Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Jsem snad sobec?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
13.10.17 20:55
Z meho pohledu taky delas, co muzes, rozhodne bych do Tebe nijak neryla. Ne kazdy je rozeny osetrovatel a z Tveho popisu situace nemam ani jasny dojem, ze tata o navstevy casteji nez 2× tydne stoji. Psycholog by Ti pomohl pomoci naucit se vymezit vuci rodine a okoli, nekdy je to sakra tezke, vim to z vlastni zkusenosti.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.17 21:00
Nemyslím si, že jsi sobec. Chodíš do práce a jezdíš kdy můžeš. Hlavně dle toho co píšeš, by možná táta i byl raději kdyby měl občas nějaký den klid 
Psycholog je dobrý nápad, pomůže ti, aby sis tolik nebrala hlody ostatních.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.17 21:08
@Anonymní píše:
Právě jsem rozčarovaná, naštvaná, vzteklá, chce se mi brečet, zároveň smutná…
Před měsícem táta utrpěl mozkovou mrtvici. Má těžké poškození mozku v oblasti komunikace a řeči. Nyní je na tom fyzicky dobře, skoro není poznat, že byl po mrtvici, ale ta psychika je furt v háji. Řekne pár slov, nevíme, zdali nám rozumí či nikoliv, bývá náladový. Každý den tam u něj někdo je. Ze začátku jsem chodila každý den, teď chodím tak dvakrát třikrát týdně. Máma za ním chodí, když má volno a není v práci a ségra ta je na mateřský ta chodí skoro každý den. Plus za ním chodí jeho kamarádi z práce a jeho bráchové, takže je tam každý den někdo, kdo se mu věnuje. Proto nevidím důvod a smysl toho být tam nutně každý den a všichni, když ho to akorát rozrušuje, stydí se a nespolupracuje.
Každý z příbuzenstva vlastní auto, jen já ho nemám. Navíc nebydlím přímo ve městě, ale ve vesnici a než se dostanu tam a pak zase zpátky, zabere mi to půl dne. Doma to tady pak vypadalo jak na smetišti. Nebyl čas, dopoledne v práci a potom za tátou. vrátila se večer, osprchovat a spát. Můj muž taky chodí do práce a po práci doma něco uklidil, ale prostě to není takový, jako když to uklidím já.
Z toho stresu, co bude dál s ním, jsem jako bonus vytopila sousedy, takže jsem řešila ještě odškodnění za vzniklou škodu. Nejsem typ člověka, který nad tím mávne rukou. Jsem citlivá a já si takové věci beru hrozně moc k srdci.Teď k tomu, co mě vytočilo…
Na něčem se domlouvám se svým švagrem. Uprostřed toho mi najednou začne psát, že bych měla častěji chodit navštěvovat tátu, pomoct mámě s venčením psa a další věci. Na to mu říkám, že tátu jezdím navštěvovat, jak můžu a máma kdyby s něčím potřebovala pomoct, tak mi snad dokáže říct sama, že já fakt nejsem telepat. Na to konto mi říká, že mě to má samo přece napadnout a ségra že za tátou jezdí skoro každý den, snad jen dvakrát týdně to vynechá a že doprava s dětmi není pro ní snadná. No jo, taky je na mateřské, tedy nechodí do práce a taky jezdí autem.
Sestra mi taky asi tři dny zpět řekla, že tátu jezdím navštěvovat svátečně a připadalo jí to hrozně vtipný. To se mě fakt hluboce dotklo. Když to řeknu mámě, tak ta mi poví, že nemám být tak vztahovačná.
Máma ze sestrou jsou zdravotní sestry a mám pocit, že mají takovou tu přirozenou potřebu pomáhat všem za všech okolností a nehledě na sebe. Já taková nejsem. Když mě někdo poprosí o pomoct nebo potřebuje s něčím pomoct, tak pomůžu ráda a když vím, co mám na takovém místě dělat, tak není problém. Jenže mám před sebou tátu po mrtvici a dokážu na něj akorát blbě koukat. Sotva dokážu mluvit s lidmi kolem sebe, natož s tátou, který má poškozený mozek. A mám furt pocit, že se ho jen dotknu a můžu mu nějak ublížit. To máma ze ségrou ne, ty už automaticky jasně vědí, co potřebuje, jestli mu není zima, mluví s ním a nějak na ně reaguje, dokážou vytušit, co potřebuje.
