přesně ví, co má dělat, stačí ho jen poslouchat. To jsem u prvního porodu nezažila a dlouho pak pochybovala, jestli jsem vůbec schopná „porodit dítě“. Celou dobu jsem byla hrozně v klidu, vyrovnaná, žádný stres, dokonalá atmosféra a moc příjemný tým lidí kolem.
Nakonec jsem ani nepoužila nic z toho, co jsem si nakoupila. Masážní olejíček měli v porodnici vlastní, hroznový cukr ani Redbull nebyl potřeba, protože na únavu nebyl čas. Dokonce nedošlo ani na druhou kontrolu jizvy starším doktorem.
Mé velké díky patří porodnici a jejich přístupu, hlavně oběma sluníčkovým PA, které celou dobu chválily a povzbuzovaly a hrozně mi psychicky pomáhaly, nic mi nevnucovaly a všechno nechávaly na mě. Zároveň bych to nikdy tak krásně nezvládla bez svého úžasného manžela, který mi byl neskutečnou oporou. Jsem ráda, že jsme ten nádherný okamžik mohli prožít spolu.
Doufám, že si takový porod třeba ještě někdy zopakuji a za pár let si dojedeme pro chlapečka nebo třetí princezničku.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1041
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 612
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1050
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 457
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 286
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18858
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2493
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2711
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2452
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1638
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
,ale mám zase díky tobě alesponˇmalou naději, přeji Vám všem moc zdraví a štestí 
Tiše závidím, měla jsem stejný scénář až skoro do konce, jen mi pak hodně zeslábla jizva, byla bolestivá a odhad váhy byl už ke 3800g, takže nakonec vše skončilo týden po termínu plánovaným CS 
Naštěstí při vědomí, takže jsem naši 4kg princeznu dostala hned na hrudník 
konecne popis cele akce pekne detailne 
On stejně ve finále zůstal v autě, takže by pro něj asi už nešel, ale naštěstí nebyl potřeba.
