Romance pro vnoučata

Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamenala, jediný, koho dokázala oslovit jménem, byl právě můj manžel. Její příběh jsem před časem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. A Jadala a její dušičkové zastavení mě pošťouchly, abych se o něj s vámi podělila a stala se „médiem“ jedné babičky. Určitě to bylo místy trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována. Jaký život žily vaše babičky?

*

Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží. Papír je papír, tam může napsat cokoli.

Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka.

„Takhle nám hlídáš krávy?“

Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela – strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší – Jindřich také.

„Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha.“ „Tak spolu utečeme,“ špitla jsem do maminčina náručí. „"Holčičko moje…,“

Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru, začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

A pak přišla mobilizace. Jindřich musel narukovat, moji tři starší bratři odmítli a kamsi zmizeli. Jednoho rána nás vzburcovala sousedovic Trudi: „Běžte se podívat na náves! Visí tam vyhláška! Patříme k Německu!“ Na návsi se srocovali sousedé a oslavovali. Ocitla jsem se ve zlém snu. Jindřich zůstal v Československu, ze mě je říšská Němka. Bratři se vrátili a všem nadšeně vyprávěli o tom, jak se teď budeme mít lépe.

Československo se rozpadlo, vznikl Protektorát, začala válka. Moji nadšení bratři odešli do války. Strýc se stal zapáleným nacistou. Tatínek, nejdříve tolik nadšený, se celý stáhl do sebe. Nesouhlasil s politikou Německa, nesouhlasil s válkou, nesouhlasil s rasovými zákony. Ale bál se nesouhlasit nahlas. Začal smutek utápět v levné kořalce. Jeden bratr padl, další se vrátil se zraněním. Třetí měl štěstí – stal se písařem a opravdové válce se vyhnul. Jindřicha totálně nasadili na práci v Německu.

Přes naši ves se válka přelila několikrát. Na jaře 1945 jsme ji víceméně prožili v lesích, schovaní v provizorních bunkrech. Měli jsme hrůzu z vojáků Rudé armády, kteří drancovali a znásilňovali. Byli jsme nepřátelé a nezasloužili jsme si dobré zacházení.

Válka skončila. A Benešovy dekrety si s námi nevěděly rady. Byli jsme Němci, ale podle sčítání lidu jsme byli občany Československa. Nakonec nás neodsunuli a já jsem tančila radostí. Určitě brzy uvidím Jindřicha!

Měsíce plynuly, ale Jindřich se nevracel. Prý se kdesi v Německu oženil a na statek se již nevrátí. Srdce mi pukalo žalem. Čekala jsem na něj tolik let! A najednou mi bylo 27 let a měla jsem dvě možnosti. Odejít do kláštera jako sestra Helga, nebo se honem vdát.

Bratr pracoval ve slévárně a v hospodě po šichtě se doslechl, že jeden ze slévačů, Pavel, kovaný komunista, se rozhodl poslechnout napomínání svých soudruhů, a chce se oženit. Jen na hledání nevěsty mu, pro samé schůze, nezbývá čas. V bratrovi se probudil dohazovač a po několika panácích byla ruka v rukávě. Pavlovi ani nevadilo, že jsem Němka, která v neděli chodí do kostela. Neměla jsem na vybranou. Být starou pannou byla ostuda pro celou rodinu. Kdo by mě živil? Nechtěla jsem zůstat rodičům nebo bratrům na krku. A Pavel byl docela sympaťák. „Zvykne si každá,“ říkávala kmotra.

Bryčka už byla ozdobená, já v bílých šatech nachystaná, pan farář v kostele. Malý Pepík Odvárka vbíhá do světnice: „Pavel sedí v hospodě a že prý si Lotku nevezme. Prý by mu to polepilo stranickou kariéru“ Taková ostuda. Teď už mě čeká snad jen ten klášter. A hodně daleko. Bratr vyrazil k hospodě. Popadl Pavla za límec a vytáhl ho od rozpitého piva. „To jsi chlap? Dal jsi jednou slovo, tak ho koukej dodržet!“ Pavel dopil pivo, na kuráž si dal ještě jednoho panáka a odešel se oženit. Protože chlap, to on je.

