Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj, momentálně nevím z které do které a asi se potřebuji trošku vypsat a slyšet i cizí názor či uklidnění
. Holky zažila tu některá z vás (nebo pánové) opravdu velkou krizi ve vztahu, kdy rozchod vážně visí ve vzduchu a zažila jste některá zvrat, kdy se situace zlepšila a vztah začal opět fungovat? Možná už píšu ze zoufalství, ale já o svého partnera opravdu nechci přijít
…nevím, co dělat. Přítel mi říká, že mě má rád, ale už to není láska prý sám v sobě neví tak setrvává, ale na druhou stranu se klidně baví s nezadanými kolegyněmi atd…
(anonym hodně osobní)
Asi záleží proč se rozchazíte a jak dlouho jste spolu byli. Tohle vypadá, že se prostě chce ohlédnout jinde. Bavit se s kolegyněmi přece není trestné, ne? Ale nemiluju tě většinou je, že už má hlavu u jiný
Tak že se baví s jinýma je přeci normální, ne? Nebo si myslíš, že bude chodit v práci a čučet do země? Máte děti? Nějaké společné závazky? Asi takhle, z mého úhlu pohledu jsou děti jeden z mála důvodů,. proč se „zabejčit“ a zkusit tu krizi nějak ustát. Pokud jste spolu na hromádce a „neví“ jestli tě má rád, vážně bych uvažovala o tom, že nechci být s člověkem, který neví. Jsem se svým chlapem deset let, máme problémy, ale jestli fakt o něčem není pochyb je, že mě má rád a já jeho. Měla jsem dřív taky jednoho, který „nevěděl“. Nevěděl, jestli už si dost užil. Nevěděl, jestli se chce uvázat k jedné holce. Nakonec nevěděl, jestli má raději mě nebo tu druhou. Tak jsem se sbalila a šla. Jediný mě „mrzí“ že jsem mu na odchodu nenakopala koule. Protože v rámci toho „rozhodování“ mě nakazil dost nepříjemnou infekcí.
Násilím ani silou vůle nikoho ve vztahu neudrzis. Otázka spíš je, proč ty chceš zůstat s někým, pro koho nejsi všechno. Není to ponižující pro tvou sebedůvěru?
Zažila jsem to nedávno. Přesně jak píšeš, měli jsme se rádi, ale zamilovanost už byla pryč. Byli jsme dlouhodobě v krizi a vlastně jen žili vedle sebe. Spolu jsme 18 let a nejstarší dcera je v pubertě, která našemu vztahu také nepomahala.
Jednoho dne mezi námi vybouchly emoce, strašně jsme se pohádali a tvrdohlave stali proti sobě. Po pár dnech, kdy u nás bylo nedychazelno jsem nás objednala do poradny. Chtěla jsem mluvit s někým neutrálním, kdo nás nezná, tudíž ne s kamarádkou, která by nebyla nestranna.
V poradně jsme s manželem na sebe nacházeli strašnou špínu. Oba jsme otevřené mluvili o tom, co nám na tom druhém vadí a ten druhý to poslouchal. Psycholožka nás vyslechla a pojmenovala nás problém a vlastně byla první, kdo mi řekl, že s manželem řešíme každý jiný problém.
Moc nám to pomohlo, protože jsme spolu s manželem otevřeli témata, která nás trápila, ale nemluvili jsme o nich, protože jsme je neviděli nebo je viděl jen jeden z nás.
Následujících pár týdnů bylo hodně těžkých, neustále jsem brečela, ale všechny rady jsem přijala a strašně se snažila a časem se začal snažit i manžel. Následovalo období, kdy jsme prožívali nové líbánky a chovali se jak na začátku vztahu
Ale asi to tak mělo být, emoce se museli usadit na nějaké rozumné úrovni.
Zpátky to vidím tak, že nás vztah byl prechozeny, oba jsme žili praci a nebyla v tom nevěra nebo nějaká zavislost. Spolu nás držela jen hypotéka, děti a zvyk. Jsem za tu krizi ráda, přestává, že několik dalších desítek let budu žít jak dřív mě děsí. Beru to jako ponaučení, aby se už nic takového znovu nestalo.
Jo jen ať se baví s kým chce to mi nevadí. Jenže on mi k tomu samozřejmě řekl, že se ho ta kolegyně snažila získat. Na druhou stranu jsem ráda za otevřenost, že to netají…On mě má rád, ale už asi jen tak ze zvyku. To víte, že pro moji psychiku je to na prd, že chci být s někým, kdo je teď tak chladný a odměřený. Nespojuje nás nic jen spolu bydlíme. Jak jsem psala nevím teď s které do které a jen asi nechci vidět, že je to už totálně v pr* a akorát jen chci věřit v něco, co bylo dřív.
Zkusím hold bojovat a buď to vyjne nebo ne..
Já to nechci rozrbírat s tátou, je to mezi nima, já si nebudu dělat zle, navíc jsem jim u toho nesvítila, takže neznám všechny podrobnosti. Další věc je, že táta už mohl jít letos do důchodu, trošku už zapomíná a jak říká manžel všechno je tam díky němu vzhůru nohama, jenže táta nepůjde, chce tam mermomocí zůstat ještě dva roky, nevím jestli kvůli penězům, nebo aby si nepřipadal jako dědek
Manžela ta práce hrozně baví, takže jí určitě opouštět nebude a raději si budou navzájem dělat další dva roky naschváli, já jen doufám, že to skončí jenom u slovních potyček, protože kolikrát mám pocit že už je to dost nahraně a jeden z nich musí vybouchnout 