Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem chladná, necítím lásku
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
3.11.20 18:13
Mám to stejně. Před 3 lety jsem poslala děti na 14 dní pryč (tehdy jim byly 3 a 6) a já si to neskutečně užila. Naprosto úžasné 2 týdny. Syn jezdí na tábory a jsem naprosto v klidu.
Jediný člověk, kterého jsem měla opravdu ráda, byl můj táta. Od doby, co umřel, mám problém se na někoho citově vázat.
Největší vztah mám k mladšímu synovi.
I když, co je láska? Podle mě i to, co popisuješ. Aspoň to tak beru.
Já jsem s nimi šťastná, ale žiju okamžikem. Jak nejsou, tak žiju i bez nich.
Osobně si u sebe myslím, že v současné době bych měla nějakou diagnózu - ADD, Asperger…, tak to částečně svádím i na to. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
3.11.20 18:35
Já to mám taky tak, nedokážu vůbec dávat city najevo a snad ani žádné nemám. Možná někde úplně hluboko v koutku srdce se umím zaradovat a cítit nějakou pyšnost na to, co kolem sebe mám, ale to se bohužel nikdy nikdo nedozví. Ale jinak myšlenky jedou na plné obrátky, kdyby to tak šlo ventilovat ven, hned by byl život jednodušší 
- Citovat
- Upravit
3.11.20 18:37
Kdybys ji nemilovala, tak se k ni tak nechovas. Mas svuj zpusob vyjadreni lasky. Nemusi kazda “truchlit” po diteti po 30 minutach co jej nevidime, nebo byt vys.rane z toho, ze je 4 hodiny ve skolce 
Verim, ze kdyby se tve dite ztratilo, nebo bys citila, ze neni v dobrych rukach, tak budes jancit. O tom to je. Pokud vim, ze je dite v dobrych rukach ( skolka, krouzek, rodina atd ) tak jsem v klidu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
3.11.20 18:41
@Anonymní píše:
Musím tuhle diskuzi založit, protože si už fakt přijdu strašně a že nejsem ani člověk.
Jde o to, že asi nikoho nemiluju, nemyslím jen chlapy. Naposledy jsem byla před lety zamilovaná do manžela, se kterým pořád jsem, ale…
Mám dítě, o které se starám, vychovávám ho, mám o něj strach…
Manžela, o kterého se starám, věřím mu, potřebujeme se z praktických důvodů, sex super.
Rodiče, o které se strachuju, zařizuju co potřebují.
Kamarádky, na které se vždycky těším, ráda si s nimi užiju fajn den, pokecáme.
Ale vlastně není člověk, ke kterému bych cítila vyloženě lásku a nejvíc mě to sžírá samozřejmě u dcery (školková). Ráda si s ní hraju, smějeme se, přijde mi hrozně roztomilá, strachuju se o její budoucnost, ráda ji pusinkuju a mazlím. Prostě na první pohled vše jak má být, jenže to tak není. Vůbec se mi po ní v práci nestýská, ani nemám prostor na ni myslet, klidně ji na víkend nechám u rodičů a bez výčitek si ten víkend užiju.
Prostě vnitřně to tam není, nevím.
Před rokem mi umřela babička, u které jsem trávila skoro celé dětství, a já na pohřbu ani nebrečela. Trápí mě, že tady není, ale nějak to ze mě nejde ven. Jsem prosímvás normální???
Kdybys ji nemilovala, chováš se a cítíš naprosto jinak. Citová oplostelost a chlad je znak schizoidni povahy, Aspergera a dalších. Ty rysy jsou celkem běžné u velké části populace. Spíš se v tom přestaň nimrat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
3.11.20 19:44
Pokud se o někoho strachuješ, nějakou formu lásky k němu cítit musíš.
Já tyhle pocity třeba nemám vůbec, necítím absolutně nic.
- Citovat
- Upravit
3.11.20 20:08
Miluješ, ale jen si to neuvědomuješ. Žiješ normální usazený život. Važ si toho a přestaň to řešit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.11.20 15:42
A mas vztah ku zvieratam napriklad? Je totiz vela ludi, ktori sa nevedia otvorit k ludom, lebo sa napriklad popalili, ale k zvieratam ano.
Mala som to podobne. Nelahke detstvo si vyziadalo dan, ze odmala mi rodicia nikdy nechybali, ked som bola od nich, napr na tabore. Ine deti plakali a ja som bola hadam aj stastna, pri prvej prilezitosti som odisla z domu. Mam ich rada, ale ked vidim ako by sa niektori pre rodinu obetovali, nechapem to, resp. ten pocit mi je cudzi, u nas to bolo vzdy divne.
Za to mojich 2 psov doslova milujem, nedokaze ma nikdy zradit.
Zamilovana som ale uz bola, ale takisto tam bola kopa zleho, takze uz to je take ine. Akonahle ma niekto sklame alebo ublizi, stavam si citovu stenu a chladnem.
