Extrémní lhář

@Attila8
Obdivuji tvou empatii k synovci a vůli to řešit. Snad ten kluk přece jen někoho na tom světě má, ach jo Drž se.

@Attila8 Odpověděla jsi si vlastně sama dalším vysvětlením nám. Problém je v rodině. V jeho rodině. To jak se synovec chová, je prostě odrazem toho, jak se k němu chovají doma. Trochu mě mrzí jedna věc a to, že než aby se jeho rodiče zamysleli sami nad sebou, nad chováním k sobě a k dětem, raději navštěvují s dítětem psychiatra s tím, že ho případně tlumí léky…a pak, když uznají, že to stačilo, mu zas nic nedávají? Něco Ti napíšu, i když to není úplně zas to samé, v pohledu dítěte to může ale být podobné. Máme doma dítě v náhradní péči, které bylo hodně fyzicky týrané jako miminko, pak se to díky odebrání z bio rodiny trochu zklidnilo, protože se odehrávaly „jen“ návštěvy v dětském domově. Jenže pak úřady usoudili, že bylo dobré obnovit vazby a malá sem tam chodila na návštěvy domů. Jenže pak se zjistilo, že za zdí „domova-doma“ opět týrání pokračuje..trvalo to dlouho, ale nakonec se malá dostala k nám. Ať je dítě malé nebo starší, vnímá to, co se děje okolo něj a většinou jedinná obrana, kterou dítě zvládne je, že si ve vědomí postaví zed. Představ si, že ze smutného dítěte, které se jakž takž sžilo s chodem dětského domova se návštěvami u bio matky stalo dítě apatické, nekomunikující, dítě které začlo lhát nebo si pro někoho vylhávat, pro jiné -dítě s větší fantazií- příběhy, které se nestali, příběhy, které třeba viděla v televizi jen jako záblesk, protože u televize nijak dlouho nevydržela, tak jako skoro u ničeho. U nás je 4 roky a něco. A můžu Ti říct, že po zlém (nemyslím bití, kdyby někoho napadlo…svoje děti nebiju, ať jsou bio nebo ne),tím, že třeba sem tam zvednu hlas se u ní nevyřeší nic.Na biouše to třeba platí, když zvednu hlas a po x té řeknu, proč stále není uklizený pokoj, protože není zvyklý, že bych se nějak extrémě doma rozčilovala. Ale na ní to neplatí..proč? Protože je zvyklá na daleko horší věci, než můj zvednutý hlas. Kdybych chtěla uplatnit, aby mě respektovala z pozice já dospělák, ona musí za každou cenu poslechnout, musela bych být asi tvrdší než její bio matka a to fakt ne, nejsem blázen. 4 roky kousek po kousku odbouráváme strach, že když se jí něco nepovede, když něco omylem pokazí, když se náhodou naštve a v přívalu emocí řekne věc, kterou vím, že by normálně neřekla…,že to nebude mít pro ní následky. Dříve hodně lhala. Byla malá, ale děli se věci, že to nikdo jiný nemohl udělat a ona si s naprosto klidným výrazem ve tváři stála za tím, že ona TO NEUDĚLALA. Jedno dítě ve škole, přítel v práci, doma jen my 2. Já na toaletě minutu a po návratu vyrytá rýha do stolu tužkou, počmárané zdi tlustou černou fixou, natrhané listy kytek na mini kousky, vysypané cokoliv, co udělalo bordel…cokoliv, co si jen představíš a nebo ne. Vždy, když jsem se vrátila za tu pidi chvíli, úplně v klidu seděla nebo stála a pozorovala mě. Když jsem se k ní mlčky přiblížila, aniž bych cokoliv řekla, sedla na bobek, ruce na hlavu a začala křičet, že to ona neudělala. Radila jsem se s psychology, já sama mám hromadu praxe s dětmi i s poruchou chování, ale řeknu Ti, že radit druhým je jedna věc a řešit to doma, věc druhá. Nepomáhalo nic, co jsem znala, co radili odborníci, co se píše v knihách. Když padlo od lékaře, že se bude tlumit psychiatrickými léky. Uprosila jsem je, a´t jí ještě dáme čas a dneska musím říct, že to stálo za to. S pomocí jedné maminky odsud, která nám pomohla bachovkami v kombinaci s tím, že jsme museli máknout celá rodina v tom, že naschvály, křičením, válením se po zemi a pod. se nic nevyřeší a nic se dál dít nebude to krůček po krůčku začlo konečně jít. Nejsme ještě na konci, pořád si sebou nese to, co se jí dělo dříve, občas sama poví, jak se jako malá bála, občas se zavzteká, ale tak, že řekne „maminko, nekoukej se, zlobím se“,ale je to únosné. Pořád ale bojujeme s citovou oploštělostí. Najdi si to na internetu..To mají děti většinou z ústavních zařízení, děti, které se necítili být milováni těmi, kterými by chtěli. Pro lidi „z venku“ se tohle chování může zdát jako drzé, lidem to může připadat, že nemají soucit s druhými a ono to i tak může být. Jenže né proto že by námi pohrdaly, ale proto, že oni čímsi v jejich rodině trpěli a nebyl nikdo, kdo by jim pomohl a pochopil je. Nebyl nikdo, kdo by to napravil a začal je brát takové jako jsou. A když se tak chovali k němu, k dítěti, dělá to on, aniž by si to nějak extrémě uvědomoval i lidem okolo sebe.
Napadlo mě to, při čtení Tvého posledního příspěvku ze včera z 23.48. To, že to udělá, je vlastně zkouška Tebe, vás, jestli vaše reakce bude stejná jako doma, ve škole nebo jiná. Říká se tomu obrácená láska, která je trochu k nepochopení, ale když se na to zeptáš třeba psychologa, potvrdí Ti to. Děti, které nejsou úplně ve své rodině spokojené a vyberou si člověka, ke kterému cítí důvěru, otestují ho pro sebe, jestli i když udělají cokoliv, bude stále milováno a je tedy možné, že si vybral vás. Protože se s bratrem nejspíš na změně taktiky asi nedomluvíte, zkuste to vy doma u vás. Nasa´dte laťky a hranice, jak jsem psala o kus výš. Váš domov, vaše království, vaše pravidla s tím, že synovcovi dejte jasně najevo-i slovy-,že je u vás vždycky vítán. Že ted ale necháme spát všechno, co mu prochází a nebo neprochází doma. U nás se na telefonech, tabletech přes den nesedí. Když to bude vše v pohodě, večer nebo za pár dní na chvíli můžeš, uvidíme, ale jak nám to spolu půjde. Plánovaný výlet. Jasně, jedeš taky. Bud si ho užiješ s námi díváním se po okolí a budeš v pohodě jako my a nebo si celý den pronudíš, pronadáváš, ale proprudíš jen sám sebe. Výběr je na Tobě, my si to užijeme. Když na mě nechceš mluvit, nemluv, ale já ti občas něco povím. Sem tam by bylo dobré mu říct, že jsi ráda, že je tam s vámi. Bez ohledu na to, co řekne on…i kdyby řekl, že on ne, že je zpruzelý. Přejdi to. Chvílema si můžeš připadat jako blázen. Chvílema se můžeš usmívat jen Ty, i když se vnitřně zlobíš a připadá Ti to nenormální. Nesnaž se přiklonit na rady okolí, že být oni v Tvé kůži, jak by dostal, že by si na zadek nesedl. oni to neřeší, není to jejich případ. Oni jen radí. Vzhledem k tomu, že je synovcovi 10 let, je na čase to řešit, protože on ted stojí na rozhraní věku už né moc malé dítě a ještě né dospělák, protože jesli budeš dlouho čekat, proklouzne vám mezi prsty a na nápravu už třeba nikdy nedojde, max. dojde na nějaké to tlumení léky a až bude dospělý, ve šprajcu to přestane brát a co to změní. Neříkám, že určité diagnózy léky nepotřebují, ale já mám vždy na prvním místě šanci na alepoň pokud o zlepšení, pak léky…

