Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
@WERISKA píše:
@kve-tinka
Zjistili v nemocnici, že má na sliznici v krku pozůstatky tkáně svého dvojčete, které se na začátku těhotenství přestalo vyvíjet:
Pak stačilo mírné zahlenění a neměl místo na dýchání
Ale dali jsme to. Už je mu 15 let![]()
Prodělává i jiné operace, a vždy si člověk vzpomene
![]()
to je jak z hororu!!!
Ja jsem si prozila neco podobneho jako dite na vlastni kuzi v necelych sesti letech mi prisli na extreme zavaznou srdecni vadu kdyz me rodice privezli do nemocnice srdce pracovalo na trinact procent a zalevalo se vodou tak jen nevim jestli I toto muze mezi vas patrit
@SussieS píše:
Dítě díky bohu ne, ale mám ve své rodině a blízkém okolí 2 dospělé, kteří svoji smrt přežili… Kamarád takové štěstí neměl
Meho kamarada taky nedavno srazilo auto a neprezil. A jednoho před pár lety zabili… Neni to nic pekneho ani kdyz se jedna o dobre kamarady.. Ale i tak, myslim si, ze to je uplne neco jiného, nez kdyz se neco stane s vlastnim ditetem! Nezlob se, ale podle me to sem az tak nepatří, jelikož kdyz se stane neco s vlastnim ditetem, je to ta nejhorsi vec na svete!!!
Příspěvek upraven 08.03.15 v 07:16
U mě to začalo po narození, kdy jsem vylezla hodně brzo a v tý době kdy ještě nedonošený mimča neuměli tak „dodělat“ mě dali pár % procent na přežití s tím, že o ten život musím zabojovat..no podařilo se ![]()
Podruhé jsem bojovala, když mě na přechodě sejmul vožralej řidič a já byla dobitá jak snad nikdy v životě. ted už je to fajn, ale dlouho jsem se psychicky nemohla srovnat.
Naposled to bylo pár let po tom, kdy mě prasklo mimoděložní a já měla masivní krvácení do břicha. Měla jsem velkou ztrátu krve a na sále mě dávali pár hodin do kupy a díky bohu to zvládli. Dneska už je dobře a jenom si říkám jak ten můj anděl strážnej se musel zapotit ![]()
Klidne skupinu rano zalozim ted jsem na mobilu a navic jdu spat
Ahoj, nevím, jestli ti to pomůže, ale dam pohled z druhé strany. Bylo mi 7, když jsem měla vážnou autonehodu. Já chodec, auto mě srazilo v plné rychlosti. Letěla jsem několik metru vzduchem, samozřejmě v bezvědomí, šílené potlucena. Z nehody si nepamatuji absolutně nic. Jen moment na mostě, pak až probuzení v zachránce. Když to vezmu zpětné, tak oceňuji, ze to se mnou naši moc neřešili, brali to asi tak, ze jsem nemocná a izdravim se, jakoby léčeni z angíny. A já na to proste zapomněla. V rodině se o tom přede mnou nemluvilo a já jako dítě proste řešila jiné věci, hrála si a byla šťastná, měla kamarády. Bude mi 35 a teprve teď mi otec poprvé vyprávěl jaká to byla hrůza a já dost koukala… Ve mne je to zafixovane jako taková epizoda, na kterou jsem skoro zapomněla. Žádné trauma, nic…
@veronika6913 Se ti teda omlouvám, jestli se tě můj kratičký příspěvek nějakým hrozným způsobem dotkl
Kdo nezná okolnosti, neměl by soudit ![]()
@SussieS píše:
@veronika6913 Se ti teda omlouvám, jestli se tě můj kratičký příspěvek nějakým hrozným způsobem dotklKdo nezná okolnosti, neměl by soudit
Nic se me nedotklo, jen mam pocit, ze smrt kamaradu je neco jineho nez smrt vlastniho ditete. Ver, ze ja smrti zazila u hodne blizkych osob na svuj vek si myslim az moc. :-/ Ale se smrti vlastniho ditete se to urcite srovnávat neda. A nezalezi na tom jestli znam okolnosti nebo ne. Ty u me okolnosti taky neznas ![]()