Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Hledání cesty k nevlastnímu synovi
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Verun83
3.2.19 08:10
- Citovat
- Upravit
3.2.19 08:39
Já včera dala na zadek vlastnímu prvnakovi, už to prostě neslo… kdyby nebyl můj budu si myslet, že jeho matka musela v těhotenství čichat toluen. Neposedi, nevnímá, všechno říct stokrát a stejně udělá pravý opak, je to o nervy. Drž se 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.2.19 08:48
@Staworowski píše:
Ahoj, oživuji diskusi. Mám 2,5 roku přítele který má 8 leteho syna. Bydlí s námi, přítel ho mm a ve výhradní péči. Matku navštěvuje každý druhý víkend. Spolu máme ještě 10 měsíčního chlapečka. Nevlastní syn ho miluje a pomáhá mi s ním (ikdyz svým způsobem). Ze začátku jsem se dost bála jak mě přijme ale to proběhlo bez problémů. Má mě ráda, tedy aspoň to říká. Já jeho taky svým způsobem, jen mi čím dál víc leze na nervy. Že začátku to bylo ok a časem se to jen zhoršuje (myslela jsem si že to bude naopak). Neposlouchá, nechce se učit, musím mu vše říct 10× a stejně to za 5min zapomene. Už jsem z něj fakt na nervy. Ve škole mu to vůbec nejde a to je v 2.tride. On se ale ani nesnaží, nechce dělat úkoly, učit se........ze školy mi třeba přijde úplně mokrý a bez čepice, přesto že má sebou oteplovaky, nevezme si je a v teplakach skáče ve sněhu. Kazde ráno mu to říkám, ale kašle na to. Pak je nemocný a nakazí mi toho malého. Je to zkrátka čím dál horší a já už to nedávám. Zajímá mě, zda má někdo podobnou zkušenost s nevlastním dítětem a jak to časem dopadlo. Bylo to lepší /horší?
Komentáře typu" chudák dítě" a" to sis měla rozmyslet dřív" si nechte....... Zajímají mě názory těch co jsou v podobné situaci, kdo nezažil, nemůže pochopit.......
No, představ si že se za pár let takhle začne chovat i tvé dítě, taky si na něj tady budeš stěžovat, že už to nedáváš?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.2.19 09:03
@Bábrdl píše:
@Staworowski Zpětně mohu říct, že co jsem u nebio (byť se mnou pokrevně spřízněného) dítěte považovala za naschvál a šprajc, teď dělá i mé bio dítě. Běhání v legínkách v mrazu, když má v pytli oteplováky, je klasika. Prostě „zapomněla“
Bude to dělat i ten tvůj, taky tě to vytočí, jenže pak se mu podíváš do toho kukuče a roztaješ. Když ti přijde s tím, že skákal do sněhu v teplácích, nenapadne tě jako první, že tě zase neposlechl a že bude nemocnej a nakazí tvé dítě, napadne tě, jestli mu není zima a jestli mu to nemohlo ublížit.
A to ti nepíšu, aby ses naštvala, to je prostě rodičovství
je to tak, ale to nic nezmění nic na tom, že je to těžký a náročný - role nebio rodiče
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.2.19 09:05
@Anonymní píše:
Ahoj ženy!Předem se omlouvám za anonym, ale je to pro mě hodně citlivé téma. S přítelem jsme spolu už téměř 6 let. Děti, vlastní, zatím nemám. Mám ale dvě věci, které řeším směrem k nevlastnímu synovi, řeším je už delší dobu a v mém okolí jsou odpovědi rozporuplné, tak bych byla ráda, kdyby se k tomu vyjádřil asi širší okruh lidí… Třeba si nakonec uvědomím, že řeším něco, co za to ani nestojí
.