@Attila8 Ale ty to pořád nechápeš, přesně o tom to je - že nemá svědomí, nemá ty brzdící mechanismy jako třeba ty. Právě proto že se v jeho životě něco pokazilo a tím se prostě stalo to co je z něj dnes. Není to o tom že by NECHTĚL, on toho bez odborné pomoci aktuálně není schopný. Neříká si v hlavě: tak a teď budu lhát, hahaha to bude sranda. Prostě mu to tam funguje fakt úplně jinak.

Nejlepší co pro něj můžeš udělat je, z větší části to ignorovat, neponižovat ho ale zároveň mít určitá pravidla, i když se tobě může zdát že to dělá schválně a že je to prostě hajzlík tak mu to pomůže. Potřebuje pravidla, lásku (vědět že může KDYKOLIV přijít), a životní jistotu. Nejde motivovat tím že skončí v ústavu, motivací musí být to že on sám se bude cítit líp. Ne to že ho pak maminka bude mít ráda, musíte ho mít rádi přesně takového jaký je teď a pomoci mu hlavně kvůli němu, ne kvůli tomu aby vy jste si více užili výlet.

Rozhodně to řeš s jeho maminkou a odborníky, to je naprosto nezbytné.

@Aletheia Máš pravdu, jenže tady je blbé, nespolupracující rodina. Mám trochu obavy z toho, co zakladatelka píše o švagrové, že pokud začne radit s výchovou švagrové i ohledně nutnosti návštěvy poradny, že se může švagrová seknout a ve finále jim kluka ani nepůjčovat. Být zakladatelkou bych to zkusila…promluvit si, ale kdyby to k ničemu nevedlo, spíš zapracovat na sobě, aby synovec začal mít pocit zázemí, alespoň u nich..