Pár let jsme spolu byli možná i šťastní. Narodily se nám čtyři krásné děti a Pavel vypadal spokojeně. Ustál padesátá léta, i s Němkou a katoličkou na krku. Ale byla jsem pro něho stále větší zátěží. Neměl šanci udělat stranickou kariéru, zůstával jen odborovým předákem slévačů. Odcizovali jsme se stále více a více. On žil pro schůze, já pro děti. A pro Boha. Kostel se stával mým útočištěm, místem, kde jsem nacházela klid. Pomalu jsem na život rezignovala.

Než jsem ho opět uviděla. Seděl v čekárně u zubaře, kam jsem přijela se svým starým tatínkem. Jindřich. Pořád ještě pěkný mužský, i když život se na něm hodně podepsal. Viděla jsem, jak se polekal, když mě poznal. Ale stačili jsme si vyměnit pár slov. A domluvit schůzku. Chtěla jsem vědět, proč na mě zapomněl. Jindřich nikdy v Německu ženatý nebyl. V posledních dnech války byl během bombardování těžce raněn a dlouhou dobu strávil ve špitále. Když se vrátil, zjistil v hospodě, že se budu vdávat. Na statku hospodařil starší bratr s rodinou, Jindřicha doma nic nedrželo. Odešel do Ostravy, kde začal pracovat jako dělník v koksovně. Možná jsme se mohli dát dohromady, ale byla jsem vdaná, před Bohem i před lidmi. A tak jsme si jen občas napsali, co nového.

Když se Československem provalily tanky Varšavské smlouvy, zhroutil se Pavlovi svět. Byl vyloučen ze strany za nesouhlas s příjezdem vojsk spřátelených armád. A v létě roku 1970 ho srazil vlak. „Nešťastná náhoda, když si krátil cestu přes koleje,“ konstatoval příslušník Veřejné bezpečnosti. Já jsem ale přesvědčená, že Pavel už nedokázal dále snášet zpackaný život – s nemilovanou ženou, opuštěn stranou, které obětoval svůj život, bez jakékoliv vyhlídky na lepší zítřky. Nikdy jsem se ho nezeptala, proč se se mnou nerozvedl.

S Jindřichem jsme se začali scházet. Nejdříve potají, aby děti nevěděly, pak nás samy děti přesvědčily, že se nemáme za co stydět. Zůstalo jen přátelství. Z Jindřicha se stal zapšklý starý mládenec, který už dávno nečetl Čapka ani Jiráska; ze mě stará, utahaná ženská. Kdybych tehdy, po válce, počkala o pár měsíců déle, mohlo být všechno jinak. Jestli lepší, nebo horší, to už nikdy nezjistím.

A tak mi zůstala jen víra a vnoučata, kterým můžu vyprávět pohádku o Lotce a Jindřichovi.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
rokris
4.11.18 00:13

Smutné a krásné. Krásně napsané. :kytka:

Příspěvek upraven 04.11.18 v 00:19

  • Nahlásit
1040
4.11.18 00:32

Dojemné počtení, někdy život sám píše ty nejzajímavější romány. Občas veselé, občas zase smutné. A díky za tip, Kříž u potoka mě před drahnými lety také zaujal, až bude čas, půjdu hledat na půdu, někde ho tam moje milovaná babička určitě nechala. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
6885
4.11.18 06:18

Moc hezky napsané. :kytka: Velmi dojemný a smutný příběh.