1. První věc se týká mého vztahu k nevlastnímu synovi a jeho výchovy. Pokusím se to popsat tak, jak to cítím. Na své vlastní děti bych ráda volila stejné nebo podobné výchovné metody jako volili mí rodiče na mě a mé sourozence. Myslím si (sebestředně
… Dejte mi někdo radu jak na něj, jaké máte zkušenosti s vlastními i nevlastními dětmi v tomto věku. Jak s ním pracovat. Jak mu vysvětlit, že u nás fungují jen o maličko jinačí pravidla, ale že to není špatně, že po něm přece nechceme nic hrozného… Budu ráda za jakoukoli radu jak k němu najít cestu
2. Druhá věc s tím dost souvisí. Jaký si myslíte, že je ideální rozdíl mezi vlastními a nevlastními sourozenci? Já jsem toho názoru, že by měl být co největší. Mám k tomu dva důvody. Prvním je ten, že chci, aby měl se svým otcem naprosto jiné aktivity, než budou mít naše společné děti. Chci, aby to vnímal tak, že je dost chvil, kdy ho má jen pro sebe, kdy ti sourozenci prostě mu ho neberou, protože už je „velký“ a dělá s tátou něco jiného (tohle je asi jedna z věcí, na kterou se mé okolí dívá opravdu divně). Mám tento pohled i proto, že u maminky má další 3 sourozence a nového tatínka a když se na toto téma bavíme, tak vím, že vyhledává dost samotu a i když má sourozence rád, je toho na něj asi hodně. No a druhá věc je samozřejmě rozdílnost pohledů na výchovu. Chtěla bych se vyhnout tomu, že budou naše děti nutně muset být ovlivněné tím, jak je vychovávaný syn. Mám se proto cítit jako špatný člověk? Je to opravdu tak špatné, jak si spousta lidí okolo mě myslí? Konkrétně věkový rozdíl bych ráda, aby byl 10, 11 let…
Moc děkuji za všechny názory. Případně za pomocnou ruku v podobě použitelné rady… Cestu si k sobě hledáme složitě, ale věřím, že se mi jednou snaha vrátí
Za prvý je mi kluka líto, vlastně nikam nepatří a neví co se sebou 
za to ty, pokud si rodiče nerozvedla, nemůžeš a nic špatně neděláš. Za druhý viz. „a je to tu po tisíce prvé“, opět vybrán zajištěny pan 30-40 let a ty mu kolem padesátky hodíš další mládě na krk a ještě s očekáváním vytříbenych dětských aktivit no on ať si to „užívá“ a pro tebe je jen rada vydržet 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.2.19 09:08
No potřebuješ si přiznat, že ty máš problém a neumíš ho řešit. A začít hledat řešení - protože ty v sobě potřebuješ přehodnotit svoje postoje a výchovné metody. On se chová jako normální osmiletý kluk - pravda, nejsi pro něj autorita a asi moc dobře ví, že ho nemáš ráda - že si se postavila do role macechy - proč by se proboha měl snažit?
Ty jsi dospělá, ty jsi zodpovědná za to, aby ses chovala jako příčetná nevlastní matka, ne jako archetyp zlé macechy.
Nejefektivnější řešení by bylo, kdyby si to přiznala svému muži, že to nezvládáš a že byste potřebovali pomoci - ideální na porozumění toho, které tvé vzorce chování vedou k tomu, že se s nevlastním synem dostáváte do konflitků je videotréning interakcí http://spin-vti.cz/…-vti-trenera
Bez toho je složitější pochopit co konkrétně tě vytáčí a hlavně najít způsob, jak komunikovat jinak, abyste byli oba spokojenější a cítili se že ten druhý je vlastně daleko víc fajn, než v současných představách.
Vážně nemůžeš čekat, že malej kluk z rozpadlé rodiny, jehož máma evidentně má nějaký závažný průšvih bude ten emočně zralejší a bude se snažit, aby ty si ho měla ráda. To je vážně tvoje odpovědnost. Naopak - je vcelku přirozené, že on má emoční problémy a problémy s chováním. Je to malý, nešťastný, vyděšený dítě.
