Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jít na pohřeb, či nejít?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
11.12.25 05:27
Rozhodni se podle sebe, ne podle toho, co si o tobě myslí druzí. Je to těžké, ale pomlouvat tě budou, ať na ten pohřeb přijdeš, anebo nepřijdeš.
Pokud se chceš s dědou rozloučit veřejně, tak jdi. Pokud soukromně, tak nechoď.
Pohřeb není dělaný pro nebožtíka, ale pro žijící. A každý pozůstalý by si měl rozhodnout sám, jak se s nebožtíkem rozloučí.
I v naší rodině se stala hrozná křivda a jednoho dne budu řešit stejnou otázku jako teď ty. Jít? Nejít? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.25 06:17
@Anonymní píše: Více
Osobně bych šla, je to rozloučení a ukončení něčeho.
Myslím, že dědeček věděl, že jeho děti to s ním neměly úplně jednoduché, proto to rozhádání a byl rád, že se před smrtí s dcerou usmířil.
Zřejmě i proto na tetu napsal byt.
Babička nejspíš stála za všech okolností za ním.
Každopádně na byt bych už zapomněla a neřešila ho, on ho opravdu mohl přepsat na koho chce, s tím nikdo nic nenadělá.
Zaměř se na sebe a svou rodinu a neřeš neřešitelné 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.25 06:50
Šla bych už jen proto, abych si tuto kapitolu v sobě navždy uzavřela.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.25 06:59
Je to na tobě, na lidi bych se vykašlala. Já bych nešla. Pohřeb pro mě není uzavření, ale rozloučení s někým, koho jsem měla ráda.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.25 07:03
@Anonymní píše: Více
Pere se to v tobě, to je pochopitelné. Rozhodnutí je na tobě. Já bych na pohřeb šla, a udělala za vším tlustou čáru.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.25 07:29
Šly bych. Třeba i kvůli sobě, aby mě to jednou nemrzelo. Tím se to uzavře a ty budeš mít klid. Na lidi kašli, ti budou pomlouvat tak jako tak.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.25 07:34
Ja bych nešla. Pro mne je pohřeb jen formalita. S mrtvými se loučím sama v klidu. Na pohřeb bych šla pouze v případě, že by někdo potřeboval mou podporu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.25 07:55
Ja bych šla, uzavřeš to cele v sobě. A vůbec bych neřešila okolí, lidi co tam budou - přece se s nikým nebudeš muset ani bavit.
Ale pokud se na to necítíš, tak nechoď - není to povinnost, rozloučit se s nim můžeš i v soukromí. Hlavně fakt neřeš okolí, ať si myslí a říkají co chtějí, stejně to neovlivníš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.25 08:07
Ahoj.
Mrzí mě tvoje situace, tvoje zážitky… A je naprosto pochopitelné, že nad tím takto přemýšlíš, je to úplně v pořádku.
První co, tak ty jsi ohromně silná žena. Absolutně si nedokážu představit ten shon a nervy a všechno, cos musela zažívat a asi i zažíváš dál…
Víš, asi se musíš sama sebe zeptat na jednu otázku: Chci se rozloučit s dědou?
Pokud tvá odpověď zní ano, tak běž na pohřeb a na ostatní se vykašli. Ty sama víš, jak vše bylo a ty lidi už dál vidět nemusíš. Pokud je to obráceně, pak nechoď a nic si nevycitej.
Je to rozloučení s ním, ne s těmi ostatními. Na to mysli. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
11.12.25 08:12
Ahooj, o byt 'mi nejde 
to bylo pro kontext.. ke kteremu dodam, ze babicka pred smrti prave te tete rekla, ze nechce aby byt dostala ona, nebo moje máma.. ale jak rikam. Ten byt neresim, fakt mi slo o tu krivdu..
no asi pujdu.. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
11.12.25 08:18
@Larry148
Ahoj, moc dekuju za soucit, asi je to prave to, co nas dela silnejsi.. tyhle prekazky.
Asi bych si to vycitala.. jsem „bohuzel“ takovej hlupak nekdy a srdce by jednou prebilo rozum a reklo by „mela jsi jit, i pres to, ze byl kolikrat jaky byl“
Je pravda, ze lidi mluvit budou, bude to neprijemna situace.. ale takovych v zivote bylo a bude.. jsou to neprijemne 2 hodiny, a pak uz se stejne s nikym z tech lidi nikdy neuvidim. (ziju dostatecne daleko) 
- Citovat
- Upravit
11.12.25 08:24
I přes ty křivdy bych nejspíš šla, abych si to nějak v hlavě s tím člověkem uzavřela. Zároveň bych si ve tvé situaci říkala, že ty blbý pohledy od lidí, u kterých tě děda pomlouval je něco co přežiješ a pak je už stejně asi neuvidíš, předtím jsi zažívala horší věci. A když oni jsou jaký jsou, tak jestli jim ještě nějaký rozum zbyl, tak na pohřbu tohle otevírat nebudou a neřekne ti nikdo nic, protože rozloučení s dědou bude mít přednost a pak můžeš s čistým svědomím odejít.
Zároveň není slabost že cítíš že je toho na tebe dost v tomhle a rozloučis se pak s ním sama. Sama víš nejlíp, za sebe bych šla.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.25 08:51
No, ty jsi taky dobrej dáreček. 
.
Navenek to opravdu nepůsobí dobře. Není byt, není péče. I když to okecáváš, jak tě pomlouval. Opravdu pomlouval? Kdo ti to říkal? A je pomluva to, že chodíš na nehty a máš napíchanou pusu, pokud máš? Za mě je to spíš konstatování faktu.
