Zasloužilé maminy 37 - Jak se klubou draci :)
- Ostatní
- Lesina
- 16.08.07 načítám...
I když v našem případě spíš dračice... Máme doma prťavou minidračici III a to mě vede k tomu, abych se ohlédla zpátky a pokusila se ze vzpomínek vydolovat, jak to vlastně s tím jejich líhnutím bylo. Jako první mě pokaždé naplní obrovská vděčnost, že jsou všechny tři dračice v pořádku to není samozřejmé a jsme za to vděční. A jako druhý pocit mě pokaždé naplní škodolibost osudu, které si vzalo k srdci moji často proklamovanou hlášku a to, že raději tři kluky než dvě holky.
Jojo, jak já se těšila, že budu stříhat našeho chlapečka (chlapečky) strojkem nakrátko 
Jojo a jakou jsem měla radost, když první slůvko naší Ady bylo Aaa-to! (auto) - měla jsem tak stále alespoň naději, že to bude taková ta klučičí holka, která mě nebude moc trápit bárbínama… Ovšem jen co pobrala rozumu, vypukla u ní vášeň - ba nebojím se to nazvat úchylkou - pro růžovou barvu - a aby mě osud popíchl ještě víc, bylo její největší přání k loňským vánocům dostat růžového trabanta… A přesně v té době začala vášeň pro růžovou projevovat i Pepi… Myslím že přesně v té době jsem definitivně rezignovala a připustila si, že i třetí dráčátko, které se nám v té době ohlásilo, bude nejspíš holčička - a najednou mi to bylo docela jedno… Naopak, na třetí princeznu jsem se těšila.
Ne, nevěděli jsme, co to bude ani jednou. 
Opravdu. Jen nám to nikdo nevěří
A jak se vlastně dráčata vyklubala?
Objektivně vzato to byly celkem snadné, rychlé a bezproblémové porody - subjektivně vzato to byl hnus tečkovaný a sama nechápu, proč jsem do toho šla opakovaně. Nejtěžší a nejhorší to bylo napoprvé, ale tak nějak jsem to snášela nejlíp…
Adě se na svět nechtělo ani dost málo (nu, kdo by se jí divil) a protože jsem měla nastudovanou teorii a protože jsem nevěřila, že budu přenášet, spolehla jsem se na první termín podle MS a někdy kolem 20.8.2003 jsem poprvé naklusala do porodnice na monitor - a od té doby jsem celkem pravidelně slýchala, že nic nenasvědčuje blížícímu se porodu… (Jak jen já tu větu nenávidím!!!!) Nejprve jsem chodila jednou týdně a kořenila jsem si to občasným pobytem v porodnici přes noc, protože Adě tlouklo srdíčko příliš rychle - jak by také ne, vzteklá umí být pěkně Stačilo vždy počkat na dobu, kdy spala a záznam byl hned v pořádku - jenže to jsem už byla vždycky zavřená přes noc na JIPce… Mezi maminama s opravdovými obtížemi jsem se cítila lehce nepatřičně - ony měly většinou problém donosit, já tam se svým velebřichem, slíbeným čtyřkilátkem a diagnózou nicnenasvědčujeblížícimuseporodu působila zvláštně… Dva týdny po prvním termínu přišel i druhý, počítaný podle ultrazvuku - a joj… u mě žádná změna - stále nic nenasvědčovalo ničemu. Nepomohly zátěžové testy, dlouhé procházky a ani doporučený nechráněný sex… Uplynuly skoro další dva týdny… A já byla přijatá k porodu s tím, že stále nicnenasvědčujeblížícímuseporodu… Lékaři začali vyhánět miminko a nakonec se 25.9.2003 zadařilo - po více než 24 hodinách, třech vyvolávacích tabletách, kapačce oxytocinu a nepohodlné noci strávené ve vedru (pamatujete léto 2003? Tři měsíce veder!) na porodním lůžku mi něco luplo v břiše a odtekla plodová voda - jak já v duchu jásala, že snad je to konečně tu!!!! A bylo. Bolelo to fakt šíleně, nadávala jsem celkem kvalitně a manžel se se mnou trápil s vědomím, že mi neumí pomoci… Za tři hodiny byla Ada na světě a já se v duchu ptala, kde je to obrovské štěstí, osvícení a souznění matky s dítětem? Když jsem se na ni dívala, zdála se mi celkem ošklivá, cizí a neznámá… Tatínek si ji podepsal - jen zapomněl na koncovku -ová Pak nás ponechali na sále a já si chtěla umýt ruce - manžel mi pomohl vstát a já sebou málem sekla - a v tom mi došlo, že asi není všechno zrovna v nejlepším pořádku… Tím, že se tělo nijak nenachystalo, dostalo pěkně na frak… Trvalo pár dní, než přišel první nezapomenutelný moment mateřské lásky (je nepopsatelný… a tak krásně obyčejný), trvalo pár týdnů, než jsem se dala fyzicky do pořádku, trvalo pár měsíců, než jsme s Adou našly společnou řeč… A trvalo rok, než se nám do života ohlásila Pepi.
