Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Pěkný den všem,
zjistila jsem, že jsme asi strašní rodiče, když chceme, aby naše dítě chodilo do kroužku a dělalo nějakou činnost jen pro radost a zábavu. Neustále se mi potvrzuje, že v dnešní době je minimálně 90 % kroužků nabízeno „pojď k nám, naučíme tě to a budeš pak jezdit na soutěže a vyhrávat medaile, poháry apod.“
Jakmile chceme dát dítě do kroužku, aby si mohlo užívat to, co ho baví, aby ho naučili nové věci, aby našlo kamarády, ale nechceme se účastnit žádných soutěží, tak se na nás všichni dívají přes prsty.
Je opravdu správné, aby největší motivací bylo to, že může vyhrát v soutěži?
Problém je ten, že tlak okolí je opravdu hrozně velký a je velmi těžké náš postoj dítěti vysvětlit.
Ano můžeme vybrat kroužky (je jich pramálo, ale jsou), které soutěže neřeší, problém je ale tehdy, pokud už dítě ví, co by chtělo rozvíjet a v tom oboru, žádný takový kroužek bez soutěží není.
Potřebovala jsem to někde napsat.
Chápe mě tu alespoň někdo? Je tu někdo, kdo má podobný názor?
Jo, chápu a taky se toho děsím. Zatím jsme pro 3letou dceru našli atletiku vedenou jen jako pohybovou přípravku. Co budeme hledat, až tomu odroste, netuším.
Protože váš postoj je zcestný. Protože děti trénují, makají na sobě, zdokonalují se, snaží se. Baví je to, mají to rádi. Odměnou jim je to, že mohou jet na zápas a utkat se s jinými, a když vyhrají, tím lépe. Když prohrají, učíme je, že důležité je se zúčastnit, že zápas s lepším silnějším týmem je posouvá, ukazuje jim jiný pohled na hru, než znají od svých trenérů. Že v podstatě zápas s jiným týmem je ten nejlepší trénink. A pak je rodič s naprosto zcestným myšlením, který se ho snaží vnutit svému dítěti. Nejde o to, co chce dítě, dítě chce jet s týmem na zápas, jde o to, co si ve své hlavě usmyslel rodič, a teď to nutí dítěti, které to nechápe a nechce, chce jet s týmem na zápas, soupeření je přirozené. Jsi mimo, dítě se nechce učit jen pro radost, makat na sobě a pak dřepět doma, když ostatní jedou závodit.
@cancerka Ja nejak nechapu, proc by nemohlo jet na soutěž, pokud ho dany sport ci cinnost bavi
a fakt nemam pocit, ze by vic jak 90% krouzku bylo zaměřeno nejak vykonostne.
@cancerka píše:
Pěkný den všem,
zjistila jsem, že jsme asi strašní rodiče, když chceme, aby naše dítě chodilo do kroužku a dělalo nějakou činnost jen pro radost a zábavu. Neustále se mi potvrzuje, že v dnešní době je minimálně 90 % kroužků nabízeno „pojď k nám, naučíme tě to a budeš pak jezdit na soutěže a vyhrávat medaile, poháry apod.“
Jakmile chceme dát dítě do kroužku, aby si mohlo užívat to, co ho baví, aby ho naučili nové věci, aby našlo kamarády, ale nechceme se účastnit žádných soutěží, tak se na nás všichni dívají přes prsty.
Je opravdu správné, aby největší motivací bylo to, že může vyhrát v soutěži?
Problém je ten, že tlak okolí je opravdu hrozně velký a je velmi těžké náš postoj dítěti vysvětlit.
Ano můžeme vybrat kroužky (je jich pramálo, ale jsou), které soutěže neřeší, problém je ale tehdy, pokud už dítě ví, co by chtělo rozvíjet a v tom oboru, žádný takový kroužek bez soutěží není.
Potřebovala jsem to někde napsat.
Chápe mě tu alespoň někdo? Je tu někdo, kdo má podobný názor?
