Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@BohunkaP píše: Více
Mám to stejně.
U skolkovych děti očekávám, že si to zdravení osefuji rodiče. U školních dětí, kamarádů mých dětí, už to zdravení i „vynucují“ z pozice cizího dospělého, pokud přijdou na návštěvu.
@Keyllah píše: Více
Ne, neřekne nic. Stojí jako zařezaná. Prostě z ní nedostanu žádné slovo. Je úplně zticha.
Problém je v tom, jak to z ní dostat. Jako fakt nevím, jak to udělat. Nedělá mi problém připomenout, teď hezky pozdravíme apod., ale prostě to neřekne.
@Enitka píše: Více
a víš, proč tě neposlechne? se přiznám, že to neznám, v těchto letech, děti dělali co jsem řekla
a neposlechne jen v tomto nebo i jinak? protože pokud je to jen u tohoto, vyděla bych za tím spíš nějaký psych. problém, třeba jí někdo něco řekl…
Já si myslím, že je to normální. Mám 4,5 letého syna a zdraví jak kdy, asi dle nálady nebo podle toho jak se mu ten člověk líbí.
Já jdu příkladem a pozdravím, ale dítě do toho netlačím. Efekt by to nepřineslo.
@Enitka
Chce něco třeba po hostitelce (mňamky apod)? Dostane jen ten, kdo se na návštěvě chová jako na návštěvě (= pozdraví, poprosí, podekuju). A rodič musí dát najevo, že nezastavit není normální a v dlouhodobém horizontu nebude ani omlouvání, ani tolerováno.
I nemluví dvouletka umí udělat rukama prosím prosím a pá pa při odchodu, při příchodu třeba podat ruku, dat placáka…
@Keyllah Nevím. Měli jsme problém třeba s nočníkem nebo s koupáním. U koupání vím, že trošku sklouzla ve vaničce, pak se bála, měla blok. Trvalo dýl, než to spravili, teď se rácha bez problémů. S nočníkem taky problém, měla blok, jakoby se bála kakání, jak to z ní leze prostě, chtěla pořád plenku. Teď jsme též bez problémů. U ní prostě pokud si na něco udělá blok, tak to chce čas, nenutit. Takže prostě asi zvolím strategii vůbec to neřešit, nebudu ji připomínat nic, reagovat na to a možná pak sama začne, když to uvidí u nás. To je asi poslední možnost, co mě napadá. Nevím, proč by si že zdravení udělala blok, ale je to možné, že z nějaké situace to prostě má. Ona je velice šikovná, ale když se v něčem sekne, tak se prostě sekne. Jinak poslouchá přiměřeně. Někdy vše ok bez problémů, někdy se jí nechce, ale podaří se jí třeba přimět, aby to udělala, třeba si uklidila po sobě a tak.
A fascinují mě spolužáci mých dětí, které potkáme někde ve městě. Dětem řeknou čau a mě nebo manžela ignorují. ![]()
To využívám jako výchovny moment pro své děti a ptám se jich, zda se taky chovají jak tydyti, potkaji-li spolužáky s rodiči. A že se jako první zdraví společenský starší osoba (rodič, prarodič) a pak teprve kámoši.
@Svistice Nefunguje to. Myslím třeba mňamky a tak. To na ní neplatí vůbec. Jak jsem psala, při hře to umí, normálně vyká, krásně zdraví, ale prostě v reálu nic. Takhle ji není možné přimět ani udělat pá pá. Babičce a dědovi už jo, to je v pohodě, lidí, na které není ta zvyklá prostě ne, ne a ne. Ona nemá ráda ji do něčeho nutit, ale i když zkouším takovýma těma trikama, tak to prostě nefunguje.
@Enitka já jsem matka Herodes. Takže pokud bych věděla, že není nějaký hlubší problém, tak bych se klidně na návštěvě (o kterou by dítě stalo) mezi dverma otočila s tím, že pokud nechce zdravit tak holt bohužel na návštěvu nemůžeme a šly bychom domu.
V tomto věku dětí, když jsem věděla, že je „problém promluvit“ jsem jako první vcelku nahlas pozdravila (aby to bylo jasný i nevnimajicimu) a zároveň lehce zatukala dítku na rameno. V 99 procent případů se chytlo. Problém nastal až, když bylo dítko „bez dozoru“ - tam si ale poradilo a radši obešlo dům z druhé strany, aby nemuselo souseda pozdravit. Teď už zase dobré- pokud vnímá. Jinak tedy občas prodychvam kamarády- přijdu z práce a mám 1-2 kousky v obýváku a nic. A to netrvám na žádném ceremoniálu, stačilo by mi pokyvnuti…
Nečetla jsem diskuzi. Mám děti 2 a třičtvrtě a 4 a čtvrt roku. Když někam jdeme na návštěvu nebo se sejdeme s kamarády, všichni se vzájemně zdravíme, podáme si ruce atd. To samé děti - když kamarády neznají nebo je kamarádi viděli jako malé a děti si je nepamatují, vzájemně se představí. Chceme, aby děti pozdravily a řekly své jméno (chceme to zejména po té starší, ta mladší je ještě malá a většinou papouškuje vše po starší). Někdy se stydí a neřeknou nic nebo schválně řeknou místo svého jména jméno plyšáků, tak je představíme my a nevadí nám to, ale dbáme na to, aby si v těch situacích zafixovaly, že je slušnost pozdravit, případně se představit a dáváme jim k tomu dostatek prostoru a nespěcháme na ně. To samé, když něco chtějí/chceme - patří tam vždy slovíčko prosím následované slovem děkuji.
@Enitka Možná se to změní až bude ve školce. Budou zdravit všichni kolem ní, tak se taky třeba osmělí…
@Monchichik Doufám, že ano. Myslím, že jak se víc otrká, tak překoná ten stud.