Nejde o to, že bys musela cítit nějakou mýtickou lásku a když ji necítíš, tak jsi špatná. Ale o základní nastavení, že to je malej kluk, kterej potřebuje péči a podporu, aby se srovnal s tím, co mu dospělí (jeho rodiče) provedli. A to je něco, k čemu se dá rozhodnout a setrvat u toho jen racionálně, bez větších emočních hnutí. Pokud sama v sobě máš nějakou základní sebejistotu a zralost. Ale i ta se dá dopěstovat.
Zkus pro začátek jestli najdeš nějakou inspiraci tady https://www.kosmas.cz/…respektovan/
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.2.19 10:10
Děkuji za reakce. Já vím, že se chová jako většina kluků v jeho věku a že můj syn to třeba bude dělat taky.........ale kdo to nezažil, nepochopí to. Samozřejmě že člověk bere nevlastní dítě jinak než vlastní, že na tom nevlastním mu vše vadí a u svého by nad tím mávl rukou. Navíc když je mezi nimi větší věkový rozdíl a já mám přirozeně nutkání to své maličké chránit. Zajímá mě, kdo z těch co do teď odpověděli, situaci zná zvlastni zkušenosti?? Typuji že nikdo. Ono se výborně radi, teoreticky, taky bych věděla. Ale je strašně těžké se tím v praxi řídit. Každopádně jak jsem psala na začátku, ráda bych slyšela příběh někoho kdo to zažil a dítě už je třeba dospělé, jak to byli později, v pubertě atd.
Ještě podotknu že nejsem žádná macecha na kosteti, syna sice 10× za den napominam a furt mu něco vysvetluji, ale v klidu. Pomazlim se s ním, dá mi pusu, máme hezky vztah. Nedávám to před ním najevo, pobrecim si až spí a max servu chlapa když už je toho moc.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.2.19 10:47
@Staworowski Já! Když jsme se seznámili, byl rozvedený, syna vídal 1× za 14 dní o víkendu. Seznámil nás po měsíci chození, náš vztah bral vážně. vytvořila jsem si s ním přátelský vztah. Pak jsme jeli na dovolenou, tam nastalo peklo. Když se tatínek nekoukal, tak mě praštil, ale když se mnou mohl jít na zmrzlinu, tak šel . Dost mě to trápilo a myslela jsem, že se s ním rozejdu. Nakonec to nějak vyšumělo, říkala jsem si, že ho třeba máma navedla atd. Měli jsme skvělý vztah, dovolím si říct, že mě poslouchal líp než tátu , velcí parťáci jsme byli. Jeden čas si chtěl zkusit s námi bydlet, maminka mu to nepovolila. Pak jsem otěhotněla. Začala jsme to své miminko vnímat jako to druhé, první bude vždy ten nevlastní, podle jeho maminky se budou řídit dovolené a víkendy, omezí nás to na svobodě, když bude nevlastní nemocný, moje miminko to chytne. Bude se dělit o pozornost. Je to špatné, ale bohužel přirozená reakce matky chránící své dítě. Řešila jsem to s psychologem. Jednu dobu jsem na nevlastního syna byla přísnější, jak bych si teď namlátila! Náš vzájemný vztah to ale nepoznamenalo. Teď je mu 16 let (na začátku mu bylo 5) a máme super vztah. A víš, stydíms e za to, jak jsem přemýšlela, že jsme měla synovi pořídit tatínka, který žádné děti nemá, aby moje dítě bylo to první…můj syn nevlastního bráchu miluje! Dělí je 10 let, vzhlíží se v něm, je tak šťastný, když přijede. Jezdí k nám rád, má tady svůj pokoj, svůj klid…pomáháme mu s učením… To, co cítíš je přirozené, pochopitelné, ale nenech se tím unést. Vyhledej pomoc psychoterapeuta, pokud nevíš kudy kam a ovládá tě to. Jednou budeš litovat. Je to jiné než u bio dítěte, ale mít rád, milovat to dítě…to lze i tak. Není to snadné, ale stojí to za to. Už jsem v tvé diskuzi reagovala pod svou přezdívkou, tentokrát píšu anonymně, nechci aby mě tu vyčmuchala známá, se svými pocity tenkrát jsem se nikomu nesvěřila, jen psychoterapeutovi.