Jinak záleží na tobě a tvých pocitech, ne na tom, co si ostatní myslí. Ale moc to nepůsobí, že bys dědu měla skutečně ráda a nešlo ti jen o byt. To bys takhle totiž vůbec neuvažovala.
BTW. Že přepsal byt na dceru je naprostou legitimní, je to jeho dcera.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
11.12.25 09:04
Já bych nešla, lidi tě stejně pomluví, at tam půjdeš nebo ne, na to se můžeš vykašlat. Pochopitelně, je to na tobě, ale pohřeb je stejně jen komedie pro lidi, odpustit můžeš jen ve svém srdci a pokud na to budeš mít sílu, zajít později na hrob a v duchu mu říct, co jsi cítila.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj holky,
). Po smrti babičky to tedy bylo na dědovi, aby to na nás přepsal. V tu chvíli se začala angažovat moje teta a navádět ho proti nám a děda se mi svěril, že to napíše na ni, že kdyby to neudělal, ona by za ním už nepřijela (prostě odporny nátlak). Nakonec byt dostala teta. Byt neřeším, nešlo mi tak o majetek, jako o princip, jakým ho získala (kdyby děda prisel a řekl, že byt jí chce dat protože je to dcera, že se tak rozhodl, tak to budu akceptovat, ale když vím, pod jakým nátlakem to vzniklo, tak mě to nas..) Ale ve výsledku to nebyl důvod, proč jsem se s dědou přestala bavit. Babička měla rakovinu slinivky a cca měsíc dva po našli nádor i dědovi a i memu manželovi 14 dní po dědovi (opravdu strašný rok..). Litala jsem tedy mezi synem (1,5roku), brigádami, manželem co byl nemocný a dědou, kterého jsem vozila po doktorech, zařizovala mu doktory, uklîzela mu atd. Jediné, co jsem chtěla nebyl byt, ale alespoň úcta ke mně. Bohužel od ověřeného zdroje se ke mně nekolikrát doneslo, že o mně i přes to všechno děda hnusně mluví (že chodím na nehty, že si nechávám píchat „hubu“, hnusne věci o manželovi - pritom jsme naprosto normalni). Fakt jsem kolikrat jela přes zatnute zuby.. Deda nas i cely zivot vzdy srovnaval s jinymi lidmi, děckami…a to jsem si vyslechla i několikrát během návstev.. synovo jmeno si nepamatoval, ale od jeho kamarádů znal. 
Dopadlo to tak, že jsem se rozhodla mít svou čest a řekla jsem, že už ho vozit nebudu a brala jsem to tak, že teta ať se zapojí na 100% kor když dostala byt.
Je to trošku nezvyklá diskuze, snad mi prominete, ale fakt nevím, jak se v této situaci zachovat..jsem na vážkách.
Zkusím to stručně.
Moje máma nikdy nebyla úplně nejlepší máma, ten, kdo mi dával největší lásku byla moje babička. Zároveň tu byl i děda, který mně z nás tří vnoučat měl vždy nejméně rád (blbě jsem se učila a on vždy hodně koukal na to, s kým se může u cizích lidí pochlubit). Nadruhou stranu jsou i světlé chvíle, kdy mě u nich na domě s babičkou vždy nechali bydlet, děda byl vášnivý zahrádkář, dával mi úrodu a určitě se najdou i věci, ve kterých byl dobrý. Rád mě začal mít až když jsem si paradoxne z nás tří vnoučat našla nejlepší práci a v jeho očích i vyspělostí konečně šplhla o žebříček víc. Já a bratranec jsme je měli nejradši, jezdili za nimi, chovali se k nim vždy s úctou a respektem. Bohužel nás babička v květnu tohoto roku opustila a před tím, než nás opustila prodali dům, že se koupí byt, který bude napsaný na mě a bratrance (moje matka & teta za nimi skoro nejezdily a když dojely, tak stejne jen dělali peklo, babička si kolikrát oči mohla vyplakat
Dědu jsem neviděla x měsíců, ale vím, že mě u lidí pomlouval, řešil atd. (to stejné bratrance, ten od něj dal ruce pryč také kvuli jeho chovani).
Vim, ze by me tam chtel.. ale.. no chapete 
Děda pak skončil na LDNce kde se nám ho zželelo a jeli jsme ho tedy navstívit na jeho poslední přání, byl rád.
Týden na to zemřel. V sobotu má být pohřeb a já bojuji s myšlenkou, jestli jít.
Bude tam spoustu lidí, co si myslí o mne buhvi co (ze jsem se na dedu vykaslala kvuli bytu, pritom i kdyz jsem vedela, ze byt nedostanu, tak jsem se o nej starala.. ale ty jeho kecy na mě kolikrat za zady byly neunosne) a ja jim to nemuzu vyvratit - kor na pohrbu to resit fakt nebudu. Za dalsi tam bude ta teta, jeji chlap, a ty nechci ani videt, je mi z nich nabliti..
Pere se to ve mne, protoze deda mel dobre stranky, ale byl teda i dost sobec, úcelovej a vycuranej, kdo se mu zrovna hodí..
Pokud jste docetly az sem, tak zaprve moc dekuji, zadruhe budu moc rada za radu, jestli jit, stoupnout si dozadu, rozloucit se s nim a odejit.. nebo se s nim rozloucit, az bude na hrbitove a v tichu bez těhle šarad..
Děkuji