  • Nahlásit
  • Zmínit
722
4.11.18 07:49

Moje mama zazila podobny pribeh jako babicka s Jindrichem. Chodivala do kina s klukem,ktereho otec byl zastance demokracie, moje babicka tomu branila,mamce tenkrat schovala dopisy a mamka je nasla az o cca 30 let pozdeji,kdyz babicka umrela a vyklizeli loznici…psal,ze na ni bude cekat,pak proc mu nepise a posledni dopis byl o cca 10let pozdeji,ze se neozenil, ze ji ma stale rad. V te dobe moje mama byla uz rozvedena. No, davna lasku nasla. V dome s pecovatelskou slizbou s Alzheimerem v zadech…bohuzel. taky pak cloveka napada, co by kdyby…

  • Nahlásit
  • Zmínit
722
4.11.18 09:00

To byl krasny, ale smutny pribeh :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2830
4.11.18 12:18

krásně napsané…Jako ostatně vždy :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
2655
4.11.18 12:23

Sudetska Nemka navic s ceskou narodnosti by se po obsazeni nemohla stat risskou Nemkou. To jen tak pro info.

  • Nahlásit
  • Zmínit
578
4.11.18 15:02

Moc krásný příběh i když trochu smutný… :kytka: :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7203
4.11.18 15:47

Hezký deníček :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
1862
4.11.18 18:27

Krásně napsané :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
7629
4.11.18 18:48

Jezis,me to tak rozplakalo,asi ze v tom vsem, vidim kus sebe,jen v jiné dobe. Diky :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
500
4.11.18 21:19

Moc hezký deníček :)

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
5.11.18 10:15

Děkuji za komentáře. Moc by mě zajímaly příběhy Vašich babiček a dědečků :) :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
5.11.18 10:16

@Jadala Vidíš, já jsem zatím Kříž u potoka nečetla. Ale film se mi líbil. Taky knihu na zimní večery vytáhnu…

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
5.11.18 10:17

@Astyna88 To je taky síla. Jak na to maminka reagovala? Litovala někdy? I když - asi nejde litovat, spousta krásných věcí by se pak nestala…

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
5.11.18 10:19

@luccifera Nejsem nijak historicky vzdělána, ale podle příbuzných to s tím občanstvím a příslušenstvím k Říši bylo jasné jak facka - jsi Němec? Pak patříš Říši… Možná to bylo kvůli Wermachtu? Nevím, ale děkuju za podnět, musím si to dostudovat.

  • Nahlásit
  • Zmínit
722
5.11.18 11:59

@karjak

Byla hodne zaskocena. V jednom dopise ji dokonce poslal o prstynek,jako dukaz sve lasky. Tam byl i problem ten,ze byl az z vychodniho Slovenska,takze dalka,ze by za nim mamka jela. A potom uz nechtela kvuli me (bylo mi par mesicu). A nakonec nahodne zjistila, kde ho najde. Pry mel porad ty cerne havrani vlasy,ktere na nem milovala…v nekterem paralelnim svete jsou urcite spolu.

  • Nahlásit
  • Zmínit
2655
5.11.18 12:33

@karjak u Wehrmachtu se to urcite rozlisovalo, Nemci sudetakum moc neverili a byli to pro ne takova verbes. Trochu to ted studuju. Babiccin strejda byl Cech, ktery spadl pod Nemecko a musel za Nemce narukovat. No nevratil se z valky… tak cekam co mi napisou z nemeckych archivu a Cerveneho krize :roll:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8136
5.11.18 13:50

@karjak
smutný příběh, krásně jsi to napsala, dobře se to čte.

nějakým slovíčkařením se netrap, teorie je šedá a nudná, život je pestrý a barevný :)

moje babička prožila taky zajímavé romance, pořád se chystám to zvěčnit a pořád na to nedošlo. a nemám se už koho zeptat na detaily a kdoví, jestli ona sama by se o ně chtěla podělit :andel:

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
5.11.18 16:26

@Astyna88 Alespoň má maminka krásnou vzpomínku… Je to moc krásný příběh…

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
5.11.18 16:28

@luccifera Aha, to jsem nevěděla - brala jsem to Němec jako Němec :D Napiš, co jsi zjistila! A strejda byl Čech - jakože fakt Čech, nebo Němec, který si nechal vnutit české občanství?

