14 měsíců - strašně se vzteká!

206
7.6.07 14:35

14 měsíců - strašně se vzteká!

Ahoj holky,
doufám, že je to normální, a že v tom nejsme sami, ale náš 14ti měsíční prcek začal byt strašně ukňouraný, umíněný a strašně se vzteká. A to třeba z ničeho nic během hry s autíčkem. Můžu vám říct, že je to někdy o nervy! O jídle ani nemluvím…!! Jsem odpůrce „násilí“, ale dokonce už párkrát chytl i malý lepanec přes plenku.
No a jelikož je toto zlobidlo počato pomocí IVF, tak jsme si říkali, že bysme začali pracovat na druhém (člověk nikdy neví, co by se mohlo podařit), abysme potom popřípadě nemuseli znovu na další IVF, ale můžu vám říct, že mě ten náš rarach docela odrazuje!
Co si o tom myslíte?

Verča

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Napsat příspěvek

Reakce:

2619
7.6.07 14:58

Ahojky Verco,

tak presne tohle mame ted taky. Treba vcera se strasne vztekala, ze mi trvalo, nez jsem ji pripravila kasi k veceri, a pak dostala hysterak s prvni lzickou a nesnedla nic :-/ A to se po ni den predtim olizovala skoro az za usima. Nejhorsi je, ze si hystericky vyrvava i prso. Je to tak posledni tyden. Navic si vubec nepamatuju, ze bych se synkem mela to same…
Asi nejake prvni obdobi vzdoru… Uz to nejsou t amiminka ale svehlava batolata :-)

Ale verim, ze bude lip :-)

Mata

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
302
7.6.07 15:46

Spíš bych řekla, že bude hůř. :D Třeba až začne mluvit a vyřvávat, že chce papat, že nechce papat,že chce papat, že nechce papat. :twisted: A to rovnou 20 krát dokola a podobné chuťovky. 8O

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
9867
7.6.07 15:50

Klid :) Jen máte šikovné děti, co mají období vzdoru dřív :)

Přejde to - ale je to náročné… A Ulmiku, každé dítě je jiné - druhé může být nejsluníčkovatější zlatíčk, tak se nenechte prvorozeným odradit…

Držím palce a přeju nervy jak provazy.

L.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
5044
7.6.07 16:25

Ahoj holky,

říká se, že období od roku a půl do dvou a půl let je nejhorší. Můžu to potvrdit, my se blížíme ke dvoum a půl letům a konečně se náš mladej začíná trošku zklidňovat. Ale záchvaty vzteku, kdy se dokázal vzteknout i sám na sebe, mám v živé paměti a je to opravdu někdy hooodně náročný.
Takže jedině přeju pevné nervy, spoustu trpělivosti a vydržaj pionier :wink:

Tereza

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
860
7.6.07 19:33

Ahoj,
u nas vztekani taky zacalo kolem roku - mlatila hlavou o zem! Pozdeji prisla na jine metody a momentalne skoro ve 2 letech se vzteka uplne desne, hazi sebou o zem, krici, rve, breci vrci, kdyz neni po jejim, tak je to boj, fakt.
Moje prvni dite me uplne odrazuje od dalsiho, od miminka nechce spat, po 10× buzeni za noc do 14ti mesicu, pres to vztekani, v cemz tedy vidim „problem“ nejvetsi" atakdal..... :///
Ted chrni, to ji miluju nejvic :)))

R.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
281
7.6.07 20:35

Ahojda.

Mám doma teď 20ti měsíčního echt raubíře. Od 15ti měsíců se vztekal, řval, odmítal cokoliv, co viděl, že se po něm chce a naopak. Doktorka potvrdila období prvého vzdoru. Bylo to krušných 5 měsíců, ale už se lepší. Už se vzteká méně a přijde mi, že alespoň trošku i pro mě „z logických“ důvodů.
Taky už pracujeme na druhém mimi a taky mě to dost děsilo. Ale teď se z něj stává takový mazlík a sluníčko, že se toho druhého nemůžu dočkat!

