Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jak se odvázat
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
10.9.12 16:19
Nepsala jsi už před časem úplně stejnou diskusi 
Ten příběh už jsem tady četla 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
lucenka
10.9.12 16:21
Asi tě moc nepotěší, ale byla jsem na tom dost podobně. Teda ještě hůř, protože jsem nebyla schopná se pořádně uvolnit ani v okruhu kamarádů. Všechno se změnilo v těhotenství, kdy se mi dost změnily priority. A teď už se dokážu bavit úplně bezproblémů.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
10.9.12 16:24
@Katrinka píše:
Nepsala jsi už před časem úplně stejnou diskusi
Nepsala. Můžu tě poprosit o odkaz na tu diskuzi? Nemůžu to najít
- Citovat
- Upravit
10.9.12 16:29
@Anonymní píše:
Nepsala. Můžu tě poprosit o odkaz na tu diskuzi? Nemůžu to najít
To nevím, zkus pohledat. Jen vím, že stejný příběh a problém se tu už řešil.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.9.12 16:38
Myslím, že půjde o jakýsi druh sociální fobie.
http://cs.wikipedia.org/…%C3%AD_fobie nemám teď moc čas, tak první odkaz co jsem našla na wikipedii.
U této fobie, si člověk bohužel sám většinou nedokáže pomoci a chce to „terapii“. Později můžu napsat více 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
10.9.12 16:49
Děkuju za odkaz, řekla bych že všechny příznaky na mě sedí 
. Až na to jak to bylo získáno, já rodičema i celou rodinou byla vždycky podporována, milovali mě atd.. Až tedy na dědu, vzpomínám že když jsem byla malá tak mě vždycky shazoval před mým bratrem (je o pár let starší, vždy když jsme se hádali tak děda dal za pravdu jemu a ze mě dělal takovou „husičku“). Ale když jsem trochu dospěla tak s tím přestal a navíc pochybuji že by jeden jediný člověk kterého jsem viděla jen tak jednou za dva týdny, by takhle ovlivnil můj budoucí život 
.
- Citovat
- Upravit
10.9.12 17:47
Jéžiš, víš, jak dokážou lidi ocenit, že konečně někdo furt nekecá vo sobě, ale že je zticha a naslouchá jim? Však tě s sebou nevzali, abys dělala baviče celé společnosti, ne? Zejména pro chlapy je bezva, když žena mlčí, usmívá se a obdivně kouká - jsi pro ně ideál!
Bývala jsem taky tichá mladá žena, po třicítce jsem z toho nějak vyrostla - jako ne že bych byla druhý Petr Novotný, ale co potřebuji říct, tak řeknu, a když nepotřebuji, tak bez pocitu trapnosti mlčím.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
11.9.12 11:31
@Knihomyš píše:
Jéžiš, víš, jak dokážou lidi ocenit, že konečně někdo furt nekecá vo sobě, ale že je zticha a naslouchá jim? Však tě s sebou nevzali, abys dělala baviče celé společnosti, ne? Zejména pro chlapy je bezva, když žena mlčí, usmívá se a obdivně kouká - jsi pro ně ideál!
Bývala jsem taky tichá mladá žena, po třicítce jsem z toho nějak vyrostla - jako ne že bych byla druhý Petr Novotný, ale co potřebuji říct, tak řeknu, a když nepotřebuji, tak bez pocitu trapnosti mlčím.
Jenže všichni na mě pořád „tak nám taky něco řekni, proč jsi pořád zticha, nestyď se 
“ a já vždycky odpovím „já nevím co ti říct“. A tahle otázka padne pokaždé a já si fakt přijdu jak nudnej blbec
- Citovat
- Upravit
11.9.12 14:50
„já nevím co ti říct“
třeba nemusíš vymýšlet zcela nové téma, kdyby ses třeba zeptala na nějaké doplnění toho, o čem se mluvilo 
nebo si můžeš připravit nějaká zajímavá témata do zásoby před odchodem do společnosti - cos poslední dobou četla/viděla/dělala zajímavého, jaké máš plány a tak…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Nevěděla jsem kam to zařadit, tak snad je to tu správně a taky se omlouvám za anonymitu, ale stydím se za to
.
. Na střední škole jsem ve třídě moc nezapadala, taky jsem moc nekomunikovala a ve druháku už jsem se s nimi tak sžila, že jsem se ve třídě cítila „jako doma“ a byli jsme si hodně blízcí. Ale nemůžu se přece scházet několik let s partou lidí a jentak tam sedět a čekat několik let, než se ve mě to „něco“ zlomí a já se tam budu cítit skvěle 
Je mi 20 let a můj problém je, že jsem tak stydlivá. Když jsem v partě lidí které fakt dobře znám a rozumím si s nimi, tak jsem v pohodě, cítím se dobře, kamarádi mi říkají jaká je semnou sranda a tak, ale jakmile by do té party přišel i jeden jediný člověk, kterého neznám, nebo ho znám ale není to můj dobrý kamarád, tak ze sebe najednou nedokážu vydat ani hlásku. Připadám si hrozně hloupě a trapně když bych měla něco říct, ale pak si připadám ještě hloupěji, když nic neřeknu. Všichni se dobře baví a já jen sedím a koukám a když se mě ten dotyčný „neznámý“ člověk na něco zeptá, tak se jen přiblble usmívám a nedokážu ze sebe vydat rozumnou větu, jen samé bláboly. Asi před dvěma týdny měl kamarád oslavu a já jsem tam šla s mou kamarádkou (tyhle dva lidi znám fakt hodně, takže mezi nimi jsem v pohodě) a pak tam bylo asi dalších 10 lidí, které taky znám, vím že jsou fajn, vím že mě mají rádi, jsou to kamarádi, ale ne ti hodně dobří kamarádi, kterým bych sama od sebe napsala jestli nezajdem na kafe a podobně. No a prostě jsem zase byla ticho a nebyla jsem ve své kůži, ikdyž je prostě vcelku znám. Ale zase když potkám jednoho z těchto lidí a jsme tam jen my dva, tak se bavit dokážu normálně (nevím jestli to není tím že když už tam nikdo není tak prostě mluvit musím, aby nebylo ticho). Máte to někdo taky tak a jak s tím mám bojovat? Jsem z toho už zoufalá a bojím se chodit někam mezi lidi, že zas budu ta „trapná, tichá“