Je to dáno asi i tím, že ségra má dvě malé děti, zatímco já ne a tak si je s mámou bližší, než já, která se sotva dokáže postarat sama o sebe
Já chci tátovi pomoct, ale netuším jak! Ale nevidím jako řešení za ním chodit každý den na úkon svojí duševní pohody.
A tenhle pocit méněcennosti v rodině mám pořád. Pořád se hrozně diví, že se jako dokážu podělit o svoje jídlo s ostatními, že dokážu něco uvařit, postarat se o svojí domácnost (i když tu nevládne pořádek jako u nich, jsem totiž bordelář a uklízení není to, co by mě moc tankovalo), že mám starost o svojí mámu, když někam jdeme a chce pomalu skákat před kola z neopatrnosti a to je pořád a hrozně mě to vytáčí. Proč mě prostě nemůžou brát jako normální dospělou osobu, ale jako věčně malého fakana?Potřebovala jsem se trochu vylejt svoje pocity mimo okruh mých známých. Můj muž stojí při mě, že toho dělám přece dost tak co by jako chtěli a moje nejbližší kamarádka mě ujistila v tom, že jsem hodný citlivý člověk a že nejsem sama, kdo řeší něco podobného. Přesto by mě zajímal další úhel pohledu.
PS: Mám v plánu navštívit psychologa, protože se všechny problémy na mě valí, mám stále strach z lidí, nedokážu řešit konflikty, mám stále pesimistický pohled na svět, nejsem vyrovnaná sama ze sebou.
Je to všechno o komunikaci. Normálně bych si v klidu sedla s mámou a sestrou, a na rovinu bych se zeptala, jak konkrétně si teda tu tvoji pomoc představují, jaké máš reálné možnosti, jak se na to díváš ty, a jak dalece to je efektivní. Dokdy vás to všechny bude takto a tímto tempem „bavit“, a jestli táta vůbec o tyto vaše aktivity stojí. Chtělo by to celé nějak logisticky doladit.Ti, co mají auto, můžou pomoci třeba s odvozem táty po doktorech, nebo občas udělat velký nákup mamince. Ty můžeš přijet třeba jednou za týden, a pomoci s úklidem, vyprat, nebo vyžehlit. Není účel, aby všichni dělali všechno, ale aby vás to všechny nakonec nesemlelo, a nerozhádali jste se jenom proto, že si neumíte včas spolu sednout, a promluvit si o celé situaci.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.17 21:12
Ahoj,
sice jsem nebyla v podobne situaci, ale posledni dobou hodne resim, kde konci ta hranice, kdy clovek tak nejak pomaha svym bliznim a vychazi vstric ke spokojenosti ostatnich i sve a kdy uz to dela na ukor sebe sama. V porovnani s Tebou jde o prkotinu - ve zkratce jde o to, ze konkretne manzelova rodina je zvykla se casto vidat, navic jeho rodice trpi typickym syndromem prazdneho hnizda. Oba synove jsou zenati a bydli mimo uz dva roky a oni se s tim stale nemuzou smirit. Navic mame osminesicni dceru, prvni vnouce z obou stran. A ja jsem ten blbec,,kterej se snazi vsem vyhovet, aby byli vsichni spokojeni. A tak jsem neustale „dorovnavala“ vsechny babicky. I prababicky. Tchyne s tchanem by si prali, abychom tam byli nejlip trikrat tydne, samozrejme chci,,aby malou videli i nasi, manzelova babicka, pak tu jsou babicka s, dedou a deda z me strany, kteri bydli dal. Vyvrcholilo to koncem srpna, kdy jsem zacla byt na zhrouceni, totalne vystavena a rekla dost. Ac se jim to libi ci ne, proste jsem to utla a rozprostrela ty navstevy, razantne onezila a od te doby je mi. mnohem lip. Prestala jsem vse vysvetlovat a proste rekla jednoduse, ze se nemůžeme videz tak casto, ze na to nemam kapacitu casovou a ani energii a chci si tu materskou uzit a ne neustale plnit ocekavani a potreby druhych. Jsem si jista, ze vsechny ty babicky a dedove nejsou opusteni, ze se tam to pribuzenszvo otoci a kdyby nekdo potreboval s necim pomoct, tak okamzite naklusu…