Takže … jen pevné nervy a chladný rozum! Občas už jsem mívala pocit, že s ním šlehnu z nejbližšího okna. Např. v busu, kde stále ještě občas vyvádí, když jede víc kočárků a on tudíž nemůže koukat dveřma ven. :lol:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
2318
7.6.07 21:38

Ahoj,

taky máme doma něco podobného, od začátku velmi náročného chlapečka. Měla jsem strach, pořídit si 2. dítě, ale z logiky, že děti jsou různé a horší už to být nemůže, jsme si druhé pořídili a jsem zato šťastná. Konečně mám miminko na mazlení, které spinká a není vytočené z každé drobnosti. Při kolapsových obdobích se starším synem mi nejvíc pomáhá odborná literatura. Musím se prostě neustále a dokola ujišťovat, že on za to nemůže, jak se chová, že to přejde a jak mám reagovat - mnohdy na vlastní záchvaty vzteku. Teď studuju Nejšťastnější batole v okolí od Karpa (už mám od něj přečteno Nejšťastnější miminko v okolí a je to super knížka). Skvělé jsou taky knížky od Dr. Matějčka. Když si člověk přečte s jakou laskavostí píše o batolatech, nemůže se člověk na ně zlobit. Ale je třeba neustále něco číst :-)

Lasička

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
28414
7.6.07 22:06

Přidám se k vám :wink:
Taky máme doma vzteklouna a raubíře. Přesně, chci papat a nechci papat, čůrat a nebudu, sám chci sám, nechci…a mohla bych pokačovat. Ještě že si barvím vlasy, aby ty šediny nebyli vidět :lol: Jsem z něho na nervy, fakt. Kolikrát mu i jednu střihnu, protože čeho je moc, toho je příliš. U nás, když už je fakt zle, zabírá vyhrožování měchačkou 8O Z 10 jeho zlobení stačí 8× jen ukázat 8) Říkáte zhruba do 2,5 let? Já slyšela do tří, to už nám zbývá „JEN“ 9 měsíců, hurááá :lol:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
281
8.6.07 13:36

Ahojda.
Nejšťastnější miminko jsem četla, ale moc mě nenadchlo. Zato mi mooooc pomohl Deník špatné matky, který jsem dostala před 14 dny jako dárek, přečetla ho za 2 dny, pak se přestala „stydět“ za synovi scény a začala víc vnímat děti v okolí, že vlastně nejsme ti „nejhorší“ a najednou … byl klid. Když jsem se přestala nervit kvůli každé blbosti, syn se začal usmívat a míň vyvádět. Oni jsou totiž v tomhle hrozné zmije - zavrčte na dítě, že se mu nechce jíst a už nepolkne ani jedinou lžičku až do večera … Zato mu ukažte, že je vám to k smíchu a ono bude baštit, až se mu bude od pusiny prášit! :lol:
Aspoň u nás to tak teď fakt je :wink:

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
55
2.9.07 07:51

Vztekloun

Moc bych prosila o vaše zkušenosti se vzteklým dvouletým dítětěm.
Přečetla jsem sice nějakou tu odbornou literaturu, a myslela jsem že období vzdoru už ustupuje. Teď je to však jěště horší.
Jdemi o to jestli - mlátit, nebo nemlátit. Nebo co vlastně dělat, když se dítě vzteká a vzteká dlouhé minuty.
Zdá se mi, že ten vztek chlácholení jenom prodlužuje. Občas sice pomůže vysvětlování, jako že třeba si s ním děti nebudou chtít hrát, když se bude tak vztekat, a že je lepší si pro to autíčko, které spadlo ze stolu dojít, jenže jen málokdy je mi jasné proč se ten můj brouček vlastně vzteká.
Když mi ruply nervy a dala jsem mu pořádnou herdu přes zadek, bylo hned po vzteku, a začal si se mnou po chvíli normálně povídat.
Nejsem si však jista, jestli je to tak výchovně dobré řešení, aby mi z něj nevyrostl bojácný, ustrašený človíček.
Prosím, máte-li nějaké zkušenosti, poraďte mi.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
460
2.9.07 09:05

To co čtu o těch vzteklounech, to jste byly u nás ne? Máme uplně to samé. Když jsme byly u babičky, tak s ním chtěla jít na pohotovost, že má nějakej záchvat jak mlátil hlavou o zem. Je to o nervy když si vymýšlí a vzteká se a já zrovna kojím a třeba někde venku na vycházce. Pak utíká a já kojím za chůze a naháním někde Honzíka. Jsou to hororové vycházky. Nejhorší je když jde s nama manža a obě děti jsou ukázkově hodné. To je zas zákon schválnosti :x

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
Anonymni
2.9.07 13:00

Eva: no tak u nás to funguje opačně, jak je s náma někdo další - např. babi, Mates hrozně zlobí, ale prostě hrozně. Doma je pak jak beránek :-)

