Asi se zblaznim - jsem matka/manzelka na nic

@jejjej ano, byla jsem takto na odberech uz vickrat, mam ho nizky uz nekolik let. V zavislosti na tom, zda zrovna AD beru nebo ne.

@prokopa diky, mrknu

Zakladatelko Přečetla jsem si celý tvůj příběh. Moc mě mrzí že prožíváš to co prožíváš. Málokdo umí pochopit člověka s psychickými problémy protože tohle opravdu pochopí jen ten kdo nějaké ty psychické problémy sám má nebo měl. Já ti musím za sebe napsat že tě strašně moc obdivuji že nějakým způsobem ty 2 děti zvládáš protože já mám jednoho a taky mám občas fakt pocity že to nezvládám že jsem špatná matka atd. Můj syn je taky strašně divoký a myslím si že třeba má taky nějakou poruchu a třeba spoustu věcí které v jiných rodinách nejsou problém tak u nás problém prostě jsou. Momentálně má asi nějaké období vzdoru nebo nevím co to je ale prostě na všechno co navrhnu říká že ne a ne a ne. Nepůjde papat nepůjde spinkat nepůjde si stavět se mnou z Lega nepůjde ven ale pak když už se ta věc dělá tak je jako spokojený ale zase u všeho mi vydrží chvíli. Když jdeme ven tak se nejsme schopni obléknout bez řevu. Takže si celá bytovka myslí že ho zaživa napichuji na vydle. A občas na něj mám strašný vztek ale úplně strašný a pak mě to samotnou mrzí že na toho malého človíčka mám prostě vztek. Já si myslím že to u tebe asi chce čas. Mladší syn musí vyrůst z takového toho nejblbější ho období a já si myslím že prostě až s ním bude taková nějaká domluva tak to taky bude o něčem jiném. Jinak ještě doporučuji občas prostě alespoň čas od času oba syny dát k babičce a udělat si nějaký ten den sama pro sebe a je úplně jedno čím ho vyplní, jestli půjdeš do přírody, pustíš si filmy, vezmeš si nějakou knížku nebo prostě budeš jen tak odpočívat. Hlavní je aby si vypla a trochu se odreagovala. A je super že nemáš problém o svých problémech mluvit a chodíš k psycholožce. Moc jsem asi neporadila ale alespoň víš že v tom nejsi sama. Drž se 

@Anonymní píše:
@TO_IT ano, planovala jsem takto zajet si sama na prodlouzeny vikend do Prahy, protoze to mesto miluju, ale nikdo se mjou nechce chodit po pamatkach 😁 takze bych si to v klidu prosla sama… ale planuju to takto uz od podzimu a porad neco nevychazi, bud deti, nebo manzel sluzba, nebo si nemuze vzit volno, nebo nejsou penize (svoje veskere uspory jsem ted na jare vlozila do bf bot). Tak treba mi to vyjde na podzim. Na dovolenou spolu v lete pojedem, k mori do Polska, tam neni vedro

Jo, tam známý nadšeně provozoval windsurfing tuším? No že u toho musí foukat a mají na sobě neopren, takže neklepou kosu. A jeho manželka na pláži tu kosu v bundě klepala, no to bych byla nadšená  

Určitě jeď, Praha je super, já si ji ráda projdu v klidu, sama, občas si dám kafe a čtu si a mám to jako relax. Letos jedu s kamarádkou do wellness hotelu za hranice kousek do Polska, manžel je nadšený, že mi tu bude nevěrný s Disney + a jestli mi nemá připlatit ještě další týden  