- Citovat
- Upravit
3.2.19 11:19
@Anonymní píše:
@Staworowski Já! Když jsme se seznámili, byl rozvedený, syna vídal 1× za 14 dní o víkendu. Seznámil nás po měsíci chození, náš vztah bral vážně. vytvořila jsem si s ním přátelský vztah. Pak jsme jeli na dovolenou, tam nastalo peklo. Když se tatínek nekoukal, tak mě praštil, ale když se mnou mohl jít na zmrzlinu, tak šel
Děkuji moc, tohle je to co potřebuji slyšet. Já si to co píšeš uvědomuji už teď. Jen mě pak kolikrát tak nasere že to zase zapomenu vím přesně jak to myslíš, přirozeně to „své“ chráníme, často přehnaně. Jinak starší má malého strašně rád a i ten prcek malinký když vidí bráchu, tak viska radosti. Myslím že taky budou v budoucnu malej a velkej brácha. Asi zvažím toho psychologa, vše si uvědomuji a často si říkám jak to budu dělat jinak, jak se budu víc snažit, ale nezvládám to 
Klidně mi písni SZ, budu ráda.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.2.19 11:39
@Staworowski máš pravdu v tom, že kdo nezažil, nepochopí. Nicméně: tvůj vlastní syn bude v tomto věku naprosto stejný. Vidím to ve svém okolí a kolikrát si pomyslim, že by mi z těch dětí šlehlo. Takže rada na tvou situaci není. Leda tak vydržet. Já když si vzpomenu na sebe v dětství… 
Na co se vzdalovat od super hry a navlékat se do oteplováků, když mi zima není. Prostě děti. Zavzpomínejte na sebe, jak vás bavily domácí úkoly a maminku s tatínkem jste vždy na 100% vnímali a co řekli, to bylo svatý. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.2.19 09:21
@Staworowski ahojky mám nevlastniho syna taky (dnes už je vlastni)první dva roky byly nervy.ted uz ok musela jsem řešit vše od základu hlavně u sebe musela jsem ho přijmout že vším všudy, skuz se dohodnout s klukem a udělat si půl hodinku jenom pro sebe a povídat si by chtěl dělat a trápí ho atd.a učení hrou třeba od pet do půl šestý víc by byla zátěž. Bude to trvat hodně dlouho než se naučíte spolu žít .Přeji hodně trpělivosti
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
4.2.19 11:42
@Bledulicka píše:
@Staworowski ahojky mám nevlastniho syna taky (dnes už je vlastni)první dva roky byly nervy.ted uz ok musela jsem řešit vše od základu hlavně u sebe musela jsem ho přijmout že vším všudy, skuz se dohodnout s klukem a udělat si půl hodinku jenom pro sebe a povídat si by chtěl dělat a trápí ho atd.a učení hrou třeba od pet do půl šestý víc by byla zátěž. Bude to trvat hodně dlouho než se naučíte spolu žít .Přeji hodně trpělivosti
A jak dlouho už ho máš? Víkendy, nebo bydlí s vámi? Záleží taky jaký to dítě je.......
Jinak my si dost povídáme. Teď je nemocný a je se mnou celý den. Tráví se mnou vlastně nejvíc času, s matkou je 2vikendy v měsíci a tátu vidí jen večer, když se vrací z práce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Děti a otec bez zájmu o ně
- 07.06.26
- Anonymní
Strach z dětí u 2lete
- 18.05.26
- Anonymní
Synovo zhoršené chování ve školce
- 20.05.26
- Anonymní
Proste normalni 8lete dite. A navic kluk. To jsou proste telata.
Radu nemam, mam 6letyho a kvetu z nej vecne.
Drz se.