Prostě dlouhý porod
- Porod
- Inuska.pv
- 28.09.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
O porodech, těch rychlých i pomalých tu bylo napsáno hodně. Píšu to hlavně proto, abych tak trochu vykřičela tu bezmoc a křivdu, kterou cítím. Proto buďte prosím shovívaví...
Celé těhotenství bylo při zpětném pohledu vlastně v pohodě. Trocha těch nevolností, šílená únava, uklízecí mánie a ke konci pocit, že se měním ve velrybu.
Prostě klasika. Na porod jsem se kupodivu celé těhotenství těšila. Pořád jsem si opakovala, že pokud budu myslet pozitivně, tak to tak i dopadne. Nikdy jsem nebyla bolestínek a vyhlídka „pár hodin bolestí“, jak říkala moje mamka, se dá přeci vydržet. Tak jsem si to jako nějakou mantru pořád opakovala.
Opakovala jsem si to i večer, když se dostavily první bolesti. Paráda! Já budu rodit! Bylo pondělí deset večer a mně bylo jasné, že tak rychlé to nebude, že se prcek narodí nejdřív druhý den. Já jsem se proto pustila rychle do uklízení, kontrolování tašky, dokladů. A protože bolesti zatím byly po 10 minutách, tak jsem se usadila na balon a pustila si Kapitána Ameriku. ![]()
Když to cca ve 2 hodiny ráno skočilo na 5 minut, začala jsem uvažovat, zda manžela budit nebo čekat. Nakonec jsem volala do porodnice, kde mi „milá“ PA Edita, kterou jsem zjevně vzbudila, doporučila dát si horkou vanu a prý pokud to bude dál hodinu pokračovat po 5 min, tak mám přijet. OK. Nakonec jsem s manželem dorazila do porodnice před 4 hodinou ráno. Nervózní, jestli si mě tak nechají nebo pošlou domů.
A právě asi tady, na prahu porodnice, začalo drama, jak to nazval manžel, které trvalo 36 hodin. Abych tedy nepřeháněla, drama to bylo vlastně až asi poslední 3 hodiny, ale…
U příjmu mě přivítala PA, se kterou jsem mluvila po telefonu a evidentně už mezi futrama jí bylo jasné, že jdu brzy. Vyšetření proběhlo se špatně skrývaným sarkasmem, co že dělám venku, když mám ležet doma v posteli a snažit se spát, dokud můžu. No, já si říkala, že teda poděkuju za vlídné poučení, a jede se domů. Načež dorazil rozespalý doktor a aniž by mě vyšetřil, nakázal PA mě ubytovat. Tímto se doktor otočil a odešel. Já koukám, PA kouká. A pak vytočená PA mě jde ubytovat.
Dál pokračuje celé úterý v duchu sprcha, ozvy (furt to sjíždělo, takže mě kromě bolestí v kříži šíleně bolely i prsty na rukou, jak jsem tlačila ty sondy na požadované místo
) a příkazy ležet a odpočívat. Jo, ležet, ale jak?! Mně se chtělo strašně chodit. V noci z úterý na středu se mi věnovala opravdu milá a ochotná PA. Chodila za mnou co chvíli, mluvila se mnou, dokonce mi i masírovala záda, aby mi ulevila od křížových bolestí. Bože, jak já si přála porodit právě s ní. S blížícím se ránem mi ale bylo jasné, že mám smůlu. Hned v 5 ráno jsem volala manželovi, který se chystal do práce, že mě opustila další PA, a mimi je pořád v břiše. A jeho reakce? „Miláčku, však on čeká beztak na tu milou PA Editu z příjmu!“ A taky že jo.
Ráno si mě PA Edita přebírala se slovy: „Ježíš, vy jste ještě tady!“ Jo, a já si pomalu přála to vydržet do konce její směny…Celou tuhle dobu jsem byla v pohodě, pořád jsem si opakovala, že už to bude. Jenže ještě ve středu ráno jsem byla otevřená sotva na 3 prsty…
V osm ráno jsem volala manželovi, ať se vrátí z práce. Ne, že by se porod nějak výrazně rozjel, ale nakonec se jeden doktor rozhodl píchnout mi aspoň vodu. Já jsem už v tu chvíli (po cca 33 hodinách) prosila o cokoliv proti bolesti. Potřebovala jsem si už odpočinout. Doktor mě vyslyšel, dostala jsem Dolzin. PA na to reagovala se slovy, že teď toho aspoň využije na oholení a klystýr. OK, bylo mi najednou skvěle. Mezitím dorazil manžel a já jsem mu s úsměvem na rtech oznámila, že jsem sjetá a je mi božsky.