V těhotenství s Pepi jsem první termín tajila a doufala jsem, že se vylíhne ohleduplněji než její starší sestřička… Naštěstí jsem na to neměla moc času myslet, Ada nás proháněla, jak jen to batole v období vzdoru umí… Taky našim utekla naše háravá čuba, kterou hlídali a my s napětím čekali, kdo porodí dřív… Naštěstí se s tím nepárala jako já a porodila tři dny před svým termínem - a týden před mým prvním… Dva dny po druhém termínu (ano, opět téměř nic nenasvědčovalo blížícímu se porodu - i když tak zoufale beznadějné to nebylo - přece jen tam nějaké pidi známky pokroku byly) mě začalo svědit celé tělo - to jsem už chodila do porodnice třikrát týdně - a pro jistotu brzy ráno - to aby se dráčátko nestihlo vzbudit a začít se vztekat… Noc na JIPce jsem se rozhodla pro tentokrát vynechat… Lékař ve středu usoudil, že svědění bude od špatných jaterních testů a že se na to v pátek podívá. Ve čtvrtek večer jsem se doma nabudila a totálně naštvala - na neustálého drbání jsem si sbalila tašku, nachystala Adě věci na tři dny a rozhodla se, že si jim tam v pátek sednu a nehnu se, dokud mi porod nevyvolají - v nějaký přirozený průběh jsem přestala věřit… Ovšem naše druhá dračice je srandistka - v jednu mi nesměle dala najevo, že se něco děje (a já se začala radovat, že mám aspoň jednou poslíčky), ve čtyři jsme odvezli Adu ke kamarádům za mých úvah zda je to ono nebo ne a v šest jsme se po monitoru propracovali na sál… To jsem už nadávala celkem dost a tatínek měl zhmožděné rameno od toho, jak jsem mu kroutila rukou… V 6:24 vykoukla Pepi a já měla šok - vypadala jako podvyživený hubený stažený králík… A moje první myšlenky byly - hurá, je to za mnou a proboha, co jsem to porodila????? Vůbec mě nezajímalo, zda je to holka nebo kluk, bylo mi to naprosto jedno… Ale ten šok a zděšení je ve mně stále - a porodní váha 4,5 kg mi v tom nijak nebrání… Mimochodem, Pepi je opravdu proti Adě drobínek - i když je na svůj věk lehce nadprůměrně veliká… Ze sálu jsem jela v sedě, vtipkujíc se sestrou a cítíc se lehce nepatřičně - mohla jsem jít docela dobře po vlastních, bylo mi totiž báječně!!!!