Běžně se vymýšlení vyskytuje u dětí s bujnější fantazií tak do 6 let. S příchodem do školy už takové vymýšlení většinou samovolně vymizí. Je otázkou, jestli si takto vymýšlel už dřív, když byl menší (což předpokládám spíš), nebo to začalo až v poslední době a tímto nešťastným způsobem si vynucuje pozornost a kompenzuje nějaký pocit méněcennosti (např. nedostatek pozornosti doma), nebo už vystrkuje růžky nějaká porucha osobnosti. Říkám to nerada, ale vzhledem k jeho neschopnosti se ovládat a přemáhat, soudím spíš na to druhé.

Takové lhaní (říká se tomu bájné lhaní, mythomanie nebo syndrom barona Prášila) je typické zejména u hysterických a histrionských osobností. Jak obtížný to může být problém, pokud to vytrvá do dospělosti, si počti v odkazech níže. Zaujal mne zejména ten Höschelův článek a zmínka v něm, že asi u 40% z nich je na pozadí nějaká EEG abnormita, úraz hlavy či infekce centrální nervové soustavy.

Co s tím můžeš dělat ty? Pokud s chlapcem budeš v kontaktu a bude u vás pobývat, pokus se ho něco naučit nebo směrovat nějakou hru či pomoc v práci, kterou s dětmi děláte společně tak, aby chlapec vynikl a naučil se budit pozornost zdravým způsobem. Ideální by pro něj byla činnost v nějakém dramatickém kroužku, kde by si hysterii a touhu po pozornosti kompenzoval divadlem, ale jestli má ještě ke všemu závislost na hraní pc her, nebude motivovaný.

Po zlém s ním nepořídíš, afektům je třeba předcházet, jak jen to lze, protože pokud se vytočí, až se přetočí, začne hysterčit a nezmůže nic ani výprask. Pokud už k nějaké scéně dojde, tak se otoč a jdi pryč. Kde není publikum, není scéna. Jako motivace může sloužit dovolit mu hry na PC, až splní to, cos mu dovolila, ale pochybuji, že se ti bude chtít absolvovat ty scény mu to sebrat, když ho navíc vychovávat nebudeš a doma to dostane hned zpět. To, co by mu nejvíc pomohlo, tedy fyzický pohyb a práce, kterou by si vyrobil endorfiny v mozku, tomu se naopak nejvíc brání.

Upřímně, moc se s tím dělat nedá. Pokud to přetrvá, patří to spíš do rukou zkušených dětských psychoterapeutů, a i pro ně je dost obtížně zvládnutelný oříšek. Pokud s tím rodiče budou chtít něco dělat, též radím navštívit nejbližší středisko výchovné péče a začít. Je nutno mu nastavit mantinely a přísný režim, bude to velmi těžká a zdlouhavá cesta s nejistým výsledkem a vzhledem k tomu, že rodiče to neřeší a trápí to spíš tebe, tak si nejsem jista, jestli se do toho pustí. Je možný i prázdninový pobyt, který nějaká SVP nabízejí. Některým dětem to pomůže, že se nastaví režim a respekt autority, zároveň se tam nechtějí více vrátit, na jiné to nemá žádný vliv.

Edit admin -odkaz

@Attila8 Bohužel, pokud rodiče zájem napravovat nemají, neuděláš nic. Nemá cenu mít u vás jiný režim než má pak doma, to nepovede k ničemu. 

Upřímně, v tom jejím chováním vidím to že ví že na tom má vinu, případně je v tom něco co ty ani nevíš (proto tě nechce pustit k tomu psychologovi). Reakce kluka jsou normální, on ví že jeho matka to řešit nechce, je v podstatě na koni a povrchně rád že se nic měnit nebude (protože by to pro něj nebylo vždy příjemné).

Je to smutné. Upřímně, kluk z toho velmi pravděpodobně nevyroste, ona ho nebude zvládat a pak skončí v tom ústavu a hotovo. Nicméně bohužel ty sama s tím fakt nic neuděláš pokud rodiče nechtěji, to je boj s větrnými mlýny. Možná až bude starší, bude už po ústavu nebo tak, mu nabídnout u vás bydlení, nastolit pravidla a tím ho provést úspěšně do dospělosti. Ale to je zase velká oběť od vás a aktuálně to nejde dokud není starší.

Já ti nevím, mě by se jako matky asi dotklo, aby se mnou chtěla švagrová chodit k psychologovi, jsou věci, do kterejch nikomu nic není.
Obrovskej problém je přístup tvýho bratra - ono odepsat tě rodič, tka asi taky vnímáš ten svět v dětství jinak.
I když se tě to dotkne, tak si myslím, že to, že nemáš děti taky určuje tvůj pohled na jeho chování, potažmo výchovu. Já za bezdětna taky viděla věci jinak a dneska nemůžu slíbit, že moje děti v pubertě budou v pohodě. znám plno prima rodin, kde děti v pubertě lžou, kouřej, pijou, nestudujou… A není to nekvalitní výchovou.
Jinak extrémní lhaní vypadá jinak. Dělám s mládeží - i „zdravou“ i s problémy.