Kam jsme se dostali s manželem..

@Anonymní píše:
Dobrý den,

zkraje bychchtěla říct, že jsme si nikdy nemyslela, že tu založím, tady již tolikrát omílané téma, ale bohužel, dostala sjem se do bodu, kdy to mám stejně, jako mnoho uživatelek tady..

S manželem jsme měli hezký vztah, občas nějaký mráček, ale nic hrozného, čekali jsme dítě a tšili se na něj, plánovali jsme vše, není to ten vztah, že si pořídíme neplánovaně dítě, nemáme představy apod..bavili jsme se o tom, jak chceme dítě vychovávat a byli za jedno. nechtěli jsme dítě v raném věku zahltit elektronikou, shodli jsme se, že nechceme, aby jedlo přemíru sladkého, že naše neshody budeme řešit, aby to dítě neslyšelo, že před dítetem budeme za jednoho a tak..

jenže po narození dcery je vše jinak, uplně námto obrátilo život naruby, manžel se změnil, je nerudný a vzteklý..

Věčné hádky o výchovy dcery, když hlídá manžel, dává ji ve 2 letech mobil, aby měl klid, pustí ji pohádku a usedne k pc, mrzí mě to, dcera mobil věčně vyžaduje, vadí mi to u takto malého dítěte. když s ní jde občas ven nebo nakoupit, když ho zlobí, jelikož nevydrží dlouho ve frontě, koupí ji lízatko, doma ji taky dává sladkosti, i před večeří, jen proto, že kdfyž nedá, přijde scéna, říkám, nic ji nedávej, bud mít jidlo, on ji dá, na otázku proč, že nebude poslouchat řev, když má to volno..

jednou ji nechá po sobě čmárat propiskou, říkám proč to dělá, že mu to neva, je to srabda, m že jde za chvíli do sprchy, podruhé se na ni rozeřve at to nedlá, ona nechápe, když předtím mohla, jindy ho budí ráno, když má fajn náladu, v poho, atji nechám, že mu to nevadí, jiný den řve at si jdi odvedu, že se chce vyspat, dítě prostě nemá rozum z těch situací kdy jo a kdy ne..a je toho x..
jdu věšet prádlo, říkám, mala si krslí pastelkama, at nezačne na zed, někdy to zkouší, přijdu, on u pc, zády k ní a mala kreslí na ze, říkám, to ji nemůžeš ohlídat a on se na ni rozeřve a jde ji dát na zadek, říkám mu, ale že tohle měl ohlídat, že ta jeho reakce je nepřiměřená, nechá ji to vlastně dělat a pak řve a plácne ji. pak se pohádáme my..

učím malu, že se jí jen u stolu, říkám, aby viděla, taky že my taky, manžel občas rád jí na gauči, jenže dcera to vidí a chce taky, on ji ale nechá, říkám, tak to nedelej, pak ji to zas musim odnaučovat, ji se u stolu, ale prosimte, nech nás, je jeho odpoved, dá ji jogurt a lžičku a odejde, dcera torozpatlá na gauči, ne schválně, upadlo ji ze lžičky a ručkou patlala, přijde a začne křišet, že tohle se nedělá, mám ho dost, to dítě je pak zmatený a když mu neco vytknu, nevidí problém, ale když jdeme ven a dcera si začne sunadvat boty, protože on ji to xkrát dovolil i mimo hřiště, tak špatná jsme já, vychovávám rozmazlence )když hysterčí, že chce boty dolů a já nedovolim, v Praze ve měste fakt ne, když v obchodě dcera řve, že chce lízatko, co ji vždy koupí, aby byl klid a já nedovolim, řekne, tak si to tu s ní řvoucí vystůj a odejde a nechá mě tam..

vůbec nechápu, že se tak změnil, přijde mi, že ho vše obtěžuje, mívá řeči typu, že on chodí vydělávat peníze a chce mít doma klid, na otázku proč ji vše dovolí, zdůrazní to, že on vydělává na nás..jak kdybych já nic nedělal, nejsme žádný fanatik, ale ve výchově chci být důsledná, dcera toho pak zneužívá, je zmatená, že jednouz neco může, jen když se to tatínkovci hodí, pak ne a já s ní mám peklo a když je s náma řekne, že je to moje výchova a odejde, nevím už co s ním, nikdy bych neřekla, že nás mít dítě tak převálcuje, pořád se hádáme, doma manžel nic neudělá, jen bordel, vi, že pracuje, nechci aby pral, žehlidl čio tak, ale přijde mi elementátní schopnost, po sobě ty veci uklidit, např. uklízím dopo, uklidim kuchyn, vtsne udělá si snídani, bordel jak v tanku, dojí, pomalu talíř neodnese a usedne k pc a bordele kliud se sám..

jak se to stalo, když se malá narodila, byl štastný, ted mi přijde, že ho štveme a že by byl nejraději sám, já myslela, jak jsme ve všem za jendo, teda budeme, jak budeme štastná rodina a místo toho denně hádky

už se hádáme i o to, že si neveme mikinu, šli jsme ven, připravuji veci, plenku, náhradní oblečení, svačinu..a vyrazíme, zatáhne se a je chladněji a on na mě kouká, jajko jak to, že nemá mikinu? říkám, jsme snad tvoje matka, tak snad jsi dospelý ne? někdy mám pocit, že me má za služku, nevim jak jsme se sem dostali, je mi z toho hrozně smutno a mám toho už dost a nevím co s tím, kdž si chci promluvit, řekne jen, o čem chceš furt mluvit, já problém nevidim, si napiš na emiminu, kde jsou podobný zoufalky apod..takhle se mnou nikdy nemluvil..přijde mi, že je toho na něj moc, ale to je prostě normální s příchodem dítěte, co si myslel

posledně jsme muřekla, že se chová nevyzrále, že dítě mít neměl, když má se vším problém, šla jsem k doktorce, měl jít s malou ven na chvilku, přijdu domů on u pc a zas malá mobil v ruce, říkám, tak ji dej aspon kostky, když nechceš s ní ven a on, že to nebude uklízet, že to všude rozhází a to je furt neco, tak jsmemu řekla, že je na otce nevyzrálý, že jen sedí u pc a to je vše a on na mě, že kdo je tu nedospelý není on, ale já, že on je dospelý a jediný, kdo nosí love..

Přesně toho se bojím a proto snad ani dítě mít nebudu.
Pomůže vám poradna, znám páry, které řešili to samé a zvládli to.
Otevře mu to oči, protože tady není o čem.