Když se ohlásilo třetí dráče, sháněla jsem zrovna toho růžového trabanta (měli jen oranžového 
, ale Adě to naštěstí až tak moc nevadilo…) a doma jsme řešili otázku, kam se přestěhujeme - nakonec to bylo docela dobrodružné, s // testem jsme rušili původně plánované bydlení (to je také dlouhý příběh…) a honem hledali něco jiného - bylo nám jasné, že se třemi dráčaty jsme pro banky naprosto pasé… Nebyl čas prožívat nevolnosti (ty pro mě byly novinkou) ani začínající křeče v hýžďových svalech (ty jsem měla až do porodu a je to pěkně nepříjemné - i protože to každého pobaví a nikdo vás nepolituje… Jo takové křeče v lýtkách, to je jiná, to zní seriózně) a ani naše rodiny neměly žádné podezření… Vlastně to nikdo nevěděl… Když se na to dívám dneska, cítím, že jsme pěkní cvoci… Ale nakonec všechno dobře dopadlo, my našli jiné bydlení, řekli o dráčeti rodičům a přestěhovali se… První termín jsme tentokrát pro jistotu neřekli vůvec nikomu a na dotazy kdy to bude jsme odpovídali, že v létě… Jen jsme si dělali legraci, že by se mohlo dráče vyklubat na naše výročí svatby… Bylo to sice zase po termínu a lékař mi vyhrožoval, že tentokrát určitě porodím dřív, ale jak šel čas tak zase nic nenasvědčovalo blížícímu se porodu a my o výročním klubání vtipkovali stále častěji… Celý červenec u nás hlídali rodiče a kamarádi, abychom mohli kdykoli odjet do porodnice, ale nic, nic, nic…
Na poslední prohlídce mi můj lékař slíbil, že se za týden ještě určitě uvidíme, pak se zadíval do průkazky a opravil se, že se určitě neuvidíme… Že už patřím do porodnice… Oddalovala jsem to, co to šlo, ale stejně jsem se tomu nevyhnula… Takže zase monitory brzy ráno, aby se dráče nevzbudilo a nerozčílilo - i tentokrát jsem se snažila vyhnout JIPce A vyhnula, naštěstí… Monitory mi natáčeli v sedě (to, že je to možné, mi prozradila sestřička u příjmu při narození Pepi), což bylo neuvěřitelně příjemné a tím, že jsem tam bývala už o půl sedmé jsem chodila i na prohlídku bez čekání… Na poslední kontrole v porodnici mi lékař sdělil, že nepřenáším, protože v ČR se přenášet nenechává a porod do konce 42 tt je stále braný jako porod v termínu - a ani chudák netušil, jak blízko byl inzultaci z mé strany…
A konečně přišel předvečer našeho výročí… A nám utekla háravá psí slečna… To asi abychom si nemysleli, že ji uhlídáme. Sotva se vrátila (pochopitelně oslintaná za krkem, takže březí), sedla jsem k webu a pátrala co s tím… V jedenáct jsem se začala cítit prapodivně, po půl hodině jsem šla sbalit tašku a a zavolat kamaráda, že má přijet hlídat holky… Joj, jak moc se mi nechtělo jet do porodnice…
V jednu jsme odjeli, o půl třetí jsem konečně stihla vytoužený epidurál a ve tři jsem zjistila, že je to pěkně hnusné i s ním. Nicméně dokud fungoval, nadávala jsem jen v duchu a mezi tím jsme dovybírali jména pro miminko… Ve čtvrt na pět přestal účinkovat, půl páté jsem už nadávala polohlasem a ve třičvrtě hlasitě. To mi dali druhou dávku a já cedíc mezi zuby nepublikovatelné výrazy počítala minuty, kdy už zabere… Manžel mi sliboval, že opravdu už končíme a statečně si nechal drtit ruku… V 5:02 se bolest stala jen mírně nesnesitelnou a v 5:10 se vylíhlo třetí dráčátko za pokřiku PA: „teď netlačte!!!!" První pocit byl lehký údiv nad tím, jak snadno vylítla - celá najednou. A druhý pocit bylo pobavení nad tím, že je to zase princezna. V tom pobavení nebyl ani stín smutku nad tím, že opět nebudu stříhat chlapečka strojkem… A třetí pocit bylo to, že mít třetí dráče k sedmému výročí svatby je moc prima
Ela byla nejmenší a nejdelší (4,25 kg a 52 cm), ale nepřipadala mi tak, šok z její mrňavosti jsem neměla… Je tak stejná jako její sestry a současně tak jiná… Dívala se na nás už v pěti minutách - tou dobou jsme z holek viděli jen faldy kolem očí… Při jídle vydává stejné zvuky jako celá kančí rodinka a hlavičku zvedala hned v den narození…
Starší holky ji přijaly nadšeně a beze stopy žárlivosti a já jsem za to vděčná. Zdá se, že Ela začíná chytat jakýsi režim, což je moc fajn… A doma se pomalinku začínáme usazovat a dostávat do pravidelných kolejí… Snad nás ta naše dračí smečka nezničí, snad si příští léta prima užijeme a snad už opravdu končíme A já začínám pomalu spřádat sny o dovolené na horách se třemi dračími slečnami
L.