Smysl kroužků já osobně vnímám stejně. Nicméně nějak mi nevadí, že to někdo má jinak a na kroužek, nebo spíš do oddílu, chodí dítě s cílem soutěžit, zápasit a vyhrávat. Do jisté míry i chápu motivaci a pohnutky těch lidí ( někam to směřuje, má to nějakou kontinuitu, cíl, zvýší to sebevědomí, tah na branku, cíl). Jen rpo mě osobně to má více negativ, než pozitiv.
Ale nějak nemám pocit, že bych v těch nesoutěžních kroužcí nebyl výběr - kluk chodí v teplých měsících na tenis, na zimu ne; chodí do rekreačního oddílu cykloistiky, holka na keramiku, tanečky. Na výběr bylo spoustu dalších - škola, DDM, mateřské centrum, soukromé sportovní centrum. K tomu mají oba atletiku, oddíl, kde zřejmě nějaké ambice do budoucna soutěžní budou, pokud budou pokračovat.
Jediný, s čím mám problém je nějaká neambiciozní hudebka. Prostě kroužek, kde by si dítě vyzkoušelo nějaké nástroje, naučilo se nzahrát pár akordů na kytaru, zahrát na piáno, zazpívali si, zkusili netradiční nástroje nebo nějaké zajímavé muzikální aktivity. Bez toho, že by se očekávalo, že budou doma cvičit.
To znám. Děti vyzkoušely gymnastiku - já byla ráda, že mají pohyb, jenže jsme řekli, že nebudou závodit, tak je trenérka vyštípala. Teď chodí na sebeobranu - jezdí na soutěže. Chodí na balet - příští rok se budou účastnit soutěží. Jedna chodí na kytaru - příští rok s ní učitelka počítá na soutěže. Snad je výtvarka - tam je zatím nechávají být, to mají opravdu pro radost.
@cancerka jako malá jsem na prvním stupni chodila do sboru, asi mi to nešlo, nebo mě to dlouho nebavilo
protože nějaký dlouhý trvání to nemělo, a dnes jsem zpěvácky antitalent
ale pak jsem chodila pár let na gymnastiku a určitě tak dva tři roky na keramiku, jen tak, žádné soutěže. Bylo to dobré fyzické a psychické vybití, a to i na té keramice. Dalo sílu zpracovat hlínu, trpělivost při glazování, a někdy když se nedařilo, učitel dal špatnou známku tak jsme hlínu mordovali
to byla psychická úleva
ráda na to vzpomínám. Člověk mohl dělat něco, co ho motivuje jen tak vnitřně, a nemusela jsem mít strach z nějakého zklamání a neúspěchu. A ještě jsem měla dárky k vánocům a narozeninám ![]()
Příspěvek upraven 18.02.20 v 08:49
@Sue2008 píše:
Jo, chápu a taky se toho děsím. Zatím jsme pro 3letou dceru našli atletiku vedenou jen jako pohybovou přípravku. Co budeme hledat, až tomu odroste, netuším.
Zrovna atletika je vcelku v poho. Jako jeden z mála sportů mi přijde, že se to dost dlouho drží v té obecné přípravě a to závodní bláznění začne až na druhém stupni.
Tak já mám pohled trochu z druhé strany. Jsem vedoucí tábornicko-turistického oddílu pro děti, kde je účelem právě to aby děti našli nové kamarády, naučili se spolupráci, troše samostatnosti atd. A mám pocit že většina rodičů toto od kroužku neočekává. Je to asi tím zaměřením které je takové všeobecnější. Rodiče si radši vyberou nějaký konkrétní sport (i když my sportovním aktivitám taky věnujeme dost času) a tam to je pak prostě tak že se jede na ten výkon a kouká na výsledky - na to jsou tedy potřeba nějaké ty závody nebo soutěže. Třeba můj muž mi taky řekl že když on sám dělal v dětství nějaký sport, chtěl v tom být prostě dobrý a dělat to naplno. Já to tedy takhle nastavené nemám… No vždy je možnost vybrat kroužek nesportovní, tam se pak většinou nesoutěží…
Mám stejný názor jako ty. Přišlo mi zcestný, když jsem chtěla dát školkové dítě na fotbal a už pro takhle malé děti měli jako podmínku, že bude chodit na trénink minimálně 2× týdně ze 4 dnů, od školy se počet povinných tréninků navyšoval. Sport by podle mě v tomhle věku měly děti dělat primárně pro zábavu a ne kvůli výsledkům v soutěžích.