Uvidime, co spravi mimino.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
5.11.20 16:57
Já to mám třeba tak že k dítěti lásku cítím i to umím dát najevo. Problém nastává ve vztazích. V každém vztahu jsem byla vždy věrná, slušná, nekonfliktní. Ale neumím dát najevo city a nejsem vůbec kontaktní. Většinou na tom vztahy zkrostotaly. Momentálně mám partnera, který to chápe ale taky mu to chybí. Čekám, kdy se najde nějaká, která ho bude obletovat a zdrhne. Radu nemám.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
5.11.20 19:42
@Lu_Muerta
Já nic necítím ani k vlastnímu dítěti, zvířata ale mám ráda odjakživa. Dělám vše proto, aby to to dítě nikdy nepoznalo. Měla jsem normální dětství v normální rodině, normální vztahy, ale já jsem prostě jako ledová královna.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
27.12.20 23:11
Zdravim. A co kdyz jsem lasku k priteli citila ale uz necitim? Jinak se nam dari a pritel zacal mluvit o diteti, mimo klasicke chyby zabezpeci, je zrucny ale chybi mi nejaky cit. Co ted? jak v sobe neco probudit? Jsme spolu 2 roky..
- Citovat
- Upravit
Altavista
28.12.20 01:38
Tohle dělá jistota, ono kdyby to zahaprovalo. Tak ten cit ucítíš. Jen někdy je na to už pozdě.
- Citovat
- Upravit
28.12.20 04:39
@Altavista píše:
Tohle dělá jistota, ono kdyby to zahaprovalo. Tak ten cit ucítíš. Jen někdy je na to už pozdě.
Přesně tak. Mám to za sebou. Přestala mě milovat. A když si pozvu kadeřnici domů tak musím vysvětlovat. Najednou je žárlivosti bes sebe. Už jsme Teda od sebe, ale dělá ji to problém vidět mě s někým jiným. Já ji Teda pořád miluju, ale snažím se na ni kaslat aby se probrala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.12.20 04:49
@Juniorr píše:
Přesně tak. Mám to za sebou. Přestala mě milovat. A když si pozvu kadeřnici domů tak musím vysvětlovat. Najednou je žárlivosti bes sebe. Už jsme Teda od sebe, ale dělá ji to problém vidět mě s někým jiným. Já ji Teda pořád miluju, ale snažím se na ni kaslat aby se probrala.
A jestli to chceš zachránit, aniž by o tom on věděl, tak za ním začni dolezat. Buď mu pořád za zadkem přicemkoli. Casto na něj sahej, třeba hlad u televize. Tak jako to dělá určitě on. Hlidej mu telefon a žárli, jako. Bude mít ten pocit jistoty on a začne na tebe kaslat. Pak se to srovná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Jolka86
28.12.20 07:06
@Juniorr píše:
Přesně tak. Mám to za sebou. Přestala mě milovat. A když si pozvu kadeřnici domů tak musím vysvětlovat. Najednou je žárlivosti bes sebe. Už jsme Teda od sebe, ale dělá ji to problém vidět mě s někým jiným. Já ji Teda pořád miluju, ale snažím se na ni kaslat aby se probrala.
Ono žárlivost a láska je něco jiného. Od bratrance manželka si našla milence, pak se k sobě zkusili vrátit, ale ona furt podváděla, když si on našel partnerku, začala vyvádět, ale ona ho nechtěla zpět, jen nechtěla, aby ho měla nějaká jiná. Už jsou rozvedení a pořád dělá schválnosti. Ty ji miluješ, ale snažíš se na ni kašlat, to ji chceš získat zpět?
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Musím tuhle diskuzi založit, protože si už fakt přijdu strašně a že nejsem ani člověk.
Jde o to, že asi nikoho nemiluju, nemyslím jen chlapy. Naposledy jsem byla před lety zamilovaná do manžela, se kterým pořád jsem, ale…
Mám dítě, o které se starám, vychovávám ho, mám o něj strach…
Manžela, o kterého se starám, věřím mu, potřebujeme se z praktických důvodů, sex super.
Rodiče, o které se strachuju, zařizuju co potřebují.
Kamarádky, na které se vždycky těším, ráda si s nimi užiju fajn den, pokecáme.
Ale vlastně není člověk, ke kterému bych cítila vyloženě lásku a nejvíc mě to sžírá samozřejmě u dcery (školková). Ráda si s ní hraju, smějeme se, přijde mi hrozně roztomilá, strachuju se o její budoucnost, ráda ji pusinkuju a mazlím. Prostě na první pohled vše jak má být, jenže to tak není. Vůbec se mi po ní v práci nestýská, ani nemám prostor na ni myslet, klidně ji na víkend nechám u rodičů a bez výčitek si ten víkend užiju.
Prostě vnitřně to tam není, nevím.
Před rokem mi umřela babička, u které jsem trávila skoro celé dětství, a já na pohřbu ani nebrečela. Trápí mě, že tady není, ale nějak to ze mě nejde ven. Jsem prosímvás normální???