PS: Nechcete někdo štěně?
Přečtěte si také
Doufala jsem, že najdu lásku na seznamce. Nevěřili byste, co je tam za individua
- Anonymní
- 14.04.26
- 3270
Na muže mám prostě smůlu. Ve dvaceti jsem se vdávala, mám dvě děti, které už si žijí vlastní život. S jejich otcem jsme se po čase rozvedli. Mám za sebou ještě jedno manželství, které také...
„Nemáme ani korunu,“ brečí kamarádka, ale hračky kupuje po kvantech
- Anonymní
- 14.04.26
- 1457
Tenhle fenomén mě fascinuje a zároveň neskutečně vytáčí. Znáte to taky? Otevřete Messenger a tam na vás svítí pět odkazů na „totální výprodej“ v hračkářství, doprovázených textem: „Hele, to musíš...
Manžel si přál syna, porodila jsem tři dcery. On chce další, já už nemám sílu
- Anonymní
- 14.04.26
- 1836
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě opravdu hodně trápí. A vlastně o tom ani nemůžu s nikým mluvit, protože se za svého muže i za sebe stydím. Můj manžel Pepa si vždycky přál syna. Řekla bych, až...
Najít práci jako samoživitelka na zkrácený úvazek je dnes prakticky nemožné
- Anonymní
- 14.04.26
- 962
Mám sedmiletou dceru, která chodí do první třídy. Jsem s ní sama, tatínek není ani v rodném listě. Mám tedy ještě obrovské štěstí, že žijeme s rodiči v rodinném domě. Sama bych to nezvládla vůbec....
„Maminko, ty záříš!“ – 1. část
- PenelopaW
- 14.04.26
- 532
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Můj přítel se vyspal s mojí mámou, která mi to bez studu vmetla do očí
- Anonymní
- 13.04.26
- 5034
Musím se svěřit s něčím, co mě velmi bolí, a myslím, že to navždy poznamenalo můj vztah s mámou, ale i k mužům. Je mi 28 let, měla jsem přítele Davida, se kterým jsem byla asi rok. Byl to opravdu...
Svítící boty z tržnice vyhrály, na barefoot za majlant se můžu vykašlat
- Anonymní
- 13.04.26
- 1671
Dneska jsem se oficiálně rozhodla, že nákupy s mým synem by měly být uznány jako extrémní sport. Možná by se za to měly dávat i nějaké medaile, nebo aspoň poukazy na týdenní pobyt v lázních o...
Všichni mi říkají, že jsem přehnaně starostlivá. Moje děti tím trpí, ale já taky
- Anonymní
- 13.04.26
- 1304
„Už to přeháníš, měla bys jim dát trochu volnosti,“ říká mi neustále manžel, máma i tchyně. Prý z dětí dělám skleníkové květinky, protože je pořád ochraňuju. Nenechám je skákat z lavičky, lézt po...
Svět je málo toleratní k dětem! Řekla kamarádka, když jí syn skočil do silnice
- Anonymní
- 13.04.26
- 1585
Tak z dneška, z dneška jsem úplně hotová. Moje setkání s Lindou mě totiž totálně rozhodilo. Nečekala jsem, že pohodová procházka centrem města se promění v jeden dlouhý, nekonečný hororový film, ve...
„Máte postižené dítě,“ vmetla mi učitelka, přitom má jen vývojovou dysfazii
- Anonymní
- 12.04.26
- 4441
Z dnešního incidentu je mi úplně špatně. Natálka konečně usnula. Sledovala jsem ji, jak klidně spinká, zlaté vlásky rozprostřené na polštáři. Nikdo by neřekl, kolik chaosu se v té její malé...
a navíc vzpomínám na ten okamžik v mém šestinedělí kdy jsi mi nesměle hlásila že chceš vrátit Nanny, protože ji budete ptořebvoat v létě a mě to tak nedocházelo. Taky si vzpomínám na lapálie s vaším stěhováním do nového, ale nádherného domu, kde je plno prostoru pro všechny dráčata a pejsky. Už s emoc těším až se za vámi projdeme pro další štěně a já si ELu konečně pochovám.
