Psychika snažilky 2. část

Pozorovala jsem ji, jak během hodiny vykouřila tři cigarety a vypila skoro půl litru vína a přemýšlela jsem, proč ti, kteří po dětech netouží a bezou je jako přítěž, jako nutné zlo, je mít můžou a ti, kteří by pro ně udělali první poslední a mají pro ně zázemí, je mít nemohou.
Manžel mě uklidňoval svou obvyklou frází: Vždyť rok ještě není tak dlouhá doba… Vždyť jsem mladá… Určitě budu v pořádku… Za rok miminko určitě bude… Nesmím se na to upínat…
Klasika. Každému se velmi snadnop radí - přestaň se na to upínat. Nemysli na to, snaž se vypustit, užij si dovolenou. Po každém sexu jsem si říkala - co když teď možná…? Při každém pohldu na miminko v kočárku či na těhulku jsem byla smutná. Několik dní před očekávanýma měsíčkama už jsem byla jako na trní.
Hormony mi tedy nepomohly. Dobrala jsem i šestou - poslední dávku a stále jsem nebyla těhotná. S doktorkou jsem se tedy domluvila na laparoskopii - na zákrok, při kterém se hadičkou podívají do mého těla a zjistí, jestli je ve mně nějaký problém či ne.
Všechno se událo moc rychle, takže jsem si ani nestihla uvědomit, co se děje. Ve středu mě lékařka odkázala na předoperační poradnu. Tu jsem navštívila ve čtvrtek, celá nervózní, co se bude dít. Přijal mě sám primář. Zamyšleně se škrábal na čele a vysvětloval mi, že před prázdniny se neoperuje, nejdříve to půjde v září a to mají docela plno.
Pak navrhl lepší variantu - neděle. Na mou näivní otázku, kterou neděli má namysli, mi odpověděl že tuto. Byl to šok. Měla jsem dva dny na to, abych se s tím nějak smířila.
Naštěstí jsem nestihla přemýšlet. V neděli jsem nastoupila do nemocnice, v pondělí jsem šla na zákrok. V úterý jsem byla doma dřív, než jsem se nadála.
Včera jsem dostala další měsíčky. Ale mám naději. Za měsíc odlétáme na dovolenou, jak jinak, než opět do Řecka. Právě tam bychom na miminku rádi zapracovali a domů si odváželi ten nejkrásnější suvenýr…