Lasička

  • Nahlásit
  • Citovat
55
3.9.07 22:28

Nezvládám

Tak dnes to byl zase horor. Začalo to ráno, když mladej zjistil, že táta není v posteli: ukrutný pláč. Pak ho napadlo jít se přesvědčit do pracovny, tam však také táta nebyl, a začalo to znovu: ukrutný pláč. Když jsem mu vysvětlovala, že táta doma není, že je v práci a musí vydělávat na mlíko:
jěště horší řev i se slovním projevem mlíííko nééééééé. A v tomto duchu se to táhlo celý den. Koko, koko eště koko. Ven néééé. Koko není.
Auto není. Nic. Nic.
Nakonec jsme se ven dostali. Dokonce se nám pořadilo udělat kompromis, co se týče trasy procházky, a protože jsem byla s nervama opět v …, zamířili jsme i do místního obchůdku na čokoládu. Samozřejmě, že jsem mu musela dát desátek,(ikdyž by jako alergik čokoládu vůbec neměl). To jsem si ale naběhla !!! Po cestě byl totiž jěště jeden obchod,a tak si asi myslel, že se dnes máma zbláznila, a že půjdem a vlezem do každého obchodu, a v každém koupíme koko.
Nechala jsem ho, ať si jde. ( V domění, že se neodváží jít příliš daleko, a že je mu maminčina sukně přecejenom milejší než koko. )
A on šel. Do obchodu. Přes silnici. S batohem na zádech a motorkou v jedné ruce jsem se začala přetahovat se synem. Patnáct kilo vzteku !!! na moje pocuchané nervy a plné ruce. Do toho začalo pršet, a tu se mu začalo venku líbit, že si počká na kaluže. V tu chvíli to vůbec nebylo moje zlatíčko, a nejraději bych utekla, nebo šla do práce ať si „odpočine“ zase táta.
Po cestě domů utrpěl syn nepěknou odřeninu. To jak se sápal po motorce a já se snažila nevnímat jeho vztek a řev a ho vůbec. Ale za to jsme nezmokli.
No, pokud si bude umět v životě dupnout, snad neskonči v životě tak blbě jako my, pokud ovšem já neskončím do té doby v blázinci. A to jsem chtěla druhé dítě ! Cha , chaá , nezvladnu jedno.
Celý den jsem seděla, třepala se, a potácela ve zmatku, jestli mám uklízet, nebo rači vařit, nebo račit vymyslet nějakou zábavu pro tu ukřičenou potvůrku, ať se má zase proč vztekat. A tak jsem seděla a nevěděla co dělat . A on si hrál s autama,( s ničím jiným si nehraje, a veškeré mé pokusy o jiné hry vyjdou vniveč). Nezmohla jsem se ani na, to abych ho vzala do klína a vyprávěli jsme si nad knížkou.
A tak byl vlastně celý den můj syn sám. A já jsem byla vlastně taky sama ( a nic jsem neudělala), a přitom jsem byli spolu.
A není to poprvé. Jěště, že jsou ty čokolády !!!
Prostě nezvládám vůbec nic.

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit
86
8.9.07 22:21

Tak tohle taky znám moc dobře… Naše dcera začala mít návaly vzteku krátce po dovršení jednoho roku - říkala jsem si, že tedy zrovna v tomhle ohledu by její vývoj nemusel tak fofrovat… Její drahý otec (dodnes pěkný vztekloun) prý do tří let mlátil hlavou o zem kdekoli a kdykoli - a pak najednou jako když utne. Dceři tedy naštěstí utlo mnohem dřív, ani ne po půl roce jsme byli v pohodě (snad se to ještě třeba ve dvou letech nevrátí). Já jsem totiž mohla těžit z faktu, že ve vztekacích dobách bylo venku dítě odkázáno jen na kočárek (chodit - či spíš potácet se začala až v 15 měsících), takže jsem mohla aplikovat systém „s ječícím spratkem se máma nezabývá“: jak začala vyvádět, šla jsem doma prostě do jiné místnosti, začala třeba mýt nádobí (dobrá pomůcka je walkman), a občas se na ní usmála - „ještě tě to nepřešlo, trumpeto?“. A venku v kočáře jsme prostě jely dál… Tak si došla k závěru, že tím nedosáhne kýžené reakce - nedosáhne totiž žádné. Dodnes jsem jí nemusela jednu fláknout (ačkoli na to mám chuť, když se po stodesáté vyčůrá na mojí nově povlečenou postel místo do nočníku…), stejný systém jsme použili i na agresivní chování (mlácení do mámy a podobně).

  • Nahlásit
  • Citovat
  • Zmínit

Váš příspěvek

Odesílám...

Další podobná témata podle názvu

Další témata z kategorie

Reklama