@Anonymní píše:
Predem se omlouvam, tohle bude silene dlouhe, pokud to nekdo docte, poradi, nebo napise, ze to bude lepsi, nebo neco, budu fakt vdecna. Asi se potrebuju jen vypsat, takze se predem omlouvam za takovy elaborat. Ale nejak, vubec nevim jak, jsem se dostala do stavu, ktery jsem absolutne nikdy nechapala, ze se muze dit - lituju, ze mam druhe dite, resp. ze mam deti vubec. Kdysi jsem si rikala, ze deti nikdy mit nebudu, pak prisel „ten pravy“ a ja si najendou dokazala predstavit, ze s nim budu mit rodinu. Ale jen jedno dite. Dite bylo vymodlene, docela trvalo, nez jsem nam to povedlo. Po porodu poporodni deprese, ktera se nastesti vyresila leky, zpetne mam pocit, ze to vlastne nebylo zas az tak strasne… akorat maly nepsal. Dva a pul roku proste neprospal celou noc. Ale pomahala mi hodne moje mamka, byl na UM, takze si ho vzala treba i na vic noci a ja se aspon vypsala. S tim vsim to obcas bylo sice narocne, ale dalo se to zvladnout. Manzel pomahal jak kdy, ale jako tata je svely, umi si s detma vyhrat vic nez ja, sice jsme se jednu dobu furt hadali, kdo ma vic povinnosti, ale zacal se vic starat, ne ze jen pomahal, ale proste se staral o sve dite i domacnost. Materskou jsem si vlastne moc uzivala, sve dite jsem milovala, byla jsem doma rada.
Pak ale prislo neplanovane biochemicke tehotentsvi a me zacalo v hlave neco hlodat a po delsi debate jsme se rozhodli, ze teda budeme mit dite dalsi. A zacalo jedno z nejhorsich obdobi meho zivota. Trvalo to tri roky, nez se nam dalsi dite povedlo. Mezi tim jsme prosli jednim potratem, resenim meho PCOS, totalne jsem se jako clovek zmenila, stala jsem se zapskla, zatrpkla, nesnastna. Kdyz uz se mi tedy povedlo konecne otehotnet (nasla jsem konecne doktora, udelal mi kdejake vysetreni, nic nenasel, ale tipl si, ze me zdravotni problemy jsou vysledkem brani AD, ty jsem vysadila a do mesice jsem byla v tom), bylo to silene. Porad jsem krvacela a nikdo nemohl prijit na to proc, kazde rano jsem se budila s tim, ze zase krev, takze dite asi zase odchazi. Po minulem potratu jsem mela sileny strach, ze o dite zase prijdeme (pak jsem zjistila, ze je to syndrom PAL). Kdyz to vypadalo, ze se maly fakt drzi ze vsech sil - spatne polozena placenta. K tomu behem celeho tehotenstvi byl asi mesic, kdy jsem nezvracela. Do 16tt jsem zvracela tak, ze jsem nebyla schopna delat nic. O starsiho se staral manzel a babicky. Vazne jsem premyslela, ze pujdu na potrat, ze to nezvladnu. Nakonec jsem to zvladla, maly se narodil bez komplikaci, naprosto uzasny porod s dulou, prirozeny, trval vlastne jen 4 hodiny, vse bylo krasne, super, zalite sluncem, kojeni bez problemu… a pak to prislo. Naprosto silena laktacni psychoza, deprese, halucinace, psychozy, priznaky schizofrenie… Trvalo 3 mesice, vlastne nez mi uplne zmizelo mleko (neslo se ho zbavit), nez jsem byla schopna nejak normalne fungovat. A pak prisel covid a ja zavrena s dvema detma doma.
Ale dobry, vse se jsem nejak preckali, nemocni jsme nikdy nebyli, starsi nastoupil do skoly, kterou zvlada levou zadni. Ale maly? Na jednu stranu je to to nejroztomilejsi, neusmevavejsi, nejutulenejsi dite na svete, ale na druhou - mam pocit, ze porad jen rve a knuci. Je divoky, hodne zivy. Jako, v podstae asi normalni dite. Jenze ja asi nejsem normalni. A nespi. Ma 2,5 roku a porad nespi. V noci se porad budi na UM, parkrat jsem zkousela mu to nedat, nekolik noci prorval a ja psychicky naprosto vycerpana jsem mu to UM dala zpatky, protoze pak apson zase usne a ja muzu jeste par hodin zabrat. A obcas nespi vubec. Probudi se a hraje si, leze ke mne do postele a chce si hrat, nebo naopak rve. Ale ne, zeby rval, jakoby ho neco bolelo, treba brisko, rve, protoze vyzaduje pozornost. Neni to rev, je to takove jeho specificke knuceni, ktere me privadi k silenstvi. Kdyz s nim jsem venku, musim byt neustale ve strehu. Onehda me vytahla ven kamoska, ze si pujdem sednout do parku na zahradku, je tam velke hriste… Nedelala jsem vlastne nic jineho, nez otacela hlavu, kde je maly, stacily dve vteriny a byl nekde fuc. Kamoska na me koukala jak na blazna, at ho necham, vsak bude v pohode. Ne, nebude, on nema pud sebezachovy, je schopny skocit do reky… Babicky uz tolik nefunguji, uz vic zestarly, navic si kolikrat taky nevedi rady s jeho temperamentni povahou. A mam pocit, ze pokazde kdyz je u nich, tak mu pak vsechno dovoluji a ja si pak s nim doma vubec nevim rady.