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
5.11.18 16:29

@Knoflice Za zkoušku to určitě stojí! Mně moc mrzí, že jsem víc nedávala pozor, když moje babička vyprávěla. Jenže to mě její storky až tak nezajímaly. A teď bych si to ráda poslechla znovu - a už to nejde …

  • Nahlásit
  • Zmínit
8136
5.11.18 17:11

@karjak
No mě právě rodinná historie v mladším věku tolik nebrala.
Moje babička se v srpnu 1918 narodila jako Agnes, ve 20. po připojení k ČSR dostala nový rodný list a stala se z ní Anežka s přechýleným příjmením. Nikdy jsem od ní neslyšela, že by se necítila češkou, politiku neřešila. Po revoluci se v naší vesnici i v těch okolních našlo dost těch, co se cítili být po předcích Němci (a jet do Německa vydělávat marky :lol:).
Jako dítě mi vrtalo hlavou, proč se prarodiče vždycky zvláštně tváří, když jim s nadšením líčím, jak nás Rudá armáda osvobodila (no neměli se ptát, co bylo ve škole :andel:). A obvykle spolu začali německy. A samozřejmě mi nic nevysvetlovali, to neriskovali 8)

Život píše ty nejzajímavější pribehy :)

A ty piš a piš, máš tu slušnou fanouskovskou základnu :palec: :potlesk:

  • Nahlásit
  • Zmínit
5.11.18 19:32

Krasny pribeh. Dobre se to cte. Ma babicka taky zazila sve…

  • Nahlásit
  • Zmínit
2655
5.11.18 19:59

@karjak byl to Cech s ceskymi rodici, Novy Jicin ale sel pod sudety a tak musel pak nastoupit do pracovni sluzby a nasledne na frontu. Z valky se nevratil a ani babiccina babi nedostala vyrozumneni. Citim, ze by babicka jeste chtela zjistit, co se strejdovi stalo. On umrel na fronte a babiccina maminka mlada umrela na srdce. Babiccin deda byl hrobnik a tak sve dceri kopal hrob. O to skvelejsi je to ale babicka :) co se tyce nemeckeho vojenskeho archivu a cerveneho krize, tak je to bohuzel na dlouhe lokte. Trva jim to rok az rok a pul a vysledek je nejisty. Navic je to o dost drazsi. Cerveny kriz a jeho patraci sluzba je na tom obdobne. Je zahlcena zadostmi a prednost maji valecne oblasti a dohledavani zivych…jen pro priklad v ceskem vojenskem archivu se ceka max 30 dni..,