Tenhle pocit trval bohužel už jen chvíli.
Ty poslední 3 hodiny jsem byla nucena strávit vleže na monitoru. V mém rozkroku se během té chvíle vystřídal snad veškerý zdravotnický personál, co tam byl. Porod se zasekl na 7 prstech a malý prostě odmítal sestoupit. A právě tehdy jsem začala panikařit. Ne z bolesti, ale díky PA, kterou jsem zjevně už nebavila. Ozvy pořád sjížděly a já jsem špatně dýchala, dle jejích slov. Upřímně, myslím, že jsem dýchala, jak nejlíp jsem uměla. Snažila jsem se, ale prý špatně. A pak přišla věta, na kterou nikdy nezapomenu: „Vy snad to děláte schválně. Vy si to dítě dusíte, a jestli to špatně dopadne, je to vaše vina!“ Jestli jsem do téhle chvíle byla pořád relativně v klidu, tímhle se to změnilo. Pamatuju si, jak jsem manželovi drtila ruku a se slzama v očích jsem ho prosila, ať něco udělá, že ho (našeho syna) nechci zabít.
Pak už jen následoval chabý pokus mi tlačením na břicho a přetažením branky pomoct. Jako spása se najednou ve dveřích objevil další doktor, který zavelel na císaře. Moje první reakce byla NE. Ale jakmile jsem viděla ten šrumec kolem mě, byla jsem ráda, že se konečně něco děje.
Poslední rozloučení s PA Editou proběhlo při přelézání z kozy na vozík. Samozřejmě mě chytla výživná kontrakce a doktor, který se mi snažil pomoc přelézt jen vztekle štěkně po PA, že mi už dávno měla dát něco (nevím co..) na zastavení kontrakcí, že snad nečeká, že s bolestma mě povezou na sál. Tolik ke kvalitní práci této PA, která se stále oháněla tím, že má 30 let praxe, a tak ví, co dělá…
Za 5 minut tj. v 12,35, bylo po všem. Aspoň pro manžela. Já jsem až po 6 hodinách měla možnost vidět našeho syna. Jako poslední. A bohužel jsem do poslední chvíle nevěděla, jak celý porod dopadl. Ležela jsem tam a prosila, ať mi někdo řekne, jestli je miminko OK. Nikdo mi nebyl schopný mi cokoli říct. Až při převozu se mě sanitář ptal, jak se bude mimi jmenovat. Řekla jsem mu, že pokud je to opravdu kluk, tak Matýsek. A on na to, že ho už viděl, jak ho převážely sestry na novorozenecké, a že je to drobeček.
Neumíte si představit ten vztek, co mě v tu chvíli zaplavil. O tom, že je vše v pořádku, o tom, že mám syna, mě informuje chlap, co tam převáží pacienty! Tímto se mu omlouvám.
Jelikož jsem už tenhle deníček šíleně natáhla, tak jen dodám, že ve chvíli, kdy mi konečně ve středu v 18,00 na pár minut dali Matýska do rukou, cítila jsem jen a jen únavu. Na malého jsem skoro neviděla, jak jsem byla grogy a ani nevím, že mi ho brali. V tu chvíli jsem už byla mimo.
Teď je to už víc jak 3 měsíce pryč. Matýska miluji, ale na ten pocit, že mi ten okamžik první lásky ukradli, mě nějak neopouští. Možná nejsem objektivní.
Teď už jsem zapomněla na tu bolest i na ty nekonečné hodiny. Nezapomenu ale nepříjemnou PA a strach a bezmoc těch několik prvních hodin po porodu.
Ale abych nekončila tak tragicky…věřím, že případný další porod už musí být lepší, optimismus mě neopouští.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1595
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 939
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1633
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 686
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20605
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2605
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2877
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2593
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1753
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....