Vzali ho do skolky na druhem konci mesta, budu ho davat zatim jeden den v tydnu, jednak proto, ze chci, aby si pomalu zvykal, aby to nbebyl uplne sok pro nej, ale i proto, ze nemam auto a budeme se tam tahat busem a pesky (zastavka je daleko). Citim tlak okoli, ze bych mela uz jit teda do prace, kdyz se dostal do skolky, ale jak muzu jit do prace, kdyz on v noci nespi? Chodila bych do prace, jezdila pro nej na druhy konec mesta do skolky, doma se starala o domacnost, o obe deti a jeste spala tak 4 hodny denne?
Jiste se zeptate, co manzel, pomaha? Co vam mam rict. Ano, pomaha. Ale porad je vetsina na mne. Kdyz po nem chci, aby treba nachystal starsimu do skoly svacinu, tak se tvari, ze po nem chci jadernou fyziku. Dlouhe roky jsme se starsim chodili na logopedii, byl tam s nim asi dvakrat, vzdy to bylo na mne, protoze on jako nevi co tam ma rict (WTF?). Ale kdyz treba nejak resime delbu prace, vzdycky proste vytahne to, ze chodi do prace a vydelava. Ano, je to pravda. A ja na to nemam vlastne ani co rict. CO taky? Vzdyt nas vsechny zivi. A musi v te praci taky fungovat, aby si ji udrzel, kor ted, kdyz je krize. Nastesti zatim to financne zvladame, ale jak dlouho? Uz ted mam silene stresy pokazde, co jdu do obchodu na nakup. Takze, jak v tom vsem po nem vubec muzu neco chtit? Nasi mi nabidli, ze vemou deti do Chorvatska. Pak ze vemou i mne. Manzel totiz nesnasi vedra, v zivote jsme spolu nebyli nikde na dovolene na jihu, protoze on to nesnasi a mi to za ty nervy, kdy bude furt otravenej, nestoji. Takze jsem jela s nasima. Ale bylo to na prd. Mladsi nejedl, nespal a asi byl i nemocny z klimatizace, zacal mit rymu a kaslal, mel i horecku. A ja byla na ty deti sama. Jiste, rodice se snazili pomoct, ale sakra, byli tam na dovolene, ne aby se starali o moje deti.
Onehda mi manzel rekl, zda mu vyperu, bo nema zadne ciste spodni pradlo. Jiste, rekl to hezky, ne ze jako - vyper mi slipy, nemam v cem chodit. Ale ja si rekla, kam jsem se to dostala. A jeste jsem byla nastavana na sebe, ze jsem neschopna, ze tu domacnost nezvladam, protoze tohle se mi uz dlouho nestalo. Je hezky, decka jsou porad venku, takze maji porad neco spinave a ja porad peru dokola jen jejich obleceni a normalne jsem zapomnela vyprat dospelacke a kdyz uz to vyperu, tak to zapomenu dat do susicky/povesit, nebo to pak vytahnout z te susicky jo, bezne zapominam, porad, furt, na vse, muj mozek jede na 110% a zacina vypadavat. Onehda jsem neco resila s psychiatrickou, ze muj celozivnotni problem je nejspis nezdiagnostikovane ADHD. A uvedomila jsem si, ze skoro 20 let s prestavkama beru AD a uplne zbytecne, protoze muj rpoblem nejsou deprese. Ted to tedy zkousim bez nich… a chci, opravdu to chci vydrzet, jenze… selhavam jako matka, jsem hnusna na deti, nic nestiham, neumim si to zorganizovat. Jsem vycerpana. Vcera vykladam manzelovi, jak jsem sla s kocarkem nakoupiut do Tesca a nemohla jsem dojit domu, jak jsem byla unavena a kdyz sel maly odpo spat, taky jsem unusla a ona na to ty se mas! Tak jsem na nej uz vyjela, jak jako se mam? Ze jsem tak silene vycerpana, ze nezvladam obycejne veci a usinam pres den? Jo, to se fakt strasne mam…
A k tomu vsemu jsem zacala silene pribirat. Pravdepodobne vlivem novych AD, ktere mi psychiatricka pred pul rokem zmenila (a ted se snazim byt bez nich), ale at delam co delam, porad nabiram. Jeden mesic jsem si dala challenge, kdy jsem kazdy den bud chodila na dlouhe prochazky nebo cvicila, nevynechala jsem jediny den. A ja pribrala
A tak jsem tady, stazim se prizpusobit svuj zivot tomu, ze mam asi fakt ADHD a ze jsem nejspis nikdy deti mit nemela, protoze nikdy nedokazu byt dostatecne dobra matka a kazdy den je necim poskozuju. Ctu si hodne o respektujici vychove, o kontaktnim rodicovstvi, o tom, jak to delat lip, nez predesle generace, a snazim se. Ale pak rvu, posilam deti nekam, obcas i dostanou na zadek, zaviram se pred nim v loznici a jedine, opravdu jedine, po cem momentalne touzim, je ticho, klid… tak moc touzim po tom, abych mela klid… Brecim, nadavam si, proc jsem ty deti vlastne mela, kdyz to vubec nezvladam? A pak ctu na IG, jak jedna influencerka za druhou ma dite s rakovinou a mam chut si nafackovat, protoze si vubec nevazim toho, co mam
Bude to lepsi? Odpocinu si jednou? Budu to jednou zase ja, zena, nejen matka a sluzka?