Pises, ze za tatinkem neustale nekdo hezdi. Zkus se domluvit,,aby jste se tam nepotkavali,,ale kazdy den tam nekdo byl. Kdyz se tam ty,,sestra a mama otoci dvakrat tydne a jednou tydne nekdo z kolegu, popr. I vice kanaradu a vam to tim padem ulevi, takze to treba vyjde i na navstevu 1× tydne, tak z meho pohledu je vse v poradku.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.17 21:16
Táta teď hlavně potřebuje, co nejrychleji trénovat řeč, čím dřív, tím líp, aby následky byli co nejmenší. Nemusíš u něj mít strach, hlavně na něj mluv, zeptej se jak se má a dávej otázky, na které je jednoduché odpovědět, aby trénoval řeč Když mu nerozumíš, řekni mu to a at to řekne pomalu, uvidíš, že mu porozumíš taky.
S rodinou si naplánujte, kdo tam jak bude chodit, aby jste si oddechli všichni, protože vás bude čekat ještě dřina s učením s tátou.
Důležitějí je teď jeho pohoda, než tvoje, on se musí přestat stydět. Nemyslím to zle.
Prošla jsme si tím, učila jsme mámu mluvit a když se to naučila, dostala třetí a teď ji mám doma, jako úplného, nemluvícího ležáka, který má ihadišku do žaludku a jen umělou stravu a cévku.
Važ si toho, že tátovi to porušilo jen řečové centrum.
Důležité je, aby jste jako rodina teď drželi při sobě a jak jsem psala, pro tvůj klid, domluv se na tom, kdy ho bude kdo navštěvovat, protože i ta sestra, která je na MD a má auto, fakt má co dělat, aby tam jezdila.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.17 21:19
Za mě děláš co umíš a můžeš a máš čisté svědomí.. sedla bych si s celou rodinou - ty sestra mamka a švagr a pokusila bych se jim vysvětlit to, co tu říkáš nám - švagrovi vytýčit hranici, že tě nemá co napomínat, ségře a mamce, že bez auta a když chodíš do práce to častěji nedáváš a že nevíš jak na to - jako profi sestry by tě mohly podpořit..a naučit něco aby sis nepřipadala, že tam tatínkovi nejsi „k ničemu“..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.17 21:24
Delas to dobre, ze tatu navstevujes podle sebe, a ne jak by chteli ostatni. Tvoje dusevni pohoda a zdravi je na prvnim miste, jen kdyz budes mit silu, muzes pomoct nekomu jinymu. Nenech si do veci tolik mluvit..co je svagrovi do toho, jak casto jezdis? (Neco jinyho by bylo, kdybyste se domlouvali na ty peci, rozdelovali si ukoly apod.,ale podle toho, co pises, to neni tenhle pripad.) O tatu je postarano, zapojujes se, a je tvoje vec, jakym zpusobem a jak casto to budes delat. Jako lidi jsme ruzne citlivi, ruzne zvladame zatez, mame ruznou miru energie, jine priority a predstavy o zivote. Nema proto cenu se s nekym srovnavat, dulezite je, abys vedela, jak to citis a vnimas prave TY a sladila to s okolnostmi, jak to jen pujde. A ano, maminka i sestra jsou dospele osoby, kdyby neco potrebovaly, spravne predpokladas, ze by te zajiste kontaktovaly a domluvily se s tebou. Nevim, byt tebou bych trochu utla tu moznost, ze ti budou vsichni do vseho mluvit..trochu je odpalkovat, treba i s vtipem, ale odpalkovat:) Proste strucne vysvetlit, kdyz budes chtit, jak se na veci divas ty, a pak uz to utnout. Oni to vidi nejak, ok, ale ty to vidis/chces delat jinak 