@cancerka mám to stejně navíc by mě zajímalo kde mám brát čas jezdit po soutěžích. nejstarší chodila na hasiče a to byl teda úplně extrém od května do půlky září celý víkendy na soutěžích pěkně sobota od deseti do pěti (často se to protáhlo až do šesti) neděle od deseti do čtyř a za celou sezonu volný víkendy maximálně dva. čas na nějaký výlety žádnej jen jsme celý dny seděli někde na louce nebo poli. mladší chodí na angličtinu s rodilým mluvčím to jí hrozně baví a pak ještě na keramiku ale tu angličtinu má radši. ve skole taky nabízí výtvarku a basketbal ale na soutěže nejezdí
@Šáruší píše:
Protože váš postoj je zcestný. Protože děti trénují, makají na sobě, zdokonalují se, snaží se. Baví je to, mají to rádi. Odměnou jim je to, že mohou jet na zápas a utkat se s jinými, a když vyhrají, tím lépe. Když prohrají, učíme je, že důležité je se zúčastnit, že zápas s lepším silnějším týmem je posouvá, ukazuje jim jiný pohled na hru, než znají od svých trenérů. Že v podstatě zápas s jiným týmem je ten nejlepší trénink. A pak je rodič s naprosto zcestným myšlením, který se ho snaží vnutit svému dítěti. Nejde o to, co chce dítě, dítě chce jet s týmem na zápas, jde o to, co si ve své hlavě usmyslel rodič, a teď to nutí dítěti, které to nechápe a nechce, chce jet s týmem na zápas, soupeření je přirozené. Jsi mimo, dítě se nechce učit jen pro radost, makat na sobě a pak dřepět doma, když ostatní jedou závodit.
Zcestné jsou oba pohledy, pokud nedokážeš přispustit, že každý z těch pohledů má své pro a proti a každý se zvolí tu svou cestu.
Já nikdy závodit nechtěla, stačí mi přesně jen to zdkokonalování a učení sama pro sebe. Přesto dokážu pochopit a rozumím tomu, že někdo závodit a porodvnávat se chce.
Dtěi mám jedno salámistu, který na závod jde, když ho vyšlo, ale je jí to uplně buřt, kolikrát se to dozvím až po závodu, že tam byla. Je štastná, spokojená a učit se nové ěvci jí baví jen pro ten fakt, že jí ten proces učení nového baví, vyzkouší si to.
A pak brácha, její pravý opak, který by pro soutěžení položil život. Žije tím, prožívá toA je to taky super.
Částečně souhlasím - proto budu chtít, aby děti chodily do Skauta nebo obdobného kroužku. Na druhou stranu - i tím soutěžením se děti naučí spoustu věcí do života. Já třeba byla šikovné a chytré dítě, ve třídě na malém městě nejlepší. A pak jsem jela se sportovním kroužkem na závody, kde jsem totálně pohořela - pamatuju si dodnes ten pocit rozčarování z toho, že mi něco nejde a jak je to možné. Dalo mi to do života fakt hodně, skoro bych i řekla, že mě to za pět minut dvanáct srovnalo do latě ![]()
I na hudební soutěže vzpomínám ráda - byly to nervy, ale zocelovalo mě to (ale bylo to třeba 2× ročně).
Kroužek, kde je předpokladem vysoká výkonnost (a děti spolu soupeří o místo v týmu) a objíždění soutěží každý víkend, bych děti taky dát nechtěla
@cancerka tak dej na kroužky ve škole nebo nějaký dům dětí a mládeže. Ovšem potom počítej i s velmi rozdílnou kvalitou. Takové kroužky jsou, jen hledáš na špatných místech. Školy ani ty domy děti a mládeže soutěžní ambice obyčejně nemají. Možná tak Horní s Dolní, ale to určitě žádnému dítěti neublíží. Mělo by se naučit zacházet jak s vítězstvím, tak prohrou a soutěživostí.
@cancerka tak zkuste najít Junáka nebo výtvarku, turistický kroužek