  • Nahlásit
  • Zmínit
8
5.11.18 23:01

Nadherny a smutny…moje prababicka si zase musela vzit pradedu z donuceni, aby se spojili dva silny grunty, pradeda byl o hodne starsi, no pomalu ji mohl byt otcem, takze laska zadna…prababicka byla hrozne inteligentni, ale tenkrat holky proste nestudovaly, mlady se vdavaly, rodily, drely na grunte. pradeda mel syna z prvniho manzelstvi, stejne staryho jak prababicka. udajne, traduje se tak v nasi rodine, se ti dva do sebe zamilovali a tajne se schazeli. tenhle muj prastryc, ci jak ho nazvat, umrel dost mladej, snad 40-45 a tenkrat ho nasla prave prababicka. chvili po nem umrel i pradeda, kterej uz mel teda vek a prababicka zacala v ramci moznosti cestovat a poznavat povolenou vychodni cast sveta. umrela rok pred mym narozenim a mne po ni zbylo jen par fotek a kdyz se divam na tu tvrdou tvar, jde z ni vycist jak tezkej mela zivot, jak musela drit a zit zivot bez lasky, milovat nekoho, koho milovat nesmela.jsem na jednu stranu rada, ze dnes uz se na vztahy tolik nehledi, ze spolu lidi nemusi prezivat jen aby je lidi nepomluvili.moje babicka zase brzo(snad po prvnim sexu)otehotnela a dedu si musela vzit. nehodili se k sobe, on byl hornik, kterej chlastal, ona nestastna, bo milovala od malicka kamarada se kterym vyrustala, ale nemohla s nim byt. nejvic to odskakaly deti,tj.moje mama a strejdove, bo babicka jim to snad i davala za vinu.deda umrel na rakovinu v 50letech, deti uz byly velky a babiccina laska z detsvi uz byl taky vdovec.dali se dohromady, konecne mohli byt spolu a ja snad nevidela tolik lasky mezi dvema lidma, jako u nich :srdce: dedovi uz je 80let, ale snesl by babicce modry z nebe :kytka: jen je smutny, ze deti, moje mama a strejdove ji to maji za zly, nemluvi s ni, o dedovi nereknou peknyho slova a nechteji si pripustit, ze nekdy to osud nastavi jinak nez by clovek chtel.

Příspěvek upraven 05.11.18 v 23:02

  • Nahlásit
  • Zmínit
35471
6.11.18 07:48

:kytka: Píšeš krásně a moc se mi líbí i téma o životě babičky. Deníček je takový smutný, jako by snad babiččin život v něčem zůstal nenaplněn. no co už… podle mě je potřeba náctileté lásky bez milosti odsunout ze středu pozornosti a najít štěstí jinde a třeba se o něj i poprat. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
722
6.11.18 13:48

Jojo,o spojovani gruntu bych mohla taky napsat denicek. Muj deda pochazi z posledniho z rodu,ktery zil na hrade Bouzove. Moje babicka pochazi z vychodniho Slovenska a s jeji matkou tam pracovaly,varily a poklizely. Deda byl o 12 let starsi, ale babicka se mu libila a protoze babi byla dost od rany a deda se taky nedal,vydupali si na Stedry den svatbu,moje mama se narodila v zari. No a za kratko prisli k moci komunisti, hrad zabavili a poslali je do gruntu jako nahradu. Dnes,kdyz jedete kolem,tak uvidite upoutavku na Valaskuv grunt. Ten nyni vlastni potomci dedova bratra,ktery si dum vymenil za grunt,bo byl vic na to hospodarstvi…obecne Kozov,dedina pod Bouzovem majici jednotridku a par set obyvatel a jednu dlouhou silnici, je strasne zajimave misto. Tam se toho udalo strasne moc, moje mama rada vypravela o snatcich z rozumu i o nestastne lasce mlynarova syna a chudeho sirotka,kdy se ti dva vzali tajne a protoze to byla hanba,kdyz nemaji pozehnani rodicu, on zastrelil ji a pak sebe … v te dobe jeste oba ve svatebnich satech. Nebo o nestastnem Frantiskovi,ktery byl gay a obesil se v korune stromu a, nasli ho az na podzim…omlouvam se za slohovku :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
6.11.18 18:18

@Povi To je škoda, že si děti neuvědomily, že je babička teď konečně šťastná… :( Když čtu takové příběhy, jsem moc vděčná Osudu, že mě vrhl právě do této doby a této země… :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
387
6.11.18 18:21

@Astyna88 No uf, to jsou teda příběhy… Některá místa jakoby takové silné osudy přitahovala…

  • Nahlásit
  • Zmínit
11594
18.1.19 21:06

Hezky napsané. Jen škoda, že to nekončí víc optimisticky, třeba smířením. Já jsem u nás v rodině vypozorovala, že ty starší ročníky bývají nad věcí a nad spoustou věcí už dnes mávnou rukou

  • Nahlásit
  • Zmínit