A to se tyka vseho, je to tvuj zivot, co je rodine do toho, jak mas nebo nemas doma uklizeno? Je jenom dobre, ze delas veci podle sebe a nenechavas se spoutavat predstavama, ktery ma tvoje sirsi rodina. K psycholozce jdi, doporucuju, myslim, ze ti to muze hodne pomoct 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
13.10.17 21:34
Je to jen chvilka, co se o tátu takto staráte, celá rodina v tom má zatím zmatek a z toho vznikají konflikty. Chce si to prostě sednout všichni, kdo máte možnost se nějakým způsobem postarat, rozdělit si role, a klidně vzít kalendář a napsat si: v PO tam půjde ten, v ÚT druhý atd. Naplánovat třeba vždycky týden dopředu, abyste se zbytečně nescházeli v jeden den všichni. I tátovi určitě prospěje, když to dostane nějaký řád. Ono si to po čase trochu sedne.
O tom pocitu méněcennosti v rodině, určitě psycholog prospěje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.10.17 09:49
Byla jsem ve stejné situaci před 5 lety, kdy máma ležela po cévní mozkové příhodě v nemocnici. Brácha za ní byl denně, pracuje v místě. Já za ní byla 3× během těch 8 dnů, pak teda zemřela. Dojížděla jsem, do toho dítě, plus práce ve službách. Máti nereagovala, resp. vnímala, chtěla něco říkat, ale nešlo jí to. Ke konci dostala zápal plic, tak poslední dny vlastně jen spala. Malinko jsem si to pak vyčítala, že jsem měla jezdit častěj, ale už mě to asi přešlo. A i když jsem tam byla, tak jsme moc nemluvily, ona nemohla a já moc nevěděla co,,, vždycky jsem obdivovala ve filmech ty lidi u lůžek marodů, jak s nima hodiny promlouvají a hodiny u nich sedí, já to neumím, proto jsem měla ty výčitky. Ale jinak mi nikdo nic nevyčítal, otec v té době už nežil, s bráchou jsme v tomto byli v pohodě, a ostatní lidi mě nezajímají.
Takže bych se na místě zakladatelky až tak netrápila, jezdíš dost, zkus si možná sednout s mamkou a domluvit se s ní, případně se sestrou. Že je to pro ni těžké s dětma, tomu věřím, dyk děti tam snad ani nepustí, ne? Nebo on už je asi na normálním pokoji. Každá to máte problematické z jiného důvodu, na nějakém prostřídání se je prostě dobré se domluvit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Právě jsem rozčarovaná, naštvaná, vzteklá, chce se mi brečet, zároveň smutná…
Před měsícem táta utrpěl mozkovou mrtvici. Má těžké poškození mozku v oblasti komunikace a řeči. Nyní je na tom fyzicky dobře, skoro není poznat, že byl po mrtvici, ale ta psychika je furt v háji. Řekne pár slov, nevíme, zdali nám rozumí či nikoliv, bývá náladový. Každý den tam u něj někdo je. Ze začátku jsem chodila každý den, teď chodím tak dvakrát třikrát týdně. Máma za ním chodí, když má volno a není v práci a ségra ta je na mateřský ta chodí skoro každý den. Plus za ním chodí jeho kamarádi z práce a jeho bráchové, takže je tam každý den někdo, kdo se mu věnuje. Proto nevidím důvod a smysl toho být tam nutně každý den a všichni, když ho to akorát rozrušuje, stydí se a nespolupracuje.