To přibírání a únava mohou být ze snížené funkce štítné žlázy. Zkuste si to nechat zkontrolovat.

@PapaverRhoeas to uz mi kontrolovali, i zvyseny kortizol, nic, vse ok 

@Pučálkovic.Amina no vidis, a jini odbornici zase tvrdi, ze zo s temi 6 mesici je nesmysl. Kor u kojenych deti jw normalno, ze se kojo v noci kolikrat az do samoofstavu. Tim nerikam, ze je to takto ci takto spravne. Jen ze zalezi na pohledu. Moje dite ma ve 2,5 letech skoro 17 kg, je hodne vysoky, odmalicka byl vetsi (stejne jako jeho bracha, manzel ma skoro 2m a kluci jsou po nem), vzdy byl velky jedlik, i kdyz vlastne ani nikdy nebyl takove to kulate tluste miminko, byl jen velky, mohutny, silny. Takze je fakt mozne, ze v noci ma hlad ja teda zkousela to nejak odbourat, jenze proste kdyz nema tu davku UM, budto se za chvili zase probudi, a kdyz ji nedostane vubec, je schopny furt rvat, treba usne na pul hodky a zas rve. To jsem po par dnech fakt naprosto vyrizena, protoze po te UM zas usne a spi do rana… Pokud ma lepsi obdobi samozrejme. Odpoledne spanek jsme jednu dobu taky vynechavali, nemelo to efekt vubec zadny. Az pak zacina usinat odpoledne na zemi 

Migreny, cysty, otoky ani bolesti prsou nemam, od doby co sleduju na IG Bagniati a snazim se ridit jejimi radami, nemam s cyklem problem. A na bolesti hlavy jsem nejak netrpela nikdy. Co se hormonu tyce, to nevim, ale hormonalni profil mi delali pred par lety, kdy jsem prave mela stejne problem, unava, pribirani, deprese, ale i prave anovulacni cykly a zenske problemy, nic mi ale nenasli.

Budu doufam, ze pomuze ta skolka. Akorat ted jeste nevim jak vyresim plenky, protoze maly vubec nechape, co po nem chci