Každý z příbuzenstva vlastní auto, jen já ho nemám. Navíc nebydlím přímo ve městě, ale ve vesnici a než se dostanu tam a pak zase zpátky, zabere mi to půl dne. Doma to tady pak vypadalo jak na smetišti. Nebyl čas, dopoledne v práci a potom za tátou. vrátila se večer, osprchovat a spát. Můj muž taky chodí do práce a po práci doma něco uklidil, ale prostě to není takový, jako když to uklidím já.
Z toho stresu, co bude dál s ním, jsem jako bonus vytopila sousedy, takže jsem řešila ještě odškodnění za vzniklou škodu. Nejsem typ člověka, který nad tím mávne rukou. Jsem citlivá a já si takové věci beru hrozně moc k srdci.
Teď k tomu, co mě vytočilo…
Na něčem se domlouvám se svým švagrem. Uprostřed toho mi najednou začne psát, že bych měla častěji chodit navštěvovat tátu, pomoct mámě s venčením psa a další věci. Na to mu říkám, že tátu jezdím navštěvovat, jak můžu a máma kdyby s něčím potřebovala pomoct, tak mi snad dokáže říct sama, že já fakt nejsem telepat. Na to konto mi říká, že mě to má samo přece napadnout a ségra že za tátou jezdí skoro každý den, snad jen dvakrát týdně to vynechá a že doprava s dětmi není pro ní snadná. No jo, taky je na mateřské, tedy nechodí do práce a taky jezdí autem.
Sestra mi taky asi tři dny zpět řekla, že tátu jezdím navštěvovat svátečně a připadalo jí to hrozně vtipný. To se mě fakt hluboce dotklo. Když to řeknu mámě, tak ta mi poví, že nemám být tak vztahovačná.
Máma ze sestrou jsou zdravotní sestry a mám pocit, že mají takovou tu přirozenou potřebu pomáhat všem za všech okolností a nehledě na sebe. Já taková nejsem. Když mě někdo poprosí o pomoct nebo potřebuje s něčím pomoct, tak pomůžu ráda a když vím, co mám na takovém místě dělat, tak není problém. Jenže mám před sebou tátu po mrtvici a dokážu na něj akorát blbě koukat. Sotva dokážu mluvit s lidmi kolem sebe, natož s tátou, který má poškozený mozek. A mám furt pocit, že se ho jen dotknu a můžu mu nějak ublížit. To máma ze ségrou ne, ty už automaticky jasně vědí, co potřebuje, jestli mu není zima, mluví s ním a nějak na ně reaguje, dokážou vytušit, co potřebuje.
Je to dáno asi i tím, že ségra má dvě malé děti, zatímco já ne a tak si je s mámou bližší, než já, která se sotva dokáže postarat sama o sebe
Já chci tátovi pomoct, ale netuším jak! Ale nevidím jako řešení za ním chodit každý den na úkon svojí duševní pohody.
A tenhle pocit méněcennosti v rodině mám pořád. Pořád se hrozně diví, že se jako dokážu podělit o svoje jídlo s ostatními, že dokážu něco uvařit, postarat se o svojí domácnost (i když tu nevládne pořádek jako u nich, jsem totiž bordelář a uklízení není to, co by mě moc tankovalo), že mám starost o svojí mámu, když někam jdeme a chce pomalu skákat před kola z neopatrnosti a to je pořád a hrozně mě to vytáčí. Proč mě prostě nemůžou brát jako normální dospělou osobu, ale jako věčně malého fakana?
Potřebovala jsem se trochu vylejt svoje pocity mimo okruh mých známých. Můj muž stojí při mě, že toho dělám přece dost tak co by jako chtěli a moje nejbližší kamarádka mě ujistila v tom, že jsem hodný citlivý člověk a že nejsem sama, kdo řeší něco podobného. Přesto by mě zajímal další úhel pohledu.
PS: Mám v plánu navštívit psychologa, protože se všechny problémy na mě valí, mám stále strach z lidí, nedokážu řešit konflikty, mám stále pesimistický pohled na svět, nejsem vyrovnaná sama ze sebou.